S trochou zpoždění, způsobeným návštěvou nemocnice přichází další číslo pravidelného deníku.

29. 1. 2001 - 4. 2. 2001

Pondělí 29. 1. 2001

Celé dopoledne jsem se věnoval vytváření obludy. To znamená zkompletování knihy do jediného souboru, který je vhodný k odevzdání. Vytvářel jsem rejstřík a obsah a trnul jsem, jestli jsem špatně nepočítal a jestli mi nakonec nebudou nějaké stránky chybět. Nakonec všechno dobře dopadlo a stránek bylo dost. Pak jsem celou knihu uložil na disketu a vyrazil jsem do Prahy. Už když jsem vyjel, se mi zdálo, že zvuk motoru, který slyším, není tím spokojeným zvukem motoru, na který jsem zvyklý. V Rokycanech jsem došel k závěru, že se mi to nezdá, a v Berouně jsem byl neochvějně přesvědčen, že mám díru ve výfuku. Ta se cestou ještě zvětšila, takže jsem měl veselou cestu a šéfredaktor Škárka později nemohl pochopit, proč se dneska na mě musí křičet. Nicméně jsem dorazil včas a zaparkoval jsem téměř u redakce, hned v Ostrovní ulici. Ovšem radost jsem z toho neměl, protože jen jsem došel ke dveřím redakce, uvolnilo se přímo před nimi jedno krásné místo. V redakci jsem se mimo jiné sešel s redaktorem, od něhož jsem si vyzvedl korektury k JavaScriptu, a předal jsem mu novou knihu. Když se ji pokusil zkopírovat z diskety, ukázalo se, že jsem ji zabalil ve formátu, který neumějí přečíst. Domů jsem to vzal přes Rovné, kde jsem se zdržel asi dvě hodiny, a dokonce jsem dostal i večeři. Do Plzně jsem se vrátil kolem jedenácté večer, na pokraji ztráty sluchu. Z posledních sil jsem poslal do Grady tu knihu a jen jsem doufal, že tentokrát bude vše v pořádku. Potom jsem ihned vyčerpaně usnul.

Úterý 30. 1. 2001

Ještě se mi nestalo, aby nějaký den dopadl dobře, když musím ráno brzy vstávat. A protože jsem musel vstávat už v půl sedmé (nezapomeňte, že v současné dobře patřím do stejné skupiny jako například umělci, a ti jsou pověstní nočním životem a pozdním vstáváním), byla velká naděje, že se něco semele. Už to, že jsem měl jít do nemocnice, bylo jistou zárukou špatného dne. Od samého rána jsem si představoval nadšený výraz lékaře, až se dozví, že ve čtvrtek musím být bezpodmínečně zdráv jako tuřín nebo jako rybička. Měl jsem pravdu. Lékaři (byl to podplukovník) se nejprve zdálo, že jsem simulant a nic moc mi není. Dlouho váhal, jestli vůbec stojí za to kvůli takové maličkosti špinit skalpel. Hbitě jsem toho využil a přednesl jsem mu svůj požadavek na okamžité propuštění. To najednou otočil a přivolal si kolegu, aby nade mnou mohli kroutit hlavou dva. Nakonec řekli, že kdyby mi sekali kost, což nelze vyloučit, nepřichází čtvrteční propuštění, v žádném případě v úvahu. Proto jsme se dohodli, že odložíme celou záležitost na pondělí. Zvláštní věc. Kdykoli mám co do činění s armádou nebo s něčím vojenským, pokaždé žádám odklad. Naposledy to bylo před osmi lety, kdy jsem žádal odklad vojny, a teď tohle. Ještě štěstí, že nejsem pojištěný u Vojenské zdravotní pojišťovny. Vážně nevím, co by se tam dalo odložit. Když o tom tak přemýšlím, ani nevím, jestli se ten den vydařil nebo ne.

Středa 31. 1. 2001

Konečně jsem měl čas, a tak jsem se celé dopoledne věnoval restům, které se mi nahromadily za posledních čtrnáct dní. Odeslal jsem asi patnáct mailů s omluvou, že mi to tak dlouho trvalo, zálohoval jsem disk a udělal jsem asi tisíc dalších důležitých věcí, které mi zabraly spoustu času, ale bohužel nejsou tak atraktivní, abych se tu o nich musel nějak rozvlekle rozepisovat. Práce spisovatele má celou řadu výhod, ale vůbec nejradši na ní mám, když mi občas napíše čtenář, že si knížku koupil. A pokud se stane a připíše tam, že se mu líbila, jsem z toho týden u vytržení. Ovšem poslední dobou se mi stává, že mě někteří čtenáři žádají o pomoc při řešení svých problémů. Pochopitelně mě tato důvěra těší a dalo by se říct, že někdy až dojímá. Jen mě trochu mrzí, že si tito důvěřivci myslí, že nemám na práci nic jiného než za ně dokončovat jejich programy. Přesto se snažím každému vyhovět a poradit. Ovšem tentokrát to jeden vážně přehnal. Napsal mi oslavný dopis na knihu o Delphi, ve kterém mě asi na deseti řádcích přesvědčuje o tom, jak jsem skvělý a jak podobně krásnou knihu ještě nikdy v životě neviděl. Pak ovšem přichází to příslovečné ale. Na dalších dvou stránkách mě poměrně autoritativním tónem žádá o pomoc s řešením asi osmnácti problémů při tvorbě programu, který si usmyslel vytvořit a který poslal v příloze, čímž mi naznačil, že by bylo dobré, kdybych mu ho dodělal. To mě poněkud rozladilo, protože řešení dobré poloviny z uvedených problémů jsem se podrobně věnoval v knížce, kterou před chvílí tak chválil. Protože opravdu mám svých starostí dost, odkázal jsem ho na příslušné kapitoly v knížce a na nápovědu. I tak mi odpověď na jeho dopis zabrala přes půl hodiny. Teď však z toho mám celkem špatný pocit, protože se zdá, že jsem čtenáře urazil, jelikož se vůbec nenamáhal s odpovědí. Musím se příště polepšit. Celý den hrozilo počasí pořádnou chumelenicí. Vypukla přesně v okamžiku, kdy jsem vyrazil do Rovného, takže cesta byla v tomto případě naprostou lahůdkou. Prasklý výfuk v kombinaci se souvislým náledím a hustým sněžením se mi postaraly o nevšední zážitek na téměř tři hodiny. Naštěstí jsem měl kliku a dorazil jsem v pořádku. Večer mi volala ta slečna z personální agentury, co ji v pátek tolik zajímala moje zkušenost s jazykem C. Ptala se mě, jestli by se mi hodil pohovor ve čtvrtek ve dvě hodiny. "Ale jistě, proč ne," odpovídám ochotně a připravuji si odpověď na otázku, jestli umím programovat v Céčku, která musí nutně přijít. Ovšem její odpověď mi vyráží dech. "To je dobře, ono jste jenom dva zájemci, tak bude dobré, když přijdete oba v jeden den." To jsem nečekal. "Ano, to bude opravdu vhodné," říkám a přemýšlím, jak by se asi tvářil zástupce Panasonicu, kdyby to slyšel.

Čtvrtek 1. 2. 2001

Protože tento deník má být lehké a oddychové čtení, určené výhradně k pobavení, mám velmi dobrý důvod čtvrteční záznam vynechat.

Pátek 2. 2. 2001

Ráno jsem jel do Roudnice shánět nový výfuk. Kupodivu jsem ho sehnal hned na poprvé, a tak jsem hned v zárodku zahnal nápady, jestli by se neměl ten starý zavařit apod. Později se ukázalo, že to, co jsem pokládal za lehkou netěsnost výfukového potrubí, je díra velká tak, že by skrz ní prolezl i tlustý jezevec. Ovšem zůstává zde otázka, proč by to dělal. V každém případě mi pěkně uběhlo dopoledne. A tátovi taky, protože když už se na to nemohl koukat, tak mi přišel pomoct. A tak díky němu je moje prestižní vozidlo opět prestižním vozidlem. Večer jsem si pustil televizi a ke svému úžasu jsem zjistil, že Česká televize stále ještě stávkuje. Moc tomu nerozumím. Chápe někdo z vás, v čem spočívá stávka v televizi, která normálně vysílá? Zdá se mi to divné. Například chápu, že když stávkují zaměstnanci londýnského metra, je ochromená doprava v celé britské metropoli. Chápal jsem, když začala stávka v České televizi a nevysílalo se. To totiž přesně odpovídá mojí představě stávky. Je to stejné, jako kdybych řekl já, že stávkuji a dokud neodvoláte trafikanta u nás na rohu, který se na mě ošklivě dívá, když si u něj kupuji lístek na tramvaj, nebudu pokračovat v psaní tohoto deníku. Dovedu si pak představit, že byste na tohoto člověka okamžitě vyvinuli potřebné tlaky, až by pod nátlakem rezignoval, nebo alespoň přestal dělat ty jeho ksichty. Ovšem vsadím se, že když vyhlásím stávku a budu psát dál, vy se na vytváření tlaků na neochotného trafikanta pěkně vykašlete, a vůbec se vám nedivím. Jen nechápu, že když to vím já, že to nevědí v České televizi. Asi budu muset zavolat řediteli.

Víkend 3.2 - 4.2 2001

V sobotu jsem ráno vyprovokoval maminku, aby mi upekla na cestu bábovku. Byla tím velice zaskočena, protože se s ní pokaždé hystericky pohádám, že nic s sebou nechci, že všechno mám a s ničím se nebudu tahat. Proto ji můj požadavek poněkud vyvedl z míry. Nicméně bábovku ochotně upekla, ale zůstávala ve střehu a celé dopoledne se mě neustále ptala, jestli se mi ta bábovka vejde do auta. To je totiž moje oblíbená výmluva, když si nechci vzít něco, co mi nabízí. "To se ještě uvidí, kolik toho povezu," odpovídám, abych ji trochu vydráždil. "To se ti tam teda vejde, protože jinak ti ji nasadím na hlavu a pojedeš," vysvětluje mi situaci, jak ji vidí ona. "Uvidíme," uzavírám diskuzi, ale již teď vím, že se mi bábovka do auta určitě vejde. Dopoledne začíná opět hustě sněžit, abych si snad nějak moc nemyslel, že by zpáteční cesta mohla proběhnout v klidu. Večer dávají na Nově zábavný pořad ku příležitosti sedmiletého výročí této televize. Protože mám občas skvělou paměť, tak vím, že takový pořad dávají každý rok a každý rok nestojí za nic. Jenže letos je to něco úplně jiného a já se už nemůžu dočkat, protože upoutávka celý týden slibovala všechny známé tváře NOVY. Je jasné, že mně ani tak nejde o všechny tváře NOVY (většinu z nich bych nemusel vidět nikdy), ale jen o jedinou. Tomu, kdo ještě neví a dá se podat, rád prozradím, že jde o půvabnou tvář mé tajné lásky Nicol Lenertové. A musím s potěšením konstatovat, že když se objevuje na obrazovce, nejsem zklamán. Jako tradičně jí to ohromně sluší, zejména v kontrastu s připlešatělým Michalem Davidem. A když se rozvlní v bocích do rytmu stoletého hitu: To se oslaví, vzrušeně u televize vykřikuji a volám všechny, ať se jdou podívat. Honza se mi sice snaží zkazit radost tím, že propaguje svou favoritku Lucii, ale kampak na mě, já mám v otázce televizních moderátorek naprosto jasno. To se projevilo i v neděli, kdy rázně navrhuji účast v soutěži TýTý. Pak následuje půlhodinová vzrušená diskuze, v níž se snažím za každou cenu prosadit svou kandidátku. Po lítém boji se mi to daří, ovšem pouze za cenu, že obětuji kategorii zpěvák a nemůžu tak dát hlas Božskému. Snad mi to Karel odpustí, ale na jeho místo prosazuje svého favorita Růženka. Když je konečně dosaženo konsensu a vystřihuji hlasovací lístek, všímám si, že uzávěrka soutěže byla 2. února. Věřili byste tomu, taková smůla. A ke všemu jdu zítra na druhý pokus do nemocnice.

---