Hexagold a noční můra

"Hele, nech si to!" rozzlobila se, a vztyčila nos, "Náhodou, co když jsem opravdu princezna." "No to se ví, že jo," prohlásil Hexagold ironicky. "Co si dovoluješ mě tykat podřadný červe. Od teď mi budeš říkat vaše výsosti..." "Ještě jednou od tebe uslyším slovo princezna, dostaneš takovou lekci, že na to nezapomeneš." Kate se na chvíli zamyslela a pak se mírně usmála. "Princezna," řekla váhavě. Hexagold se prudce otočil. "Provokuješ!" Kate ho obdařila úsměvem. "Princezna!" "Sama sis' o to řekla!" »Darmína ti vzala všechny vzpomínky. Vše od narození do osudného dne. Jenže vzpomínky nelze někomu prostě sebrat. Ony zůstaly v tvé hlavě, ale jsou zablokované. Nikdo se k nim nedostane. A já jsem doufal, že jednou si vzpomeneš a vrátíš se. Jenže ty sis nevzpomněla, ale vrátila ses. Nevíš proč mi to připadá divný?« "Všichni se dobře dívejte," zvolala Darmína, "Zde králi pohleď, tady je tvůj prvorozený a tedy právoplatný dědic trůnu. Princ a budoucí král z rodu Divislavů. Lorando!"

Na tmavou oblohu vylétla žlutá světlice, namalovala půlkruh a potom vybuchla do několika hvězdiček. Další se rozlétla na mnoho dílků a každý díl opět explodoval. Ozvalo se hlasité bubnování. Jiná raketa osvítila zemi v různých barvách, než vybuchla do překrásné barevné květiny a zanikla. Pod osvícenou oblohou se tyčil kopec, z jedné strany jakoby useknutý ve skalní stěnu. A nad touto skálou se majestátně vzpínal vysoký a velmi starý hrad s věžemi dosahující takřka do nebes. Ve svých pamětech měl zaznamenána četná obléhání a dobytí, důkazem nechť byly mnohokráte opravované střechy a množství záplat, které vyplňovaly díry po zásahu střelou z katapultu. Ale naštěstí to vše nebylo vidět, protože každá generace králů nechávala jeho staré zdi přetírat, aby barva zakryla tyto temné strany minulosti. Z pozvolnější strany hory bylo vybudováno obrovské nádvoří pro venkovní oslavy, z obou stran obehnané hradním parkem, ve kterém nechybělo ani bludiště z živého plotu. Tento večer byl slavnostní, po okrajích nádvoří stály spojené stoly s navršenými tácy plné jídla, které by nasytilo stovky chudých obyvatel podhradí. Mnoho postav, zejména pak vzácných hostů, se kolem stolů otáčelo a tu, tady nebo támhle nenápadně uždíblo, ochutnalo nebo na tácek si vzalo celý kus. Takto zásobenné se hosti sdružovali do hloučku, kde debatovali, diskutovali nebo si vyprávěli příběhy ze svých cest. Jídlo samozřejmě nebylo to jediné. Většina mužů a žen se oddávala tanci na renesanční hudbu, kterou hrála hradní kapela v jednom koutu nádvoří. Během ohňostrojů se i tančící páry zastavovaly, hlasitými hlučením a potleskem dávaly najevo svůj úžas. V čele placu seděl král zvaný Divislav III, se svou chotí na dvou zlatých křeslech. Na všechny se usmívali a měli se proč usmívat. Vždyť dnes to byla jejich slavnost, na počest prvorozeného syna Martina, jenž si bral za ženu krásnou princeznu Danielu. Jejich sňatek umožnil uzavřít dlouho odkládanou dohodu o spolupráci se severním sousedem. Vedle královny seděli na stejných křeslech rodiče Daniely, král Matěj II a jeho choť. Divislav se velice těšil na odpočinek, až předá žezlo a korunu svému synovi. "Jen si to představ," naklonil se ke své choti, "Lovy, golf, večírky, žádné starosti..." "Jste posedlý vaše veličenstvo," odvětila mu královna, "vsadím se, že stejně posedlý, jako do smrti Martinovi dávat dobré rady." "No, no, no... ", odvětil žertem, "Předpokládám, že Martin občas bude potřebovat otcovskou radu." "No určitě," souhlasila ironicky královna. Před trůn dotancoval jejich prvorozený s princeznou. Martin věnoval svému králi šťastný úsměv. "Podívej se na něj, jak září," kývl král hlavou směrem k Martinovi. Pak Divislav dostal nápad: "Co si tahle zatančit..." "Ale můj pane, dávno nejsme tak mladí, aby ..., " chtěla namítnout královna. "Nic neříkej. Ty jsi vždycky tančila nejlépe," pak cosi pošeptal pážeti. Ruce zatleskaly a muž zvolal. "Tanec pro krále a královnu." Hradní orchestr rozehrál valčík a královský pár se postavil do středu kruhu vytvořeného z tanečníků a tanečnic. Tančili. Královniny obavy se zdály být liché. Po chvilce se přidal Martin s Danielou, za zanedlouho všichni hosté. "Měl jsem dlouhý rozhovor s Matějem," promluvil král během tance. "Vy vždycky míváte dlouhé rozhovory můj choti," řekla s nádechem ironie. Král ji opětoval úsměv. "Víš drahá, vždycky jde o důležité věci." Královna se zdržela uštěpačných poznámek, ve skrytu duše však na toto téma skrývala svůj názor. "Ten starý kocour mívá občas bláznivé nápady," pokračoval král v řeči i v tanci, "hádej co ho napadlo." "To vážně netuším," odvětila královna. "Pamatuješ jak se mu narodil syn? Byl z toho celý paf." Královna se rozesmála. "To víš že pamatuji. Pořád všude posílal posly o tom jak se jeho syn naučil říkat 'mama', jak udělal první krok, co, kde a jakou natropil škodu a tak dále." "Dnes už je mu sedm let." "Hrozně to utíká veličenstvo." "Je nadšený ze spolupráce. Jeho země se nemůže pochlubit takovým bohatstvím jako naše. Chápu ho, závidí nám zlaté doly. Nabídl se, že bychom mohli podepsat smlouvu o konfederaci." "O čem že?" "Bližší spolupráce, nic víc." Královna tomu nerozuměla, věděla ale, že za tím něco vězí. "To nemůže být samo sebou." "Máš pravdu. O to víc je to bláznivější. Chtěl by, aby si naše Sylva vzala je syna. Královna, jenž doteď tančila v rytmu raz-dva-tři, se náhle zastavila. "Vždyť je jí šest let. Jsou to ještě děti. A navíc, je tu ta trapná otázka...," nechala větu viset ve vzduchu, neboť věděla, že král tuší kam míří. "No to mě nejvíc vadí. Kde je vlastně." Vrátili se k trůnu. Královna se zeptala chůvy, ta jen pokrčila rameny. Nemělo smysl se rozčilovat v den svatby. "Lorando mít rád ohňostroj," řekl hlubokým a přihlouplým hlasem Lorando. "Já taky," odpověděl mu dívčí soprán. Lorando byl vysoký a silný muž. Nebyl pohledný, chodil shrbeně, křivil ústa a byl velice nemocný. Nemocný už od svého narození, protože na svět přišel z handicapem a tak nikdy nepobral dost rozumu. Platil za rozmary pána stvořitele, nebo snad za přírody. Nebo si bůh řekl, že když několika jedincům dal božské vlastnosti, vyrovná to jedincem, kterému nedá nic a naopak mu něco vezme. Sylva byla drobná postavička s hustými kaštanovými vlasy a právě na svůj věk byla neuvěřitelně chytrá. A tak i velice svobodomyslná a tvrdohlavá. Nikdy nesnášela bontón, ačkoliv jí to chůvy sypaly do hlavy horem dolem. Na všechno měla svůj názor, který jí nikdo nevyvrátil, a každý úkol řešila po svém, svým vlastním způsobem. To že si může umazat šaty jí také nevadilo. Kamarádila se s Lorandem, ráda si s ním hrála. Byl hrozně milý a přátelský. Brala ho takového, jaký je. Scházeli se tajně, nikdo o jejich schůzkách nesměl vědět. Kdyby se to doneslo až k otci, dostala by se jistě do velkých nepříjemností. "Muset jít, být pozdě," oznámil Lorando, "slavit dospělý." Sylva na něj překvapeně pohlédla. "Ty máš narozeniny?" Lorando pokýval hlavou a zmizel ve tmě. Jeho odchod byl vždycky náhlý. Je velice zvláštní, pomyslela si princezna. Osaměla a jakoby na ní padl chlad noci. Ohňostroj už dávno skončil, bylo pozdě a Sylva si uvědomovala, že její zmizení a pak pozdní příchod ji dostane do potíží. Potmě se kradla hradní zahradou, až vstoupila do bludiště. Cestu znala samozřejmě velice dobře, takže se zanedlouho ocitla v parku. Zamíchala se mezi lidi, a ukrytá přešla na okraj nádvoří. Když v tom její pravou tvář osvítilo zelené a velice silné světlo. Otočila se tím směrem. Všichni upírali oči do středu taneční terasy, kde houstl oblak dýmu. Princezna najednou cítila hrozný strach, přeběhla k trůnu, aby svým rodičům byla nejblíže. Král ji zachytil koutkem oka, ale neřekl nic. Více ho zajímal ten dým. ... který se počal tvarovat do podoby plnoštíhlé ženy. Měla velice špičatý nos, jako čarodějnice. Sylvu napadlo, jestli to opravdu čarodějnice není. Otec je neměl rád, ale pokud netropily škodu, nic proti nim nepodnikal. Bledá tvář, skoro nazelenalá, v očích hluboká čerň a oděna byla do tmavého, možná dokonce také černého hávu. Na hlavě nosila černý, špičatý klobouk a v pravé ruce svírala dřevěnou hůl ve tvaru pařátu nějakého tvora, jenž držel magický krystal. Byla to čarodějnice. Smála se, řechtala se příšerným smíchem, až se zakuckala. "ech..., ech..., sakra!" prohlásila nakonec. "...sestřička...," pošeptal král své ženě, "nebyla pozvaná..." "Nevěděla jsem, že máš sestru. Jak to žes' ji nepozval!" zasyčela královna. "Za posledních osmnáct let o sobě nedala vědět". Čarodějka si nadzdvihla černou sukni a přešla před krále. Teď už se nesmála. Lidé vše vyděšeně pozorovali. Král si odkašlal. "Jaká je to pro nás čest, že jsi nás přišla navštívit v den svatby mého prvorozeného syna." Darmína byla černou ovcí rodiny. Měla podivné zvyky a nedbala na klepy lidí. Sváděla všechny muže na hradě a v jeho širém okolí i samotného krále. Byla vyhnána ze dvora a poslána daleko za hranice země. Od té doby se po ní slehla zem. Až dnes přišla. Nezapomněla na nic, a král také ne. Král vstal. "... a tak tě tady vítám," pokračoval nejistě, "Byl to sice nezvyklý příchod, nicméně, nebudeme si kazit tak hezký večer. Hmm... ale přicházíš docela pozdě. Tvůj oblíbený ohňostroj už byl..." Čarodějnice ho nejprve zpražila pohledem a pak se rozhlédla po ostatních. Zachytila očima Martina a Danielu a ukázala na něj. "Tohle je tvůj prvorozený?" "Princ Martin a jeho žena" Všichni přítomní střídavě sledovali krále, Darmínu a Martina. Sylva se schovávala sluhou. Měla strach, tušila, že tohle neskončí šťastně. Čarodějka se lehce otočila na krále a s úsměvem konstatovala. "Víš můj bratře, ale trůn mu nemůže patřit." "Jak to!" vykřikl ostře král. "On není tvůj prvorozený, a trůn má patřit prvorozenému, ne?" "Co si to dovoluješ! Stráže!" Ze stran vyběhli ozbrojení muži s halapartnách v ruce. Darmína volně mávla rukou, a stráže se zastavily. Teď se nemohly ani pohnout. "Chceš odepřít svého syna? Syna kterého si mi dal?" Královna vrazila loktem do svého chotě a zasyčela: "O tom taky nic nevím!" "Přece nebudeš věřit bláznivé ženské!" odvětil ji ostře. "Všichni se dobře dívejte," zvolala Darmína, "Zde králi pohleď, tady je tvůj prvorozený a tedy právoplatný dědic trůnu. Princ a budoucí král z rodu Divislavů. Lorando!" Oblak se zformoval do podoby postavy, kterou Sylva dobře znala. Vývoj situace ji tak překvapil, že musela potlačit výkřik. "Lorando, támhle je tvůj otec." "Ahoj tati!" prohlásil přihlouple chlapec. Lidé nezakrývali úžas. Královna zuřila na krále, král zuřil na čarodějku a čarodějka se smála. "Jemu patří trůn...," vykřikla. "Já chci trůn a to...," radoval se Lorando, přitom ale neznal jména všech královských klenotů, "a tamto a tuhle židli a budu král." Z oslav se náhle stala trapná taškařice. Lidé jen přihlíželi, každý se bál, že přílišná aktivita by mu mohla přinést neštěstí. Bojovat s čarodějkou napadlo jen blázna. "Trůnu se nehodlám vzdát." Darmína se usmála a zamrkala na něj řasami. "Ani nemusíš!" "Jak to myslíš?" To už viděl jak čarodějka odříkává nějakou formuli. Tíha těchto slov ho doslova paralyzovala... Armahán abel, vládce temnoty Golem Normed, vládce kamene Karalon všemocný, vládce zla. ... kolem čarodějky se objevily tři zelené siluety, tvořené dýmem... Zde jsou má přání, síly své spojte, zámek do kletby uvrhněte. Nechť vše v okolí promění se v kamení Všichni tři vládci zaburáceli hromovým hlasem: "Jak poroučíš mocná paní!". Od čarodějnice se jako vlna šířila zelenavá záře. Vše živé, co bylo touto vlnou pohlceno se měnilo v kámen. Nastala panika, lidé křičeli a utíkali na všechny strany, Darmína se smála, Lorando se sápal na krále a jeho korunu. Podařilo se mu to po té co král zkameněl. Teď už se po place plném soch nesl jen ten děsivý smích vznikající někde v útrobách čarodějnice. Až se listí třáslo. Darmína vzepjala ruce k obloze, magický krystal v pařátu modravě zářil. Zablesklo se, zaburácel hrom a začalo pršet. Princezna si uvědomila, že se může hýbat. Vyděšeně hleděla na svého kamenného otce, jež ztuhl v poloze, kdy odháněl Loranda. Zůstávala ukrytá za sochou strážného, takže doposud si jí Darmína nevšimla. "Lorando být král," volal chlapec a tancoval mezi sochami. "Lorando! vracíme se. Musíme si připravit věci, budeme se stěhovat." zavolala Darmína. Vyslovila zaklínadlo a chlapec se rozplynul v zeleném dýmu. Konečně. Roky studie magických knihy přinesly své plody. Měla zemi pod svou vládou. Nyní všechno zlato v dolech bude její a s jeho pomocí a s pomocí magické horniny nakonec ovládne celý kontinent Langaj. A možná, že i celý svět. Je to veliké sousto, leč musí kousek po kousku. Čím více bude mít, tím bude mocnější! Najednou zahlédla pohyb. To ji přišlo velice divné, měla za to, že vše živé se proměnilo v kámen, včetně koček. Pomalu se kradla mezi sochami, které jinak byly normálně oblečené. Blížila se k soše s brněním, která držela připravenou halapartnu. Darmína si nepřipouštěla strach, nicméně s komplikacemi nepočítala, proto se teď trochu bála. Kdo nebo co se skrývalo za sochou? Malý, temný stín vystartoval ze svého úkrytu. Čarodějku to vylekalo. Zaklela. "Jak to! On to někdo přežil?" zvolala. "Osvalde!" Nastalo ticho, nic se nedělo. "No tak! Osvalde!!!" Na světle velkých petrolejových lamp, které osvětlovaly nádvoří bylo vidět, jak se z nebes snesla černá silueta ptáka a posadila se na pravé rameno čarodějky. "Kde se touláš Osvalde!" »Nerad létám v dešti. Já vám to pořád říkám, že mi namoknou křídla, ale to je jako bych mluvil do dubu.« odpověděl Osvald. "Sklapni ten svůj prašivý zobák a soustřeď se. Máme tu vetřelce." Princezna Sylva seděla schoulená pod stromem v parku a tiše naříkala. Zlá čarodějnice proklela její matku a otce, jejího bratra. Zůstala sama a byla bezradná. Nevěděla co si má počít. Kam má jít. Doléhala na ní samota, chlad a netečnost kamenných těl, jejichž šaty bezděčně vlály ve větru. Osvald byl možná velice hloupý havran, ale možná měl srdce. Snesl se na větev a chvíli pozoroval to lidské mládě. Zapůsobila na něj síla citů a bylo mu do breku. Uvědomoval si, co všechno dívka ztratila a jak se asi cítí. Pak si vzpomněl na čarodějnici. Přelétl několikrát nad dívkou, aby na sebe upozornil. Všimla si ho a dala se na útěk do hradu. Pršelo, čarodějka s deštníkem v ruce vyhlížela havrana. "Našel jsi to. Kdo je to?" »Princezna Sylva, dcera krále Divislava III a královny...« "Nojo, nojo, mlč už. Bolí mě hlava," přerušila ho Darmína, "takže princezna. No dobře. Kde je?" »Utíkala do hradu má paní.« "Výborně!" Čarodějka zvedla nos a vykročila. Princezna se ukrývala pod stolem v jídelním sále a pozorovala Darmíniny nohy. "Musím ji najít," dolehlo k ní. Darmína pak nasadila milejší hlas. "Princezno, neboj se, já jsem tvá teta." Sylva si všimla, jak ji z hlavy kapou kapky zbarvené do kaštanově hnědé. Barva vlasů na dešti začínala pouštět. To mohlo být zlé, pomyslela si, ještě že tady je sucho. "Kdepak je má hezká a hodná princeznička," volala Darmína, když procházela sálem. Všude stálo plno soch v polohách, ve kterých je kletba zastihla. Darmína, černý stín se špičatým kloboukem kolem procházela jako duch a zastavila se skoro v prostřed dlouhého stolu. Opatrně se rozhlédla, potom zvedla ubrus a rychle nahlédla pod stůl. Zaklela. Uhodila do stolu. Po délce sálu se táhly dva stoly. Pod tím druhým něco skutečně bylo. Darmína tedy přešla na druhou stranu, aby mohla tentýž cvik opakovat. Usmála se. "KUK, princezno...," ohlásila, když se sehnula pod stůl. Leknutím div neupadla. Hleděla do tlamy právě zívající dogy. Sochy. "Tfuj, to jsem se lekla," odplivla si. Postavila se a dala ruce v bok: "Kam jen,... áaah, co pak je tohle." Z pod stolu vedla stopa v podobě hnědých puntíků. Tečky vyvedly Darmínu mimo jídelní sál ke schodům, kde znenadání končily. Darmína zaklela. Ta malá liška se ji pokoušela obelstít. Tohle jí rozhodně neprojde. Sylva vběhla do své komnaty a zabouchla dveře. Jedna ze služek právě stlala postel. Stlát bude zřejmě na věky. Princeznu to už nijak nepřekvapilo, sochy byly přece všude. Popadla židli a opěradlem podepřela kliku dveří. V danou chvíli ji to přišlo jako dostatečná ochrana. Na víc se nezmohla. Opřela se o ebenovou skříň a vyčerpaně se sesula k zemi. Zanedlouho přišla čarodějnice a vzala za kliku. Když se ji nepodařilo otevřít zabouchala. Sylva sebou trhla, zrakem spočinula na mosazné, pozlacené klice. Vstala a přistoupila ke dveřím. Klika sebou chvíli házela, posléze nastalo ticho. Naslouchala. "Princezno," uslyšela laskavý Darmínin hlas, "já ti nechci ublížit." "Nevěřím vám," zakřičela skrz dveře, "proměníte mne v sochu, jako moji maminku a tatínka." "Otevři prosím tě, slibuju," žadonil hlas. "Ne!" Sylva zkontrolovala židli, zda se nepohnula. Zatím držela. Nic se nedělo, pak jakoby slyšela vzdálenou nadávku. A zase ticho. Začínala se bát, protože nevěděla co se stane. Odstoupila od dveří. Za jejími zády se ozvalo lusknutí. V princeznině pohledu se objevilo zděšení. Rychle se otočila a vykřikla v sopránu. "A mám tě!" zaradovala se Darmína. Sylva couvla, zády narazila na dvířka ebenové skříně. Čarodějnice se radovala dál. "Sama jsi se uvěznila, nemáš kam uniknout." Teď to byl přímo démonický smích. A jak děsivě se Darmína šklebila. "Nyní konečně dovrším svou kletbu," pokračovala ve své řeči," a celý tenhle prašivý rod bude navždy v mé moci. Bílé, kamenné sochy budou do skonání světa připomínat moji pomstu." Čarodějka zformulovala kletbu a magickou holí ukázala na princeznu. Sylva si zakryla oči a křičela. Magický krystal začal měnit barvu a osvětlovat okolí. Po stěnách se roztančily temné stíny. Pak zaznělo slabé 'plop' a vše se zahalilo do tmy. "Čert aby to spral!" zaklela Darmína, "ten zatracenej krám nefunguje." Sylva v zoufalství využila nezdaru, rychle odkopla židli a už se natahovala na kliku. Darmína ji stáhla zpět. "Nesahejte na mě, nechte mě být!" "Právě naopak, teď se tě dotknu!" Sylva sledovala, jak ruka čarodějnice, plná kloubů a prstenů s nehty dlouhými jako drápy kočky, se dotkla jejího čela. Nehty se zařízly do kůže. Potom se vše propadlo do temnoty. Sylva ještě zaslechla, jak Darmína naposledy zaklela. "Kruci, do čeho jsem to zase sáhla!" Více si princezna Sylva nepamatovala. Temnota byla velice nesnesitelná. Prázdno, osamění, strach, bolest. Bolest tak silná, že se nedala překonat. A strach tak obrovský jako v té nejčernější noční můře. Byl to děsivý sen. Dívka vykřikla, trhla sebou a rychle se posadila. Těžce oddychovala a zmateně těkala očima po stínech v tmavém pokoji. Byl to jen sen, utěšovala se, hrozivý živý sen. Sny jsou jen výplody naší fantazie. Nemají žádný význam. Jsou založeny na prožitcích, avšak smíchány tak, že tvoří ucelené noční dobrodružství. "Stalo se něco Kate?" Mužský hlas se vynořil ze tmy tak nečekaně, že se dívka lekla. "Jenom sen, ale velice podivný a děsivý," řekla roztřeseně. "Sny ti mohou pomoci v řešení svých problémů," připomněl Hexagold, "pokud si je znovu připomeneš." Kate si zase lehla a hleděla do stropu, i když ho neviděla. V hostinském pokoji bylo hustá tma, jen matně bylo možné vidět světlé objekty. Dívka pátrala ve své paměti a snažila si vybavit všechny okamžiky, aby našla smysl celého snu. "Byla jsem princezna," začala, "na takovém divném hradě. Všude bylo plno soch a pak...," hlas se jí vytratil. "A pak...", pobídl ji Hexagold. "Byla tam zlá bytost, čarodějnice. Ona...," zrak se jí rozšířil, "Hexi ona je zaklela v sochy." "Koho zaklela?" "... všechny, hosty, služebnictvo, krále, mojí matku...," odmlčela se. "Viděla jsi svoje rodiče?" Pokrčila rameny, to ale Hexagold nemohl vidět. "No, naštěstí už je ten sen pryč," odpověděla. Naposledy se otřásla. Malý chundelatý kocourek lehce šlapal po sněhu. Sníh, to bylo pro něj něco neobvyklého, setkal se s tím poprvé v životě. Mnoho pro něj bylo nové a zajímavé, vždyť tomu bylo několik měsíců, co poprvé jeho oči spatřily světlo světa. Pobíhal sem tam a tam i tady si nedůvěřivě prohlížel a očuchával padlé větévky, šišky či listy. Pak ho zaujal kousek listu, jenž vítr zavál na sníh. Strkal ho před sebou, a šlapal po něm. Velice se mu líbil šustot, kterým tak vytvářel. Kocourek poodešel stranou a v závětří pod smrčkem list pozoroval. Číhal. Zvedl se vánek a list poodlétl stranou. Kocourek vyskočil a začal list pronásledovat. Najednou jakoby zkameněl. Z jedné strany, tam kde stál hustý les sem doléhalo podivné chroupání. To prozrazovalo, že sněhem se sem blíží něco většího. Kocourek si ještě neuvědomoval nebezpečí, o to více byl zvědavý. Zase mohl poznat něco nového. Rozběhl se vstříc chroupavému zvuku. Ten zvuk doprovázel dvě vysoké postavy. Každým krokem bylo slyšet takové "chroup, chroup," jak se jejich vysoké boty bořily do sněhové peřiny. Kocourek neviděl v lidech nepřátele, byli to tvorové, kteří ho laskali, drbali a dávali nažrat. Kate se sehla pro černé zvíře s bílými tlapkami, vzala si ho do náruče a začala hladit. Kocourek se v teplé lidské dlani uvelebil a začal příst. Obě postavy nesly na zádech velikou tornu a pod ní pochvu z mečem, jehož rukojeť přečuhovala přes rameno. Dívka navíc měla k pasu připevněný luk a toulec se šípy. Po tom co Hexagold naučil Kate lovit středně velkou a vysokou zvěř za pomoci luku a šípů, stalo se něco, co nepředpokládal. Jakoby ho opustilo štěstí a přestěhovalo se ke Kate. Pokud on něco lovil, hodně často se mu stávalo, že cosi nečekaného oběť vyplašilo. O Kate tohle říct nemohl. Kdyby k čertu věděl, jako to ona dělá. "Jsem dobrá, nic víc. Závidíš?" odpověděla mu Kate. To byla druhá potíž. Kate dokázala číst myšlenky, sice jen někdy a nikdy si nebyla jistá, co vlastně slyší. Navíc musel Hexagold o něčem usilovně přemýšlet. Kate mu občas říkala, že myslí moc hlasitě. Samozřejmě, že Hexagold jako chodec ovládal nějaké mimosmyslové schopnosti, nedokázal sice myšlenky číst, zato docela přesně mohl odhadnout lidské city. Jenže on měl za sebou roky cvičení, meditací a soustředění myšlenek. To vše bylo velice vyčerpávající a zdlouhavé a zabíralo to jistý díl úsilí. Ona to uměla samovolně, nikdy to necvičila. Má pravdu, závidí jí. Kate mu věnovala úsměv. »Už zase posloucháš!« pomyslel si zlostně. "Já za to vážně nemůžu," řekla bezradně. "Podívej se, samota," ukázala dopředu. Před nimi se z mlhy vynořila dřevěná chatička se zahrádkou, s chlívkem a s výběhem pro koně, jehož jeden roh právě teď minuli. Vše bylo přikryto čistě bílou peřinou, jen od domu ke chlívku vedla vyšlapaná cestička. "Vypadá to, že tu opravdu někdo bydlí," ohodnotil to celé hraničář. Přišli blíže a zjistili, že celé stavení je mnohem větší, než se prve zdálo. Jeho zadní část se právě vynořila z bílého oblaku. U boudy vedle dveří hlídal pes uvázaný na provaze. Když se přiblížili, začal na ně štěkat. Domek byl celý hnědý, v předu měl dvě okna. Vchod byl postaven ze strany a zřejmě vedl na verandu. Zadní část měla dvě patra a byla širší než přední. Před verandou se objevil silný muž, zřejmě hospodář a majitel. "Vítám vzácné poutníky na mém skromném panství!" Kate se sehnula, a postavila kocourka do sněhu na všechny čtyři packy. Ohlédl se po ní a věnoval dívce vyčítavý pohled. Poté se protáhl mezi hospodářem a dvířky a zmizel v domě. "Jsme chodci na dlouhé cestě k dalekému cíli, pouze procházíme," objasnil mu Hexagold. Nechtěl se hned někam vnucovat. Hospodář se však nenechal tak snadno dobýt. "Byl bych velice rád, kdybyste na chvílku zavítali do mého domu. Málokdo mívá cestu právě tudy," usmál se, "Pokud chcete jít dál touto cestou, tak vězte, že na příští dny se chystá sněhová bouře. Nebylo by lepší přečkat někde v teple?" Hexagold co by dobrý odhadce počasí musel dát hospodáři za pravdu. "Tak dobře, přemluvil jste mě. Říkají mi Hexagold." "Jsem Dauron z Quarmu, zde v lese žiju se svou rodinou víc jak dvacet let." "Toto je Kateřina z rodu Saddingsonů" "Jaké hezké jméno půvabná paní." Kate se začervenala. "Nejsem paní, na to jsem ještě příliš mladá. Vždyť teprve šestnáctkrát jsem zažila zimu. A můžete mi říkat Kate". "Ač dlouhá léta jsem strávil daleko od lidí a společnosti, nezapomněl jsem slušné vychování," přitom vzal dívčinu ručku a políbil ji. "Slečno Kateřino, jste půvabná mladá dívka a půvab musí být ceněn." Kate teď více připomínala vlčí mák. Hexagold nasadil o trochu méně vstřícný tón: "Pokud máme býti tvými hosty, měl byste hospodáři vědět, koho si pouštíte do domu," a dívka si sundala šátek, čímž si odhalila modré vlasy. "S tím si nelamte hlavu," mávl rukou Dauron, "Znám legendy o lidech s modrými vlasy, hlavně o tom jak jsou zlý a vůbec. Nevěřím tomu, protože zlo si prostě nevybírá jen jednu lidskou rasu. Když na to dojde řeč, je schopno ovládnout celou lidskou společnost napříč všemi rasami. A legendy o modrovlasých? Výplod choré mysli, víc k tomu nemám co dodat." "To jsem rád, zastávám podobný názor." Hospodář pozoroval dívčinu tvář. "A víte, že vám, slečno Kateřino, barva vlasů sluší?" Dauron měl velký a útulný dům. Začínal předsíňkou, kde si poutníci odložili kožichy a zbavili se vysokých sněhových bot, pak přijímací hala, vlevo jídelna a kuchyň, vpravo obývací pokoj a knihovna. Dauron z Quarmu uvedl hosty do haly a představil jim svoji dvougenerační rodinu. Ženu, svého syna, manželku syna, její malé dvě dcery, dvojčata. Kate si po dlouhé době vyzkoušela jak se sedí v měkkém křesle. Vždycky ji to velice fascinovalo. Jejich hostitel lačněl po novinkách, Hexagold ho však musel zklamat. "Hranici této země jsme překročili minulý týden. Prošli jsme několik vesnic na severu. Lidé tu nejsou zrovna výmluvní. V hospodě se na nás dívali jako na vrahy. Cestujeme do Quarmu, slyšeli jsme, že zimy jsou tam mírné a ubytování levné." "Přišli jste tedy ze severu? Z Ragonie?" Hexagold přikývl a dodal, "víc informací by jsme potřebovali my." "Prozraďte mi, co je nového v Ragonii." "Velice rád. Jak už jsem řekl, naše země je pověstná problémy s různými rasami. Ragonie je obrovská země a lidé žijící na východě nemají s těma na západě vůbec nic společného. Z východu k nám migrují trpaslíci, z jihozápadu elfové. Pod Loven Sita se shromažďují lidé, z jejichž středu pochází i Kate. Jejich komunita byla dlouho nezákonná, teď nad nimi drží ochranou ruku král. Občas dojde ke střetu mezi církví a touto komunitou. Reverend si je vědom, že tady prohrál, sice ještě stále vyhrožuje králi, avšak teď rozhlíží po novém objetním beránku. Prostě, neumíráme nudou." "Že by starý král dostal novou mízu do svých žil?" "Musím vás zklamat, ale starý král je už deset let po smrti, nedožil ani čtyřicítku. Když jeho syn zasedl na trůn, bylo mu devatenáct. Mimochodem má docela zajímavé nápady a těší se podpoře svých poddaných, včetně mé." "Upřímně závidím vám vaše starosti. Tohle je prokletá země. Mohu vám poradit jednu věc. Nejezděte do Quarmu. Hodně se změnilo, teď tam vládne anarchie. Žádné zákony, lidé se tam chovají jako zvěř. Právo silnějšího. Pokud nemáte kolem sebe strážný doprovod, nedoporučuji do města vstupovat. Jestli chcete někde strávit zimu, tak můžete u mě, místa je tu dost, jídla taky a máte každý dvě schopné ruce, které se vždy budou hodit." Hexagold se zamyslel. Něco na tom bylo. "Vaše nabídka je neodmítnutelná," pronesl po chvíli, "Nicméně do Quarmu musím tak i tak. Mám tam přítele, kterému jsem slíbil, že když budu mít cestu kolem, zastavím se. Jestli je to skutečně tak, jak říkáte, pak o to víc mne zajímá jak se mu daří. A potom..." Podíval se na Kate. "Copak?" ozvala se a zamračila se způsobem, jakoby řekla: "Už zase něco plánuješ za mými zády!" "Ale nic," odpověděl. "To mi vážně neřekneš nic?" "Ne." Do hovoru se vložil Dauron: "Nemohu vám bránit, ale až to vyřídíte, zvažte můj návrh". "Jak daleko je to do Quarmu?" zeptal se Hexagold "Ostrou chůzí je to čtyři dny." Kate se posadila "na bobek", aby si blíže prohlédla stopu. Před nedávnem tudy prošel muflon. Nepospíchal. Jeho stopu Kate zachytila poblíž krmelce, muflon byl sytý a právě neměl co na práci. Hex byl na cestě více než deset dní. Odjel třetí den, protože jak Dauron řekl, druhý den přišla sněhová bouře. Nevzal ji s sebou, ať ho o to prosila. "Podívej se," řekl, "Dauron tvrdil, že v Quarmu je nebezpečí. Nejsi tak dobrá, mohlo by se ti něco stát. Já budu mít dost starostí o sebe." "Nebudu ti vůbec překážet. Vůbec o mně nebudeš vědět." "Tak to ne! Hezky tady zůstaneš, protože takhle aspoň budu vědět, kde jsi, a že jsi v bezpečí." "Nejsem už malá holka, je mi šestnáct!" "Máš snad pocit, že už je čas umřít?" "Jdi se zahrabat!" odsekla. "Kate!" Natáhl ruku, aby ji ztrestal pohlavkem, ale máchl do prázdna. Kate už tam nebyla. Stála na verandě a poťouchle se usmívala. "Počkej, já slezu a uvidíš!" Pak černý kůň, jeden z Dauronova chovu, zaržal a Hexagold zmizel v lese. Za deset dnů se stačila seznámit s paní domu Helenou, s pětadvacetiletým Markem a jeho manželkou Monikou. Té bylo dvacettři let a s ní si Kate rozuměla nejlépe. Monika ráda poslouchala Katino vyprávění z cest a potají jí záviděla. Kate zase měla možnost se poprvé v životě seznámit se skutečnou rodinu, a vidět jak rodina funguje. Velice ji to zajímalo. I ona ve skrytu duše záviděla ostatním. Všichni měli pořád dobrou náladu, při práci si zpívali, později se Kate přidávala. Moc ráda zpívala, a měla také hezký hlas. Normálně v hospodách slýchávala většinou opilecký zpěv, který ji nějak nechytal, v lese a na cestách toho moc nenazpívali. Nevěděla totiž co zpívat. Stále se jí vracely sny. Vídávala útržky vzpomínek princezny Sylvy. Nejčastěji to byly obrazy z nějakého hradu. Někdy se jí zdály sny, ve kterých byly tyto vzpomínky promíchány s jejími. Viděla sama sebe v tom hradě už velkou, viděla sál, viděla tam tři strážce. Bojovala s nimi a prohrála. Cítila bolest. Každé ráno oběhla výběh, chalupu a pak chvíli běhala v lese. Hexagold ji naučil této disciplíně už když jí bylo devět, tehdy ho za toto ranní cvičení nenáviděla, teď mu skrytě děkovala. Když přiběhla, hodinu cvičila s mečem a to buď na neviditelný cíl, nebo na kmen stromu. Hospodář a jeho rodina ji občas se zájmem pozorovali, ale to ji nijak nevzrušovalo. "Až budu velká, chci být hraničářkou," řeklo před Kate jedno z dvojčat. "Ty máš nápady," zakroutila hlavou Monika. Udýchaná Kate se sehnula k děvčátku. "To není vůbec nic jednoduchého, musíš hodně cvičit, jako já. A to i v tom nejhorším počasí. V dešti, ve vánici, v bouři." Dívka na ní kulila svoje velké hnědé oči a Kate bylo jasné, že ji vůbec neposlouchá. "To nic není." "Jak myslíš, ale chci tě vidět holčičko." Chvíli postupovala podle stop. Tato místa už neznala, leč neušla zase takovou vzdálenost, aby ji to nějak vzrušovalo. Najednou se prudce zastavila. Muflon stál na stráni a pásl se na ostrůvkách, kde skrz sníh prokukovala tráva. Kate se snažila nedělat hluk. Zkušeně sáhla pro šíp do toulce, napjala tětivu a pustila. Smrtelně raněné zvíře ještě stačilo zmizet v lese. Kate věděla, že nebude daleko. Pokračovala dále po stopách. Stopovat uměla obstojně, dokonce tak dobře, že ji Hexagold nemohl vystát. Mnohdy nad jednou stopou vedli zdlouhavé hádky, když se nemohli dohodnout, kdo je její majitel a co měl zrovna v tomto místě v úmyslu. Zvíře leželo na cestě, nebo to možná kdysi cesta byla, protože tam někdo vykácel stromy a nové teprve teď vyčuhovaly ze sněhu. Nad zvířetem se zdvihalo něco podivného. Přistoupila blíže, aby si to mohla prohlédnout. Teď to připomínalo sousoší z bílého kamene. Uchytily se na tom cáry nějakých hadrů a tkanin, navíc to bylo pokryto sněhem. Kate shodila ovál lana na zem, aby k němu přivázala svou kořist. Naštěstí nebyla daleko od Dauronova domu, takže měla čas. Obešla tu podivnou věc dokola. Pak rukavicí setřela sníh z některých partii kamenného těla. Teď mohla vidět, co socha představuje. Muž vedoucí starou dámu lesem a na cestu si svítí lucernou. Jak Kate zjistila, lucerna byla pravá, jakoby si chtěl sochař ušetřit práci a místo kamenné jim na ruku zavěsil pravou. Jenže mohlo to také znamenat, že obě osoby prostě zkameněly. Kate se dělalo zle. Vzpomněla si na své noční můry. Nenadále jakoby cítila podivnou sílu, jenž ze soch vycházela. Ty sochy žily, ony ... myslely... Kate to pociťovala jako cizí přítomnost, jako by tu s ní stali ještě dva další lidé. Byl to velmi strašidelný pocit. Přivázala provaz k nohám samce a vykročila k domu. Muflon byl hodně těžký. Ve sněhu zanechávalo jeho tělo rýhu a krvavou čáru. Kocourek se jmenoval Uhlík. On sám to vnímal jako Uhlíku a byl to divný souzvuk, kterým ho dvojnozí obři volali. Věděl, že pod ním se ukrývalo teplé mléko, chutné jídlo a když už nic, tak teplá lidská ruka, která ho hladila a drbala, což měl strašně rád. Zvláště za ušima a pod krkem. Proskočil otvorem ve dveřích do kuchyně, a udělal dlouhé "mněééé", otřel se o nohu paní Heleny, zvedl ocas a opakoval svou žádost. "Říkáš socha?" podivil se Hexagold. Kate si poposedla v křesle. "Ty mě neposloucháš!" obořila se na něj, "řekla jsem dvě sochy." Hexagold se na okamžik podíval na strop. "No dobře, a co?" "Oni...", zvedla ruce, "oni žijí." "Oživlé sochy?" "Ne, nejsou oživlé. Prostě sochy, ale uvnitř jsem cítila život," podívala se na něj očima plnýma strachu, "jako z toho snu, Hexi. Jako by někdy byly živé, z masa a kostí. A...", sklopila oči, "... měly na sobě i šaty. Teď už z těch šatů moc nezbylo. Ten muž nesl lucernu, pravou, zrezivělou lucernu. Držel ji. Takhle ji držel". Co nedokázala říct slovy, snažila se sdělit posuňky. Dauron si přisedl a chvíli poslouchal, pak se ujal slova. "Naše země je prokleta už deset let. Je to temná stránka minulosti, a nikdo o ní nechce moc mluvit. Ani já, ale teď, když jsem tohle zaslechl, řeknu vám víc. Před deseti lety na naši zem byla uvrhnuta kletba. Zlá čarodějnice Darmína, sestra krále a černá ovce rodu, ve spojení s temnými silami vyvolala zlé démony z podsvětí a s jejich pomocí proměnila vše živé na hradě a v jeho okolí v sochy. Pak si podmanila většinu měst. Naše země má obrovské bohatství v podobě zlatých dolů a navíc koluje pověra, že se zlatem se dá těžit magikon, hornina, která obsahuje obrovské množství magie. Já o tom nic nevím, to byste se museli zeptat nějakého čaroděje. Chytřejší jedinci si sebrali všechny věci a odešli. Buď ze země, nebo do hor. V horách Darmína nemá takovou moc. Více se zaměřila na města. Z lidí udělala otroky, které nahnala do dolů." "O té kletbě samotné se mi zdají sny," řekla Kate, "vrací se mi každou noc a často jsou děsivé." "Slyšel jsem. Je to velice podivné." "Ona má citlivější mysl," spekuloval Hexagold, "Říkala, že ty sochy myslí. Mohla by ve spánku toto myšlení zachytávat. Pak by to pravděpodobně vnímala jako sen." "Vidíš, to mě nenapadlo," přiznala Kate, "jen je divné, že to pokaždé prožívám v roli malé holčičky. Princezny." Dauron se zamyslel. "Říká se, že to jedna dívka přežila. Dneska by musela být stará...," usmál se na Kate, "... jako jste vy, slečno Kateřino." Oba se na ni dívali jako na přízrak. Kate nejdříve nechápala, pak nevěřila. "To jako myslíte, že já jsem...", vyděšeně polkla, "... princezna? To je nesmysl!" Hexagold se uvolnil: "No to máš pravdu. Ty a princezna...," usmál se spiklenecky. "Hele, nech si to!" rozzlobila se, a vztyčila nos, "Náhodou, co když jsem opravdu princezna." "No to se ví, že jo," prohlásil Hexagold ironicky. "Co si dovoluješ mě tykat podřadný červe. Od teď mi budeš říkat vaše výsosti..." neudržela se a vyprskla smíchy. Smíchem okamžitě nakazila své okolí. "Je to opravdu bláznivý nápad." "Kolem princezny koluje legenda," začal Dauron, "že se jednoho dne vrátí a s pomocí své přirozené moci, která ji uchránila před kletbou, navrátí všem sochám život. Jsou to jen takové povídačky lidí, kteří stále doufají, že to někdy bude lepší. Já tomu pochopitelně nevěřím, ale na druhou stranu chápu obyvatele v Quarmu." Otočil se na hraničáře: "Mimochodem, co je tam nového?" "Abych pravdu řekl," řekl Hexagold, "dovnitř do města jsem se nedostal. Před branami stojí strážci a nikoho nepouští ani dovnitř ani ven. Teď tam řádí mor. Jakýsi poutník mi cestou prozradil, že normálně jsou ochotný každého pustit, ale jen dovnitř. Ven už ne." Pak se zamyslel. "Řekněte mi, jak tohle celé zlo se vyhnulo vaší farmě. Jak jsem se blížil k městu, viděl jsem bídu ve vesnicích, chudáky na cestách žebrajíce o chleba a pak vojáky, kteří je ubíjeli." Daurona otázka nepřekvapila. Jeho dům a farma trochu kontrastovaly se skutečností. "Jak už jsem řekl," vysvětloval Dauron, "Darmína nemá v horách takovou moc. Do hor se vojáci nedostanou tak snadno. A pak, v každé době, ať je sebehorší jsou jedinci, kteří se dokáží přizpůsobit. Já patřím k nim. Darmína musí pro své tábory zajistit dostatek jídla, jinak by brzy neměla žádné otroky." "Takže vaše farma zajišťuje potraviny pro Darmínu?" "A nejenom naše. Takových je tu víc. Já se starám zejména o maso a mléko. Na horách se hodně daří ovcím a kravám. A pak pochopitelně koně. Doufám, že to chápete." Hexagold neměl v úmyslu hodnotit farmářovo rozhodnutí. To nebylo jeho právo. Hraničáři zejména chrání lidské životy, teprve potom se zajímají o důvody jeho ohrožení. Když se na to podíval z jiného úhlu, Dauron v žádném případě neohrožoval životy lidí, ba naopak chránil je před hladomorem. Jeho nemohl za tenhle přístup odsoudit. "Já to chápu." "Já ne," prohlásila Kate, "čarodějnice je zlá, zotročila lidi, a vy jí ještě pomáháte? Žijete si v blahobytu! Co ti chudáci, kteří u cest žádají o chleba!" "Volil jsem menší zlo," rozpažil Dauron, "a nemyslete si slečno Kateřino, že tady máme nějakou idylu. Jsou dny, kdy nemáme co do úst, poněvadž nás Darmíniny vojáci připraví o všechny zásoby." "To je výmluva! Pomáháte nepříteli!" napadla ho Kate. "Kate!" okřikl ji Hexagold. Dauron se nenechal vyvést z míry: "Ne, jen jsem měl více štěstí a zkušeností. Nechtěl jsem skončit jako otrok. Zhynout nakonec na mor. Nebo v dole vyčerpáním. Prostě jsem jen přistoupil na občasné vydrancování mých zásob. Raději, než zemřít jako otrok." "Kdybyste se ji všichni postavili, tak...," procedila Kate skrz zuby. "Běžte do Quarmu a řekněte jim to..." "Kate," uklidňoval ji Hexagold, "tohle je pro nás příliš velké hrdinství. Proti velikému zlu, které dokáže zlomit většinu lidí v zemi, nemáme žádnou šanci." "Slečno Kateřino, nemůžeme zburcovat farmáře, protože oni žijí jako já, a jsou rádi, že žijí. A nic by za to nevyměnili. A lidé v Quarmu? Nemají sílu. Doufají jen, že legenda o princezně je pravdivá." Kate na to neměla argument. "Já jsem princezna, půjdu na hrad a kletbu zlomím!" prohlásila místo toho. "Nikam nepůjdeš!" okřikl ji Hexagold, "přímo do náručí čarodějnice. Chceš být taky kamenem?" "Darmína má vlastní sídlo," upřesnil Dauron, "hrad patří někomu jinému, ale většinou v něm nikdo nepřebývá, takže chátrá. Kdo by taky, když je plný soch." "Aha," usmála se Kate významně na Hexagolda, "vidíš, nic nehrozí. Hexi, udělejme si výlet. Stejně tady nemáme co dělat." "Hmm, vždyť ani nevíš kde je." "Musí být hodně blízko, když jsem viděla sochu kousek odtud." "Kateřina má pravdu," ozval se Dauron. "Půl dne pěšky na východ je skála a nad ní se vzpínají jeho prastaré věže pokračovaní příště

---