Sladký hlas a vlčí zuby

Dřevo v krbu se rozhořelo a zalilo podlahu oranžovým světlem. Položil lékařský kufřík do křesla a posadil se na kraj postele. Schoval obličej do dlaní a promnul si čelo. Nedalo se říct, že by bolest polevila, když zavřel oči. Jen si ji víc uvědomoval. Přicházela každý večer. Hlava mu třeštila, jako by v ní dolovali trpaslíci. Nebyl tu nikdo, kdo by to poznal, někdo s lehkými prsty, které odeženou většinu trápení.

Ne poprvé si přiznal, že Pomořany nebyla šťastná volba. Za okny ve tmě slyšel příboj poskakující po kamenitém pobřeží. Dva týdny se tím směrem ani nepodíval, protože ho při tom nenapadalo nic povznášejícího. Lidi tu mluvili zparchantělou němčinou a jejich polština nebyla o moc lepší. Chyběla mu uhlazená Praha, kde se kdysi dusil. Divná země. Prokletá, napadlo ho překvapivě. On totiž nebyl křesťan a divil se všem místním, že se pořád modlí. Tady ale nebylo těžké uvěřit v boží hněv. Každý den je přesvědčoval, že upadli v nemilost. V noci našli starostovu dceru, zmrzlou, zapadanou sněhem a s pažemi rozkousanými od zvířete, které nikdy nikdo nespatřil. Jako všechny zimy posledních let.

Syknul, zhluboka se nadechnul a pomalu položil hlavu do polštářů. Pod víčky se mu rozlila oranžová záře plamenů v krbu. Poslouchal tiché praskání hořícího dřeva a šumění ohně.

Cvaknutí západky na okně už neslyšel. Ani šepot křídel netopýra, který neobratně přistál na pokrývce postele. Kdyby zůstal vzhůru jen o pár minut déle, poprvé v životě by na vlastní oči viděl kouzlo.

            Vedle něj ležela na posteli plavovlasá žena s čistou nevinnou tváří a pozorovala ho. Možná by ji těžko poznal. Nebyla už ta, kterou si před osmi lety přivedl z Krakova a která ho nenáviděla za to, že si ji koupil od rodičů, co neměli na zaplacení.

            Zavřela oči a v dálce zaslechla zvonkohru. Přála si ho vzbudit a říct mu to, co předtím nestihla. Že ji děsilo, že její život skončí, než doopravdy začne. Zapomněla už na všechny hádky. Jenom věděla, že proti tomu, co jí dal, bylo všechno předtím přežívání. Přiznala si, že to jsou špatné myšlenky, špatné a kruté.

Vložila mu prsty do teplé dlaně. Ruka se jí přitom dostala do pruhu měsíčního světla. Chvíli pozorovala své kosti a tmavomodré žíly, obojí jasně prosvítající skrz kůži. Tvorové jako ona to mohli vidět, ale lidi jenom za úplňku. Co by se stalo, kdyby ji viděl? Prý byla jeho noční můra, ale jeho srdce nebylo při tom, když to tvrdil. Dnes by to řekl právem. A tak jenom šeptala.

„Tenkrát jsem ti nevěřila, že mi pomůžeš. Šla jsem za tím, co měl ty nejkrásnější oči a medový hlas.“ Sladký hlas, vlčí zuby. Plavovláska ještě měla duši, aby mohla křičet hrůzou nad tím, co se sebou udělala.

            Skončila tu zmatenou řeč, zlehka ho políbila. Trhnul přitom hlavou, a tak mu rychle položila ruku na čelo a tiše pronesla pár slov. „Zase za rok.“

Probudil se zimou až za svítání. Bolest hlavy byla pryč. V noci se mu zdálo o hebkém hlasu jako stvořeném k vyprávění pohádek. Nadechl se ledového vzduchu a málem se rozkašlal. Před spaním zapomněl zkontrolovat okna.

Přibouchl okenice k sobě a pozoroval služky, co se brodily sněhem pro čerstvou snídani. Na nesmělé zaťukání odpověděl až napodruhé. Magda, jeho kuchtička, vklouzla dovnitř a pokusila se o pukrle. Vznášela se kolem ní vůně kávy, kterou měl rád, a dokonce si sundala obludnou zástěru, než vstoupila do jeho pokoje. Usmál se na ni, aby zase nezačala koktat. „Copak?“

Magda sepjala ruce a vsadil by se, že se plačtivě nadechla.

„Magdo, je tu návštěva?“

Přikývla. „P-pan starosta. Před hodinou našli další. Wajdovic Lucinku.“

Necítil vinu. On přece nevěděl… Pitomec nebo vrah. Vyberte si. Doktor jich přece už několik zachránil. Pomáhal jim. Doteď nikoho nenapadlo, proč byl ztráty ušetřený jenom jeho dům. Stejně jako loni.