Neděle

         „No tak. Přestaň se pořád vrtět.“ Řekla dívka mourovaté kočce, která se neustále nemohla usadit na dívčím klíně.

„Ale už!“ Zvýšila hlas. Kočka stáhla uši, jako by čekala pohlavek.

„Kočko hloupá.“ Smutně se usmála a pohladila vylekaného tvora.

„Kéž bys mi tak mohla pomoci, to je úkol z matiky, víš?“

Kočka na ni se zájmem hleděla a packami jemně chňapala po dlouhých pramenech vlasů, které se nad ní snášely.

„Pavlo!“

„No tak, Pavlíno!“ Vyrušilo dívku.

„Ano mami, už jdu.“ Křikla.

         Vzala kočku a šla do kuchyně. Stoupala po dřevěných schodech. V půli cesty se otočila. Nad schody v malém výklenku stály dvě asijské sochy. Byly nádherné, pestré barvy a oblečky princezny a prince neznámých krajin. Vždy, když na ně hleděla, měla takový zvláštní pocit, jako by ji něco lechtalo v břiše a zároveň jemný mráz přejížděl po zádech. Nevěděla, co to je, ale ráda na ně koukala a představovala si zemi, ve které by žili. Zemi, odkad je táta přivezl. Vypadaly tak živě.

         „Tak pojď, kolik chceš knedlíků?“ Zeptal se příjemný mámin hlas, který hladil na duši.

„Jé, mami, no ty jsi skvělá. Svíčková!“ Vykřikla radostně. Mamka se usmála a její obličej se rozzářil. Pořád, i ve svých čtyřiceti letech, byla podle Pavly krasavice. Čokoládově hnědé oči, oválná tvář, která vynikala díky krátkým vlnitým vlasům. Ženské tvary, možná trochu rubensovské, pouze podtrhovaly ženskost. Něco z ní vyzařovalo, to na co se Pavla tak ráda dívala. Mnohokrát přemýšlela, proč je její mamka tak svěží a o tolik spokojenější než ona-sedmnáctiletá holka. Kdyby se vedle sebe postavily před zrcadlo, mohla by říci, že její mamka vypadá lépe, zdravěji a spokojeněji.

         „No tak, kolik?“

„Tři.“Vyhrkla.

Pomáhala nosit na stůl a během toho stačila okřiknout mladšího bratra, který seděl u počítače. Je mu dvanáct, nemá žádné problémy, neučí se, prostě nic. Vztekala se v duchu.

„Pavlo! Nech ho a skoč pro tátu.“ Napomenula ji mamka.

„No jo, a kde je?“ Řekla unaveně.

„Asi venku, loví krtka.“

„Cože? Krtka?“

„Jo.“ Odpověděla klidně mamka, která nepřestávala míchat omáčku.

„Blázinec.“ Protočila panenky a odkráčela se hledat otce, za doprovodu mámina smíchu. Seběhla schody, letmým pohledem pozdravila loutky a vyběhla na zahradu.

Táta upřeně hleděl na kopečky hlíny, které ho neskutečně rozčilovaly.

„Co tu děláš?“

„Čekám na krtka.“ Odpověděl klidně. Odhrnul koženou bundu a za opaskem měl pistoli ani neuhnul zrakem od kopečků hlíny.

„Ježíš!“ Vykřikla.

„Však já ho dostanu, hajzla.“ Zajiskřily jeho šedé oči.

Pavlína se začala smát. Asi mám tak trošku agresivní rodinu, pomyslila si. Letmo si vzpomněla, jak táta vyprávěl, že pradědeček střílel myši vzduchovkou.

„Ona mamka říkala, že jsi na lovu, no. Máš jít k obědu.“

         Za okny se vznášely první sněhové vločky a jemně cukrovaly krajinu.

„Máš to dobrý, mami.“ Pochválila Pavla svíčkovou.

„Nemlaskej!“ Pronesla jízlivě. Bratr se tak cpal, až se mu omáčka vylévala z talíře.

„Ale no tak. Co je s tebou?“ Optala se mamka a usmála se na syna.

Ale nic. Já jenom, že jí jako…“

„A dost!“ Zavelel otec. Byl naštvaný, krtek mu opět unikl. 

„Jdeš dnes za Radkem?“ Zeptala se Pavly mamka, snažící se rozkrojit poněkud tužší kus masa.

„Ne. Stejně ho nemáš ráda.“ Řekla klidně Pavla.

„To není pravda.“ Bránila se mamka. Vlastně měla bych být ráda, že si holka našla normálního kluka, který chodí na stejnou školu-na gymnasium a to je dobré.

            „Ale je to pravda! To snad vidím, ne?!“ Vyštěkla Pavla a utekla od stolu. Seběhla dolů po schodech, ani na loutky se nepodívala, a práskla dveřmi od svého pokoje. Sebrala první školní sešit, který uviděla, a hodila ho přes celý pokoj. Zmačkaný sešit znovu vzala do rukou, na kterých vyběhly drobné žilky, a začala ho vzteky trhat. Snad ani nevnímala dupot kroků, které se táhly od shora a nebezpečně se přibližovaly.

„Co to má znamenat?“

Strach.

Snad až teď se probrala ze stavu, který doposud nepoznala a stála tváří v tvář rozzuřenému otci. Opravdu se bála, protože svou divokou povahu má po otci a jestliže se ona dokáže dostat do stavu, kdy nevnímá okolí, co potom zvládne táta? Znala ho, ale nikdy nebyla v téhle situaci a tak čekala.  Oči měla plné slz, které se jí koulely po tváři.

„Promiň, tati, omlouvám se.“ Špitla sotva slyšitelně.

„Cože? Co si to dovoluješ? Teď mazej na horu a omluv se mámě, nebo tě tak zmydlím, že si tejden nesedneš!“  Zabouchl dveře, div je málem nevysklil a už byl slyšet pouze dupot jeho kroků.

S brekem se sesunula do peřin a plakala. Ani sama nevěděla, jak dlouho tam leží, jestli pár minut nebo pár hodin. Ležela bez hnutí a pouze občas obrátila oči na zlatý řetízek Madony s Ježíšem, který jí visel nad postelí a měl ji chránit.

„Proč, proč zrovna já? Co sem komu udělala?“ Ptala se jí nahlas, jako by čekala odpověď.

Nic, pouze to ticho, které přerušovalo bublající akvárium. Asi mi z toho začne bublat v hlavě, pomyslila si. Jemné kroky, máminy kroky, ty moc dobře znala, scházely pomalu ze chodů. Zaklepala, ani nečekala odpověď a vešla. „Co tu děláš?“ Zeptala se, z jejího hlasu byl cítit klid. V prvním okamžiku Pavla nevěděla, jestli to je dobré nebo ne.

„Já, já tady tak odpočívám.“ Vzlykala.

„Mami, promiň, já jsem nechtěla, ale to samo. Já vůbec nevím, co se s mnou poslední dobu děje, nepoznávám sebe ani lidi kolem sebe. Odpust mi, prosím.“ Posadila se na postel a opět se rozplakala, ale teď ne nad sebou, ale nad tím, jak se chovala. Plakala za mamku, která na ni s lítostí hleděla a Pavla si všimla, že ani matka nenachází slov. Byla mezi nimi neviditelná propast, která se každým dnem zvětšovala a ani jedna tomu nemohla zabránit.

         „Vůbec nevím, co se to s tebou poslední dobou děje. Jsi pořád taková podrážděná, nic tě nebaví, s námi doma se už nebavíš, pořád jsi zalezlá tady v tom pokoji nebo někde lítáš s Radkem.“ Pořád to samý, vztekala se v duchu Pavla, nic nového. Tohle všechno ale já vím! Křičela v duchu, a jak by to ráda mámě řekla, ale nešlo to. Ona ji nechápala, nikdo ji nechápal.

Slzy se valily jako divoká řeka a nedokázala je zastavit, snad ani tu propast, která tak neskutečně rostla. Po každé větě se zvětšovala. Ale proč? Co dělám tak špatně?

„Nic se mnou není, akorát ty jsi poslední dobou na mě pořád naštvaná a já nevím proč, to kvůli Radkovi viď?“ Pohlédla hluboko do máminých očí.

„Ten s tím nemá nic společného!“ Vyštěkla matka, ale Pavlína moc dobře věděla, že právě to všechno se děje kvůli němu a kvůli škole.

„Jsi pořád s ním a vůbec se neučíš.“ Bránila se, jako by věděla, že dcera to ví. Nemohla si pomoci, ale někdy se jí až bála, Pavlína má takový zvláštní pohled, kterým vidí až na dno její duše a to jí je nepříjemné.

„Ale mami, já se učím, snažím se.“ Pokrčila smutně rameny.  Asi má pravdu, ale já v jejím věku kluka neměla a učila jsem se daleko víc. Vždy si myslela, že dcera bude ve všem po ni, ale poslední dobou nehezky narážela na něco, co se v Pavle uhnízdilo a nechtělo povolit. Chvilku na ni koukala, bylo jí dcery líto. Malá hromádka neštěstí, která se před ní natřásala

a nepřestávala brečet. Nechápe ji. Nechtěla si to přiznat, ale nechápe svoji dceru, kterou už sedmnáct let vychovává a dobře ji vychovává. Lehce se jí dotkla, Pavla na ni udiveně koukala, snad drobný most přes velkou propast?

„Pojď nahoru, máš tam jídlo.“ Klidně řekla a už se na ni ani nepodívala.

Pavla se ocitala na pokraji šílenství. Balancovala nad neviditelnou propastí jí samotné a nevěděla, jestli to všechno zvládne. Bála se, že šlápne vedle a zřítí se do temné díry, která byla každým dnem větší a hladovější. Jeden z nejhorších pocitů, který poslední dobou poznává, ji ubíjí. Milovaná maminka, mě už nemá ráda.

         Došourala se s sklopenou hlavou do kuchyně a dožvýkala studený oběd.

„Máš nějaké plány na odpoledne?“ Zeptal se ji táta, který ležel na gauči a nemohl odtrhnout oči od knihy.

„Asi ne, možná půjdu na chvilku za Radkem. Proč? Nemůžu?“ Špitla a už chtěla opět plakat.

„Ne, jenom se ptám. Jdeme si s maminkou lehnout.“ Zabouchl knihu a vzal si ji s sebou do ložnice.

         Posadila se na gauč a koukala do plápolajícího krbu. Neměla chuť koukat na televizi, tohle bylo zajímavější. Tanec plamenů oblizující černé dřevěné pahýlky. V ruce držela mobil a konečky prstů nepřestávala přejíždět po drobných číslech. Mám mu napsat, nemám mu napsat. Připadala si hloupě, takhle tady sedět s tím mobilem. Ne, nenapíše, potřebuje být sama. Začala nervózně chodit po bytu. Co mám dělat? Ne, hlavně ne se učit, na to nemám sílu, ale musím. Povzdechla si. Vzala učebnici, nešlo to, prostě nemohla. Měla pocit, jako by se dusila, nemohla dýchat a chtěla křičet. Rychle sáhla po mobilu a začala vyťukávat z paměti číslo…vyzvánění….ticho…

„Ano?“ Ozval se známý, příjemný hlas. Chviličku mlčela, vychutnávala si ten pocit ho jenom slyšet.

„Miláčku, jsi tam?“ Opět příjemný Radkův hlas.

„Ano, jsem. Promiň, ale hrozně jsem tě chtěla slyšet.“

„Za co se omlouváš? Jsem moc rád, že jsi zavolala.“

„Máš dnes na mě čas?“ Opatrně se zeptala a nervózně s sebou kroutila.

„No lásko, to bude horší, možná až večer, protože naši chtěj jet do Hradce.“

„Hm, tak nic no, čau.“

„Né, počkej, nepokládej to! Co se s tebou stalo? Já jsem neřekl, že ne, jestli, tak až večer.“ Snažil se ji uklidnit, ale připadalo mu to beznadějné. Poslední dobou byla pořád taková, náladová.

„Fajn, tak jestli se ti bude chtít, tak mi zavolej.“ Položila mu to.

 Začala pronášet nepěkná slovíčka na Radkův účet. Přestala přešlapovat a znovu se usadila na gauč.

       Pohladila kočku, která ni hned vyskočila a začala příst. Bylo to příjemné, dotýkat se malého tvorečka. Kočka se jí jemně hladila packami a koukala na ni svýma velkýma zelenýma očima. Pohybovala hlavou ze strany ne stranu, jak se Pavle houpaly náušnice. Chvilku ji jen tak hladila a při tom koukala z okna. Je tam krásně, pomyslila si. Droboučké vločky venku lehounce poletovaly a slunce svítilo. „Měla bych jít ven.“ Řekla si sama pro sebe nahlas. Ještě dneska nikde nebyla, byla to pro ni typická neděle plná nicnedělání. Opatrně zvedla kočku a položila ji na vyšívaný polštářek. „To je život, co?“ Řekla ji, když viděla, jak se kočka uvelebila na polštářku, jako by to bylo samozřejmostí. Líně na ni pohlédla a snad si o Pavle něco myslela, ale to radši Pavlína ani nechtěla vědět. Všechny členy rodiny si občas prohlížela, ale zvlášť na Pavlínu se dívala tak zvláštně, zkoumavě. Občas Pavle připadalo, že kočka ví, jak se cítí. Měla ji ráda, ale někdy jí ten pohled vadil, připadala si divně. Asi jsem blázen, pomyslila si, připadám si jako cvok před kočkou. Protočila panenky sama nad sebou a odcházela dolů, do pokoje. Tiše pozdravila loutky a seběhla schody, rychle se oblékla a šla.

         Přešla malý potůček a šla dál, sama nevěděla kam. Koukala kolem sebe, ráda se dívala do koruny stromů, zvlášť teď to bylo hezké, když některé listí bylo ještě zelené a drobné vločky už poletovaly. Dotýkala se drsné kůry a hladila ji, kopala do spadaného lisí a přemýšlela. Tady, v přírodě, ji připadalo vše tak jednoduché, tady čas plynul svým tempem, řádný spěch, žádná škola. Poslední dobou sem stále častěji utíkala od všedních problémů. Někdy si sama pro sebe říkala, jestli se tam nahoře nespletli, že žije ve špatné době. Kdyby žila před dvě stě lety, bylo by vše lepší. Na druhou stranu si říkala, kdyby žila před dvě stě léty, že by dostala třeba zápal plic a zemřela by. Nebo že udělali chybu, že se narodila jako člověk, měla jsem být třeba tou naší kočkou, ta se má krásně, říkávala si.

         Ale pak si řekla, že tak se to prostě nestalo a ona se s tím musí smířit, jako ostatně se vším, co poslední dobou prožívá. Nejsem žádný srab, to zvládnu! Křičela v duchu, ale nahlas to vyslovit nedokázala. Jediné, co věděla je, že takhle to dál nejde. Nemůže, sem věčně  utíkal, tady život není. Pak ale říkala, kde by jinde měl být život, než v přírodě?

Sama obelhávala sebe a dobře to věděla. Dnes to však bylo trochu jiné, nevěděla, v čem, ale bylo. Dnes odpoledne to řekla mamce, řekla jí to a byla ráda. Sice litovala svého chování, ale teď mamka vše ví a třeba se něco změní. Stála kousek dál od propasti, o krůček ustoupila.

         Pomalým krokem se šourala domů, nepřestávala přemýšlet a zvažovat všechna pro a proti, s pořád tou stejnou myšlenkou, že takhle to už prostě dál nejde. A jestli se nic nezmění, tak ani ona sama nechtěla vědět, co bude dál. Musí říct mámě, že se dusí.

         Doma bylo krásně teplo, v krbu plápolal oheň a byl klid. Rodiče se ještě nevzbudili a brácha byl u kamaráda. Svlékla se, svalila se na gauč. Chvilku jen tak odpočívala a koukala na dřevěnou masku, kterou táta přivezl z Asie. Pocházela ze stejné země, jako loutky. Pro Pavlu byla dokonalá, krásně malovaná přírodními barvami. Najedenou se zarazila, vzpomínala, kdy naposledy něco namalovala. Nemohla si vzpomenout. To všechno kvůli škole! Rozzuřila se, opět ji chytl nával bezmocnosti. Malování milovala, toužila, že půjde na uměleckou školu, ale to nešlo, protože jako umělkyně by se neuživila a tak ji nezbylo nic jiného, než jít na gymnasium. Znovu si opakovala větu, kterou ji v patnácti řekli rodiče společně. Uznala to, souhlasila s gymplem, teď toho lituje. Musela přestat chodit do umělecké školy, aby zvládala učení. Už nic neumím, vše jsem zapomněla, povzdechla si.

         Cvak…Dveře od ložnice se otevřely. Vyšla rozcuchaná mamka a usmála se na Pavlu.

Pavlína ji úsměv opětovala a něco uvnitř ji hřálo. Mamka se pomalým krokem došourala do kuchyně a dala vařit vodu na kafe.

„Chceš kafe nebo čaj?“ Ozvalo se z kuchyně.

„Čaj, děkuji.“

„Cos teďko dělala?“ Zajímala se mamka.

„Byla jsem se projít.“

„Sama.“ Dodala Pavla.

„Taťka ještě spí?“

„Jo.“

„Aha a můžu s tebou mluvit?“  Zeptala se opatrně Pavla.

„Můžeš, co potřebuješ?“ 

„Tak až přijdeš z kuchyně.“

Mamka se líně usadila do křesla a usmála se. Pavla na okamžik zapochybovala, jestli to, co chce udělat, je správné.

„Tak o čem jsi chtěla mluvit?“ Usrkla kafe a lehce pozvedla černé obočí.

„O nás.“ Stručně odpověděla Pavla a plaše se na mamku podívala.

„O nás?“ Odložila kafe a zahleděla se na dceru.

„Mami, takhle to dál nejde. To se už nedá vydržet. Já, já se dusím.“ Vyhrkla a oči se jí zalily slzami. Mamka na ni klidně koukala.

„Proč se dusíš?“

„Protože, protože mě už nemáš ráda a to jenom kvůli tomu, že nemám samé jedničky a mám kluka. Nechápu, proč ti to tak vadí. Já vím, že nejsem dokonalá, ale poslední dobou si připadám jako ta nejhorší bytost na světě.“ Chrlila ze sebe a nemohla to zastavit, tak dlouho to v sobě dusila, že teď to muselo ven.

         Ticho….

Pavla cítila, jak to okolo nich dvou tiše bublá. Seděly proti sobě, ani ne dva metry, ale bylo to tak daleko. Dvě různé povahy si tiše vyměňovaly názory beze slov.

Mamka mlčela, neměla slov a Pavle se nepřestávaly koulet slzy po tváři. Mamka stáhla černé obočí, zamračila se a chtěla okřiknout dceru, ale nešlo to, pouze mlčela.

„Dobrá…“ Bylo jediné, co řekla, zvedla se z křesla a odešla do ložnice. Pavla tupě hleděla na nedopité kafe. Byla ráda, že jí to řekla, ale za jakou cenu?

Slyšela, jak se rodiče spolu baví v ložnici, nevěděla, co si říkají, ale Pavle bylo jasné, že se baví o ní. Otřela si rukávem tvář a snažila se uklidnit.

         „Pavlo, Pavlínko.“ Mamka ji volala. Pavlínko, mi už dlouho neřekla.

Zvedla se ze schodů, seděla tam dlouho. V obýváku na gauči vedle sebe seděli rodiče. Táta odložil knihu a začal si Pavlu prohlížet, mamka se snažila tvářit příjemně, ale Pavla poznala, že někde uvnitř se neskutečně rozčiluje.

„Ano, volali jste mě?“ Ani nečekala odpověď a posadila se na křeslo proti rodičům. Byla klidná, sama se divila svému klidu.

„S tatínkem jsme se o tobě bavili, po tom co jsi mi dneska řekla.“ Odmlčela se a podívala se na zem, zamračila se, když spatřila šmouhu na podlaze, ale rychle zvedla oči a pokračovala: „Nebudeme tě dále nutit studovat gymnasium, když jsi nešťastná, mysleli jsme, že to zvládneš.“

         Pavlína se najednou v duchu rozčílila, nad tím, že mamka řekla: Mysleli jsme, že to zvládneš.

         „A proto, jestli chceš, můžeš jít na jinou školu.“ Řekla prostě, jako by o nic nešlo. Pavla letmo pohlédla na tátu a viděla v jeho očích zklamání.

To slovo, že to nezvládne, bylo hrozné. Celé tři roky toužila slyšet tu větu, že může jít jinam, jestli chce, ale právě, v tomto okamžiku, jí to připadalo nepřípustné, potupné, tahle možnost už neexistovala.

„Už je pozdě, mami. Já ten gympl udělám, nikam znova na čtyři roky nepůjdu. Smiř se ale s tím, že nebudu mít vyznamenání, a taky se smiř s tím, že tu školu z celého srdce nenávidím.“ Řekla chladně, ani svůj hlas nepoznávala.

„Já to vím.“ Povzdechla si.

 „Ale nic není v životě zadarmo, to si pamatuj, malovat můžeš celý život, ale teď je čas, abys dřela, i když se ti to nelíbí.“ Dodal táta, který dění okolo sebe prozatím pouze mlčky sledoval.

„Já vím, právě že to vím.“ Povzdechla si Pavla. Byla s tím smířená, jinak to už nešlo.

„Nechceme, abys měla samé jedničky, ale chceme, abys gympl absolvovala úspěšně.“ Řekla mamka za sebe i za tátu.

         „Ale to já chci přece taky, chci se dostat někam na výšku, ale pochop, že nenávidím ten systém. Ráno v šest vstanu, sedm hodin sedím v šedé třídě a poslouchám věci, které mě nebaví, a nevěřím jim. Jak se mám učit něčemu, čemu nevěřím?“

„Musíš.“ Odpověděl táta.

„Ale to já přece vím, já jenom chci, abyste mě chápali, nejsem dokonalá dcera, jakou jste si asi představovali, ale prosím, berte mě takou, jaká jsem. Já ten gympl udělám, to vám slibuji.“

„Nám to neslibuj, to je tvůj boj.“ Řekl klidně táta a věděl, že její povaha ji nezradí, dokáže to. Byl rád. Dál se už o nic nestaral, nevěděl o druhém problému, který tiše existoval mezi jeho ženou a dcerou.

„Víš, až dostuduješ, tak si ulevíš. Gympl je hroznej, já to vím. Teprve, až když jsem odmaturovala, jsem začala pořádně žít a byla sem šťastná.“ Vysoukala ze sebe mamka.

„A ještě jedna věc.“ Dodala tiše Pavla, té se bála nejvíce.

„Jde o Radka. Mami, já vím, že ho nemáš ráda, ale prosím, pochop to, pochop, že mám někoho ráda, že někoho mám.“ Smutně koukala na mamku a viděla, jak sama se sebou bojuje. Pavly názor proti jejímu. Mamka přemýšlela a mlčela.

         „Je to těžké, ještě pořád jsem si nezvykla, že z mé malé holčičky je skoro dospělá slečna, že ti už za rok bude osmnáct. Pořád si myslím, že jsi ještě dítě.“

„Ale už nejsem, mami, za rok maturuji.“

„Já vím.“ Dodala tiše mamka a smutně se na ni usmála.

         Ten večír se společně celá rodina dívala na televizi. Mamka ohřála svíčkovou a zahráli si, Člověče, nezlob se. Tu hru, nehráli už nejmíň půl roku.

„Dobrou mami, tati.“ Políbila oba dva na čelo a šala do svého pokoje. Cestou dolů, po schodech, se zastavila a usmála se na loutky. Možná, možná to půjde. Snad už vám tak často nebudu brečet u nohou, ale vaší svobodu a bezstarostnost, tu vám závidět nepřestanu.

Ležela v posteli, v pokoji byla tma, ale venkem sem pronikalo trošku světla. Koukala do stropu a přemýšlela nad dneškem, připadala si jako vítěz. Věděla, že se moc věcí nezmění, škola tu zůstane, Radek, jak doufala také. Bude muset bojovat, s tím byla smířená. Dnešním dnem položili s mamkou základy mostu, přes propast a doufala, že most úspěšně postaví. Vzala do ruky mobil a odpověděla Radkovi na zprávu, kterou jí posílal dnes v pět odpoledne, jestli se uvidí. Omluvila se mu, a napsala, že mu musí spoustu věcí říct, a aby se na ni nezlobil.  Dlouho trvalo, než usnula. Možná, že zlatá Madona visící nad postelí, která ji měla chránit, na ni nezapomněla.