Óda neznámým

„Říkaj mně Archie, když mě potkáte, ani si mě nevšimnete. Většinou jen pokračujete ve svý předem nalajnovaný cestě a upřeně hledíte na bezvýznamný detaily, který tak přepůvabně aranžujou svět kolem. Nedivím se vám, dělám to samý. Jednou čumíme na pohozenej igeliťák, jindy na rozházený vodpadky, zlámanej vajgl, šikovnou slečinku nebo panáčka. Mám sedmačtyřicet a vypadám na šedesát. No možná i na víc, ale nikdo mi to ještě neřek. Nevím, třeba se mě bojej, vždyť kdo by taky mluvil s poloplešatým chlápkem, co celý dny i noci vobchází město v odrbaným kabátě a kalhotách s igelitkou v ruce. No jo, vod tý doby, co mi umřela máti, jsem na všecko sám. To byla zlatá ženská, ne jak ty dnešní fifleny, co se honěj za prachama. Ale kdo by se za nima nevotočil, když je to vobčas ták krásný? Sem tam sem sice nějakou skvělou ženskou potkal, to jo, ale po chvíli mě poslala stejně k šípku. No asi jim vadilo, že sem nebyl zrovna často doma. Vždycky sem přilezl domů, věci krásně sbalený před dveřma a klíč nějak nepasoval do zámku. A tak sem udělal to co normálně, prostě jsem vypad. No co, nějak bylo a nějak bude. Dneska už mi to ani nepříjde, kufr dávno nemám a klíče už taky nepotřebuju. A domov? Ten si udělám, kde chci. No možná mě to vobčas sere, ale co mám dělat, když práci mi nikde nedaj a všecko stojí nehorázný prachy. Teda až na Vánoce, to mi vždycky kámoška Lou udělá pomyšlení zadara. Je to fakt dáma, ale má smůlu na chlapy. No, vobčas ji potkáte u nádru jak láká vosamělý duše, ale většinou furt někde lítá. No nic, za chvíli jede rychlík do Bohumína, musím se jít kouknout, kdo dneska dojel.

V nádražní hale se dala pomalu do pohybu nevelká postavička. Tomu podivnému muži skutečně říkali Archie. Jeho lety a zřejmě poněkud náročnějším životem poznamenaná existence se zvedla ze sedadla a zamířila ke schodům, jež pro ni byly spojením s těmi, co jej přehlížejí. Nepohyboval se jako ti, co stíhají a zmeškávají vlaky, ale vyžíval se v každém pohybu, každém kroku a především krátkých pohledech všech, kteří o něj svůj zrak náhodně otřeli, aby jej pak zase rychle odtrhli jinam. Archie se kolem sebe zvídavě rozhlížel a sem tam neovládl svou mimiku a kouzelně se zapitvořil. Kdo si tohoto výjevu náhodou povšimnul, nemohl si nevzpomenout na vrcholné kousky některých komiků, kteří si za svá čísla účtují i několik nul. Archie jim to vše, i když si to neuvědomoval, dával zadarmo. Měl moc rád lidi, byť s těmi cizími dokázal ztěží komunikovat. A tak se pomalu ubíral na další ze svých stezek, které procházel den co den, noc co noc.

„Tak tohle jsem ještě neviděla!“ vysypala ze sebe po odchodu toho podivného muže mladičká blondýnka, která celou dobu přihlížela a naslouchala jeho řeči

„No to já taky ne! S kým to mluvil, s náma?“ , ozvala se brunetka sedící vedle.

„No Marek mě pozval na večeři do tý nový luxusní restauračky za městem.“

„Ty se máš! Richard je na služebce, takže si budu muset s večerem poradit zase sama. Asi vyrazím na lov, už mě to moc nebaví.“

„No prostě nebaví.“ Poslední dobou mi nedá ani na to blbý solárko a to ještě potřebuju nový nehty.“

„Nekecej! A přitom vypadal tak solidně! Koukni, to toho tvýho nepotěší.“

„A co jsi čekala, vždycky to má sekyru,“ pousmála se brunetka.

Slečny se s grácií zvedly ze svého posedu a cupitavými krůčky se vydaly ke svému nástupišti. Lehkým chichotem pak oceňovaly každičký pohled zvídavých mužských očí. Když tu náhle zkoprněly. Proti nim scházel po schodech Archie.

„Fuj to je hnusák, koukni jak se olizuje,“ dodala brunetka.

„Máš recht, vždyť je tady spousta lidí, tady by si něco dovolil jen naprostej magor.“

A tak slečny s jasným plánem ve svých hlavách mířily výš a výš, jako již koneckonců tolikrát v životě. Archie se sice olizoval, ale ony slečny rozhodně nebyly příčinou tohoto poněkud podivného aktu. Byl to prostě takový tik, který si vypěstoval už v mládí, když se mu náhodou něco podařilo, což se však nestávalo příliš často. Ano, Archie byl moc hodný, pro ostatní by se rozdal, ale byl neuvěřitelný smolař a nešika. Pomalu míjel dámy, když v tom jedné z nich vypadla z vlasů jedna ze sponek. Slečny pokračovaly bez povšimnutí dál, ale Archie to drobné cinknutí zaslechl. Otočil se, sebral ji a pajdavým klusem následoval obě vyšňořené slečinky. Nejprve chtěl jedné z nich poklepat na rameno, ale protože věděl, co se sluší a patří, raději před obě předstoupil, no vlastně spíš předskočil.

„Co chcete, dám vám všechno co mám, jen nás nechte!“ vyhrkla ze sebe vyděšením brunetka, když uviděla Archieho.

Blondýnka se nezmohla ani na slovo, strnula a křečovitě se držela kamarádčiny ruky.

„Já našel, no tohle, spadlo to, vám tam, culil se Archie a škrábaje se studem na hlavě ukazoval na schody.

„Jo to je moje, dej to sem!“ odsekla blondýnka a dala se na úprk.

Brunetka se jen pousmála a následovala ji. Archiemu udělal její kyselý úsměv radost, a tak se otočil a vrátil se ke své plouživé chůzi nádražní halou. Najednou kohosi zahlédl a zrychlil. Dole u eskalátoru stál mladší muž menší postavy s delšími vlasy a drobným knírkem. I přes neskutečné vedro mělo toto až neskutečně vychrtlé individuum na sobě ošoupanou koženou bundu a bytelné džíny. Rozhlédl se doleva a doprava a z kapsy od bundy vytáhl kostěný hřeben. Našpulil rty jakoby se chystal na nejžhavější rande svého života a učesal své odrostlejší vlasy střižené na mikádo. Poté se znovu rozhlédl a s výrazem pětiletého dítěte se rozběhl dolů v protisměru eskalátoru, vykopávajíc svá kolena jak nejvýš mohl. Pár lidí, co si všimlo jeho působivé kreace se lehce pousmálo, aby se pak opět uchýlili k mračivému čekání na svůj vysněný spoj do neznáma. Archie mezitím bez povšimnutí okolí následoval onoho baviče, který tam chvíli byl, aby hned zase zmizel. Když přišel dolů uviděl ho stát s rukama v bok přesně u hlavního vchodu. Přistoupil k němu a poklepal ho na rameno.

„Nazdar Dylane, to byl zase nádhernej klus, seš den vode dne lepší.

„D-d-d-díky Ar-r-rchie!“ vykoktal ze sebe pochválený muž.

„A-a-a j-j-jak s-s-se m-m-máš ty?“ s obtížemi vyšlo z úst stejného muže.

„Dnes skvěle, před chvílí jsem na schodech potkal dvě krásný slečny, který se na mě sladce usmály.“

„T-t-to j-je d-dobře Ar-r-rchie, k-k-d-dyby ť-tě z-znaly l-l-líp z-z-ztratily b-by i-i ň-ň-něco j-jinýho,“ pousmál se Dylan.

„Už jsem je někde viděl, ale fakt nevím kde, a to je mi divný.“

Dylan se otočil a namířil si to hrdou chůzí opět k eskalátoru. Archie se otočil ke zdi a pomalu začal k někomu mluvit.

„Vidíte ho? Tak je to s ním furt, takovej hodnej kluk a vždycky se hned zdejchne. No ale za to může ten jeho zasranej trenér, co dycky sedí venku s lahváčem! Copak může vrátit nebo změnit čas?. Copak to de? Vy říkáte, že mu skvěle? Tak to bych měl taky prubnout! Já že jsem moc starej? Však já vám všem ještě ukážu vy hnoji! Já že mám jiný, vyšší poslání? Že má ten nahoře se mnou větší plán? To ste mi taky mohli prásknout dřív, tajnůstkáři!“

Kolemjdoucí lidé jen nevěřícně kývali hlavami, když míjeli Archieho, stojícího před hlavním vchodem a vášnivě debatujícího se zdí, nebo jak to alespoň vypadalo. Pomalu se stmívalo a Archie si za neustálého mluvení se svými tajuplnými společníky šel sednout na tramvajovou zastávku. Posadil se a houpal nohama jako nudící se kluk ve škole. Občas se zapitvořil a zíral do prázdna. V každém okamžiku jakoby hrál divadlo pro tisíce očí. Jeho gesta, mimika, pohyby, to všechno říkalo náhodným divákům „všimněte si mě“ a zároveň jim pokorně našeptávalo „jestli ne, pak přesto díky“. Byla tma a Archie stále neměnil místo svého odpočinku. Sem tam pohlédl na přecházející hvězdy, aby pak klesl zraky dolů a pokorně si prohlížel poničený beton, který tak nenapodobitelně krášlil zemi. V tuto chvíli jakoby chápal nám neodhalená slova svých tajemných společníků. Chápal každičkou myšlenku, kterou mu dennodenně zjevovali. Vypadal spokojeně a šťastně. Náhle se do Archieho tváře promítla nebývalá bolest, snad možná znechucení. Prudce se zvedl a začal příšerně řvát a máchat kolem sebe rukama.

„Jste svině! Jak to můžete vypustit z huby! Vždyť mě snad znáte! Ne, to nikdy neudělám, to po mně nemůžete chtít! Je to jen Dylanův čas! Zaslouží si ho! Nemůžu mu ho přece jen tak ukrást! To nejde! Nemůžu ho zabít! Zešíleli jste? Najděte si někoho jinýho! Nemůžu, prostě nemůžu...!“

Archie bojoval se svými společníky, zatímco opodál si partička drsnějších hochů podávala osamoceného turistu.

„Já nerozumelá!“ odvětil zlehka lámanou češtinou vyděšený turista.

Možná namítnete, že mu to přeci muselo dojít! Jenže jak říct partičce „inteligentů“, že máte všechny věci v úschovně zavazadel a kreditky jim příliš nepomůžou.

Ty rozumíš moc dobře hovado!“ vylezlo opět z velkého šéfa, který odpověď nerozdýchal a povalil nebohého turistu na zem.

„Ty cizácká kurvo!“ doplnili rozvášněný výklad své „velké hlavy“ ostatní a kopali do marně se bránícího nebožáka.

Čím víc turista lámanou češtinou a angličtinou volal o pomoc, tím více ho ti odvážlivci řezali. Jenže byla tma a nikde ani živáčka. Tedy až na Archieho bojujícího se svými společníky. Ošuntělé nádražní okolí tak zažívalo dva líté boje o život. O holý život soupeřil s bledou dámou svírající v několika rukou kosu turista a o život svého přítele pak házel v kostky se svými tajuplnými společníky náš Archie. Hysterické ječení a bouřlivé reakce tak zněly ovzduším a nesly se tísnivě až k nebesům. Když tu náhle se ozvalo až zběsilé cinkání, přišla rána a s ní mrazivé ticho. Dveře tramvaje se pomalu otevřely a ven vyšel rozzuřený řidič se zneklidňujícím výrazem v tváři.

Přistoupil blíž a to, co uviděl u něj vyvolalo patřičnou žaludeční reakci. Ale rozhodně to nebylo špatnou stravou. Na nic víc se již nezmohl. Všude kolem byla spousta krve a pod vozem zdeformované lidské tělo.

„Pomozte, pomozte!“ křičela postarší obtloustlá paní, která vylezla z tramvaje a s vypětím veškeré energie se rozběhla směrem k nádražní hale. Na něco byl čas, ale na něco už bylo dávno pozdě, to však nemohla tak úplně tušit. Několik osudů se během pár vteřin ocitlo na prámu věčnosti s předplacenými lodními lístky na různé břehy. Cinkot tramvaje sice zachránil turistu, neboť grázlové se dali po tom strašlivém ryku korpulentnější paní na hromadný úprk, ovšem nebohému Archiemu již nebylo pomoci. Řidič jen tupě zíral na Archieho torzo bez života a drmolil si pro sebe pořád dokola:„To přece není možný, to přece není možný...“

Po pár minutách přiběhla k tramvaji skupinka lidí z nádraží. To, co uviděli v nich již navždy zanechalo stopu. Možná byste čekali, že pro ně zemřel další bezejmenný, avšak moc lidské tváře a vědomí je neuvěřitelná. Nešťastník byl sice rozmetán na kusy, ovšem jeho tvář byla až na drobné šrámy nedotčená a měla vtisknut až mrazivě blažený úsměv.

„Já toho chudáka znám, ten muž tu byl pořád!“, rozpomněla se postarší paní s brýlemi, která prodávala jízdenky.

„No na nádraží, říkali jsme mu strojvedoucí bez vlaku, protože nebylo jedinýho, kterej by alespoň jednou týdně nešmíroval při odjezdu a příjezdu.“

„To je sice hezký, ale život mu to nevrátí paní,“ odpověděl právě přicházející postarší policista.

„Já přeci vím!“, uvědoměle vypustila z úst zaměstnankyně drah.

„Jak k tomu došlo pane řidiči?“, otázal se přísně policista.

„Já jel, no a najednou mi tam ten šílenec skočil. Máchal kolem sebe rukama a vypadalo to, že na někoho šíleně řve...no a...a já už nestihl zastavit“

„Jo tak to bylo!“ přitakávala ona korpulentní paní, která napomohla vytvořit ten debatní kroužek.

Všichni se otočili a policista s pistolí a baterkou v ruce postupoval tmou. Kdyby mu náhodou někdo posvítil do obličeje, spatřil by krom odhodlání i prvky strachu. Najednou ve světle svítilny spatřil zkrvaveného turistu. Policista sebou nejprve vyděšeně trhl avšak poté již vysílačkou s chladnou hlavou a pevným hlasem předával instrukce někomu na druhé straně.

„Pošlete posily a záchranku, máme tu přepadení, pokus o vraždu a jednoho mrtvýho!“

Po chvíli čekání nádražní betonovou krajinou zněly sirény a siluety postav hledali znovu ztracenou harmonii. Turista putoval sanitkou na pohotovost zatímco Archie do míst, ze kterých již není návratu. Možná že Archie slyšel tu paní s brýlemi a zjistil, že nebyl až tak neviditelný, možná neslyšel, avšak ať už to bylo jakkoli, díky jeho odvaze postavit se svým tajemným přátelům turista žil a Dylan mohl i nadále běhat závod s časem, který mu někdo neznámý z neznámých pohnutek předurčil. Hranice šílenství a reality je křehká, na rozmezí časů ji lemují ty nejpodivnější výjevy vědomí. Můžeme se na šílenství dívat skrze prsty nebo je začít vnímat jako součást minulosti, přítomnosti i budoucnosti, jako záchvěv iraciálna či reálna, který prolíná naše osudy. Vždyť kde je psáno, že jednou něčí šílenství nezachrání třeba život náš nebo našich blízkých. A tak nechme znít ódu neznámým, nechme je poslouchat hlasy jejich světa a naslouchejme jejich němému volání o trošku pozornosti či pouhý úsměv, který mnohdy rozdáváme spíš těm, kteří si ho nezaslouží.