Pocit viny

     Provází nás od narození a bez přestání si ho připomínáme. Pocit viny. Jsme vinni za bolest matky při porodu a také za její nevyspání, když nám rostly první zuby. Jsme vinni za nervy rodičů, když jsme přinesli pětku ze školy a poznámku v žákovské knížce, snad za házení houbou po třídě.

     Pocit viny nás provází i v dospívání. Vyčítáme si slzy naší první lásky, kterou jsme nechali stát opuštěnou v dešti a vztek kamaráda, se kterým jsme nechtěli jít krást sousedovi zralá jablka. A mnohem později se dostaví pocit viny třeba i za zapomenutou špinavou košili na opěradle židle v kuchyni.

     Pocit viny má mnohé podoby a záleží jen na nás, zda se jím necháme ovládnout. Zda se necháme vmanipulovat do pozice viníka a pak se brodit a plácat v tom šíleném pocitu.

     Každý ovládá a řídí svůj osud. Ovlivňuje své okolí a tím je částečně vinen za osudy druhých. Záleží pouze na nás, jak se k tomu všemu postavíme.

     I mnou cloumá pocit viny. Ano.

     Ovšem mohu se každému podívat do očí a o to v životě jde.