U kompíku sedim

U kompíku sedím,

možná se i trochu nudím.

Jedno je však jasný,

tyhle slova, možná hrozný, možná krásný,

co teď píši jen pro Tebe jsou!

Jsem obklopen temnotou

Tmy co zvnějšku přišla za mnou

A mou samotou…

Ať se kamkoli podívám,

do tmy se vůbec nedívám,

páč mezi mořem tmy co vidím,

spíš nevidím,

svítí silueta tvoje

kolem jasného závoje.

Tvoje modré oči mám stále před sebou,

Jako tenkrát když jsem naposled vedle Tebe stál,

Říkám v duchu těm očím: ,,vemte mě sebou!“

Co bude dál?

Dál vzpomenu na tvoje vlásky,

vlásky jedné krásky,

z které asi budu mít brzo vrásky

jak moc jí miluju, z lásky.

Dostávám se nyní ke tvým rtům.

Líbat je vyžaduje um.

Když se jich dotknu,

pocit štěstí mě poleje,

nesmíš se pak divit, že

tě chci líbat až do beznaděje.

To všechno co pod obličejem se nachází,

Na to ještě nárok nemám, páč ocit bych se v base v nesnázi.

Víš jak to myslím tak radši od toho dál,

máme ještě dost času, teď bych se ještě bál.

Nesmím na tvoje city a slova zapomenout.

Když mluvíš a myslíš, snažím se na těch slovech a myšlenkách plout.

Tvůj hlas mě uklidňuje ještě více,

Hlavně když zpíváš, rozplývám se na roštu melodie, která znějíce,

třeba za svitu úplňku měsíce…

Nyní rekapitulace,

opakování je matka moudrosti.

Nechci žít v blbosti až do věčnosti.

Ale také ne v samotě a skromnosti.

A proto:

Miluju Tě, nechci zůstat o samotě.

Miluju Tě, miluj mě jako klubko miluje hravý kotě.

Miluju Tě, prosím opětuj mi lásku,

Miluju Tě, jak to kotě s klubkem na provázku.

Miluju Tě, co se to se mnou děje?!

Miluju Tě, zeptej se Cyrila a Metoděje.

Miluju Tě, jak muž jen ženu milovat může,

Miluju Tě, možná naivní ale pravda, moje rozkvetlá růže.