Pikolik

            Na koberec luxusního apartmánu dopadl kufr.

„Tady to máte pane.“

„Díky moc! Dalo to zabrat, že?“

„Je to má práce.“

„Jo! Každej máme něco… to je pro Vás… No jen si to vemte a běžte.“

Udýchaný mladý pikolík nevěřícně kouká na svou dlaň, na které se objevila suma velmi vzdálená od běžného spropitného za nošení kufrů. Po krátkém zaváhání strčí peníze do kapsy a pohlédne na muže, jež na první pohled vůbec nevypadá na bohatého člověka. Pokývl hlavou a vydal se k výtahu.

            Rutinní stisknutí tlačítka, výtah se rozjede. Hned o patro níže se však zastaví. Za dveřmi se objeví velmi elegantní muž v nejluxusnějších černě laděných šatech s velmi drahým telefonem u ucha. Za neustálého hovoru vstoupí do výtahu. Jasný tip člověka, jenž v pětadvaceti zbohatl ve vysoké manažerské funkci a od té doby jezdí drahými auty, v luxusních šatech a pobývá jen v těch nejdražších apartmánech nejproslulejších hotelů. Typ člověka, který nikdy nemá volno, neustále musí něco řešit a neustále je ve stresu. Muž rychle zmáčkl knoflík přízemí, koukl na hodinky a nedůvěřivým pohledem si změřil pikolíka.

„Dořešíme to zhruba za deset minut, jsem ve výtahu, zatím!“

Muž se opět podezřívavě podíval na pikolíka. Výtah se dal do pohybu. Ani deset vteřin neuplynulo a muži v černém opět zazvonil mobil…

„Zavolej za deset minut, jasný? … Nebudu to teď řešit, zavolej za deset minut! … Deset minut!!!“ Muž rozčileně típne hovor na mobilu. Pikolík stojí tiše vedle a snaží se vypadat, jako že tento rozhovor vůbec neposlouchá, jako by sám vůbec neexistoval.

            V tom se však znenadání výtah zastaví. Přesně v půlce mezi dvěma patry. Oba přítomní na sebe kouknou. Pikolík okamžitě přistoupí k výtahovému telefonu.

„Prosím vás, zasekli jsme se ve výtahu mezi dvanáctým a třináctým podlažím, mohl bych poprosit, aby to dal někdo urychleně do pořádku? … Skutečně to nepůjde rychleji? … Děkuji.“

Muž hledí s otazníkem v obličeji na pikolíka.

„Budeme tu muset počkat na opravu deset, patnáct minut“ odpoví pikolík rychle.

Muži opět zazvoní telefon.

„Zasekl sem se ve výtahu. Zavolej tak za dvacet minut! … ne to nejde … nejde to! ... Nějak si poraď, já nemůžu mluvit.“ Opět položí telefon. Ten mu vzápětí znovu zazvoní. Tentokrát ho ani nezvedne a hned ho položí. Pikolík to všechno s podivem sleduje a zároveň se stále snaží být nenápadný. Ještě několikrát muž položí neustále znovu a znovu zvonící telefon až ho rozčileně znovu vezme:

„Sakra říkám, že jsem ve výtahu… Cože? … Chceš říct že…“ muž začne v sobě potlačovat narůstající zuřivost – lze mu číst z očí, že se dozvěděl nějakou zcela zásadní a rozhodně ne příjemnou informaci. Pomalu v sobě zuřivost potlačí a s naprosto profesionálním klidem pokračuje v rozhovoru.

„Kolik jich bylo? … A co šlo?… Kolik?… Tak sakra kolik? … Vyřeš to! … Prostě to uzavři! … To mě nezajímá! Já chci vidět výsledky…  hned teď! … Vyřeš to!“ zavěsí telefon. Během celého rozhovoru po očku sleduje pikolíka, který stále hraje hru na neviditelného. Chvíli přemýšlí, ale pak vytočí nějaké číslo na mobilu.

„Už si to slyšel? … no… nepovedlo se to … jednání nedopadlo dobře! … sem ve výtahu! … jako že tu nejsem sám! … sakra! Prostě poslední akce nevyšla, potřebuju, aby ses o to postaral! … jak jak! …prostě to udělej – hned! … ne musíš být přísnější. … ano! … vážně! … nediv se a koukej to udělat! Nemám tolik času času!“ muž ihned vytáčí další číslo.

„Potřebuju od tebe bleskovou službičku! … to mě nezajímá! … jak rychle si schopný být na stejném místě jako posledně? … co kde! Jako posledně. …Máš lidi? … Evžen ti zavolá co a jak.“ Muž položí telefon a ihned se mu rozezvoní.

„… ne … proboha, co tě to napadá … jasně sem ti řekl, vyřeš to, HNED!“ zavěsí. Volá.

„Evžene, potřebuju zajistit jednu věc… nemůžu ti teď říct jak … sakra tak si nějak poraď! … ano jde o … jde o finále … ne jde o… o… definitivní řešení! … přesně tak … nemůžu ti to teď popisovat! … ano… ne… na krátko… nic moc  … na hotelu … sleduj to a dej vědět klukům!“ zvoní mu další hovor.

„… co nevíš?… co jak?… SAKRA SEJMĚTE HO HNED!“ Muž v zuřivosti nadává do telefonu… vzápětí si uvědomí, co řekl a ohlédne se na pikolíka. Položí telefon a zvoní mu další hovor… nebere jej, ale kouká na pikolíka. Pikolík je nervózní, neví co a jak se má zachovat… hře na neviditelného už sám nevěří. Telefon stále zvoní. Muž jej nakonec zvedne.

„… je na hotelu … ne někde pryč, odvezte ho … klidně rychle, nestojí nám za to. … má modrýho sporťáka, fiata kupé… sám … čau.“

Výtah stále stojí. Pikolík kouká na telefon, ale neodváží se ho zvednout. Nervozita dosáhla vrcholu, je opocený.

Výtah se rozjel. Pikolík nervózně kouká na muže a na přeskakující číslíčka označující patra. Muž na něho kouká. Přemýšlí. Pak sáhne pod klopu. Pikolík zavře oči a krátce a rychle oddychuje… když se chvíli nic neděje otevře oči a vidí muže, jak dopíše malý papírek a dává mu jej. Je to šek na milion. V tu chvíli cinknutí oznamuje příjezd do přízemí. Dveře se otevřou.

„Zem se po tobě slehne! HNED!“ muž si urovná sako a odchází. Pikolík zůstane ve výtahu jako by zkameněl.

O několik hodin později. Pikolík oblečen ve fungl nových civilních šatech s velikým kufrem v ruce vstupuje do téměř prázdného baru. Hned všimne muže sedícího na baru, protože má vedle sebe také kufr. Přistoupí k baru a když se na něj muž ohlédne, pozná v něm hosta, který mu dnes dopoledne dal ono příjemně vysoké dýško!

„A dobrý den! Copak vám se na hotelu nelíbilo?“

„Dobrý den… spíš je tu tak nějak špatné ovzduší…“

Oba muži se dají něco k pití a dlouho a dlouho spolu hovoří… o životě… o ženách… o lidech… ve všem je cítit nostalgie lidí, kteří opouští dobře známé místo a chystají se na dlouhou cestu do neznáma.

Doba značně pokročí a hovor musí být ukončen, protože dopolední hotelový host musí vyrazit na letiště.

„Musím jít. Bylo to příjemné posezení, díky za společnost!“

„Bylo mi ctí! Myslím, že už se asi nepotkáme, takže vám přeju hodně štěstí, žen a peněz! A užívejte si dokud to jen půjde.“

„Jo.. díky. Tak snad někdy nashledanou!“

„Snad…“

Pikolík uchopí svoji skleničku nedopitého vína, pozdraví muže na odchodu a s úsměvem se zahledí do tmavé barvy silného portského. S povzdechem se napije a pohlédne z okna, kde muž nesoucí těžký kufr přebíhá silnici a vyndává klíče od auta … od svého modrého fiata kupé. Pikolíkovi spadne úsměv z tváře. Hledí nevěřícně na muže, se kterým strávil posledních pár hodin, jak si ukládá zavazadlo do kufru auta. Položí sklenici a rychle vstane. Barman, když vidí odcházet muže bez placení, rychle jej zastaví.

„Mohl bych vás požádat o zaplacení, prosím?“

„Počkejte, momentík, musím rychle ven!“

„Ano chápu, ale bylo by dobré před tím zaplatit váš účet… „

„Do háje chlape, pusťte mě ven!“ pikolík poměrně násilně odstrčí barmana a vyběhne z baru na ulici. Na druhé straně již muž přešel ke dveřím řidiče a odemyká si. Pikolík stačí zakřičet jen:

„PANE!!!“ když v ten samý okamžik přijíždí ostrou jízdou černé auto se zatemněnými skly, přibrzdí, dva muži vyskočí a naloží do auta muže tak rychle, že po něm zůstanou jen kývající se klíče v zámku modrého fiata.

Pikolík udělá pár kroků kupředu, ale to je vše, na co se zmůže… černé auto zmizelo beznadějně v ruchu ulice. Za ohromeným pikolíkem přibíhá barman a velmi tvrdě jej chytí za ruku a vleče teď už poddajného zákazníka zpět do baru.

„Co to do prdele zkoušíte! Chlastáte si tady portský a myslíte, že to bude zadarmo!“

PS: Bez jazykové korektury :-)