Život je krásný

     „Platím.“    

     „Okamžik.“

     „Takže čtyři piva, jeden rum, startky, to jééé... stočtrnáct.“

     „Patnáct.“

     „Díky.“

     „Naschle.“

     „Naschle.“

     Vyšel jsem ze sklepní hospůdky a rozhlédl se po ztemnělém náměstí. Lampy obsypával hmyz, brána s červenou helmou se majestátně vyhřívala ve světle reflektorů, dva podivní snědí pánové seděli na lavičce, opilec prošel kolem kašny a kočky se mrouskaly na střechách domů. Zdálo se, že idyla se na chvíli usadila na našem náměstí.

     Přiložil jsem zažehlou sirku ke startce, zhluboka se nadechl a vyrazil ze svitu lampy do šera. Letní noc příjemně hladila mé tělo jako Její ruce a vánek se zlehounka procházel po střechách a okukoval kočky. Poezie.

     Vydechl jsem kouř a v jeho obrysech spatřil Její tvář. Zatoužil jsem po Ní, ještě včera byla mou, ale nikdy předtím jsem po Ní netoužil jako teď. Nikdy jsem Ji ani nepovažoval za svou a Ona trávila mnoho nocí u mě se mnou, v domnění, že Jí jednou učiním svou. A teď Jí někdo dává za uši a já umírám touhou kleknout si před Ní a povídat Jí o tom, jak je jediným sluncem v mé duši. Znovu jsem vydechl kouř a v něm viděl, jak prochází kolem těch dvou snědých podivínů, co sedí na lavičce a oni se na Ni vrhají, strhávají z ní šaty a já přibíhám, rozdávám rány a po chvíli se mi chvěje v náručí a šeptá, jak mě miluje. Kouř odplul a já opět procházel trpkou realitou, ve které Ona ležela v nějaké posteli a vzdychala pod tělem chlapa, který ji učinil svou.

     Zajímavé bylo, že ti snědí podivíni měli stejně násilné choutky jako v mých představách a když jsem kolem nich zamyšleně procházel, vrhli se na mě a já dostal tolik ran, že mi nezbylo, než spočítat kosti a když jsem je dopočítal, byli už dávno pryč i s mojí peněženkou a telefonem. Napadlo mě, že kdyby ji skutečně přepadli, byl bych proti jejich profesionalitě bezbranný a jen bych čuměl a vytáčel číslo na policii, což by v tu chvíli byla ta nejzbytečnější věc. Má fantazie je hold ztělesněná zbabělost a já s ní spím.

     Setřel jsem si z obličeje krev, narovnal se, no alespoň ty startky mi nechali, a znovu jsem se ubíral k domovu. Cestou mě opět omámila fantazie a já vymýšlel, co bych těm hajzlům udělal. Ale co, zase bych jen čuměl. Zasunul jsem klíč do zámku s pocitem, že toto bude po nějaký čas jediná věc, kterou budu pravidelně někam zasouvat. Klika cvakla, dvéře letí a já vcházím do dveří. V koupelně jsem si prohlédl obličej a zavzpomínal na indiány, co tváře pomalovávali válečnými barvami. Pokud používali krev, tak zřejmě ne svojí a já si, opět v realitě, drhnul žínkou ksicht. Bohužel, modré skvrny nešly ani pískem a já si představil tu rutinu, s jakou mě ti dva vyzdobili pro další týden. Škoda, že za socialismu byli jejich rodiče trvale ubytováni zrovna v tomhle městě. A do ledničky. A do trenek. A na kutě. A snít.

     A vstávat! Budík nemá slitování, zvláště, když si ho umístíte na skříň, protože neradi kupujete nový. To tělo, které se vyplazilo z postele, jsem málem nepoznal, ale bylo mé a bylo tudíž potřeba ho rozpohybovat. Po nočním plenění toho v lednici mnoho nezbylo, ale vajíčka od babičky mě zachránily. Šest míchaných vajec, chléb a čaj se se mnou přesunuly před televizi. Zapnul jsem ji a automaticky přepnul na ranní zprávy vyprávěné mojí oblíbenou moderátorkou s moc hezky tvarovaným poprsím. Nabral jsem vajíčka, pozvedl zrak a...

     „Vážení televizní diváci, podle výpočtů astronomů se ve vesmíru vytvořila gigantická černá díra, která nasává veškerý okolní vesmír. Podle výpočtů, tak za sedm až osm hodin, pohltí i Zemi.“ Moderátorka sebou škubla, v jejích očích bylo znát čiré zděšení a utekla.

     Zatvářil jsem se podobně jako ta krásná slečna a vajíčka mi z úst vypadla zpět do talíře. Po chvíli zhasla televize a já otevřel láhev vodky na horší časy. Tak a je to! Moje existence zmizí a zbývá jí něco mezi sedmi, osmi hodinami. Bylo krásné letní ráno a protože svět se měl zhroutit, rozhodl jsem se vyrazit jen v trenýrkách na poslední kalbu. Když jsem automaticky zamykal byt, přišlo mi to jako hrozná blbost, ale i tak padl druhý západ. Vylezl jsem z domu a rozhlédl se po sídlišti, kde jsem si jako malý kluk hrál na Vinetoua. Lidé postávali, nevěděli, nechápali, nevěřili a autobusy nejely. Po pravé ruce rostl modřín a pod ním starý chlap znásilňoval holčičku a její pes, kterého venčila, vřískal a ozvěna se odrážela mezi betonovými kvádry. Bez zájmu jsem prošel a zamířil do centra. Potkal jsem místního blázna, který každému dává zrnko škváry z fotbalového hřiště a na každého obdarovaného se krásně usmívá. Dal mi černé zrnko a já mu poděkoval, závidějíc mu tu nevědomost a čistotu duše. Já, věčný vychcánek, dál mířil na tu poslední kalbu.

     Ve sklípku byl nepopsatelný zmatek. Barman rezignoval už dávno a lid si točil a naléval sám. Obličeje všech kolem byly plné napětí, očekávání a strachu. Seděl jsem mezi svými, srkal pivo a žmoulal startku, mojí bránu do říše snů. Dnešní turnaj ve stolním fotbálku byl, dle cedulky, odložen na neurčito.

     „Co budeme dělat?“

     „Hovno, chlastat a čekat, až chcípnem, ty debile!“

     „Ty vole, ale já nikdy neumíral, nevím, co dělat, do háje, já nevím co!“

     „Di do prdele!“

     A tazatel dostal popelníkem takovou šlupku mezi oči, až bylo slyšet zapraskání lebky a po chvíli i žuchnutí těla na podlahu. Ti dva se nikdy neměli rádi, ale nechápal jsem, jaký má význam ušetřit někomu posledních pár hodin hrůzy. Asi soucit.

     Bylo to jako povel ke startu závodu ve zběsilosti. Všichni se náhle rozhodli vyřídit si s jinými dávné křivdy a po dlouhé době k sobě byli naprosto upřímní. Apokalypsa je krásný výraz pro podřezávání soků v lásce, ba i ve fotbalovém týmu. Kdyby se s takovou urputností bojovalo na Bílé Hoře, historie naší země byla by jistě jiná. Šílenství se zmocnilo mého oblíbeného místa a já se snažil mezi zkrvavenými těly proplížit se ven a pokud možno nebýt spatřen někým, kdo mě nemá zrovna v lásce. Neuvěřitelně rychle jsem se dostal ke dveřím a hurá na náměstí. Ale tam jsem viděl jen hořící domy, lidi, kteří zdivočeli, lidi, kteří rezignovali a lidi, kteří jen stáli a zírali vstříc tomu obrovskému průšvihu, který jako by říkal: „Myšičko myš, pojď ke mně blíž!“

     Náhle jsem zahlédl Ji. Utíkala zděšeně směrem ke mně, rozhlížejíc se nechápavě kolem sebe. Nevšimla si mě a když byla na mé úrovni, chytnul mě amok a já po Ní skočil rozhodnut se Jí naposledy zmocnit. Vykřikla, svezla se pod tíhou mého těla k zemi, křičela, škrábala a plakala. Prosil jsem jí, ať se nevzpírá, že Ji miluju a ona po chvíli podlehla. Bylo komické válet se na dlažbě, zuřivě souložit za bílého dne uprostřed města, které za pár hodin nebude existovat. Jak jsme tak souložili, obloha se zbavila posledního mráčku a holubi si vesele lítali a srali na nechápající lidi pod sebou. Květy mezi dlažbou vyrostlé se usmívaly a byly tak krásné. Mravenci vykrádali cukrárnu, kterou cukrář opustil a o pár kroků dál se zastřelil. Mezitím jsme zaprášení skončili naši bitvu plnou vášně. Naši!

     „Pojď, prosím, do parku,“ řekla.

     Poslechl jsem Ji, protože to divadlo kolem ve mně nevzbuzovalo ani jediný dobrý pocit. Byl jsem s Ní a byl jsem rozhodnut strávit poslední čtyři hodiny s Ní. A Ona se mnou.

     Leželi jsme sami pod obrovským dubem a souložili, dokud to jen šlo. Když bylo po všem, zeptal jsem se Jí, jak se měla minulý večer.

     „Žárlíš?“ Řekla.

     „Ne.“

     „Žárlíš!“ Řekla naoko tvrdě a usmála se.

     „No dobře, trochu jo, tak jak bylo?“

     „Bylo mi zle, brečela jsem a na toho kluka, co mi vyznal lásku, jsem zapomněla. Myslela jsem na tebe.“

     Neřekl jsem nic a začal Ji líbat. Jak jsem ji tak líbal, zahlédl jsem dvě malé děti, jak se houpají na houpačce a smějí se jeden na druhého. Připadali mi jako ti holubi, co na všechno serou a nemají potřebu starat se o osud světa.

     „Maj se, viď!“ Řekl jsem.

     „Maj.“

     Civěli jsme chvílema na děti a chvílema na rozkvetlé květy, které byly zbytečně opilovány včelami. Z ulic se ozývaly výkřiky zoufalství a slasti a náhle se začalo smrákat a černá díra ne a ne přijít a nasát naše město. Seděli jsme a mlčeli. Když se setmělo, mlčky jsme se rozešli do svých domovů.

     Vracel jsem se domů, nechápajíc, proč stále žiju. Po ulicích se váleli lidé, kteří buď spali, anebo spali navždy. Hasiči počali hasit, policisté se vrátili ke své práci a pokoušeli se dělat pořádek.

     Smažená vajíčka spolu s talířem dopadla na stůl a já zapnul televizi. Skoro na všech programech běžela smyčka podobného znění.

     „Omlouváme se divákům za nepodloženou informaci. Astrofyzici se přepočítali a my vás zveme na estrádu, kterou budete moci shlédnout po desáté hodině.“ Prsatá moderátorka se nadšeně zubila do kamery. Ale co, soudy budou mít konečně co dělat, pohřebáci taky a já šel v klidu spát.

     A vstávat! Vlezl jsem do sprchy a proud vody smyl ze mě i to, co nebylo možné smýt, emoce. Když jsem máchal pytlík čaje v hrnku, připadal jsem si jako čistá sklenička. Čerstvě umytá a vyleštěná.

     Vyšel jsem do deštivého dne a mířil k Ní, abych Jí řekl, že chci, aby byla mou. Kleknu si a budu prosit. Pak si Jí vezmu za ženu a budeme mít hromadu dětí.