Nocleh v boxu

Pomalu jsem se probouzel, v hlavě mi hučelo jak ve výtahu. Ležel jsem  na něčem měkkém. Trochu nechápavě jsem očima přejížděl po stěnách jež pomalu vystupovaly z pološera a snažil se přijít na to kde to jsem. Oči pomalu přivykaly přítmí a pozvolna jsem rozpoznával známé stěny stáje a to měkké co jsem měl pod zády se mírně a opatrně pohnulo! Otočil jsem hlavu trochu doleva a překvapeně se díval na koňskou hlavu s velkýma jasnýma očima a v těch očích jsem zahlédl snad něco jako starostlivý pohled! Jakoby se ta ušlechtilá hlava mlčky tázala: „Tak copak copak, už jsme se vyspali?“ Zaostřoval jsem trochu zamlžený pohled a spatřil štíhlý a pevný krk na kterém ona hlava seděla, sjel jsem pohledem po krku a…..ježíííš!

Najednou jsem si uvědomil kde jsem! Ležel jsem ve stáji, v boxu mé kobylky Bory. Ona ležela na boku a já opřený o její břicho mezi jejíma nohama.

V první moment se mně zmocnil strach a bál jsem se udělat sebemenší pohyb, vždyť Bora byla vyhlášený nervák, po tatínkovi  Biskajovi tak trochu cvok! Zdálo se však, že nehodlá vyvádět a dokonce to vypadalo jako by se bála pohnout aby mně nevyrušila.

Zlehounka jsem se přetočil až jsem se dostal do polohy na všechny čtyři a po kolenou, pomalounku polehounku, jsem se sunul ke dveřím boxu. Bora celou dobu nehnutě sledovala moje počínání a teprve když jsem zvenčí zaklapl dveře boxu, vyskočila na nohy a rázně se otřásla.

Pohled na hodinky mi připomněl, že co nevidět nastoupí ranní služba a tak jsem neváhal, vyběhl ven a zadem přes pastviny upaloval k chalupě na kopci, která sloužila jako ubytovna a kde jsem tehdy bydlel. Naštěstí sám takže nikdo neviděl můj příchod.

Zválené kalhoty i tričko letěly do koše na špinavé prádlo, trochu jsem se opláchl a protože bylo sobotní časné ráno a já měl ten víkend volno, hupsnul jsem ještě do postele, tentokráte již do té správné.

Usnul jsem v zápětí.

Vzbudilo mě slunce pražící přes okno. Bolest hlavy byla hrozná, permoníci kutali a mořský příboj hučel. V hubě jak v polepšovně. Prostě kocovina jak vyšitá. Posadil jsem se na posteli a rozmrzele šátral nohama po zemi. Sakra! Kde mám boty?! Odevzdaně jsem vytáhl z pod postele pantofle a odšoural se do koupelny. Bože bože co jsem to zas vyváděl, lál jsem si v duchu. Uvařil jsem si kafe a pomalu usrkával silný a hořký nápoj. V chodbičce domku práskly dveře a než jsem stačil cokoliv udělat už se do dveří kuchyňky hrnul Pepa, kolega který měl víkendovou službu ve stáji.

„No nazdar, opilče!“ halasil hned ve dveřích. „Prosím tě, nekřič,“ zamumlal jsem zkroušeně. „Hele, ty jsou asi tvoje,“ halasil Pepa dál a hodil moje boty do kouta. „Kdepak se vzaly tvoje boty v boxu u Bory?“ pokračoval.

Pepa byl můj nejlepší kamarád a kolega v práci, neměli jsme před sebou tajnosti a tak jsem mu všechno to málo co si pamatuji řekl. Nejdříve se smál ale pak zvážněl: „Měl bys s tím chlastem něco udělat, vždyť tě Bora mohla pěkně pokopat nebo i zabít. Vždyť víš co je to za cvoka!“ „Máš pravdu Pepo,“ hlesl jsem provinile.

Uběhlo pár dní a já fakt sekal dobrotu, chlastu jsem se nedotkl a zdálo se, že je všechno fajn. Největším překvapením byla změna chování Bory, ne že by byla menší rapl, ale ke mně se chovala jinak než k ostatním zaměstnancům. Byla na mě prostě hodná! Skoro to vypadalo jakoby mě adoptovala nebo co. Pepa si neodpustil občas nějaké vtípky, jako co jsme spolu v noci dělali a tak…., ale změna jejího chování přinesla i své ovoce. Se mnou byla najednou klidnější a poslušnější, ochotněji se učila a byla celkově mnohem lépe ovladatelnější. Boru jsem připravoval na všestrannou soutěž způsobilosti, tzv. military, a drezúra nám dělala velké problémy neboť Bora se nesoustředila na své úkoly, ale reagovala na kdejaký pohyb okolo a neustále se podivně vrtěla a tím jsme přicházeli o dobré bodové ohodnocení. Najednou však byla jako vyměněná, stačilo když jsem na ni potichounku mluvil a šla jako panenka. Moje samomluva nesměla být slyšet, to rozhodčí nemívají rádi a tak jsem se naučil takřka neslyšně předříkávat drezurní úlohu kterou jsme s Borou právě plnili. Tedy předříkání to snad ani nebylo, spíše takové pobrukování, ale účinkovalo to.

Tak se tedy stalo, ačkoliv nám nikdo nedával žádnou naději, že jsme postoupili do finále soutěže Zlatá podkova. Už jen samotný postup byl velkým úspěchem. Ve finálové soutěži jsme si vedli vskutku skvěle a měli jsme na dosah i celkové vítězství v naší kategorii. Zbýval poslední soutěžní závod v parkuru. A tehdy jsem opět podlehl démonu jménem alkohol a večer před posledním soutěžním dnem se opil tak, že v den závodu jsem byl téměř neschopný pohybu.

Parkur jsme zajeli tragicky, polovinu překážek jsme srazili a vítězství ba i umístění v první pětici bylo v tahu.

Po návratu mě šéf vyrazil. O Boře jsem už nikdy neslyšel a nevím co s ní bylo dál. Občas si na ni vzpomenu a uvědomím si jak s jednou „opicí“ začalo něco pěkného, ale s další to skončilo velmi nehezky.

A poučení? Asi není žádné. Dnes však vím, že tenkrát jsem rozjel vlak, který jsem už nedokázal opustit dokud nenarazil do zdi. Náraz jsem jako zázrakem přežil, ale ty šrámy…..