Cimbarnskej příběh

Na Cimbarnu se chstají na Podzimní slavnosti. A najatí vrazi se chystají zabít císaře. Ale na stopě jim je černý velitel gardy a podivínský druid...

Druid Lómin seděl na hradbě hradu Cimburk a užíval si podzimního slunce, které vysílalo své poslední teplé paprsky dolů na město. Druidovy přivřené oči pozorovaly věž, ve které už dvě hodiny seděl téměř celý druidský Kruh na poradě s císařem a ostatními, kteří tady něco znamenali. Ještě před dvěma lety Lómina trochu štvalo, že on je z porad s císařem vynecháván, ale teď tomu byl rád.
Z města i z nádvoří doléhaly hlasy, zvuky jedoucích vozů po dláždění, klapání koňských kopyt a řinčení železa. Odněkud zněl zvuk kladiva dopadajícího na kovadlinu. Ale tady... tady na hradbě byl druid sám. Lómin byl nápadnou figurkou i mezi čaroději Hvozdů. Vysoký a šlachovitý muž s rozcuchanými vlasy a vousy, divokým pohledem a až podezřele plynulými a rychlými pohyby. Na hlavě měl beztvarý černý klobouk, na kterém měl spoustu korálků, peří a spousty jiných ozdob.
Blížily se k němu kroky. Lómin se nemusel dívat, kdo jde, poznal to. Velká Černá Bob. Mohutný černoch, který kdysi žil v Lavonii a nyní se stal velitelem císařské gardy. Druid málokdy potkal děsivějšího bojovníka než byl Bob. Tihle dva se nikdy neměli rádi a nic nenasvědčovalo tomu, že by se jejich vztah změnil.
„Už to trvá dlouho, co?“ zeptal se černoch konverzačním tónem a mrštně vyskočil na zub cimbuří, na kterém se usadil.
„Jo, děsivá nuda. Nevím, co pořád řeší,“ prohodil Lómin.
„Hlavně tu orčí armádu,“ ušklíbl se Bob. „Hrnou se sem a zatím jim ani nikdo nestojí v cestě.“
„Co NAUTO?“ Nadhodil druid narážku na dohodu všech zemí, která byla utvořena jako pakt proti orkům.
„To já nevím,“ pokrčil černý válečník rameny. „Jsem jen gardista.“
„Ale pořád líp informovaný než já,“ řekl bez hořkosti druid.
„To ví jen Nanta. Hele, nechceš zajít na pivo? Tam to bude ještě na dlouho.“
Tohle Lómina překvapilo. Bob ho tahá do hospody?
„Hm, ty po mě něco chceš,“ konstatoval.
Bob zrozpačitěl, ale jen na okamžik. „Jo. Potřebuji tě.“
„Mluv,“ pobídl ho druid.
„Před nějakou dobou tady odhalili špeha,“ začal. Druid jen kývl, to věděl, sám patřil k těm, co jej hledali. „A máme podezření, že je tady utvořená celá síť. Našli jsme jeden dům kde bydlel jeden z Vřesovických diplomatů, který po jistém incidentu, jehož byl součástí, zmizel.“
„A co chceš po mě?“
„Pokusit se v tom domě něco najít, pokud možno jeho stopu. Jestli tam měl nějaké společníky a tak... copak já vím co se dá vyčmuchat?“
„Copak sem nějakej zatracenej barvíř?“ téměř vykřikl Lómin. „Nejsem žádný pes!“
„Ne, ale jsi...“
„Sám vím, co jsem,“ odsekl Lómin. „Jsem druid. Ale dobře, stejně teď nemám co na práci. Ale uzavřeme malou dohodičku...“

Dva gardisté, kteří hlídali vilku v části města pro bohaté, se vypjali do pozoru, když přišel Velká Černá Bob a na kusu lana vedl obrovského černého vlka, jehož žluté oči vše sledovaly se zvláštní inteligencí.
„To je vlk druidů,“ informoval gardisty jejich velitel, i když to dělat nemusel. Vešli do rozlehlé zahrady. Bylo tu několik dalších lidí, kteří hledali nějaké stopy. Bob odvázal lano od obojku. „Hledej,“ řekl tiše. Vlk se rozběhl plavným klusem po zahradě. Bob jen zadoufal, že nevyděsí moc lidí a sám vykročil k domu.
„Nějaké změny, vojíne Vráno?“ vyštěkl na znuděně se tvářícího gardistu, který byl známý jako neuvěřitelný flákač.
„Nic náčelníku,“ odvětil Vrána s nedbalým zasalutováním. Mohutný vlk se objevil po černochově boku a společně vstoupili do domu. Velké zvíře začalo okamžitě šmejdit po místnostech. Velká Černá Bob se rozhlédl po chodbě. Chodba vyzdobená květinami na policích, na podlaze červený běhoun. Dveře několika místností v přízemí byli otevřené. Schody do horního patra.
Bob tady už byl a tak rovnou šel do pracovny domnělého diplomata. Vlk vklouzl za ním. Pracovní stůl, police, to vše bylo pečlivě prohlídnuté. Vlk se posadil do středu místnosti a větřil. Měl bystřejší smysly, než normální vlk a pachové stopy tady byly velmi zřetelné. Hned několika lidí. Vlk přeběhl ke zdi. Tady se jí někdo v nedávné době dotýkal...
Černý Bob vlka pozorně sledoval. Pochyboval že tady něco najde, ale při troše štěstí by mohl nějaké lidi, co tu byli, identifikovat. Když se vlk začal zajímat o stěnu pod obrazem, strnul. A přišel blíž.

Lómin neměl město rád. Vždycky měl pocit, že jej udusí. Slunce se pomalu naklánělo k západu a lidí na ulici jakoby přibylo. Kráčel k hospodě U Tuleně. Cestou se vyhnul několika koním i povozům. Šel rychle a za chůze se opíral o hůl, odznak druidů. Lidi kolem něj jej znervózňovali a bylo mu z jejich množství zle.
Tuleň byla nálevna pod hradem a scházelo se tu dost známých lidí. Několik gardistů, které Lómin znal mu pokynulo na pozdrav. Před hospodou postával ten, koho druid hledal.
„Hej, Franto!“ zvolal a snědý, vysoký chlapík s bystrýma očima a šátkem na hlavě se k němu loudavě vydal. Druid zaujal oblíbené místo, u kterého měl hradbu za zády a kolem sebe prostor. Franta zastavil kousek před ním. Znali se už pár měsíců a druid tomuto cikánovi v rámci možností i věřil. Byl skvělý informační zdroj a občas Frantu založil nějakými penězi. A Dežo se na oplátku neptal, proč druid nemá nikdy stříbrňáky, proč nechodí dovnitř do nálevny a nemá rád blízkost lidí.
„Né, pán drúid. Já nic neukrád,“ zabručel Franta.
„To je mě jasný,“ ušklíbl se Lómin. „Hele, potřebuju, aby ses poptal po maníkovi kterej si říká Hostarun Kalido. Měl by to být vyslanec z Vřesovic. Jestli si nenajal nějaký lidi... a tak podobně.“
„Jásny pán drúid. Já níc névim. Níc sem neúkrad.“ Franta se odloudal zpátky a brzy se k němu připojila jeho sestra, drobná černovlasá krasavice. Druid se vydal směrem k branám z města. Musel vypadnout do lesa, jinak by asi zešílel.

Byla temná noc, mraky skryly měsíc i hvězdy. Ve městě plály olejové lampy, které osvětlovaly hlavní ulice. Jen občas na dláždění zadusala kopyta koně, to pozdní poutníci hledali své cíle.
Lómin druid seděl poblíž Tuleně společně s Hopsajdou. Hubený muž držel korbel piva, ze kterého pilně pil. Z hospody se ozýval hluk lidských hlasů. Velekněz boha Pijana, Conansson, asi sloužil další ze svých bohoslužeb. Lómin si všiml i Černého Boba, který se zastavil u vrávorající postavy... u Franty. „Né pán polícajt, já tý práchy neúkrad. Velkomóžny pán Aldígor mě práchy dál.“
„Nekecej černej!“
„Né to jé diskrimináce! Rasísmus...“
„Že tě to baví se sním srát,“ řekl Lómin který se k nim dostal. „Bobe, myslel sem, že se s někým takovým nezahazuješ.“
„Ještě ty mě ser,“ odsekl Bob a odešel. Druid usoudil, že dostal asi vynadáno od císaře že nepokročil nijak moc v případu...
„Pán drúid, našél sem chlapíka co mlúvil v hóspách s tím díplomátem. Zavédu vás k jého báraku. Príma bárak má.“

Bylo ráno, spíše rozbřesk. V ulicích byla mlha, když se gardisté, vedeni Bobem a Lóminem blížili k označenému domu. Druid černochovi popisoval, jak to v domě vypadá, ještě v noci tam byl v podobě netopýra. Černý velitel se rozčiloval, že tohle nenašli jeho lidé, ale druidovi pochybní pomocníci.
Na pokyn Boba se dvacet gardistů rozběhlo k vilce. Už zase vilka, napadlo Boba. Ale koneckonců pro ne?
Obklíčit, tak zněly rozkazy. Bob a tři gardisté předem, druid a další tři zadním vchodem. Bob se hnal po schodech, do cesty se mu připletl chlapík s obuškem. Bob mu zachytil ruku, zabral a hodil ho ze schodů. Dál. Z jedné ložnice vyskočil chlapík s mečem. Vrána mu ratištěm halapartny podrazil nohy a kopl jej do hlavy.
Zmatek, několik strážců, které měl majitel najaté, se pustilo do gardistů, ale neměli šanci. Jednoho smetl Bob, další tři gardisti a jeden vběhl do rány druidovy hole. Majitel vilky, Kalusik, ztuhl. Ještě ležel v posteli s mladinkou dívkou a oba třeštili oči na mohutného černocha, který měl sice prázdné ruce, ale jeho pohled mluvil za vše.
„Jsi zatčen,“ řekl Bob.
Druid procházel vilkou. Byla poměrně malá a prohlídka nezabrala moc času. Náhle strnul... ucítil něco zvláštního. Něco... co už dlouho nepoznal. Jakýsi pocit nebezpečí, zvláštní pižmový pach. Nepřítel, určitě někdo s nepřátelskými úmysly. Jeho přirozenost se tomu vzbouřila a druid v divém zavrčení vycenil zuby. Pevněji stiskl hůl, až mu zbělely klouby na ruce.
Někdy tady byl lykantrop.

O několik hodin později opět seděl Lómin opřený o cimbuří na své oblíbené hradbě. Pršelo a voda mu stékala z klobouku na černý plášť. Druid měl opět zavřené oči a přemýšlel.
Ostatní druidové opět seděli na poradě a určitě pili horký svařák. Rád by znal aspoň výsledky výslechu, ale na to si musí počkat, až Caleborn bude mít náladu mu něco říct. Mezi ním a veledruidem panovaly napjaté vztahy, aniž by se o ně byť jeden z nich zasloužil. Tedy Lómin zkazil jednu důležitou věc, ale snad nemusel být trest tak silný. Druid dlužil veledruidovi mnohé a byl mu vděčný. Ale tohle...
„Chceš vědět, co nám Kalusik řekl?“ zeptal se Velká Černá Bob, který se neslyšně vynořil z deště. A nechceš jít do hospody? Je tady mokro.“
„To je plán. Ale nesmí tam být moc lidí.“
Tak za chvíli seděli v temném koutě. Déšť zesílil do slušné průtrže a i podivínský druid byl rád, že je v suchu.
„Takže?“
„Měli jsme pravdu, ten Hostarum tady něco chystal, nějakou síť... ale myslím, že to nebyla obvyklá špionážní.“
„Ale?“
„Záchranná síť pro vrahy.“
„Cože?“ Druid vyprskl svařené víno.
„Jsou to jen dohady,“ upřesnil černoch. „Jen dohady, nic víc. Bohužel Kalusik u výslechu zemřel... byla to opravdu nehoda, slabé srdce. A tak nám moc nepomohl. Tys v té vile nic nenašel?“
„Ne... jen ... takový zvláštní pocit.“
Ve dveřích hospody se objevila rozložitá postava veledruida. „Bratře Lómine, můžu s tebou mluvit?“
„Jasný šéfe.“

Byla hluboká noc, když Bob šel na kontrolu strážnice. Déšť ustal a dlažba klouzala. Jen několik olejových, krytých lamp prskalo a osvětlovalo ulici. Náhle Boba přepadl zvláštní pocit... něco se dělo. Strážnice byla na dohled, ulice mimo něj byla prázdná. Bob tasil meč a rozběhl se. Nebyl žádný lehkomyslný začátečník, Bob byl rozeným bojovníkem kterého zocelily boje v divoké Lavonii.
Dveře byly rozštípnuté... silné dubové dveře.
Pach krve a smrti. A tma.
Bob zaváhal... a to byla chyba. Ve slabém světle lampy z ulice zahlédl mohutné tělo a ucítil jakýsi pach. Sekl mečem, ten se jen odrazil od chlupatého těla a vzápětí dostal strašlivou ránu která jím mrštila přes půlku ulice.

Lómin seděl v koutě malé, páchnoucí cely. Vysoko nad jeho hlavou bylo malé okénko a mříže před ním byly masivní a těžké. Pochyboval, že by je dokázal rozbít. Jen záblesky světla z pochodní osvětlovaly úzký kavalec.
Lómin se musel soustředit, aby se nezbláznil. Byl tady hodinu a už cítil narůstající šílenství. On, který nesnesl být v místnosti déle než několik minut, byl zavřený na pár čtverečních sázích. Zatkli ho naprosto nečekaně. V jednom okamžiku prošel branou a zamířil k Tuleňovi říct Bobovi o svých závěrech a nápadu a v druhé chvíli jej gardista v civilu bezohledně srazil ranou do zátylku.
Na jeho otázky mu neodpovídali, ale zachytil, že prý vyvraždil strážnici císařské gardy. Caleborn, přijde veledruid a všechno vysvětlí. Druid totiž nezapomínal na to, že v tomto vězení už zemřel jeho bratr Beleg.
Kroky. Hlasy. Bob, Caleborn a gardista s kuší. Z té bylo cítit stříbro a Lómin se mimoděk zachvěl. Velká Černá Bob vypadal příšerně. Nějaká velká tlapa mu servala kůži z pravé části obličeje, těsně minula oko a málem zabila. „Co se ti...“ začal Lómin a vstal, když viděl Bobův tvrdý pohled.
„Kde jsi byl dnes o půlnoci“ zazněl černochův hlas v chodbě.
„V Hvozdu“ zněla odpověď. „Caleborn ti to dosvědčí. Vlastně, celý Kruh! Byl jsem na druidišti!“
Oči Lómina a veledruida se střetly. „Ne Bobe. Lómina jsem od včerejšího večera neviděl“ řekl pomalu, ale rozhodně Caleborn.
„Co...?“ zakoktal druid.
„Je mi líto bratře, ale jsi obviněn z vraždy desíti gardistů.“
„Já to nebyl a ty to víš! Mluvili jsme spolu...“
„Soud rozhodne bratře“ řekl Caleborn a otočil se k odchodu.
„Néé!“ zařval Lómin a skočil. Už za skoku se částečně proměnil, dlaně se mu protáhly v tlapy s dlouhými drápy. Strašlivý náraz na dveře a zámek klece vylétl. Rozražené dveře udeřily do zad veledruida a nestvůrná síla jej srazila na kolena. Síla nárazu odhodila i Lómina zpět, jeho tělo bylo již napůl vlčí. Zavrávoral a skočil po Bobovi který tasil dýku...
Zadrnčela kuše, stříbrná šipka zasáhla z bezprostřední blízkosti vlkodlaka nízko do pravého ramene. Síla nárazu druida roztočila a mrštila zpět. Strašlivé vrčení se změnilo v bolestiplné kňučení, když smrtící stříbro prorazilo žebra. Na stěně se objevila krvavá šmouha. Bob mrštil stříbrnou dýku a ta se vlkodlakovi zarazila do břicha. Lóminův řev strašlivé bolesti vibroval chodbami. Když upadl do milosrdného bezvědomí, proměnil se zpět v člověka.
„Ne,“ řekl veledruid, když gardista nabil druhou šipku a namířil lykantropovi na hlavu.

Tma. Byla jen strašlivá tma. Taková, kterou neprohlédnou ani oči vlkodlaka. Páchnoucí sláma, hniloba, vlhkost.
Proč? Proč? Znělo Lóminovi neustále v hlavě.
Venku, na svobodě, tam někde nahoře, se lidé chystají na slavnosti Podzimu, na veselici ve které se bude oslavovat konec žní a čas odpočinku v zimě. A on tady sedí, zrazený a polomrtvý. Proč? Protože jsem lykantrop? Mnozí to ví dva roky, od doby, co jsem bojoval proti Chalvovi, proti elfům i Lavonii. Proč nyní? Kdo to nastražil? A bylo to vůbec nastraženo na něj? Těžko, jak by mohl nějaký diplomat vědět, že jeden z druidů je lykantrop?
Lómin sbíral ve svém zuboženém těle všechny síly. Otřásala v něm strašlivá zlost, strašlivá nenávist. Ke Kruhu. Veledruidovi. Proč to udělal? Jaký měl důvod?
V klidu, jen se soustředit. V klidu. Soustředění. Lómina obalila mlha a jeho tělo se začalo měnit. Ne ve vlka, ale v něco mnohem menšího... netopýr. Druid v netopýří podobě proletěl mezi mřížemi a zamířil chodbou tam, kde tušil východ. Jen doufal, že už je aspoň šero... a že je východ blízko. Neměl moc sil a doufal, že neomdlí už za letu...
Veledruid Caleborn seděl na druidišti. Hvězdy byli překryty těžkými mraky, vítr hvízdal v korunách starých stromů. Všude okolo byl mír a klid. Ale veledruid klidný nebyl. I když se v jeho širokém obličeji nepohnul jediný sval, byl trochu nervózní. A přesto by měl být v bezpečí. Jeho nezměrná moc druida mu dávala obrovskou sílu. Ale přesto dnes v noci nemusí stačit. Lómin bude oslabený a vyčerpaný, říkal si v duchu. Nemůže tě ohrozit. Nemá ani svou hůl.
Už dlouhá léta byl Calenorn veledruidem v těchto zemích a jistě byl jeden z nejlepších co tu kdy byli. Klidný, čestný, rozvážný a spravedlivý. A nyní, stejně jako už mnohokráte hrál hru na ostří nože. Stačí chyba a zemře. A smrt přivítá, protože věděl, jak moc Lómin trpěl ve vězení. Už tam cítil jeho zoufalství. Ale musel udělat to, co udělal. Nebyla jiná možnost. A Lómin je nyní šílený vzteky.
Ucítil ho. Tím, že se Lómin stal druidem, se znásobili jeho schopnosti, nyní byl v lese téměř nezastihnutelný a jen těžce zranitelný. Vlkodlak druid. Nikdo jiný by ho nepostřehl, ale Calenorn nebyl obyčejný druid.
Ale i tak málem zemřel. Lómin se neproměnil ve vlka, zaútočil jako člověk, s tesákem v ruce. Veledruid se odvalil bokem a čepel jej minula. Ještě v kleku Calenorn máchl holí a zasáhl vlkodlaka do boku. Bleskově holí bodl přesně na žebra. Lómin zachrčel a skočil kupředu. Veledruid se opět vyhnul a brutální ranou přes holeně vlkodlakovy podrazil nohy. Ten šel k zemi se zaskučením. Tesák mu vypadl z ruky a druid se pokusil proměnit. Místo nehtů mu narostly drápy... a to bylo vše. Druid si uvědomil, že mu někdo brání v proměně a s vrčením skočil po veledruidovy. Byl šílený vzteky, oči se mu žlutě blýskaly. Skok, veledruid jej bodl na solar a sám silou nárazu ustoupil. Vlkodlak padl na kolena s vyraženým dechem.
„Bratře Lómine“ řekl chraplavě Calenorn. „Uklidni se, nechci ti ublížit.“ Unavený veledruid se opřel o hůl...a Lómin skočil. Strašlivá, drtivá rána oběma rukama mrštila mohutného veledruida proti jednomu ze stromů. Z poraněné hrudi mu stékali rudé krůpěje. Teď mohl lykantrop Calenorna dobít, ale ztratil čas pokusem o přeměnu. Nyní to veledruid kdo ho blokuje!
Lilienna!
Lómin se vymrštil po drobné druidce, ale Hopsajda vystoupila ze stromu a udeřila holí do země. Z lesní prsti vyrazili šlahouny a kořeny které ve vteřině vlkodlaka spoutaly. Ten se je snažil svou nelidskou silou rozervat, ale to přidal svou sílu i veledruid a Lómin byl znehybněn. Jeho zoufalé vytí se rozléhalo lesem.
„Tak to skončete“ vrčel Lómin, když viděl tři druidy v temnotě a došli mu síly. Začal se ale pomale uklidňovat a náhle se zhroutil. Byl tak strašně zesláblí...
„Ne, nezabijeme tě bratře“ řekl veledruid.
„Zabijte mě, ale nezavírejte mě znovu!“
„Chci ti něco vysvětlit.“
„Nemáš mě co vysvětlit! Já ti věřil! Já tě respektoval a ty mě nechals zavřít a obvinit z vraždy!“
„Když mě necháš mluvit bratře Lómine“ pokračoval klidným hlasem Calenorn, „třeba se něco dozvíš.“
Lómin se snažil zhluboka dýchat a jeho lidská stránka opět převážila. Zase se stával tím klidným mužem, který se vyhýbal násilí. „Dobrá, jsem zpátky“ vydechl.
Calenorn pokynul holí a kořeny i šlahouny zmizeli v zemi. Lilienna vytáhla z pod listí hůl a hodila ji Lóminovy.
„Vítej zpátky“ řekla.



Slavnosti Podzimu měli rádi i druidové. Zvláště Caleborn se rád procházel mezi lidmi, kteří se veselili, slavili a zpívali. Za městem byli postaveny stánky a obchůdky. Pořádaly se soutěže v lukostřelbě, šermu, zápasu ale i hodem podkovou či polykání ohně.
Dlouhé stoly byly naloženy jídlem a kdo se k nim dostal, mohl si nabídnout čeho se mu zachtělo. Byly tady davy lidí, téměř celé město se vydalo na louku za město slavit. Probíhaly i bohoslužby jednotlivých náboženství a na to vše shovívavě shlíželo jasné slunce. Jen lovci si slavnosti moc neužili, museli být v lese a hlídat. Vpád orků byl nezadržitelný. Slavilo se i ve městě a dokonce i na nádvoří hradu, pro nejváženější hosty.
Bylo pravidlem, že i sám Císař sejde dolů na louku a připojí se k oslavám mezi lidem. Císař nyní seděl v lóži a sledoval souboje na ztupené zbraně. Ochranka byla rozmístěná kolem něj. Caleborn byl opřený o hůl a pojídal z hrnečku med. Připojil se k němu Velká Černá Bob a oba pozorovali souboj na tesáky. V této disciplíně se měl také účastnit Lómin, který byl velmi dobrým bojovníkem.
„Zatím klid,“ řekl Bob veledruidovi. Díky Drizztovi už jeho tvář byla trochu lepší, i když bolela jak čert.
„Je vás tady taky jako psů. A Jeho Milost si ničeho nevšimla?“
„Ne, kolem něj je pořád stejné množství lidí. Ale mám tady dvacet chlapů navíc, v civilu. Po Lóminovi ani stopy co?“
„Ne“ odvětil veledruid. „On je velice schopný. A navíc zná naši nauku... Už bez ní byl nebezpečným soupeřem, ale nyní...“
„Stejně nemůžu uvěřit, že to udělal.“
„Já taky ne,“ řekl smutně Caleborn.
A lidé okolo se radovali a slavili.

Císař se vracel se svým doprovodem do hradu. Na nádvoří bylo připraveno další pohoštění, pro význačné osoby. Byli tu velekněží, druidi, prefekt a další.
Gardistů tu bylo pomálu. Většina byla na hradbách, další ve městě a venku, aby nedocházelo k násilnostem...
Slunce zvolna klesalo k západu a nebe se zbarvilo do ruda...
Stejně jako krev která vytryskla na dláždění. Šok.
Třetí gardista šel k zemi a vzduch prořízly tři šipky. Jedna zasáhla císaře do hrudi a mrštila jím pryč. Další minula jeho hlavu o vlas a třetí zasáhla do zad veledruida. Dva vrazi s meči skolili dalšího gardistu. Jeden sekl po Hopsajdě, ta se nouzově kryla holí, ale meč prošel její obranou a zelená blůza zrudla krví.
Opat Sandro uhnul ráně mečem a tasil své dýky. V bleskové kombinaci zatlačil jednoho šermíře bokem. Ten, co srazil Hopsajdu, byl mohutný chlapík a máchl mečem po černém Bobovi. Bob mu skočil vstříc a vrazil mu do hrudi meč. Další gardisti napadli střelce...
A bylo ticho rušené jen dechem a steny raněných...
A obr, který byl probodnut Bobem, vstal. Jeho oblečení se rozervalo a postava rostla. Huňatá srtst, mohutná tlama a pižmový pach který si Bob pamatoval.
Medvědodlak!
Strašlivá rána přerazila ratiště halapartny a srazila gardistu. Další mu šel do zad, medvěd se obrátil a rozdrtil lebku. Bob tasil stříbrnou dýku, ale ta byla mizivá zbraň proti téhle obludě. Po medvědovi skočil štíhlý panter, to se proměnila druidka Lilien. Medvěd po ní sekl, panter pružně uhnul. Sandro hodil oba nože, přesně do krku. Krvácející netvor si ran nevšímal a vrhl se k císaři.
Vzduchem se mihlo mohutné tělo a vlčí tesáky se sevřely na medvědově vazu. Váha vlkodlaka srazila medvěda na všechny čtyři, ten se však převalil na záda a vlk musel bleskově uskočit. Obě nestvůry se pozorovaly. Lóminovy oči žhnuly jako řezavé uhlíky a z hrdla se mu dralo vrčení.
Čas hrál pro Lómina. Přibíhali další lidé. Medvědodlak měl jen jedinou možnost. Pohodil hlavou a se zabručením se vrhl na vlka. Lómin uskočil až na poslední chvíli, jeho tesáky se zaťaly do medvědí tlapy a pokusil se mnohem těžšího soupeře strhnout. Ten se však postavil na zadní. Z hrdla medvěda se vydral zvuk plný bolesti, vlkodlak mu visel na tlapě. Máchnutí druhou tlapou, praskání kostí. Vlčí tělo proletělo vzduchem. Skočil Bob, sekl medvěda přes hruď a ten se spustil zpět na všechny čtyři. Z ran mu tekla krev a stříbro jej vydráždilo na úroveň šíleného zabijáckého zvířete. Skočil mezi gardisty, kteří se snažili odtáhnout císaře a vytryskla další krev. Praskání kostí, řev. Lilien se opět pokusila medvědí stvůru napadnout, ale opět neúspěšně.
Velký Bob ležel opět na zemi, jeho stříbrná dýka byla zabodnuta v hrudi medvědodlaka, ale stvůru to nezastavilo. Děsivé zavytí vlkodlaka, Lómin se opět vložil do boje a z tesáků mu kanula rudá krev. Rozerval medvědovi bok. Ten už se přestal snažit probít k císaři, nyní mu šlo jen o únik. Postavil se na zadní a zabručel. Strašlivý zvuk rozvibroval vzduch a několik lidí se chytlo za uši. Lómin po něm skočil a dopadl medvědovi na hruď. Medvěd přepadl dozadu, tesáky vlkodlaka se mu zaťaly do krční tepny. Ale jak medvědodlak spadl, vši silou k sobě vlčí tělo přitiskl. Dýkovité drápy se zabořily do černého těla a zapraskaly kosti.
Nádvoří bylo podobné bitevnímu poli. Krev, roztrhaná těla. Kněží a velekněží se skláněli nad raněnými. Císař byl odnesen do svých komnat a motali se kolem něj hned tři kněží s léčitelskými schopnostmi. Caleborn i Hopsajda žili, i když veledruid měl namále.
Lilien se sklonila nad Lóminem, který byl stále ve vlčí podobě. Měl zlomená žebra a rozervané boky. Obvykle se vlkodlak vždy hojil velmi rychle, ale jak si druidka vzpomněla, drápy a zuby jiných lykantropů jsou smrtelné i pro tvory jako byl Lómin.
„Musíme ho odnést do vězení“ řekl jeden z gardistů. Lilien se rozhlédla po nádvoří, na Lómina a na gardoisty kteří přešlapovali před ní, očividně nerozhodní.
„To nebude třeba“ ozval se slabým hlasem veledruid. „Všechno vysvětlím.“

O dva dny později se taky stalo. V komnatách císaře se sešel Kruh druidů, písařka Oromë s nezbytným pergamenem, Bob a další hodnostáři. Byl tu i Lómin, bez hole a beze zbraní.
„Tak nám vše vysvětlete pane Caleborne,“ pobídl veledruida císař.
„Dobrá Vaše Milosti“ začal pomalým hlasem Caleborn. „Před několika dny byl nalezen špion, o kterém jsme si mysleli, že patří k Vřesovicím. Byl jedním z diplomatů. Díky bratrovi Lóminovi byl nalezen dům jeho spojence, kterého jsme zajistili a vyslechli. Až dosud bylo vše prací Černého Boba. Pan Kalusik bohužel moc nevěděl, jen tolik, že byl někdo najatý, aby se vás pokusil zabít.“
„To jsem si všiml. Ale proč jste mi nic neřekli?“
„Nechtěli jsme vás znervózňovat. Kdybyste zesílil stráž či ochranku, možná by odložili pokus o vaše zabití na jindy, na dobu, kdy bychom to nečekali. Nuže, zajetím Kalusika nepřítel znervózněl a pokusil se zabít Boba. Ten však na strážnici nebyl a onen medvědodlak se jej neodvážil dobít na ulici, i když byla noc. To bylo černochovo štěstí že medvěd neměl dost pevné nervy. Takový Lómin by jej dorazil... Každopádně, podezřelým z napadení se stal bratr Lómin. Nechal jsem jej tedy ve vězení, ale přecenil jsem jej. Měl v klidu počkat na noc a uletět okénkem, ale místo toho se proměnil a málem nás zabil. Byl proto uvězněn jinde a dalo mi spousty práce nechat otevřené některé dveře a následně okno.
Tím, že utekl podezřelý z vraždy, jsme mohli nenápadně zesílit ochranku ve vašem okolí. Kdyby totiž bratr neutekl, jistě byste se proti tomu ohradil.“
„To ano. Ale stejně to pořád nechápu.“
„V noci jsem se s Lóminem sešel a vše mu objasnil. Navrhl jsem mu, aby se zdržoval v podobě netopýra ve věži, než bude třeba. Řekl mi také, že někdo z nepřátel bude lykantrop.“
„Stejně... no, takže se mě pokusily zabít Vřesovice?“
„Ne, Milosti“ opravil jej druid. „Jak se dokázalo pět zabijáků dostat na nádvoří nevím, musela v tom být nějaká magie, ale dokázali to a vy jste přežil jen díky náhodě a obětem mnoha mužů.“
„Ano,“ mávl císař netrpělivě rukou. „Ale kdo se mě pokusil zabít?“
„To mě taky Milosti. Na to neexistuje zatím odpověď. Zabijáci nebyli z Vřesovic, ani zbraně, nic co by poukazovalo na jejich příslušnost. Bohužel nemáme čaroděje kteří by...“
„Nemáme. A to je špatné. Musíme nějaké hned najít. Zistěte kdo se mě pokoušel zabít a zničte je. Máte všichni pochvalu a dostanete řád. I ty“ bodl prstem k Lóminovi.
„Děkuji Milosti.“
„To bys měl.“
Všichni odešli a císař se unaveně složil do křesla. Už toho na něj bylo moc. Orkové, ztráty čarodějů a Knih, Lavonie... a teď ještě vrazi.
Já se z toho zblázním,“ zašeptal.

Lesem se mihnulo vlčí tělo. Nad lesem se vznášel soumrak a zpoza mraků vykoukl měsíc v úplňku. Vlk se zastavil a tichem Hvozdu se rozlehlo hrůzyplné zavytí.
V dálce na hradbách je zaslechl Velká Černá Bob a zachvěl se. Lómin mu dost pomohl, ale to neznamená, že jej jednou nezabije.

---