Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Vzduchem se vznášelo průhledné plazma a vážně vypadalo, že tam není. Pokusila jsem se ho dotknout, ale sotva jsem se k němu trochu přiblížila, plazma plynule odplulo. Nikdo jiný ve třídě ho nevnímal. Ani profesorka fyziky, zde přítomní, nezaregistrovala nový učební objekt. Vstala jsem a počala plazma pronásledovat. Oči všech se na mne obrátily. Sledovali mě, jak jdu za plazmatem, které ovšem nevnímali. Připadala jsem si, že se vznáším, že letím ve vzduchu jako to plazma, ve stavu beztíže, jsem už blízko plazmatu a mohu se ho dotknout. Zvuk byl náhle izolován, neslyšela jsem nic kromě vysokého tónu v obou uších, zvuk přicházel ode všeho a od ničeho a hučelo to ajá viděla před očima jen to plazma, nic jiného. To se počalo neuvěřitelně zvětšovat a dostávat jasně ohnivou barvu. Teď už ho viděli i ostatní. Seděli jako přikovaní, fascinovaní hořícím plazmatem. Profesorce vypadal křída z ruky. Nebylo slyšet její dopadnutí na zem, jen ten tón, který se stával intenzivnější a ohlušující. Já stála uprostřed třídy, už velmi blízko plazmatu, žár a hluk byl k nevydržení. Nemohla jsem se hýbat. Začala jsem křičet. Můj hlas protrhl vysoký tón, který ve vteřině ustal. Křičela jsem a křičela, nešlo přestat, měla jsem pocit, že shořím, že mě plazma už brzy pohltí, čekala jsem na svou smrt, která mi přišla náhle tak blízko, jejím ztělesněním bylo plazma. Už jsem cítila, že umírám, plazma se mě dotklo a náhle - zatmění. Před očima černo, pak změna - bílo a jako bych odletěla do Vesmíru, náhle šťastná a lehká jako pírko. A mohla jsem promluvit, už jsem nekřičela, už nebyl kolem mne žádný zvuk: "Jsem v nebi?", promluvila jsem klidně a smířeně. Najednou se mi před očima vystřídaly všechny barvy světa. Spadla jsem z Vesmíru zpátky na Zem, slyšela jsem všemožný ruch a změť hlasů. Moje víčka se začala sama otevírat. Viděla jsem rozmazané postavy, stojící nade mnou. Dotkla jsem se chladné země, na které jsem ležela. Ucítila jsem prudkou bolest hlavy, když jsem se pokusila pohnout. Nechala jsem toho. Někdo mi dal zapít nějaký prášek. Potom se objevili nějací jiní a světlí lidé, naložili mě na nosítka a nesli pryč. Zavřela jsem zase oči. Ale necítila jsem žádnou lehkost, spíše obrovskou tíhu na hrudníku. Špatně se mi dýchalo. Čekala jsem jen, co se mnou udělají. A taky jsem se rozhodla, že už to brát nebudu...
Písmák