Člověk a Pes

Nerad píšu česky,ale co se dá dělat.

Slunce pomalu zapadalo za obzor a zalévalo špičky stromů protáhlé v dlouhé stíny. Dnes to byla krásná procházka, pomyslel jsem si. Opravdu, není nad to se za klidného letního dne projít lesem a nadýchat se čerstvého vzduchu. Dnešek byl, ale horký den. Až příliš horký! To mně sice ve stinném šeru lesa nevadilo, ale ostatní co byli pod přímým sluncem to tak dobře nesnášely...zvláště pak zvířata!
Ale teď už nastával večer a světla ubývalo. Nikam jsem nespěchal a sledoval pěšinu táhnoucí se pod mýma nohama. Kdesi v dálce se ozvalo zaštěkání, chvíli bylo ticho a pak mu odpověděl jiný psí hlas z jiného směru. Pejskové se asi loučí. Pokrčil jsem rameny a šel dál.
Najednou mě přepadl zvláštní pocit. Zježily se mi vlasy na temeni hlavy, v prastarém instinktu oznamujícím mi, že nejsem sám. Ohlédl jsem se, hledal někoho dalšího na cestě, ale nikoho jsem nazahlédl. Přidal jsem tedy do kroku, nadávaje si do bláznů. Už začínala být pořádná tma.
Pokládal jsem nohu před nohu a snažil se nemyslet na splývající stíny a prohlubující se temno za okrajem pešinky. Koutkem oka jsem zachytil pohyb za hranicí stromů. Co to má být? Další! Jen šedý obrys kdesi za dosahem mého zraku,ale přece je tam! Tedy aspoň byl. Tohle se mi přestává líbit. Ze šera napravo se ozvalo „žuch“ a pak zahrabání v listí. A zase ticho...
Dech se mi zrychloval, srdce bylo silněji! Mé ruce se začínaly potit a v ústech mi vyschlo. Nejsem zbabělec, ale musel jsem čelit pravdě, že se začínám bát. A bylo to horší, a horší! Možná je to jen souhra náhod nebo něčí vtip,ale tím jsem se hodlal zabývat až doma, v teple a bezpečí.
Ještě jsem zrychlil. Další šustění, tentokrát mnohem blíž. A další obrys. Skoro jsem slyšel horký dech na svém zátylku.
„Hej, kdo tam?“ zavolal jsem do tmy lesa.
Místo odpovědi ze tmy vyskočila velká šedivá skvrna, chňapla po mé hlavě, a dopadla za mnou do trávy. Teď nebyl čas na přemýšlení ,ale na běhání rozhodně ano. Tak jsem vzal nohy na ramena! Běžel jsem po cestě takových 30 metrů, když se mi onen tvor vrhl pod nohy. Jen jsem bleskově změnil směr, vyběhl z pěšiny a nechal se pohltit houštím. Co to sakra bylo?
Za sebou pořád slyším jak tvor dýchá, jak jeho tlapy zdánlivě tiše dopadají na měkkou podestýlku. Kličkuji a měním směr,ale než abych ho setřásl spíš sám ztrácím pojem o tom kde jsem.
Pak to zmizí. Z ničeho nic se pocit kořisti vytratí. Otočím se, hledám pronásledovatele, avšak nikdo a nic není vidět. To je stejně jedno, čím dřív odsud budu, tím líp! Zvolnil jsem,ale pořád dosti rychlým krokem pokračuji, snaže se najít cestu domů. Jdu, prohlížím les okolo, po onom zvířeti však jako by se slehla zem.
A teď tu je! Sedí přede mnou a dívá se. Hladově! Jeho planoucí zrak se zavrtával do mé hrudi, jakoby mohl vidět mé srdce, co bilo jako o závod. Trochu mě překvapilo, že ona bestie která si se mnou hrála na hru kočky s myší, není nikdo jiný než prachobyčejný německý ovčák! Pravda, slušně vzrostlý, ale i tak by mě jeho přátelské a nevinné oči kdykoliv připravili o piškot nebo trochu salámu.
Ale ne teď! Teď mě z té zvířecí zuřivosti mrazilo v kostech! Chtěl jsem se dát znovu do běhu. Nemohl jsem! Moc a moc jsem chtěl, ale nohy mne neposlouchaly!
V jednom ladném skoku se pes vznesl do vzduchu, čelisti mířící na mé hrdlo. Jediné na co jsem se zmohl bylo vrazit mu do tlamy levou ruku, a pak jen padnout pod váhou, co mi přistála na prsou. Cítil jsem jak mi ostré zuby protínají kůži a svaly, dostávají se až na kost, a jak se pes snaží mi ruku ukousnout. Ze ztráty krve se mi točí hlava, škrábance na hrudi mě pálí. Ovčák mi pustil ruku a znovu zaútočil na krk. Bráním se, potichu mi však v hlavě promlouvá hlas o tom že je to marné. Pes je šelma, vždycky byl. A i přes všechnu výchovu, příroda se nedá ovládnout! Bolest skoro nevnímám, krev co mi vytéká z ran je teplá a hřeje náhle zmrzlou pokožku. Ztrácím vědomí, s poslední myšlenkou na to, jak jsem vůbec mohl takhle skončit. Další oběť útoku divokého psa.
Copak se lidé nepoučí...?

---