detroit.. noc na staveništi..

.
.
.
Sakra, co mi zase chce? Co je to tentokrát? Jen si usmyslí, že se mám dostavit na městu stovky mil vzdálený místo, a hned se kvůli němu mám zbláznit nebo co? Asi jo. Kdyby chtěl, tak jen luskne prsty a nějaká hora svalů se postará o to, abych nedýchal smogem prolezlej vzduch. Člověk se s rodinou dívá na měsíc očekávaný celovečerní film a zavolá mu jeho šéf, kterej potřebuje něco zařídit, tak proč mu nepomoci. Přesně tohle jsem si říkal, když jsem přicházel k telefonu.

Zvedl jsem sluchátko, řekl trénované prosím a na druhém konci drátu se ozval prokouřený, litry whisky prochlastaný, hlas mého šéfa. Věčně klidný pravil: "Nazdárek Roberte, máme tady menší prácičku," pauza – šéf si potáhl z  doutníku. "Dostav se, prosím, na opuštěné staveniště." Poté mi nadiktoval detailnější adresu a zavěsil. Nečekal na odpověď, Frank Delirio nikdy nečeká. Proč mu nepomoci.
  Ženě a dceři jsem pověděl o neodkladné schůzce v kanceláři, v podstatě ženu vůbec nezajímalo, co budu o půl deváté večer dělat v pojišťovně a pouze se zeptala: "Kdy se vrátíš?" Hlavou jí nejspíš vrtal náš syn. Ten se dnes měl vrátit z třídenního campingu v národním parku.
"Nemusíš na mne čekat," odpověděl jsem a vzal si klíčky od auta.
  Jsme už  dvacet let svoji a já se stále neodvážil povědět mé ženě pravdu o mé skutečné práci, možná by to nesnesla. Podle toho, co jsem ji doteď řekl, si myslí, že jsem obyčejnej pojišťovák v jedné malé Detroitské pojišťovně, kterej má schůzku o půl deváté večer. Jak naivní.
  Nasedl jsem do rodinného Saaba a dorazil na místo určení.

Tak si tak čekám, až dorazí Šéfův poskok a poví mi další jméno človíčka, kterýho budu muset skřípnout dnes, a sleduju lopatu opřenou o dlouhý žebřík položený na hromadě hlíny vedle výkopu a napadá mne, že tentokrát to bude něco úplně jinýho, něco mnohem ostřejšího, že tentokrát někdo zemře. Poprvé za těch x let jsem zauvažoval nad útěkem, když v tom dovnitř zadním vchodem vtrhl obrovský chlápek s pytlem přes rameno.
  Muže následoval další v kožené bundě, o něco urostlejší. Pravděpodobně jsou ti dva ta slavná šéfova ochranka – to bude tvrdej kšeft, prolítlo mi hlavou. Ten první vhodil pytel do díry. Se žuchnutím dopadl na zem a zevnitř pytle vyšel bolestivý křik tlumený a zkreslený lepící páskou. Tentokrát někdo zemře. Zpět do práce.
  Tělem mi projel mráz. Nic neříkat a na nic se neptat! Drž hubu a krok – první pravidlo, které musíte dodržovat, po­kud se zabýváte podobnou prací, jinak se vám to může pěkně vymstít.
  První chlápek si o kalhoty oprášil ruce, z náprsní kapsy ka­bátu vytáhl krabičku Chesterfieldek, jednu vyklepal, strčil si ji do koutku úst, profesionálně otevřel benzínový za­palovač a připálil si. Druhý muž právě dokouřil a po­slední oblak cigaretového kouře mi foukl do tváře a ještě hořící vajgl hodil dovnitř díry. Napřáhl ke mně ruku, jeho parťák stál za ním, poklidně pokuřoval. "Já jsem nějakej Bill. Vy budete pravděpodobně Robert, že?"
  Stiskl jsem mu ruku a souhlasně přikývl. V hlavě mi pomalu dozníval výkřik z pytle.
  "Tam dole vám leží další poukázka k loterii, Roberte," řekl.
  "Co s ním mám udělat?" Vyhrkl jsem ustrašeně.
  "Ten kripl v tom pytli panu Delliriovi dluží přes tři tácy a nějak je ne­hodlá vrátit. Pan Dellirio se rozhodl, že pokud se mu do půlnoci ty dlužený prachy neobjeví na stole, tak ho máte tou lopatou zahrabat a nechat shnít. Srozuměno?"
  "Takže ho mám jako zabít?" Má nejhorší představa se stala skutečností. Nikdy jsem nikoho nezabil, jen zastrašuju! Rovnám kostičky v těle, to je vše!
  "Jste bystrej člověk, Roberte," s těmito slovy mne jeho svalnatá ruka poplácala po rameni, "vidím, že vám to pálí. Ale dopuručuju vám, neotevírejte ten pytel; už jen z principu! Hne se vám svědomí, rozvážete ho a co potom? Pamatujte, že pan Dellirio má prsty všude."
  Jeho parťák vhodil nedopalek Chesterfieldky do díry a oba se vydali směrem, kterým přišli. "Nezapomeňte, že o půlnoci musí bejt díra zasypaná nebo budete mít velký problémy." S těmito slovy opustili skladiště a já zůstal s tím živým pokladem úplně sám.
Podíval jsem se na hodinky.
  Ciferník ukazoval 21:10.

21:30
Čekal jsem teprve dvacet minut, ponížené svědomí dostávalo docela zabrat, a začal jsem znovu přemýšlet o útěku. Stojí to za ty pe­níze? Vždyť tohle je vražda, ne? Ahoj Susan, v kanceláři jsem musel vyplnit pár formulářů. Nejhorší byla myšlenka, jak by se tvářila manželka, kdyby zjistila, co jsem provedl. Třeba šéf dostane své peníze včas a nic takového nebudu muset dělat. Naděje zůstává.
  Sedl jsem si na zem, zády se opřel o podpěrný sloup a čekal.

22:20
Docela jsem se zklidnil. Od posledního pohledu na ho­dinky se neklid v těle promě­nil v nedočkavost, kdy mi budík na hodinkách oznámí 23:30 a já budu moci ten poklad zahrabat a poklidně odjet domů. Smířil jsem se i s tím, že se budu muset podí­vat Susan do očí a za­lhat jí, mám za sebou přece dvacet let praxe. Zabij a přežiješ.

22:40
Můj po­cit provinění vystřídal chtíč. Nervy už se naprosto uklidnily, smířil jsem se s tím, že toho chlapa zabitu. Začal jsem uvažovat. Co kdybych ten pytel otevřel? Prostě se jen podíval. Musí být přece svázaný, jinak by se jim snažil utéct, ne?  Pche, kolikrát se někdo pokusil utéct? Vždycky! Nikdy neuteče a vždycky to schytá.
  Čekání jsem si zkracoval pokuřováním cigaret a házením hrud hlíny na plechovou stěnu skladiště. Plánoval jsem, že takhle strávím i zbytek nekonečného če­kání, když v tu se ten dole probral k životu. Pěstní narkóza velkého Billa má nějaké krátké trvání. Pane doktore, pacient si žádá další dávku, neudržel jsem se a zasmál se vlastnímu vtipu. Když musíš, tak musíš.
  Přestal jsem s házením hlíny a malých kamínků na stěnu, přesunul se k výkopu a zaposlouchal se do zvuků vycházejících z díry. Bylo slyšet slabé šustění pytle, tiché nesrozumitelné mumlání a... Co to? Nebylo to snad... Trhání látky? Do prdele, snad nechce utéct.
  Možná jo. Asi. Určitě se dostává ven! Co teď?! Co teď sakra!!? Snaží se z toho dostat!!
  Nakoukl jsem přes okraj díry směrem dolů; nic jsem neviděl, díra byla příliš hluboká a světlo z žárovek nemělo takovou intenzitu, aby dosvítilo až dolů.
  To znamená, že budu muset slézt dolů za ním. Bože, to mi scházelo! Z počátku jsem si nedokázal představit, že bych ho zahrabal, a že se budu muset podívat ženě do očí. S tím vším jsem se smířil, před ženou to nějak uhraju a ty špatné sny nějak překousnu. Za ty peníze to stojí. Ale to, že se sám přiblížím ke své oběti na menší vzdálenost, než je půl metru je dost silný kafe. Vždy nás bylo na jednoho něco kolem šesti. Zde se situace měnila.
  Už žádný uvažování!
  Popadl jsem žebřík. Opatrně jsem ho spustil dolů do jámy a kousek po kousku po něm opatrně sestupoval. Centimetr po centimetru se prohluboval můj strach. Světlo ze žárovek pomalu pohasínalo. Někde pode mnou se ozývalo stálé mumlání a občasné trhání látky. Každým krokem jsem se přibližoval a strach stále vzrůstal. Teď už tam určitě někde čeká, v rukou drží obrovský balvan, kterým mi rozrazí lebku – tyhle paranoidní představy mne ani na okamžik neopustily.
Sestoupil jsem z poslední příčky žebříku na chladnou hlínu. Zamžoural jsem očima po dně jámy. Nic. Totální tma. Z kapsy jsem vytáhl benzinový zapalovač, škrtl kamínkem. Jiskra okamžitě zažehla knot a v díře se rozprostřelo světlo.
  Pytel byl schoulený v klubíčku v jednom z rohů. Žádná z mých hrůzných představ se nestala skutečností. Přiblížil jsem se k pytli blíž, abych jej zkontroloval. Nedaleko jsem na zem postavil zapálený zapalovač. Přistoupil jsem k němu, pořád sebou šil ze strany na stranu a vydával ty mumlavé zvuky. Na jedné straně byl pytel trochu natrhlý, ale nebylo to tak vážné.
  Chtěl jsem sebrat zapalovač, když najednou mně ten hajzl přes pytel chytil za kotník a škubnutím mne strhl na zem. Zapalovač se převrhl, plamen zhasl a já se ocitl v naprosté tmě s cizím mužem. Reflexně jsem proti ruce kopl, uslyšel jsem prasknutí odpovídající zvuku lámaní kostí – musím to vědět, když je lámu denně. Asi jsem ho zasáhl do obličeje a zlomil mu nos nebo čelist. Stisk na kotníku povolil. Nezabil jsem ho? Co když ano? Mumlání a převalování ustalo.
   Panika. Je to jasný, přestal se hýbat, je mrtvej, co když teď přijde Delliriova ochranka a všechno tohle odvolá! Jestli je to pravda, tak nebude sám, z koho bude studený kuře. Musel jsem se ujistit, že není mrtvej.
  Rozškrtl jsem zip na vaku. Zapalovač jsem nehledal. Lepší bude, když ho nebudu zapalovat, nechci mu vidět do tváře. Ještě by se mi opravdu hnulo svědomí a nechal bych ho běžet. Pokud je tedy živej.
  Vsunul jsem ruku dovnitř a snažil se mu nahmatat puls. Nebyl pravidelný, ale byl tam. Tak jedna nula pro mě, zatím žije.
  Zaškrtl jsem zip na vaku, zašátral ve tmě po zapalovači a vylezl po žebříku nahoru.
  Zapálil jsem si cigaretu.
  Další krize překonána.

Mám ho zabít? Nebo ho mám nechat, ať se rozváže a dostane se ven z pytle? Z díry se nedostane, na to je příliš hluboká, ale co když si uvolní roubík a místo toho mumlání co teď slyším začne křičet o pomoc.  Náhoda je blbec, měl bych ho znovu svázat, pokud se mu povedlo uvolnit si ruce.
  Znovu jsem se podíval na hodinky. 23:30. Nejvyšší čas na zahrabání hrobu. Jupí.
  Přistoupil jsem k hromadě hlíny a pozvolna hlubokou díru zasypával – šlo to lehce. Asi u desáté lopaty začal milovaný vězeň strašlivě křičet. I přes roubík ze sebe dokázal vykřičet hrozné decibely. Musím ho umlčet, ať to stojí co chce! Do jedné ruky jsem uchopil lopatu a pomalu slezl po žebříku. Nakopl jsem ho do ledvin. Začal křičet ještě víc. Pokoušel jsem se ho uklidnit, ale on pořád křičel a křičel a nechtěl přestat. Tak jsem se napřáhl lopatou a udeřil ho znovu. Znovu a znovu. Látkou, z které byl zhotoven vak, začala prosakovat tmavě červená tekutina a rozpíjela se do všech stran. Lopata stále létala vzduchem a já ji volně nechával dopadávat na pytel.

Probudil jsem se. Byl jsem celý promrzlý, po celém těle mi vystupovala husí kůže. Byl jsem zmatený, sen se mi pomalu vytrácel a bylo stále těžší a těžší si na něj vzpomenout. Z počátku jsem si myslel, že jsem se probudil u zrnící televize, vše byl jen zlý sen a Dellirio vůbec nevolal, ale vše se začalo vyjasňovat. To co jsem z počátku považoval za televizní obrazovku byla ve skutečnosti jen ušpiněná žárovka zavěšená z kovové střechy.
  Začínalo se to všechno vracet. Telefonát. Ti dva bodyguardi. Pytel. Zjištění, že budu muset zahrabat živého člověka pod zem a v poslední řadě můj dobře mířený kop. Vše se vybarvilo v těch nejjasnějších barvách a já si pořád neuvědomoval, že jsem vlastně usnul. Já usnul!
  Jak dlouho jsem byl mimo, jak dlouho? Budík mne neprobudil, tak ještě nemůže být půl dvanácté. Tak jak dlouho? Podíval jsem se na hodinky.
  Zaplavila mne hrůza. Sklíčko kryjící ciferník bylo rozbité a vteřinová ručička se nehýbala. Poslední čas, co ukazovaly bylo: 22:46. Sakra, rozbily se, když mne strhl na zem a já jimi udeřil o nějaký kámen. Kolik je hodin? Není už pozdě? Možná už je po půl dvanácté. Ale dvanáct ještě nebylo. Hoši mého mí­rumilovného zaměstnavatele byly pověstní svou přesností. Kdyby přišli a uviděli, jak tady sedím, čumím do blba nebo nedej bože spím a díra není zahra­baná, neváhali by, hodili mne za ním a pak díru zakopali sami. Krátký proces.
  A co náš kamarád tam dole? Nemohl bych si půjčit hodinky od něj? Nebo ho mám rovnou zakopat? Lepší bude, když budu mít přesný čas, podle toho určím tempo, kterým ho budu zahazovat.
  Znovu jsem si do díry postavil žebřík a kousek po kousku jsem slezl dolů. Rozškrtl jsem zip, zběžně jsem zkontroloval tep a prošmátral jsem mu kapsy a pak obě zápěstí. Na pravém měl hodinky. Okamžitě jsem si je hodil na ruku a znovu z té tmy vylezl ven.

23:42
Uff, mám menší skluz, ale vše bych měl stihnout. V mžiku jsem byl nahoře. Žebřík jsem pohodil vedle díry a chopil jsem se lopaty. Stoupl jsem si na hromadu hlíny a hranou náběrné části začal shrabovat první větší množství do díry. V chlápkovi, říkejme mu třeba Alex, se začala projevovat chuť žít a v okamžiku, kdy pochopil, že bude zaživa zahrabán, se vehementně snažil upoutat mou pozornost a mumlavým jekotem mě udolat k tomu, abych mu rozvázal pouta a nechal ho běžet. Nic takovýho chlapečku. Dnes jsem toho zažil strašně moc a nějaký trapný pokřikování mne nějak nerozhodí.
  Bez přestání jsem hromadami hlíny postupně zasypával výkop. V hlavě mi běhala jen jedna znepokojující otázka: Co když bude křičet tak dlouho, až opravdu při­jede policejní vůz, pověřený prošetřením situace. Už se nic nedalo dělat. Musel jsem doufat v to, že ten křik nikoho nepřiláká. Křik z počátku snesitelný a nepřestá­vající se mi pomalu zakusoval do hlavy. S rostoucí únavou jsem měl čím dál větší nutkání hodit tu lopatu do výkopu, a pokud by ho nezabila ta letící lopata, tak vlézt za ním dolů a zadupat mu hlavu hluboko do země, však on už by přestal křičet.
  Křik pod tlustou vrstvou hlíny utichal a pro našeho Alexe bylo stále těžší a těžší ze sebe vydat sebemenší hlásku. Já stále zahazoval. Do dvanácté nezbývalo moc času a hlíny k zahrabání taky moc nebylo, když jeho hlas nadobro utichl.
  Oprášil jsem si ruce, připálil si poslední cigaretu v krabičce a podíval se na mé nové hodinky, staré jsem při zahazo­vání hodil dolů za Alexem.

23:58
Skvělý čas.
  Pokuřoval jsem a čekal, jestli ti dva nabouchaní chuligáni rozrazí dveře a začnou křičet: "Nezakopávej ho, nezakopávej! Ty prachy jsme sehnali!" Překvapilo mne, že mé svědomí zůstávalo čisté. Asi jsem se z toho dne naprosto zbláznil.

00:02
Už jsem chtěl zahodit nedopalek Marlboro, když dovnitř vešli dva mí dobří známí. Bill a jeho kamarád. Ani na jenom z nich nešlo poznat jakou mají náladu. Bill šel znovu jako první, asi má nějakou větší hodnost nebo co.
  "Nazdar Robe, nebudeme to protahovat! Prachy se nesehnaly, ale jak vidím, tak jsi to vycítil ve vzduchu a toho zmrda zakopal. Pan Dellirio se považuje za seriózního obchodníka a tady tohle", zatřepal mi s bankovkami před obličejem, "bere jako dostatečnou úhradu za stres, který jsi musel vytrpět."
  Nasucho jsem polkl a souhlasně přikývl. Peníze jsem převzal, přepočítal a nastrkal do náprsní kapsy. Dnešní výplata činila čtyři tisíce dolarů. Ani si neokážeš představit, co já jsem tady zažil za peklo, ty šmejde!
  Venku jsme se rozloučili, pánové mi poděkovali za spolupráci a já poděkoval jim. Oni nasedli do černého Volva a já nasedl do starého rodinného auta a každý jsme se vydali svou cestou. Za dvacet minut už jsem Saaba zaparkoval do garáže a přes garáž vešel do domu. V celém domě vládla tma. Žena už spala. Rozsvítil jsem světlo v kuchyni.
  Podíval jsem se na hodinky. 00:30. Sundal jsem si je a chtěl je položit na poličku, kam hodinky pokládám každý den, ale něco mne upoutalo na jejich spodní straně.
  Byl tam vyražený nápis: NÁRODNÍ PARK MILWAUKEE.

Kam, že to jel můj syn?
.
.
.