peklo

Jejich pohled vás nepustí, dokud vás úplně nevysaje.

"Tyto duše vás milovaly, tyto vás nenávidí, tady jsou ty co na vás zapomely a tady ty na které jste zapoměli vy. Je jich hodně, že?"
Prošel jsem s ostatními duchy kolem ohrádek malých zářících duší.
Náš průvodce, duch starší než svět a než všechno lidstvo dohromady, který znal každou duši od temných stránek až po její vnitřní krásu. Ta krajina kolem vypadala jako pravý ráj. Spousta rostlin a stromů, svěží zelená tráva a spousta zvířat. Někdo by řekl Eden. Ale za vší krásou se skrýval strach. Někde hluboko uvnitř této země bylo něco, co nedokázal zatím nikdo popsat. Bylo to jako loutkoherec, tahalo to za provázky všeho živého i neživého. Všechno na tomto světě tím bylo ovládáno. Od vojáků unavených nekonečnou válkou proti sobě samým, přes věčně nespokojené obchodníky, kteří si dávali peníze z jedné kapsy do druhé, až po nešťastné milence ,kteří nedokázali milovat nic než sebe. Bezútěšnost toho místa byla děsivá.

"Asi budete hledat své umístění." Starý duch se podíval na nás, skupinku nedávno zemřelých lidí. "Budete očištěni a posláni do nebe. Tady už pro vás není místo."
Ze všech duchů kolem bylo cítit štěstí a radost. U mě vyvstaly otázky proč nám tedy ukazovali peklo. Asi abychom se zamysleli nad svým životem. Duch lusknul a najednou se všechno kolem rozplynulo.

Byla tma. A ticho. Šílené ticho. Takové, že i pád pírka a jeho šelest ve vzduchu by bylo něco jako výbuch sopky.

Pak se ozval hlas: "Vstaň. Vstávej. Vstávej!!! Musíš jít do školy."
Probudil jsem se ve své posteli, ve svém pokoji.
Co se to děje? Moje tělo se bez mého pokynu zvedlo a začalo se oblékat. Mluvilo přitom na matku. "Bolí mě záda."
"Rychle se oblíkej, za chvíli ti jede autobus." byla hodná. Moc hodná. Ale moje tělo bylo protivné. Chovalo se odmítavě a trochu zle.
"Už je to dobrý?" podívala se na mě a soucitně se usmála.
"Jó. Jde to." zalhal jsem.
Bylo mi špatně. Ztracená láska, neúspěchy ve škole, samota a smutek.
Pak se všechno rozplynulo.

Objevil jsem se zas v pekle. Předemnou stál ten starý duch a přísně se na mě podíval.
"Tvá smrt byla zbytečná, tak jako miliardy jiných smrtí."
Všechno se zamlžilo a duch zmizel.

Pak se ozval hlas: "Vstaň. Vstávej. Vstávej!!! Musíš jít do školy."
Probudil jsem se ve své posteli, ve svém pokoji.
Co se to děje? Moje tělo se bez mého pokynu zvedlo a začalo se oblékat. Mluvilo přitom na matku. "Bolí mě záda."
"Rychle se oblíkej, za chvíli ti jede autobus." byla hodná. Moc hodná. Ale moje tělo bylo protivné. Chovalo se odmítavě a trochu zle.
"Už je to dobrý?" podívala se na mě a soucitně se usmála.
"Je mi strašně." řekl jsem.
Potom se stalo to, co se mělo stát. Všechno jsem matce vyklopil a ona mi pomohla. Jediný člověk, který mi pomohl.


Někdy může stačit jenom málo. Jen jedno slovo a trocha odvahy neuzavřít se.

---