Další o nás dvou...

Tunelem deprese dostávám se domů,

nevidím na nebe přes černočernou mlhu.

Kdysi tak krásné ovoce jsi plodil,

i já byla jiná.

Však trnu představou, že pochopíš.

Nikdy jsi mi neříkal krásná slova,

mlčel jsi, já tě milovala.

Vzal sis cos chtěl, já v žalu počítala,

jak dlouho ještě, jak dlouho ještě?...

Dopisy píšu o kouzlech,

do mého nitra směřují. Ach zlobo!

Proč mě pokoušíš?

Ohnivou žádostivostí bojuji

o kousek nebe, země i smutku.

Tvá duše se na mě ušklíbá.

A já? Nepřeji si květiny.

Jen pár krásných skutků...