O Kulihráškovi

Budiž to poučením pro všechny a každého.

O Kulihráškovi

Za sedmerými horami a devaterými řekami, za desaterými moři a blíže nespecifikovaným množstvím rovnoběžek, žila – byla jednou jedna veselá a rozumná žena. Ráda si zpívala, ráda štrikovala fusekle, ráda tančila po žhavém uhlí a ohýbala mezi zuby hřeby do krovů za zpěvu písní ku přivítání jara, přičemž si vila vínky z přesličky a přeslice, trdla a kolovrátků a s nimi potom rozradostněně vzdávala hold matičce Přírodě za všechna zvířátka na zemi, za všechny rybičky vodní říše, za všechny ptáčky v povětří a za všechnu tu odpornou žoužel v hlíně, až se slastně unavila a potom seděla na nízké stoličce ve své kuchyni a točila si palci na nohou mlýnek, zálibně přitom pomlaskávajíce, když na ni zamrkalo kuří oko.
I jednou, bylo to zrovna mezi jarem a zimou, usmyslila si také, že upraví svůj příbytek, že vydrhne vše doběla, ať už to bílé je nebo není, že ani smítko nikde nezůstane, ani prášek, a pak asi umře na prudkou migrénu. Ale to jí starosti popravdě nedělalo, byla radostná, že na to tak vyzrála, vyházela stůl a židličky okénkem v kuchyni, protože právě zde chtěla započít své šťastné dílo, snad bylo důvodem i rozmáznuté hovínko na podlaze, které zde zbylo ještě od loňska, kdy sama moudrá a rozumná žena naprosto nerozumně a nemoudře postavila nákupní tašku na chodník, kde se předtím svému velebnému božstvu klaněl pejsek. Ubrus se vesele zatřepetal a odnesl jej vítr, aby se pod ním udusila sousedovic babička, hrnce a železňáky líbezně trylkovaly do jejích pohybů a roztloukaly se na veselé střepy, či – na železňácích – se zdobily rozmarnými vzory všeho možného zahýbání, prasklinek a odřenin, až srdce radostí usedalo na žaludek a vyrývalo v něm rýhy svou naivistickým ztvárněním přisouzenou špičičkou, zatímco takový ten roztomilý horní konec, ona sladká srdíčková prdelinka, se celý chvěl v mohutných náporech krve, pumpovaných dlouhými pažemi odhora až dolů a pak zase znovu od začátku, jakkoliv to mohlo být k zoufání nudné.
A tu hle!
Kuli, kuli, kuli…
Moudrá žena se sehnula, ač si již do starého věrného kýble napouštěla horkou vodu, vesele se pěnící zbytkem zatvrdlého mýdla, přilepeného pod záchodovým prkýnkem. Opravdu nerozsypala karty, ani netrpěla žádným poblázněním smyslů, či stihomamem, byla vždy hodná, každý večer se poctivě myla, nikdy nefetovala a nikdo nemohl nikdy říci, že ji našel zpitou pod obraz a znečištěnou vlastními výkaly.
Nu, co by to tedy bylo jiného, než-li hrášek? Kde se vzal, tu se vzal, milé děti, a kutálel se po podlaze.
Když dám hrášek k hrášku, pomyslila si ta moudrá žena, tak stejně nic nebudu mít. Ale raději ho opatrně seberu a uložím na nějaké bezpečné místo.
Začala hledat, kam jen hrášek uložit, honila ho po podlaze sem a zase tam, až byla celá zoufalá, protože žádné místo nebylo dost dobré a hrášek by mohl i ke ztracení přijít! Ona byla ta žena také velmi šetrná a hospodárná. A tak jí to hlavou vrtalo a pokoje nedalo, až prostě hrášek ruče zvedla a položila si ho na jazyk.
„A-hy o u-e eie-ihý!“ dovtípila se, jen ji mrzelo, že hrášek již několikrát proběhl nečistotou, ale to snad ocucám, říkala si, kojíce v sobě naděje a nadhazujíce hráškem na jazyku. Den se chýlil k poledni, byl čas vzdát hold slunci a severáku a zemi a vodě a té velké hromadě odpadků pod okýnkem, na níž hřadoval jeden nedomrlý čáp, a žena tedy, pamětlivá svého úkolu a předsevzetí, přiložila ruku k dílu.
Ale ještě ji ani nepřiložila úplně, opravdu, ještě se ani nedotkla kýble, když tu hekla, poskočila, zatočila se, škytla a milý hrášek sakumprásk spolkla. Smysly se jí zastřely překvapením a když se zase odestřely, popatřila žena na svůj nadutý břich, ač předtím nic takového neměla, snad proto, že to nepotřebovala. A vzkřikla:
„Ichuchu! Budu mít děťátko!“

Zazvonil zvonec, kleslo bělostné nadýchané plátno…
…a vozíček se rozkodrcal, protože pan Vonásek, svědomitý saniťák, už věděl, jak na to, však zde pracoval spokojeně již patnáctým rokem a nikdy si nestěžoval, protože by ho stejně nikdo neposlouchal.
Prý děťátko! No nebyla ta paní srandovní, milé děti? Nepřijde vám taktéž, rozmilí caparti, k popukání epesní, že věřila – a můžeme se jí pro to i nenuceně zasmát, hahahahahahaha! – že z hrášku, vsunutého k tomu a spuštěného orálním otvorem, může čekat miminko! Chichichi. Slyším jak se smějete, vidím jak do sebe laškovně a potutelně šťoucháte ramínkem, a tuším, jak si představujete, jak ta moudrá, svědomitá paní, silná alergička na hrách, došla k nadmutému tračníků, zácpě, zauzlení levé nohy, nadýmavému kvašení a hlasité dělostřelbě, přičemž dělala na zemi tak hezkého andělíčka, jako by to nikdo z nás jistě neuměl!
Ta byla šikovná!
A Dr. Kulihrášek se podrbal na bradě a přemýšlel, jak vyčistit tu strašlivě zašpiněnou pitevnu. Protože to byl hodný a svědomitý lékař a paní Šmuclová měla zrovna dovolenou…

---