Hřebíky v hlavě

Hřebíky v hlavě

Pokojně nahlížím pod hladinu ryzích vod, a cítím atomy vody klepající na receptory, které pokračují s básní, která klouže v mých myšlenkách směrem nahoru. Obráceně se snažím otevřít oči pod vodou a čekám, kdy uvidím něco, co mne vynoří z vody. Tlačí mě duše lisu lidského, který cucá energii pro uspokojení své kapsy, která jak naplňuje svůj objem, tak způsobuje nádory v lidských myšlenkách, které se klonují jen jedním směrem a to jest Já a jen Já. Způsob kryje se sobeckým pláštěm, schovává pocit nenaplnění lidského uspokojení po duševní stránce.  Jako hřebík dělá díru do dřevěné stěny tvrdohlavé lebky, a propichuje ladně křupající myšlenky, které vystupují na povrch pokožky a rozpouští se ve vodě. Já cítím uvolnění, jak teplo moči rozplývající se po kalhotech malého dítěte, cítím pocit úlevy v koši, chráněný bílými žebry, jenž necudou stárnout. A v těch žebrech je skryt rytířský řád ochrany pro naši pumpu, která nás také drží při životě. Ale ten pocit únavy vstupuje, když hřebík způsobil prasknutí a prosáklá tekutina tvoří přechody barev rozpouštějící se před mými očima pod vodou. Jsem ten kdo, praskl a způsobil erupci myšlenek, které vnímají tu čistou vodu, která se kalí. Všichni máme vidiny ryzí vody pod hladinou, ale když hřebíky v hlavě prorazí, tak vidíte to co vaše myšlenky všechno zakalují. Je to voda, kterou si sami kalíme a stejně se nám zdá ryzí. A jak to vyzní nad hladinou, to nevíme, protože tam je to na co čekáme, pohled do jasna, který je pouze po osvobození duše z těla.