Sterá elegie

Jak oheň v krbu léta nehořívá,
podobně nezdá se ani více živá
ta nálada roubící zkušenost a věk.
Jen Štěstí olezlý starý náhrobek,
ta břečťanu chvála neduživá
se tady vypíná a zcela marně zpívá,
kam odejít pryč a utéct světobolu
a přitom neklesnout až úplně dolů.

Náš oheň v krbu už léta nehořívá
a plíseň v koutě – dřív smutně neduživá
rozpíná svůj rozohněný flek.
Tak škrtám jedinou z posledních zápalek,
abych zas jednou patřil domů
pod alej lipovou, pod hojnou střechu stromů
kde marně jsme spolu dospívali
a dlouze přemítali a ptali se zdali
poznáme sami pravdu o Narcisce.

Ty skvrny v koberci z minulosti značí,
kde spolu smáli jsme se, oddávali pláči
kde prvně držel jsem vás a ve vás prvně dlel
ty roky rozpadly se, tak jak z oken tmel
v podkroví vydrolil se. A též co nás se týče-
jsme skvrny koberce, který, byť by křičel,
zaujme jen svědky toho chladného léta,
kdy dospělost za dlouho a po dětství už veta,
kdy rozpoznal jsem prvně váš nebezpečný věk.
A vděk ve vás nenašel, jen jeden polibek,
jenž zpečetil tajnou úmluvu ješitnou,
okamžik od něhož dál jsem kráčel tmou.
Polibek pečetící víc než tisíc zámků,
ten který znamenal pro mne kratší slámku
se kterou plamen v krbu pak dohořel.
Skončila radost a triumf slavil žel,
když prvně pojal jsem, že jsem tak krutě starý,
že se všemi starými a trouchnivými králi
ve všech tisíckrát zašlých královstvích
mohu se podělit o svůj suchý smích
a, jak vám tenkrát jsem tisíckrát řek´,
teď už se odhodlám a můj zázračný lék
bude zničen, do všech stran rozmetán
a jediné zbylé bude ten šarlatán,
ten který neléčí a je jen svědkem zkáz,
šarlatán z největších a jmenuje se čas.

Když mluvím o vás, hovořím o Narcisce
a teplo z krbu zas vnímám tolik blízce
že věřil bych, že bude zas jak dřív…
Jen nevím, Karino, jsem-li ještě živ.

---