Růžový keř

Růžový keř

 

V údolí klidném teče si říčka

kolem ní příroda krásná.

Tam u stromku

Růžový keř

 

V údolí klidném teče si říčka

kolem ní příroda krásná.

Tam u stromku, kde sedává holubička

tady roste keř, růžový květ má růžička jasná.

 

Nenajdeš místa v údolí pěknějšího,

zde řeka i travička je oděna do půvabu, krásy

ale zároveň tu není místa smutnějšího.

Nádherný paloučku jakou historii skrýváš asi?

 

Co ten kámen pod keřem růží jak náhrobní,

leží tam prý dívka, pověz mi něco o ní.

Minul čas, dlouhá léta-

kdypak opustila bránu našeho světa?

 

Voda v řece plyne dál,

odpověď mi nedá

jako bych se ptala skal -

ať každý marně hledá!

 

Jak mám tok času překlenout?

Copak to jde proti rokům plout?

Co to slyším, co je to za zvěsti?

Slyším hlas lidových pověstí.

 

Žila prý dívka pod skalou ve stavení,

čekala na milého, jeho však nikde není.

Vyšel do světa, nevrátil se víc,

v ten čas to tři roky byly pryč.

 

Seděla smutně u řeky,

svůj osud rozhodla navěky.

Skočila do vln zpěněných

a smrt nalezla v nich.

 

Její tělo tu vylovily,

za nehodnou se pomodlily.

Proč ukončilas mládí?

Měli tě všichni rádi!

 

Potom na hrob jí růže dali,

na hřbitov pohřbít se jí však báli.

Vždyť kněz z kazatelny kázal všem:

„ Sebevrahy nepřijme posvěcená zem!“

 

Uplynul rok, léta letí,

na hrobě vykvetly jí růže.

Kdopak však potvrdit může,

že nechtěl si někdy život vzít?

Nalezla duše její věčný klid?

 

I tvrdí lidové pověsti -

přečetla jsem si je přesně,

že v místě toho neštěstí,

rok, co rok se prý objevuje

duch té dívky nešťastné

a potom to zní obzvlášť děsně,

každé místo pokropí kapky krve, mizivé a přec jasné.

 

 

Člověče život si neber!

  V hlavě si to pěkně přeber!

A každý kdo v svém nitru hledal,

poznal, že život si sám nedal.

Nad život není daru vzácnějšího snad -

nemáš žádné právo si ho brát!

 

 

 

 

, 

Růžový keř

 

V údolí klidném teče si říčka

kolem ní příroda krásná.

Tam u stromku, kde sedává holubička

tady roste keř, růžový květ má růžička jasná.

 

Nenajdeš místa v údolí pěknějšího,

zde řeka i travička je oděna do půvabu, krásy

ale zároveň tu není místa smutnějšího.

Nádherný paloučku jakou historii skrýváš asi?

 

Co ten kámen pod keřem růží jak náhrobní,

leží tam prý dívka, pověz mi něco o ní.

Minul čas, dlouhá léta-

kdypak opustila bránu našeho světa?

 

Voda v řece plyne dál,

odpověď mi nedá

jako bych se ptala skal -

ať každý marně hledá!

 

Jak mám tok času překlenout?

Copak to jde proti rokům plout?

Co to slyším, co je to za zvěsti?

Slyším hlas lidových pověstí.

 

Žila prý dívka pod skalou ve stavení,

čekala na milého, jeho však nikde není.

Vyšel do světa, nevrátil se víc,

v ten čas to tři roky byly pryč.

 

Seděla smutně u řeky,

svůj osud rozhodla navěky.

Skočila do vln zpěněných

a smrt nalezla v nich.

 

Její tělo tu vylovily,

za nehodnou se pomodlily.

Proč ukončilas mládí?

Měli tě všichni rádi!

 

Potom na hrob jí růže dali,

na hřbitov pohřbít se jí však báli.

Vždyť kněz z kazatelny kázal všem:

„ Sebevrahy nepřijme posvěcená zem!“

 

Uplynul rok, léta letí,

na hrobě vykvetly jí růže.

Kdopak však potvrdit může,

že nechtěl si někdy život vzít?

Nalezla duše její věčný klid?

 

I tvrdí lidové pověsti -

přečetla jsem si je přesně,

že v místě toho neštěstí,

rok, co rok se prý objevuje

duch té dívky nešťastné

a potom to zní obzvlášť děsně,

každé místo pokropí kapky krve, mizivé a přec jasné.

 

 

Člověče život si neber!

  V hlavě si to pěkně přeber!

A každý kdo v svém nitru hledal,

poznal, že život si sám nedal.

Nad život není daru vzácnějšího snad -

nemáš žádné právo si ho brát!

 

 

 

 

 

Růžový keř

 

V údolí klidném teče si říčka

kolem ní příroda krásná.

Tam u stromku, kde sedává holubička

tady roste keř, růžový květ má růžička jasná.

 

Nenajdeš místa v údolí pěknějšího,

zde řeka i travička je oděna do půvabu, krásy

ale zároveň tu není místa smutnějšího.

Nádherný paloučku jakou historii skrýváš asi?

 

Co ten kámen pod keřem růží jak náhrobní,

leží tam prý dívka, pověz mi něco o ní.

Minul čas, dlouhá léta-

kdypak opustila bránu našeho světa?

 

Voda v řece plyne dál,

odpověď mi nedá

jako bych se ptala skal -

ať každý marně hledá!

 

Jak mám tok času překlenout?

Copak to jde proti rokům plout?

Co to slyším, co je to za zvěsti?

Slyším hlas lidových pověstí.

 

Žila prý dívka pod skalou ve stavení,

čekala na milého, jeho však nikde není.

Vyšel do světa, nevrátil se víc,

v ten čas to tři roky byly pryč.

 

Seděla smutně u řeky,

svůj osud rozhodla navěky.

Skočila do vln zpěněných

a smrt nalezla v nich.

 

Její tělo tu vylovily,

za nehodnou se pomodlily.

Proč ukončilas mládí?

Měli tě všichni rádi!

 

Potom na hrob jí růže dali,

na hřbitov pohřbít se jí však báli.

Vždyť kněz z kazatelny kázal všem:

„ Sebevrahy nepřijme posvěcená zem!“

 

Uplynul rok, léta letí,

na hrobě vykvetly jí růže.

Kdopak však potvrdit může,

že nechtěl si někdy život vzít?

Nalezla duše její věčný klid?

 

I tvrdí lidové pověsti -

přečetla jsem si je přesně,

že v místě toho neštěstí,

rok, co rok se prý objevuje

duch té dívky nešťastné

a potom to zní obzvlášť děsně,

každé místo pokropí kapky krve, mizivé a přec jasné.

 

 

Člověče život si neber!

  V hlavě si to pěkně přeber!

A každý kdo v svém nitru hledal,

poznal, že život si sám nedal.

Nad život není daru vzácnějšího snad -

nemáš žádné právo si ho brát!

 

 

 

 

 

Růžový keř

 

V údolí klidném teče si říčka

kolem ní příroda krásná.

Tam u stromku, kde sedává holubička

tady roste keř, růžový květ má růžička jasná.

 

Nenajdeš místa v údolí pěknějšího,

zde řeka i travička je oděna do půvabu, krásy

ale zároveň tu není místa smutnějšího.

Nádherný paloučku jakou historii skrýváš asi?

 

Co ten kámen pod keřem růží jak náhrobní,

leží tam prý dívka, pověz mi něco o ní.

Minul čas, dlouhá léta-

kdypak opustila bránu našeho světa?

 

Voda v řece plyne dál,

odpověď mi nedá

jako bych se ptala skal -

ať každý marně hledá!

 

Jak mám tok času překlenout?

Copak to jde proti rokům plout?

Co to slyším, co je to za zvěsti?

Slyším hlas lidových pověstí.

 

Žila prý dívka pod skalou ve stavení,

čekala na milého, jeho však nikde není.

Vyšel do světa, nevrátil se víc,

v ten čas to tři roky byly pryč.

 

Seděla smutně u řeky,

svůj osud rozhodla navěky.

Skočila do vln zpěněných

a smrt nalezla v nich.

 

Její tělo tu vylovily,

za nehodnou se pomodlily.

Proč ukončilas mládí?

Měli tě všichni rádi!

 

Potom na hrob jí růže dali,

na hřbitov pohřbít se jí však báli.

Vždyť kněz z kazatelny kázal všem:

„ Sebevrahy nepřijme posvěcená zem!“

 

Uplynul rok, léta letí,

na hrobě vykvetly jí růže.

Kdopak však potvrdit může,

že nechtěl si někdy život vzít?

Nalezla duše její věčný klid?

 

I tvrdí lidové pověsti -

přečetla jsem si je přesně,

že v místě toho neštěstí,

rok, co rok se prý objevuje

duch té dívky nešťastné

a potom to zní obzvlášť děsně,

každé místo pokropí kapky krve, mizivé a přec jasné.

 

 

Člověče život si neber!

  V hlavě si to pěkně přeber!

A každý kdo v svém nitru hledal,

poznal, že život si sám nedal.

Nad život není daru vzácnějšího snad -

nemáš žádné právo si ho brát!

 

 

 

 

Tam u stromku, kde sedává holubička

tady roste keř, růžový květ má růžička jasná.

 

Nenajdeš místa v údolí pěknějšího,

zde řeka i travička je oděna do půvabu, krásy

ale zároveň tu není místa smutnějšího.

Nádherný paloučku jakou historii skrýváš asi?

 

Co ten kámen pod keřem růží jak náhrobní,

leží tam prý dívka, pověz mi něco o ní.

Minul čas, dlouhá léta-

kdypak opustila bránu našeho světa?

 

Voda v řece plyne dál,

odpověď mi nedá

jako bych se ptala skal -

ať každý marně hledá!

 

Jak mám tok času překlenout?

Copak to jde proti rokům plout?

Co to slyším, co je to za zvěsti?

Slyším hlas lidových pověstí.

 

Žila prý dívka pod skalou ve stavení,

čekala na milého, jeho však nikde není.

Vyšel do světa, nevrátil se víc,

v ten čas to tři roky byly pryč.

 

Seděla smutně u řeky,

svůj osud rozhodla navěky.

Skočila do vln zpěněných

a smrt nalezla v nich.

 

Její tělo tu vylovily,

za nehodnou se pomodlily.

Proč ukončilas mládí?

Měli tě všichni rádi!

 

Potom na hrob jí růže dali,

na hřbitov pohřbít se jí však báli.

Vždyť kněz z kazatelny kázal všem:

„ Sebevrahy nepřijme posvěcená zem!“

 

Uplynul rok, léta letí,

na hrobě vykvetly jí růže.

Kdopak však potvrdit může,

že nechtěl si někdy život vzít?

Nalezla duše její věčný klid?

 

I tvrdí lidové pověsti -

přečetla jsem si je přesně,

že v místě toho neštěstí,

rok, co rok se prý objevuje

duch té dívky nešťastné

a potom to zní obzvlášť děsně,

každé místo pokropí kapky krve, mizivé a přec jasné.

 

 

Člověče život si neber!

  V hlavě si to pěkně přeber!

A každý kdo v svém nitru hledal,

poznal, že život si sám nedal.

Nad život není daru vzácnějšího snad -

nemáš žádné právo si ho brát!

 

 

 

 

---