Nauzolea

Nauzolea

Krvavý kotouč se začal pomaličku krčit za temné hřbety kopců, na hvozd se snášel tmavý závoj. Jeho mohutnost sílila, na kraj padla tma. A uprostřed nočních lesů jen ticho, chlad jako zakalená duše malého děvčátka, kterému snad někdo rozšlapal oblíbenou panenku. Klid…

Nemohl jsem najít v mysli kousek místa k rozjímání. Nefungovaly spoje mezi realitou a fantazií. Rozhodl jsem se vykročit ven.

Vzduch byl vlahý, příjemně chladil na plicích a občerstvoval náladu depresivního stínu v mém srdci. Ano. Procházka bude dlouhá…

Někdy je dobré být sám, užít si chvíli ve vlastních úvahách, pokojně rozprávět s dávnými hrdiny, toulat se městem a neslouchat jeho zvukům. Jemné bolavé písně každého okamžiku se nenuceně vkrádaly do pohybu nočních světel, temné uličky vábily svou minulostí nezvané hosty.

22:07

S lehkovážností sestry srny jsem vyrazil snít. Čarovné prostředí olší a vrb se stalo mým prvním útočištěm. Vlhkost s šepotem větví hrály symfonii noci, jímavou a hravou, stejně úchvatnou, jako motýlí let za letního poledne.

            Pokračoval jsem úzkou uličkou směrem k ubytovně mrtvých. Z některých městských pokojů se linulo tlumené světlo. V jednom z nich jsem spatřil objímající se pár starších lidí. Ano, jak je jim krásně. Mají jeden druhého, jsou si oporou, jsou si vším. Jednou snad budu obklopen stejnou láskou, budu mít ženu, děti… Asi ne.

            Domy také mluví. Jejich řeč je však neporovnatelně složitější. Mluví rychle, nevýrazně, je třeba dlouho naslouchat.

22:13

Hřbitov. Místo absolutní pohody, klidu a míru. Nikde jinde se necítím tak bezpečně. Obrysy náhrobků lemují chodníčky posypané bělavými kamínky. A znovu ono všeprostupující ticho. Jen ticho, ticho a ticho. A smutek. A odloučení. A samota.

Pocity nabývaly beztvarých rozměrů. Byly to stavy bez vůně, bez barvy. Bez života. Sevřel jsem se v osamocení a plakal.

„Každý den buď mrtvý, buď mrtvý a žij,“ ozvalo se z mého batohu.

Byl to Chino, můj skřítek ze země Adriel, kterého mi rodič dovezli z cesty kolem světa. Přes den spí a probouzí se až kolem půlnoci. Otevřel si ruksak a vyskočil mi na klín. Chino byl malého vzrůstu, s oranžovými chloupky všude po těle a velkýma černýma očima. Vždy pozoroval vše kolem sebe a taky se naučil mluvit lidskou řečí. Jeho přítomnost přehradila tok mých myšlenek. Rozhodl jsem se vrátit domů.

            Cesta s Chinem mi ubíhala mnohem rychleji… Proplížili jsme se kolem stará továrny až do centra města – do Čertova oka. Otevřeno bylo ještě několik nočních podniků. Zvuk mi ostře narážel na ušní bubínky. Ze dveří doslova vzlétli dva muži. Cigaretový kouř okamžitě udeřil do nosu mě i China. Brrr…

            Nevlídné pohledy silně podnapilých mužů nevěstily nic dobrého.

„Vidíš toho čuráka ?!?“ řval jeden z nich.

Rozběhli se směrem ke mně.

09:32. o dva dny později…

Rozlepil jsem oční víčka, šlo to těžce, chyběla mi síla. Z mlhy vystupovaly jasnější kontury. Strop byl bílý, bez vzoru, stěny bílé, bez vzoru, postel bílá, bez vzoru. A vzduch, vzduch byl načichlý chlorem.

Jazykem jsem přejel po dásních. Asi čtyři zuby byly vylomené a mé rty svírala bolest. Chtěl jsem  si na ně sáhnout. Ruka neposlouchala. Uzamkly mě okovy beznaděje, chtěl jsem křičet, ale mou nejhlasitější formou řevu bylo jen naprosté ticho. Znělo přesně do rytmu přístrojů a nemocničních zařízení.

            Medvěd je velice statečné a silné zvíře. Dokáže se přizpůsobit podmínkám téměř všude na Zemi, dokáže se živit jakoukoliv potravou. Pokud je dostatečně silný, žije ve smečce. Když je slabý, odchází do ústraní. A umírá osamocen…

Nemohl jsem se hýbat, nemohl jsem dýchat.