Ani Labuť ani Lůna

I.

Ucítíš vcházet nátlak proměny

Tu sílu která naplňuje spící

V hojnosti jeho roucha

Nad námi hvězdná noc

V postoji ryze slavnostním

V postoji v kterém nejsou hroby dány

Na světě žádným bytostem

A pata zániku

Vždy jinam obrátí

Ty jeho lunou zbičované kroky

II.

Když přichází zblízka anebo k vám doznívá zdaleka

Silnější vedoucí z nesnází jež se přitahují

V lásce zrovna tak jako v umění jsou zapomenutá vřetena

Zpřetrhaných souvislostí jež musíme stále rozvíjeti

Z pokolení do pokolení

V podmořském člunu

Aby ovoce padalo přes ohradu

Kterou se musíme jednou stůj co stůj probourati

Jinak nás vyvrhne na břeh oceán noci

V hnoji svých chaluh

   Druhé pojednání nese název Revoluční romantik Karel Hynek Mácha a jeho autorem je Karel Teige. Hned zpočátku jsou napadávány oslavy stého výročí vydání Máje jako něco, na čem se každý snaží vydělat a co je jen jakýmsi cirkusem, neboť stejní lidé (v dalších generacích), kteří Máchu před sto lety zavrhli, ho teď oslavují a vyzdvihují do nebes.

   Tato studie se zaměřuje hlavně na události, které devatenáctým stoletím hýbaly a které svým způsobem ovlivňovaly osudy každého v té době (v různých obdobích to byly revoluce, censura, nemožnost svobody slova…). Teige vykládá, co bylo před Máchou, co bylo v jeho době (tady rozebírá, jak kritika jeho dílo přijala) i po něm – stav české kultury, básnictví…

   Dále tu autor zařazuje Máchu do kontextu evropského romantismu (konkrétně do sféry revolučního romantismu, který je charakteristický onou touhou po svobodě, revoltou, přestává to být jen „veršovaná próza“, ale vstupuje sem lyrika) a postupně se dostává až k avantgardě dvacátého století (přes jména, která byla v tomto směru „revoluční“ – např.: Nerval, Baudleaire, Rimbaud…). Právě s těmi má avantgarda společný „program“: svobodu a lásku. Přes ně přechází až k surrealismu.

   Máj je tu hodnocen jako nejvýznamnější dílo na poli českého básnictví – datum vydání Máje označil Teige za den, kdy vzniká česká poezie a kdy se řadívá do mezinárodní sféry. Zdůrazňuje také, že se díky tomu po staletích temna objevuje světlo ve formě lyrismu.

   Teige vykresluje Máchu i na pozadí české společnosti – tady vyzdvihuje jeho odlišnost a výjimečnost.

   Už i v tomto pojednání vyvstává na povrch takzvané Dobro a Zlo. Podle autorů, kteří se na sborníku podíleli, je ono Dobro jakýmsi ideálem měšťácké krásy, takové Dobro chápalo romantismus jako něco krásného. A právě tak se ve stém výročí Máchovy smrti měl Máj také prezentovat. Autoři tohoto sborníku si dali jako jeden z dalších cílů odhalit v Máchově Máji Zlo, které „má být utopeno v polévce měšťáckého Dobra“. Tímto Zlem je chápán onen revoluční romantismus. „Jestliže romantičtí básníci hledali nevýslovné a nevyjádřitelné a pokoušeli se vysloviti je, tušili, že mimo to, co je vyslovitelné a větou sdělitelné, existuje sféra imaginace. V romantické zálibě ve fantomech, v hrůzných scénách, ve zlu, v neřesti jako faktoru rozrušujícím morální řád, ve snu, v deliriu, ve volnosti přiznané erotické touze, jež opovrhuje káznicí rodiny a manželství, a která je funkcí svobody ducha, … , v pravém či padělaném folklóru, v exotice, v technických či sociálních utopiích, této směsi spekulace, snu, zázraků a dobrodružství, vidíme tendenci uniknout z úzkého rámce, kam buržoazie zařadila Krásu, jíž identifikovala s Dobrem.“ A právě v Máchově díle je plno tohoto Zla – „kostlivci, loupežníci, lebky, cikáni, čarodějnická hrůza, popravní kůly, špalky a šibenice“ – všechno toto a nespočet dalšího vystupuje proti definici buržoazní Krásy, Dobra – proti jejich harmonii…

   A právě tímto postojem, životním stylem, celou svou osobou se stal Mácha ve své době cizincem ve vlastní zemi – stál na druhé straně, na druhém břehu, a stál tam v podstatě sám.

   Třetí studie se jmenuje Konkrétní iracionalita v životě a v dílech Karla Hynka Máchy a jejím autorem je Vítězslav Nezval. Po Revolučním romantikovi Karlu Hynku Máchovi, studii, která ve své podstatě jen shrnovala situaci a nepředkládala nic objevného, Nezvalova práce působí zcela opačným dojmem. Hned zpočátku se nám autor snaží dokázat, že v próze byl Mácha vlastně surrealista, neboť vycházel ze snů a ze stavů tzv. konkrétní iracionality, což je v podstatě stav, kdy se při bdění hrouží do nejhlubších snů, do světa nevědomí. Dokazuje to především na Pouti krkonošské – sám Mácha tvrdil, že je to adaptace jeho snu. Právě na Pouti krkonošské Nezval nalézá i další prvky, které zařazuje do psychoanalýzy a které – podle něj – dokazují, jakým postupem Mácha tvořil.

   Dalším jevem, který se v Máchových dílech vyskytuje, je takzvaný proces „chybného vidění“ (tak nazývá Freud mylné vidění jedné věci místo druhé, proces, který je základem paranoicko-kritické metody surrealismu). Jako příklad Nezval uvádí scénu z Pouti krkonošské, „Zdálo se, jakoby se byl rozlehl vrcholek Sněžky …; stkvostný v gotickém způsobu stavěný, teď polou již zřícený klášter…“ V této a okolních pasážích jakoby autor viděl znovu svůj sen, ze kterého vychází, akorát skrze něco jiného; „mylné vidění jedné věci místo druhé“. Podobné paranoicko-kritické metody se dají vysledovat i v jiných jeho dílech, například v Cikánech. „Ještě patrnější je tento halucinatorní způsob nazírání na skutečnost pod diktátem touhy z popisu kostičního kamene, u něhož se odehrávají vrcholné scény ‚Cikánů‘: ‚Jest to píštitá, rozsáhlá, asi půl sáhu nad křovím strmící skalina, na níž déšť, a může být i ruka lidská, samé jakoby lidských hnátů a lebek tvořily podoby, od čehož se jí tuším takového jména dostalo.‘“ Asi ani Mácha by to nenazval paranoicko-kritickou metodou, ale možná spíš metaforou nebo obrazotvorností…

   V dalších částech studie Nezval poukazuje i na „motiv syna zapuzeného od otce a vraždícího, či málem jej zavraždivšího, jak je tomu v ‚Cikánech‘, tvoří základ všech Máchovských děl“. Odbočuje i k incestu či k lásce, která je v tomto světě „sadisticko-masochistickým aktem“. Tyto termíny halí do závoje psychického automatismu, na kterém by Máchova poezie měla být vystavěná.

   „Z téhož oidipovského komplexu, který je přímo vyřknut a znovu opakován v několika verších Máje, pramení Máchova incestní láska k zemi a vlasti. ‚Syn krále bezkorunný‘, máchovský poutník, cizinec na světě, vězeň, věčně hledá, hledaje matku a lůno, z něhož vzešel, vlast a zemi.“

   V další části dokonce dokazuje, „že svedené milenky v Máchových dílech jsou zakuklenými matkami“ nebo že v díle, jako je Máj, je všechno pansexualisováno – břeh objímá jezero, dvory se přibližují k bližšímu a bližšímu objetí, aby splynuly v jedno za soumraku, stromy se vinou ke stromům, milostná vlnka pronásleduje vlnku atp. Neopomene ani nekrofilii: „Jako jinoch po milence touží, zemřelá kdy dřímá věčný sen.“ A sadismus: „To víno chutná jako krev!“ Sadomasochismus: „Já miluju květinu, že uvadne, zvíře – poněvadž pojde; – člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí, že zhyne na vždy; já miluju, – více než miluju -- já se kořím Bohu, poněvadž není.“

   Ke konci věnuje několik vět i eufonii – na základě podrobného rozboru Jana Mukařovského dochází k závěru, že Máchovy verše se rodily spontánně z automatického procesu.

   V úplném závěru Nezval všechno shrne ve větách: „Mácha byl surrealistou životem, sny, poesií i smrtí. … Ať žije surrealismus!“ Naráží tím především na svobodu ve všech myslitelných podobách.

   A o co se Nezval v tomto článku snaží? Dokázat, jak svobodný Mácha byl. Jak automaticky dovedl psát a jak moc je jeho próza i poezie prostoupena právě odkazy na všechny prvky, o kterých v této studii píše. Nezval bere Máchu jako svého předchůdce – jako předchůdce surrealismu.

   Čtvrtá stať nese název Automatická povaha eufonie v Máchově „Máji“. Jedná se o interview s Janem Mukařovským, autorem estetického rozboru Máje. Je tu znovu zopakováno (a vědecky doloženo), že básník z větší části skládal verše automaticky. Dobrým příkladem lexikálního automatismu je prvních dvacet pět veršů z prvního zpěvu, které jsou pod vlivem slova láska. Buď se tam toto slovo opakuje, nebo se ve verších nadmíru vyskytují různé hlásky, ze kterých je toto slovo složeno: (l – a – sk).

   Pátý článek napsal Záviš Kalandra a dal mu název Mácha a Palacký. I když je svým rozsahem společně s Teigeho statí nejdelší, svým obsahem připomíná spíše rozbor osobností Máchy a Palackého – s upřesněním, že Máchovi je věnován jen malý prostor. Majoritní pozornost je směřována právě k Palackému. Pojednává se tu o názorech, které oba muži měli, o jejich filozofických „vzorech“ nebo o jejich majetkových poměrech. Mácha z toho vychází jako chudý romantik s prioritou svobody, a naopak Palacký jako bohatý měšťák držící s aristokracií. I z této statě můžeme lépe pochopit Máchovu poezii – právě na základě těchto informací. Zmíněn je tu i Platon jako Palackého filozofický vzor. V této souvislosti stojí za zmínku pasáž z Máchova deníku, ve které píše, že na Palackého výtku, že v jeho básních „nevysvítá jakási nutnost idey“ reaguje Mácha slovy: „Já mu nerozumím, nebo mám za to, že právě v každé mojí básni idea jest co nejmožněji rozvedena“.

   Pokud bychom šli trochu hlouběji, můžeme si všimnout, že i Máchova osobnost má ve své podstatě platónský základ, svět idejí, který je charakteristický buď romantickým údělem vzpoury, nebo vnitřního odcizení od společnosti („cizinec ve vlastní zemi“) – právě tak se snaží překonat bezútěšnou skutečnost, ve které musí žít.

   Šestou statí je práce E. F. Buriana s názvem Máchovo divadlo. V této pasáži je rozebírán Mácha z hlediska dramatu. Autor poukazuje na zdramatizovaná Máchova díla (i na jeho snahy o psaní dramat) a vysvětluje, proč jsou taková, jaká jsou. Přirovnává ho k Shakespearovi na základě fantazie, kterou oba dokážou v divákovi vzbudit. „Máchovy verše nejsou dramatické jen pro své lyrické kouzlo, naopak, hlavně pro svůj dynamický rytmus a pro dialekticky viděnou skutečnost. Mácha neopisuje skutečnost. Mácha objevuje druhou realitu stejně jako Shakespeare pomocí různých skupenství znaků skutečnosti. Příroda je v Máchově díle rozložena v nesčíslné množství znaků, jejichž skupenství, různě Máchou zkomponovaná, dávají týž pochod čtenářově nebo divákově fantazii, jako u Shakespeara.“

   Dokonce srovnává Máchu s Tylem nebo Klicperou – Klicperova hra Žižkův meč z tohoto duelu vychází jako dílo s kostrbatým rytmem, s šedou barvou a s monotónní melodičností vět. Mácha je vykreslován jako člověk, který „měl smysl pro jevištní mluvu“, měl fantastický smysl pro obrazotvornost, ovšem ve své době měl zkrátka smůlu – nemohl vystřídat právě Tyla nebo Klicperu, kteří byli považováni za tvůrce titulů „na záchranu špatných vlasteneckých kusů“.

   Sedmé pojednání s názvem Poznámka o vylhané podobě básníkově napsal Adolf Hoffmeister. Autor nám tu líčí, co je schopné udělat měšťanstvo s dobrou básní (pro vlastní účely) – je to v podstatě tvrdá kritika měšťáctví posledních dvou století.

   Autor tvrdí, že z Máchova Máje by těmto vrstvám dokonale vyhovovalo první čtyřverší. Další verše nebyly třeba. A ukazuje to na tom, že právě toto čtyřverší dokonale plní sentimentální úlohu Dobra, kterou by romantická báseň měla (podle těchto společenských vrstev) mít. Ke konci článku se ještě obává, aby i po těch sto letech nebyly brány v potaz jen tyto čtyři verše, aby se už konečně Mácha přestal považovat „za milostného lyrika nachýleného nad kyticí májového šeříku“, ale aby byl brán takový, jaký byl. A i proto tu je tento sborník.

   Předposledním přispěvatelem v tomto sborníku je Laco Novomeský s článkem V osudoch jednej generácie. Je zajímavý, protože se dívá na celou problematiku z trochu jiné perspektivy. Z perspektivy Slováků. To, co ve své době čeští kritici (Chmelenský, Tyl a Tomíček) nepřijali, slovenští kritici ano (Chmelenského kritika byla na Slovensku dokonce nazvána tlacháním a byl obviněn z toho, že dílo vůbec nepochopil). Právě Máj byl na Slovensku přijat mnohem lépe než u nás, tamější kritici se postavili na stranu Máchy. A během dalších deseti patnácti let od Máchova úmrtí se tato situace neměnila. Je zvláštní, že Slováci si dovedli všimnout toho, čeho Češi (od českého autora) ne.

   Poslední stať napsal Bohuslav Brouk a jmenuje se Máchův kult. Mácha je zde vykreslován jako modla českého písemnictví, jako legenda a člověk hodný uctívání. „Mácha není u nás ctěn jako geniální básník, jenž se zasloužil o poezii, nýbrž jako národní básník, jenž se zasloužil o povznesení českého jazyka.“ Ne vždy jsou ale legendy správně líčeny – ve své podstatě se toto „zkreslení“ nevyhnulo ani Máchovi. „Ačkoliv Máchův Máj čpí spíše popravištěm a hřbitovem, než kvetoucí májovou přírodou a spíše nezkrotnou zločinnou vášní, než sentimentálním milostným roztoužením, přece se stal Mácha patronem studentských lásek, ochráncem dostaveníček naivních milenců a symbolem tělesně nenáročných snů starých panen.“ … „Proto nejen z estetického, ale i z vědeckého stanoviska bylo by daleko přijatelnější, kdyby nám máchovské legendy zobrazovaly Máchu jako nadsmyslného giganta, než jako rozněžněného počestného vlastence.“

   Autor tu dále rozebírá, jak výhodné je i pro ekonomiku podobné modly mít – každý se na nich snaží vydělat. Jako příklad uvádí slavnosti spojené se stým výročím smrti Karla Hynka Máchy. „Hlavní účast na tržbě z Máchy budou mít letos ovšem Litoměřice. Tamější živnostníci očekávají jistě již s netrpělivostí kolik jim vynese nestvůrný pomník, který tu slavnostně Máchovi bude odhalen. Bezpochyby zanechají tam proudy návštěvníků dosti peněz za stravu a nocleh, a jejich žízeň citelně zvýší zisky litoměřického pivovaru…“ … „Přes všechny tyto krásné vyhlídky na tučný výdělek nesehnali však Litoměřičtí mezi sebou dostatek peněz na Máchův pomník a nestyděli se žádat české umělce, aby jej svými dary pomohli zaplatit.“

   Konec článku je poněkud expresivní, autor se tam rozohňuje nad nejrůznějšími parazity, kteří se na Máchovi různým způsobem snaží zbohatnout, a téměř se mu nepodaří nepsat ostřejší výrazy… Nakonec si posteskne, že je škoda, že není taková pozornost věnována i Máchovu deníku – podle něj „je třeba, aby i tento zápisník byl vydán, neboť je nutno upozorniti lidi, že ani básník není nadčlověkem, kterému by se mohlo podařit plně sublimovat pohlavní pud“.

   V Doslovu jsou ještě jednou velmi kritizovány oslavy, které ke stému výročí probíhají. Stále jsou to totiž oslavy Dobra a Krásy, které si chtějí Máchovu legendu přivlastnit pro své účely. A stále tyto oslavy pořádají lidé, kteří Máchu před sto lety kritizovali a nepřijali.

   „Oslavu Karla Hynka Máchy si nedovedeme opravdu představit jinak, než jako svrchovaný akt, jímž překrásní hrobaři nestvůrné třídy ‚velikých měkkých hlav‘ předají zachráněné dědictví poezie do rukou svobodných lidí společnosti, v níž ‚poezii budou dělati všichni‘.

   Tento slavnostní akt vidíme jako akt pomsty!“

   Co bylo tedy cílem této publikace? Ve své době měla jasný účel: otevřít lidem oči. Mácha byl ve své podstatě zkreslován onou měšťáckou sférou, která ho za jeho života (a během následujících let) odsuzovala. V roce devatenáct set třicet šest ho tato vrstva pouze předělala – stal se pro ně modelem Krásy a Dobra a jako takový dobře sloužil. Skupinka surrealistů v čele s Nezvalem se snažila dokázat, že Mácha do této škatulky nezapadal. Máchův život byl o svobodě, byl o vnitřní emigraci před společností, ve které žil, byl o Zlu jako o opaku Dobra, které si buržoazie vybudovala pro svoje účely. I Máchovo dílo bylo o svobodě, o tvůrčí, myšlenkové a lidské svobodě (jež obvykle kolidovala s okolním světem), kterou do svých literárních textů dovedl implementovat. Nebyla to loutka, která se podřizovala, byl to geniální básník, který se odvážil psát to, co cítil, odvážil se být svobodný v době, kdy se literatura dělala pro rádoby národní zájmy. Kde ale tato „vlastenecká“ literatura skončila, co dokázala, přetrvala generace? A kde skončil Mácha a jeho dílo? Kde skončil Máj? Je rok dva tisíce pět. A Mácha je tu pořád. Je rok dva tisíce pět a Máj je tu pořád. Počítala s tím buržoazie té doby; co by na to řekli kritici, kteří ho předtím odsoudili?