Oheň v krvi nehasne

Oheň v krvi nehasne

     Podzemní kobka pod starou kaplí byla vlhké a nehostinné místo. Voda skapávající z pevného léty zčernalého stropu byla ledová a zabodávala se do kůže jako ostré střípky. Světlo hořících pochodní ozařovalo kluzké kamenné stěny, na kterých se míhaly nejasné stíny. Tmavé obrysy vypadaly na nerovných mechem porostlých kvádrech tvořících zeď staré krypty jako nepřirozeně pokřivené bytosti bez tváří. Přesto se v tomto kreativním stínovém divadle daly rozpoznat čtyři postavy zahalené v kápích a pak další, která se mezi ostatními zmítala jako divoké zvíře.Ruce páté postavy byly spoutány silnými řetězy, jejichž pronikavý rachot přehlušovaly jen rozrušené hlasy mnichů.

      „Ve jménu boha a pána našeho, budiž navždy zatracen a pohřben zaživa v této kobce, odkud už nebudeš moci více škodit lidem na zemi.“  Hluboký hlas zněl podzemím, zatímco ostatní tři muži v hnědých hábitech přikovávali ke zdi okovy, kterými byl rozzuřený vězeň spoután.

      Mnich odříkávající rozsudek vyňal od pasu tenkou dýku s bohatě zdobenou rukojetí a pomalým, jistým krokem přistoupil k místu, kam byl vězeň přikován. Chvíli nehnutě stál,neklidné  ruce s dýkou napřažené před sebe. Jakmile odsouzený smrtící zbraň spatřil, rozběsnil se ještě více. Jeho téměř černé oči plály vztekem. Snažil se osvobodit od masivních řetězů, které mu bránily v pohybu, ale  ty nepovolily, jen mu drásaly kůži, jako by byly zhotovené ze žhnoucí lávy. Z jeho výkřiků se staly nesrozumitelné skřeky, které připomínaly spíše řev raněné šelmy. I jeho tvář byla více zvířecí než lidská, doširoka otevřené oči zakalené hněvem nyní pableskovaly téměř rudě,  snad tím,jak se v nich odráželo mihotavé světlo jasně planoucích pochodní.Nozdry se mu rozšířily jako divokému býku. Z dokořán rozevřených úst, zejících jako hluboká propast, mu vyčnívaly dlouhé zvířecí tesáky zašpiněné vlastní krví, která se mu řinula z rozdrásaných rtů.

      „Budiž požehnána tato dýka jako zbraň boží, jež vymýtit má zlo z našeho světa.“ Mnich uchopil nůž pevně do ruky a tentokrát se o něco opatrněji přiblížil k běsnícímu muži v okovech. Ačkoli byl muž spoután pevnými řetězy za obě ruce, nohy i silný krk, nebylo pochyb o tom, že bojovný mnich pociťuje strach. Ruka svírající zdobnou dýku se mu třásla a bledý obličej s ostrými rysy měl zalitý studeným potem. Přesto byl ale pevně odhodlán vykonat úkol, který mu byl svěřen. Volnou rukou popadl zuřivého vězně za předloktí a přitiskl hrot lesklé čepele na jeho ledovou kůži v místech, kde podivuhodně pomalu pulzovala naběhlá tepna.Jakmile se stříbrná čepel dotkla připoutané paže, z hrdla vězněného muže se vydralo děsivé vlčí zavytí. Mnich sebou trhl, ale jeho stisk nepovolil. V okamžiku, kdy ostří protnulo tuhou pokožku, z rány vytryskl gejzír téměř černé krve. Dýka s kovovým zaduněním padla do prachu k mnichovým nohám a ten s hrůzou v očích odklopýtal od smyslů zbaveného vězně. V té chvíli přistoupila další postava s kápí zakrývající strachy zsinalou tvář. V hubených rukou nesl pozlacenou číši, již nastavil ke krvácející ráně tak, aby ohnivá tekutina stékala přímo do nádoby.

        Když byla číše naplněna až po okraj, mnich ji zvedl nad hlavu a pronesl ještě trochu roztřeseným, ale znělým hlasem magickou formuli: „Nechť je tato krev obětována bohu na znamení, že rituál jest dokončen.“

      S poslední ozvěnou těchto slov začaly stěny i strop podzemní kobky dunět. Odkudsi se ozývaly bojové výkřiky a dusot nespočtu párů dupajících nohou.

      Čtyři muži v kápích se na sebe zmateně podívali. „Něco se děje,“ Promluvil konečně nejstarší mnich, který před chvíli posvěcenou dýkou přeřízl vězněnému muži tepnu. „rituál musí být přerušen.Uschovejte krev toho ďábla do stříbrné schránky.“ Mnich držící v rukou pohár s rudočernou tekutinou, přispěchal k lesklé truhličce, do níž číši opatrně vložil a přiklopil těžké víko. Hlasy narušitelů byly stále silnější. Mniši ve spěchu sundali ze zdí hořící pochodně a rychle odcházely dlouhou chodbou. Poslední z mužů se ještě na okamžik nejistě ohlédl a po zádech mu přeběhl mráz. Bože, dej,ať toto místo není nikdy objeveno! Spěšně se otočil  a pospíchal za ostatními.  Z černočerné tmy se na něj upíraly dvě rudě svítící oči a kousek pod nimi se kratičce zableskly dva dlouhé bílé tesáky.

* * *

      „…Vždycky je to to samé- starý pohár a v něm taková hustá tmavě rudá tekutina.“

      „Něco jako víno?“

      „Já nevím, možná… Ať je to cokoliv, vždycky se toho napiju. Nechápu proč, ale něco mě nutí to ochutnat a pak se pokaždý proberu a už nemůžu znova usnout.“ Sandra seděla bezradně na kraji neustlané postele a v útlých bledých rukách žmoulala cíp bílé peřiny. Rty a brada se jí trochu chvěly a na zamračeném čele se jí tvořily hluboké vrásky, které však zanedlouho zmizí, jen co se její mladá pružná pokožka znovu napne.

      „Myslím, že to trochu přeháníš. Každý má občas špatné sny a tohle mi navíc nepřijde jako něco, kvůli čemu by ses měla probudit celá zpocená.“ Mírný, ale už poněkud netrpělivý hlas ji moc neuklidnil. Koneckonců, tohle už od něj slyšela mockrát.Vždycky to samé: ,Neboj, to přejde. Je to jen tím, že jsi ve stresu. Uvidíš, že to bude za chvíli dobrý…‘ Tak proč to k čertu nikdy nevyjde?! Ty příšerné sny jsou vždycky stejné a trvá to už několik měsíců! To nemůže být jen tak…

      „Poslyš,“ zkusil to znovu tmavovlasý muž, který ji nyní něžně objímal kolem studených ramen. „teď na to zkus zapomenout a promluvíme si o tom ráno, ano? Až se probudíš, půjdeme na chvíli ven a znovu to probereme. A jestli si pořád myslíš, že je to něco vážného, možná by sis měla promluvit s nějakým odborníkem.“

      Jasně modré oči až doteď hledící nepřítomně zajiskřily hněvem. „Tím chceš říct, že potřebuju psychiatra? Podle tebe jsem blázen, když se bojím svých snů?!“

      „To samozřejmě ne, lásko.“ Pospíšil si zmateně s odpovědí. „Jen jsem chtěl říct, že já snům a takovým věcem moc nerozumím, to je všechno. Teď si hezky vezmi prášek na spaní, jestli ti dělá problém usnout a uvidíš, že ráno je moudřejší večera.“

      Dívka jen rezignovaně pokrčila rameny a rychle spolkla bílou pilulku. Třeba má Michal pravdu, možná že ráno jí bude opravdu lépe…

      Ale nebylo.Prášky sice zabraly, ale po probuzení se cítila ještě unavenější, než když usínala. Hlava jí třeštila a před očima se jí míhaly  barevné mžitky. Opatrně se posadila.

       „Tak tohle znamená být v pořádku?“ Odpovědi na svou sarkastickou otázku se však nedočkala, protože místo na posteli, kde měl ležet její přítel, s kterým žila už skoro tři roky, bylo prázdné. Rozladěně nakrčila nos. Proč ji to vlastně překvapuje? Už se dlouho nestalo, aby se probudila a on stále ležel vedle ní. Vždycky měl nějakou práci.

      Povšimla si malého kusu papíru ležícího na  dřevěném nočním stolku.Stručný vzkaz byl napsán tmavě modrým nepravidelným písmem:

Omlouvám se, ale musím něco neodkladně zařídit. Vrátím se večer.

                                                                    Michal

     Pitomec, pomyslela si hořce. Možná už jsem si na to za ty roky mohla zvyknout.      Z přemýšlení ji vytrhl nepříjemný zvuk. Z vedlejší místnosti se ozývalo pronikavé kňučení a škrábání drápků na těžké dveře.Nejprve se trochu lekla, ale to už bylo pryč. Pomalu se vysoukala z postele a s výrazem nechuti se loudala ke dveřím.

       „No jo, vždyť už jdu.“ Stále jí nebylo moc dobře, a tak jí dalo práci, než se jí konečně podařilo staré dveře otevřít. V okamžiku, kdy se objevila dostatečně velká škvíra, se z druhé místnosti vyřítila malá koule bíločerných chlupů a s veselým štěkotem poskakovala kolem unavené Sandry. „Buď zticha!“ okřikla nadšeného psíka, ale pak si uvědomila, že ten pes je možná ještě větší chudák než ona. Nebyl venku už kolik hodin a tenhle byt je pro psa zatraceně malý. Nakonec i jí určitě prospěje, když se projde na čerstvém vzduchu. V hlavě jí duní, jako by jí tam vyzváněla snad stovka kolosálních kostelních zvonů.

       „ Počkej chvilku,“ poplácala chlupáče něžně po hřbetě, „obléknu se  a půjdeme na dlouhou procházku.“ Pes zavrtěl malým ocáskem a za chvíli už se svou paní vybíhal ze dveří starého činžovního domu.

      Počasí bylo celkem příjemné, ačkoli bylo trochu zataženo.Vanul mírný vítr a v ovzduší byl cítit déšť. Pořád to ale bylo lepší než nesnesitelné dusno typické pro tyto letní dny. Sandra vedla svého miláčka (nebo on vedl ji?) stejnou cestou, kterou spolu chodili už od doby, kdy si ho před necelým rokem koupila od jedné milé staré paní. Jejich kroky směřovaly do nedalekého lesíka, kde se psík vrhal od jednoho stromu k druhému a každý si pečlivě označkoval. Sandra si ho příliš nevšímala, protože měla hlavu plnou svých věčně depresivních myšlenek.

       Procházeli kolem staré, polozbořené kaple, když v tom vytrhl Sandru z úvah pronikavý štěkot. Než se nadála, její mazlíček zmizel kdesi  mezi masivními stěnami této starodávné ruiny.

      Co to ten pes zase vyvádí?! Pomyslela si udiveně. „Peggy! Okamžitě se vrať!“ zakřičela směrem, kde naposledy zahlédla chuchvalec bílých chlupů. Ale pes měl zjevně svou hlavu. No tak si teda budeme hrát na schovávanou. Sandra se otráveně ušklíbla.Chodí tudy už tak dlouho a dovnitř se nikdy nepodívala. Ne, že by nebyla zvědavá, ale trochu jí to tu nahánělo hrůzu. Táhlo jí to sem, ale zároveň odpuzovalo. Nejspíš obyčejný strach z neznámého. Nebo je v tom něco víc? Její noční můry se vždy odehrávaly na neznámých, tmavých místech. A tahle stavba trochu připomínala nějaký zlý sen:

       Nebyla nijak veliká, ale musela být opravdu hodně stará. Mohutné kamenné zdi byly porostlé mechem. Dřevěná ztrouchnivělá střecha byla samá díra a ve věžičce, jež se tu tyčila jako ostrý hrot vražedného bodce, chyběl zvon, který pro Sandru symbolizoval něco z dobra budov stavěných ve jménu božím. Celé toto místo dýchalo zvláštní atmosféru. Kolem nebylo nic než hustý les a jen úzká prošlapaná pěšinka ukazovala, že místo není zcela opuštěné. 

      Najednou se nemohla rozhodnout. Má jít hledat Peggy dovnitř, do temných zákoutí té zatracené kaple? To místo na ni vždy působilo trochu morbidním dojmem. Ať bylo počasí jakékoli, v těchto místech bylo stále šero a nepříjemný chlad. Slunce sem přes neprostupný porost majestátních stromů svými rozjasňujícími praménky téměř nedosáhlo a dnes, když bylo schováno za šedivými mraky, nezbylo pro tuto část lesa ani trochu teplého světla.

      Po pravdě řečeno, měla sto chutí se sebrat a tohle místo zcela ignorovat. Ale copak tu může chudáka Peggy nechat? Co když na ni spadne uvolněný trám nebo uvízne v rozvalinách?  Ne, musí ji najít. Na co tu vlastně čeká? Až ji někdo pozve dál? K smíchu! Najednou si připadala jako malé ustrašené dítě. Zastyděla se za svou zbabělost. Hluboce se nadechla, aby si dodala odvahy.

      Když se přiblížila ke vchodu do kaple, překvapilo ji, že silné těžké dveře jsou rozevřené dokořán. Zevnitř na ni dýchl chladný vzduch, ve kterém byla nepříjemně cítit staroba a vlhkost masivních zdí. Byla tu tma, ale díky té troše světla, co sem dopadala rozevřenými dveřmi, Sandra rozeznávala nejasné obrysy kamenných sloupů a klenutých průchodů do dalších částí stavby.

      Nyní překvapeně zjistila, že kaple není tak malá, jak se původně zdálo. Kdo se tu alespoň trochu nevyznal (což byl zrovna její případ), se tu mohl v té tmě docela dobře ztratit. Chystala se vydat k jednomu z průchodů do další místnosti. V tom se ozvalo tiché zakňučení.Rychle se otočila.

      „Peggy?“ Byla to spíše otázka než zavolání. Pozorně naslouchala, ale neslyšela nic než hrobové ticho. Snažila se více zaostřit svůj pohled směrem, odkud prve slyšela kňučení. Uviděla malá pootevřená dvířka. Když do nich trochu zatlačila, dvířka se s hlasitým vrznutím pohnula. Místnost za nimi byla tmavá,  blahodárné světlo sem nedosahovalo.

       Sandra si vzpomněla, že má v kapse u kalhot zapalovač. Zajiskřil malý plamínek, který jen taktak stačil, aby se mohla lépe zorientovat. Rozhlédla se kolem sebe.Nebylo tu nic než několik pevných dřevěných lavic a sešlý oltář s velkým křížem.

      „Peggy, seš tady?“ Ozvěna jejího hlasu tu zněla podivně cize. Něco jí říkalo, že tu nemá co dělat, že by měla odejít. A rychle.

      Neee, neodcházej, to nesmíš!

      Sandra sebou trhla. Mluví na ni někdo? Vždyť by tu přece nikdo neměl být a ona teprve ne! Tázavě a trochu vystrašeně se rozhlídla, ale nikoho neviděla. Už mi z toho hrabe. Pomyslela si. Otočila se k odchodu. Ale znovu se zarazila.

      Zůstaň tu, prosím! Znělo to jako povzdech větru, ale Sandra se zamrazením vytušila, že je to možná něco víc.

      „Je tu někdo?“ Hlas se jí třásl. Nikdo však neodpovídal. Přála si odtud co nejrychleji zmizet. Byla jí neskutečná zima a motala se jí hlava. Kolena se jí podlomila. Klopýtla a ocitla se na ledové podlaze…a ta se pohnula! Sandra padala, kutálela se po ostrých hrbolech. Nemělo to konce. Už ani nevnímala, co všechno ji bolí.

      Konečně se zastavila. Bezvládně ležela na zaprášené zemi neschopná jakéhokoli pohybu. Otevřela oči. Kolem ní se rozprostírala neproniknutelná tma. Zkusila se pohnout. Nebylo to zas tak obtížné, snad nemá nic zlomeného. Rukou bezděky nahmatala malý předmět, který vedle ní ležel. Její zapalovač! Dokonce i funguje. Moc světla jí sice neposkytl, ale stále to bylo lepší než nic. Zvedla se. Trochu napadala na levou nohu, ale jinak se jí při pádu nic vážného nestalo.

       Kde to jsem? Jak moc by si přála znát odpověď na tuto otázku! Tušila, že tohle není a nejspíš nikdy nebyla běžně užívaná část kaple. Vzpomněla si na svůj nepříjemný pád. Je někde v podzemí? Plamínek ozařoval kluzké holé zdi. Žádná okna, žádný nábytek. Jen tma,  srdce probodávající chlad a zatuchlý hnilobný zápach. Sandra pocítila podivnou tíseň. Vůbec se jí tu nelíbilo. Chtěla pryč, co nejdál odtud!

       Ale ty nesmíš odejít! Zase ten protivně šumící hlas! Tentokrát se jí zdálo, že rozkazovačná slova zní přímo uvnitř její hlavy. Po zádech jí přeběhl mráz. Ten hlas k ní mluvil, cítila v něm krutost, ale zároveň jakousi něhu a snad i zoufalství. Naléhal na ni, aby neodcházela. Ale proč? Přitahoval ji  a odpuzoval zároveň, stejně jako tohle tajemné místo. Ve skutečnosti si dobře uvědomovala, že to místo by nebylo takové bez něho! To ten hlas uvnitř jí byl tím, co ji tu tolik znepokojovalo – vědomí, že tu něco je, něco, co ji snad zná  a promlouvá k ní.

      „Kdo jste?“ zeptala se, aniž věděla, komu její otázka vlastně náleží.

      Nesmíš odejít! Ozvalo se znovu.

      „Ale proč?“ Do očí se jí draly slzy. Co po ní chce? Znovu však nedostala odpověď.

      Opět se rozhlédla. Ruku se zapalovačem držela před sebou. Plamínek se nepatrně třásl. Tam vzadu v rohu něco bylo. Leželo to zkroucené  u zdi jako hromádka ohořelého dřeva. Přiblížila se a zapalovač natáhla přímo k tomu předmětu. Vykřikla zděšením. To, co tam leželo, nebylo dřevo! Sandra zírala přímo do prázdných očních důlků posazených ve svraštělé mrtvé tváři. Oči už dávno vyžrali červi ,ale přesto Sandru spaloval pohled té neskutečné černoty uvnitř. Pod seschlou kůží občas prosvítal povrch lebky.Ohromná ústa byla rozšklebena v odporné křečovité grimase a zpod cárů rozkládající se tkáně vyčnívaly  zčernalé, ale velice silné zuby. Sandru polil studený pot. Z hrdla se jí dral další zoufalý křik. Ty zuby! Šelmí tesáky ostré jako dýky výrazně přesahovaly délku ostatních zubů. Sandře se mihla před očima scéna, kdy se tyto smrtící zbraně zahryznou do obnaženého hrdla a jediným trhnutím ho rozervou na kusy. Rychle tu myšlenku zaplašila. Celá tvář se na ni groteskně šklebila. Vysmívala se jí a přitom odhalovala krutost své podstaty.

       Sandra už ten zběsilý pohled nemohla déle snášet. Srdce měla až v krku, nebyla schopna už ani jediného výkřiku. Vše, co cítila, byla nevýslovná hrůza, která prostoupila celým jejím tělem.

      Potácela se po místnosti,až narazila na kamennou oporu a u té se zhroutila k zemi. Jen tam seděla a plakala. Slzy se jí řinuly z pálících očí. Třesoucíma rukama si objímala kolena. Měla pocit, že jí v žilách koluje led.

      Vstaň! Tak se vzchop!

      I kdyby chtěla, nemohla ten hlas poslechnout. Zoufalství a děs svírali její tělo ohromnou silou.

       Poslouchej mě! Musíš vstát! Už to nebyla žádost. Hlas jí teď přikazoval! Děs, který Sandru doteď ochromoval, nyní vystřídal bezmezný zoufalý vztek.

      „Co po mě chceš?! Nech mě na pokoji! Slyšíš?! Nebudu tě poslouchat!!“ Její mysl se bránila pojmout to všechno, co ji potkalo. Sandra hystericky ječela, aniž věděla, kam má zamířit svůj hněv. Najednou však pochopila. To ta věc! To ona na ni mluví, ona jí přikazuje tu zůstat! Sama nevěděla, co vlastně dělá. Uvědomila si jen, že už nesedí zhroucená na zemi. Běžela přímo k té mrtvé věci a začala do ní zuřivě kopat!

      „Nebudu tě poslouchat! Rozumíš?! Já na tebe kašlu! Seš mrtvá, mrtvá!!!“ Za chvíli byla zcela vysílená. Padla na podlahu přímo vedle zbytků mrtvoly, která se díky její zuřivosti rozpadla na několik částí. Na místě, kde mělo mít rozkládající se tělo svou odpornou hlavu, čněl pouze seschlý pahýl a vyzáblé končetiny se bezvládně válely o kus dál.

     Dívka těžce oddychovala. Srdce jí bušilo tak silně, až si myslela, že jí protrhne zpocenou hruď a vyskočí ven. Musela se přinutit trochu uvažovat. Protřela si oči zalité slzami. Pokusila se vstát. Při tomto bolestivém pohybu uslyšela kovové zacinkání. Teprve nyní si všimla. Řetězy! Ta věc tady byla spoutána. Je tedy v nějakém vězení? Ten tvor (ať to bylo cokoliv) tu byl uvězněn, byl tu ponechán o hladu a…. žízni? Zvedl se jí žaludek při myšlence na ostré tesáky hrozivě vyčnívající z rozevřených úst. Musí pryč! Už tu nezůstane ani minutu! Třeba je to jen další zlý sen a ona se za chvíli probudí zpocená ve své posteli. Trochu se uklidnila. Pomalu a opatrně, aby ani náhodou nespatřila tu zetlelou věc, se vydala hledat cestu ven.               Hlas v její hlavě se už neozýval.

       Ve tmě narazila na jakýsi kamenný stolec, na němž nahmatala větší kovový předmět. Poznala, že je to nějaká skříňka. Zarazila se. Netroufala si zkusit ji otevřít. Už nestála o další „překvapení“.

     Stála tam bez pohnutí.Oči upírala do temnoty před sebou.

     Otevři to! OTEVŘI TO!  Ten hlas jí přimrazil k zemi. Bála se ho. Snažila se ho nevnímat. Jeho naléhání však stále sílilo. Hlava jí třeštila a její tělo jakoby k ní ani nepatřilo. Nemohla se tomu bránit. Zbavovalo ji to vší svobodné vůle. Její ruce přes zoufalý odpor její mysli otevřely těžké víko skříňky a pevně uchopily to, co se skrývalo uvnitř.

      V mysli se jí vynořila vzpomínka na svůj sen:

      Hustá, tmavě rudá tekutina, snad něco podobného vínu. Hladina je téměř nehybná. Je cítit pronikavá kořeněná vůně. Omamuje jí smysly. Někdo volá. Volá hlasem plným touhy a žádostivosti. Vypij to. Vypij to!!! Ona nechce, ale nemůže se tomu ubránit.Hrdlo má vyschlé a hlava se jí točí. Napije se. Hlasitě polyká sladko slanou tekutinu a pak se s křikem probouzí…

      Vytrhla se ze snění. Ještě teď cítila pachuť neznámého nápoje. Pouhá vzpomínka na noční můru… Nebo ne?V roztřesených rukách stále svírala podivný pohár, ale… teď byl prázdný! Panebože! To nebyl sen! Žaludek se jí zvedl odporem. Před očima se jí míhaly barevné mžitky. Břicho jí svíraly bolestivé křeče. Nemohla dýchat.

      Áno, konečně…! Ten povzdech ji probodl jako ostrá dýka. Zněl vítězně,ale přesto v něm zazněla jistá únava.

      Sandra měla najednou pocit, že víc toho už nemůže snést. Zmocnila se jí panika. Utíkala. Zakopla na vysokých schodech, ale zvedla se  a bezhlavě běžela dál. Ocitla se na cestičce, která vedla ke kapli. Padla na kolena a křečovitě zvracela.

       Když už v ní nic nezbylo, lehla si  na bok a plakala.Zajíkala se a jen ztěžka lapala po dechu. V tom se blízko ní ozvalo smutné zakňučení.

      „Peggy?“ Jméno se jí těžce vyslovovalo. Krk jí pálil a špatně se jí polykalo.

      Byla to opravdu Peggy. Její miláček se vrátil a něžně jí olizoval tvář růžovým jazýčkem.

      „Sandro?“

Dívka polekaně ucukla. Na víc neměla sílu.

      „Lásko moje, co se ti stalo?“ Známý hlas se jí snažil uklidnit.

      „Michale?“ Zachraptěla Sandra. V jejím výrazu se zračila úleva. Jeho tvář vypadala ustaraně. Vzal ji do náruče a ona ho vděčně objala kolem krku.

      Když byli konečně doma, Michal posadil ještě trochu roztřesenou Sandru do měkkého křesla a uvařil jí kávu. Stále nemohl pochopit, co jí tak vyděsilo. Snažila se mu povědět o svém příšerném zážitku, ale pro něj to bylo něco jen těžko uvěřitelného. Neznámé tajemné hlasy a mrtvola v podzemí – ona se snad musela zbláznit! Ty její sny. Možná by jí měl opravdu sehnat psychologa. Nevěřil jí, ale nechtěl jí ještě více rozčílit, a tak to nedal najevo.

     „Teď už to bude dobrý, miláčku.“ Promlouval k ní co nejjemněji dokázal. „Dám ti něco na uklidnění, aby sis odpočinula, ano?“

     Sandře se znovu začaly hrnout slzy do očí. „Musíš mi věřit, Michale. Ten netvor mě přinutil to vypít. Něco se se mnou děje, vím to!“

      „Já ti přece věřím, lásko moje.“zalhal „Ale teď už se ti nic nemůže stát. Jsem tu s tebou.“

      Sandra byla zoufalá. Věděla, že jí Michal nevěří ani slovo, ale nemohla se na něj zlobit. Vždyť ona sama se vší silou bránila tomu uvěřit! Tak moc by na to všechno chtěla zapomenout! Bez protestů spolykala několik prášků a nechala Michala, aby ji uložil do postele.

      Pilulky ji uklidnily. Byla ráda, že ji tam Michal našel a odvedl domů, jinak by tam možná ležela doteď. Jaké štěstí, že se vrátil z práce o hodně dřív. Čekal na ni doma tři hodiny a když se nevracela, šel ji hledat. Věděl, jakou cestou chodí s Peggy na procházky. Musel se zděsit, když ji tam našel ležet uprostřed cesty jako smyslů zbavenou.

       Nad tímhle Sandra přemýšlela, než ji přemohl vysvobozující spánek. Prospala pak celý zbytek dne.

      Probrala se až k večeru. Za okny byly vidět poslední narudlé paprsky zapadajícího slunce. Obloha pomalu tmavla a její stříbrný vládce sváděl boj o místo s našedlými mračny.

      Sandra vstala z postele. Už se necítila ani z poloviny tak hrozně jako před několika hodinami. Jen oči jí stále trochu pálily a občas ji přepadla lehká slabost. Vypila několik sklenic vody a vyšla na malý balkónek. Večerní vzduch byl vlahý. Slunce se ztratilo už úplně a měsíc byl nyní zcela zakryt obrovskými hustými mraky. Studený vítr si pohrával s dívčinými zcuchanými vlasy a něžně ji hladil po bledé pokožce.

      Tělo jí pokrývala jen tenká košile, ale chlad k ní přesto nepronikl. Tmavýma hlubokýma očima pozorovala plovoucí oblaka a nastavovala svou jemnou tvář příjemně osvěžujícím dotykům větru.

      Dole na ulici ji cosi upoutalo. Zahlédla vysokou postavu v dlouhém šedém plášti. Zdálo se jí, že ta osoba dole se dívá přímo na ni. Jeho zkoumavý pohled byl Sandře nanejvýš nepříjemný a skoro cítila, jak ji probodává jako hrot dlouhého meče. Snažila se lépe zaostřit a snad rozpoznat známou tvář. Ale věděla jistě,že toho člověka nezná. A proto ji pálila myšlenka, že on zná ji.

     „Co tu děláš?“, ozval se jí za zády Michalův ustaraný hlas. „Ještě se k tomu všemu nastydneš.“

     Sandra se k němu otočila a chystala se něco říct. V hlavě se jí však probudila vzpomínka na neznámého pozorovatele. Rychle pohlédla zpátky dolů, ale ulice byla prázdná. Stále na sobě však cítila nenávistný pohled, jenž v ní zanechal odporný mrazivý dojem.

      Beze slova prošla kolem Michla do útulně zařízeného obýváku. Díval se za ní a měl přitom zvláštní pocit. Její chůze byla lehká a dokonalé boky se jí pod téměř průhlednou košilí jemně vlnily. A její oči. Byly nesmírně hluboké, skoro se ztrácel v jejich černých prohlubinách. Plné  pootevřené rty se jí nepatrně chvěly a jeho se zmocnila téměř neovladatelná touha dotýkat se jich. Uvědomil si však, že se necítí dobře a on jí nechtěl přitížit.Možná jen, kdyby sama chtěla, třeba by jí to pomohlo zapomenout na ten znepokojivý zážitek, ať už to bylo cokoliv. Posadili se spolu na pohovku a Sandra mu položila svou hlavu na široké rameno.

      „Tak jak je?“ Pohladil ji po vlasech a odhrnul jí je z unaveného obličeje.

      „Už je to mnohem lepší.“ odpověděla tiše.Cítila sladkou vůni jeho těla a jeho objetí příjemně hřálo. Políbil ji na chladné čelo. Jeho rty byly horké a měkké. Sandra mu polibek vrátila na ústa. Jejich dotyky i letmé polibky byly nejprve něžné a snad trochu nesmělé, postupně se však stávaly vášnivější. Sandru opustila všechna dřívější slabost a vystřídal ji nový, silnější pocit. Rychle a nedočkavě zbavovala Michala oděvu. Její polibky stále více ztrácely na něžnosti. Chtěla svírat jeho vzrušeně se chvějící tělo, chtěla nasávat jeho vůni, chtěla cítit jeho chuť ve svých vyprahlých ústech... 

      Z ničeho nic sebou Michal s tichým syknutím cukl. Sandru ten náhlý pohyb vyvedl z míry.

      „Co se děje?“ zeptala se udiveně. Zadívala se na něj zkoumavým pohledem. Její oči stále jiskřili vzrušením a netrpělivostí.

      „Pálí to.“ Odpověděl Michal zmateně.

      Sandra nechápala. „Co pálí?“ Byla stále mrzutější. Trochu mu vyčítala, že ji vyrušil. Copak jemu se to nelíbí tak jako jí?

       Michal se v odpověď dotkl prsty svého ramene. Sandra to gesto sledovala s netrpělivostí. Pak si však všimla, že polštářky Michalových prstů byly zašpiněny trochou jasně červené krve.

      „Tys mě kousla.“, řekl spíš fascinovaně. Nezazněl v tom ani náznak výčitky. Samozřejmě, že se už dříve takhle rádi dráždili, ale ještě se mu nestalo, aby stisk zubů byl tak pevný a způsobil tak hlubokou ránu.

       Sandru to možná překvapilo ještě víc. Sama nevěděla, kde se v ní ta vše pohlcující lačnost vzala. Její vášeň ji před chvílí skoro zaslepila.

      „Omlouvám se, přehnala jsem to.“ Vykoktala nakonec omluvně.

      „Vůbec nic se neděje.“, pospíšil si Michal s konejšivou odpovědí. „Je to…je to…“ Najednou nevěděl, jak to vyjádřit. Líbilo se mu to. Ranka jen nepatrně pálila a tělem jako by mu přitom probíhalo tisíce malých mravenečků a všichni se shlukovaly do konečků jeho prstů. „Je to vzrušující“ řekl nakonec,ačkoli to bylo jen slabé vyjádření jeho pocitu. „Vůbec mi to nevadí.“

      Něžně mu rty polaskala poraněné místo. Na jazyku se jí převalovala chuť jeho krve. Zmocnila se jí přitom další vlna touhy, až ji to poděsilo. Přinutila se odtrhnout své studené rty od toho místa, ale tak, aby si toho nevšiml. Naštěstí nic nezpozoroval.

      „Vůbec to nevadí.“, zachraptěl jí přímo do ucha a škádlivě ji kousl do lalůčku.

      Zapomněli na to. Už byli zcela nazí a pohltil je ještě silnější příliv vášně. Jejich polibky byly stále naléhavější. Sandra převzala iniciativu a Michal se jí velmi rád přizpůsobil. Něco takového s ní  a ani  s nikým jiným ještě nezažil. Vnímal na svém hořícím těle další a další pálící místa. Na povlaku pohovky se tu a tam objevila temná krvavá skvrna. Sandřina neobvyklá žádostivost a agresivita vzněcovaly každý jeho nerv. Nebránil se jejímu sílícímu obětí ani přes vzrůstající počet krvavých ran. Nevnímal nic než bolestnou rozkoš, která zaplavila celé jeho vědomí. Jeho vůle se stávala slabší a slabší…

      Když ráno Sandra otevřela oči, cítila se podivně oslabená a vyčerpaná. Pršelo. Obloha měla černošedý nádech a slunce bylo ztraceno v měkkých načernalých polštářích.

      Nejraději by oči zase pevně zavřela a spala ještě několik hodin. Jediné, co jí v tom bránilo, byla Peggy sedící u pohovky, na které Sandra s Michalem usnuli ve společném obětí (tak si to aspoň Sandra myslela). Z pootevřené tlamy se občas ozvalo smutné zakňučení a velké hnědé oči hleděly na Sandru žaluplným pohledem. Sandře to připadalo jako nářek malého dítěte, které se shání po své matce a nemůže pochopit, proč není s ním.

      Jazykem si navlhčila suché rty. Ještě se docela neprobrala. Na holém stehně cítila dotek Michalovy paže. Byl ledově studený. Aniž by se na Michala podívala, uchopila jeho ruku do svých měkkých dlaní a snažila se ji zahřát. Všimla si drobné ranky na jeho namodralém zápěstí. Rána nebyla nijak velká ani hluboká, ale přesto Sandru zvláštně znepokojila. Kolem se vznášel čpavý zápach a celý pokoj působil studenou a nehostinnou atmosférou. Zmateným zrakem spočinula na dalším zranění, jenž bylo jen kousek od předloktí. Podobalo se to škrábancům od kočky. Vzápětí se jí odhalila strašlivá skutečnost, že celé Michalovo zsinalé tělo je pokryto modřinami, odřeninami a dalšími škrábanci zalitými ohromným množstvím zaschlé krve.

       Sandra celou tu krvavou lázeň sledovala doširoka rozevřenýma očima. Nejhrozivěji na ni zapůsobila rudě zející rána na jeho krku. Naběhlé hrdlo bylo rozerváno do masa a na pohovce ještě zcela nestačila zaschnout kaluž životadárné tekutiny.

      Přepadla ji zimnice, kterou rázem vystřídala horkost.

      „Michale! Panebože, Michale! Prober se! Tak prober se! Prosím!!!“ V roztřeseném hlase se zračila hysterie. Upustila jeho chladnou ruku, kterou dosud pevně svírala v neklidných dlaních. Tiskla k sobě jeho bezvládné tělo a přitom se dusila vlastním pláčem. Jeho oči zakrýval skelný povlak. Zíraly na zoufalou Sandru nechápavým a trochu lítostivým pohledem. Jeho obětí ji už nehřálo, nesnažilo se ji uklidnit.

      Sandra jako by slyšela výčitku vycházející z jeho nafialovělých popraskaných rtů. V hlavě jí vybuchl gejzír horoucí lávy. Útroby jí sevřel křečovitý stisk hrozného uvědomění. Poznání toho, že ona je příčinou jeho neskutečného utrpení jí proudilo žilami jako stravující jed. Aniž odtrhla vyděšený zrak od té hrůzné scény, která se před ní rozprostírala, pomalu, nejistým krokem couvala dále od pohovky. Zakopla o semišovou taburetku a s přidušeným výkřikem přepadla dozadu.

       Pád ji probudil ze strnulosti. Jakoby si teprve teď všechno uvědomila. Zakryla si zarudlé oči dlaněmi, ale už ani nedokázala plakat.

      Musí pryč! To bylo v tu chvíli to jediné, co jí vířilo v hlavě. Daleko od tohohle mysl drásajícího utrpení. V rychlosti na sebe naházela první oblečení, které jí přišlo pod ruku. Práskla za sebou těžkými dveřmi a zběsile utíkala, aniž věděla,kam.

      Musela se přinutit chvíli rozumně myslet. Minutu od minuty jí bylo hůř, ale teď prostě musela zachovat chladnou hlavu.

      Obloha se pomalu rozjasňovala a dotěrné sluneční paprsky Sandru nepříjemně svrběly na podrážděné kůži. Usedla do stínu mohutného stromu a přemýšlela. Co teď bude dělat? Co se to s ní stalo? Existuje jen jediná možnost, jak by mohla získat odpovědi na své otázky. Musí se vrátit tam, kde to všechno začalo. Musí zpátky do staré kaple, do jejího temného podzemí. Snažila se nevnímat husí kůži, která jí naskočila při tom pomyšlení. Koneckonců, jestli se z ní opravdu stala stejná zrůda, jako byla ta věc v podzemí, nemusí mít strach. I myšlenka na smrt jí byla v tuto chvíli milejší, než představa, že by měla žít jako netvor živící se lidskou krví.

      Nejdřív je však třeba, aby se postarala o Michala. Jeho zohyzděné mrtvé tělo stále nehybně leží na pohovce v jejich společném bytě. Na srdce jí opět dopadal těžký olověný kámen zoufalství. Panebože, byli spolu tak šťastní! Tak proč? Proč se to muselo stát zrovna jim? Ale tyto nepotřebné myšlenky brzy zapudila. Ne! Teď na to nesmí myslet! Teď je ze všeho nejdůležitější, aby byla silná. Musí zjistit, co se stalo a třeba se jí pak povede svůj smutný osud nějak změnit.

      Cestou domů se snažila jít co nejvíc ve stínu. Na nebi už nebyl ani jediný mrak a po blahodárné bouřce, kterou by Sandra tak ráda uvítala, nebylo ani stopy.

      Dveře od bytu našla otevřené! Přepadlo ji zničující tušení. To přece není možné! Když odtud utíkala, byla velice rozrušená, ale určitě věděla, že dveře otevřené nenechala! Zatímco takhle uvažovala, rychle vběhla dovnitř. Mířila rovnou do obýváku, ale cestu jí zastoupila nervózně vyhlížející Peggy. Výstražně na zaskočenou Sandru vrčela a štěkala. Sandra však neměla čas se nad tím pozastavit. Věděla, že tu někdo byl! Musela zjistit, co tu chtěl a co je s Michalem. Chtěla kolem rozzuřené Peggy projít, ale ta se na ní s hrdelním zavrčením vrhla! Sandra ucítila bodavou bolest, jak se malé, ale ostré zuby pevně zahryzly do jejího lýtka. Místo údivu se v ní vzedmula vlna hněvu. Prudce rozběsněného psa odkopla stranou. Ozvalo se bolestné zakvičení. V okamžení ležela Peggy bez hnutí o několik metrů dál. Bílá srst se jen chvílemi jemně zachvěla.

      Zvláštní, že Sandra ani nepocítila lítost. Věděla, proč byl její „miláček“ tak znepokojen. I on v ní teď svými psími smysli tušil zlou bytost bez duše a svědomí. A právě to Sandru tak popudilo. Byl to osud, s kterým se nehodlala jen tak smířit.

      Teď jí tu však čekalo další nemilé překvapení. Zatmělo se jí před očima a zakolísala. Tohle přece nemůže být pravda! Místo, kde ještě před pár hodinami leželo Michalovo mrtvé (přece bezpečně věděla, že bylo opravdu mrtvé) tělo, bylo nyní zcela prázdné! Kromě rudých skvrn na povlaku pohovky a koberci tu po něm nezbylo vůbec nic! Její nejhorší předtucha se splnila. Někdo tu byl a odnesl Michalovu mrtvolu. Ale kdo? Kdo to mohl udělat? Proč? A kam ji vlastně odnesl?! Zbývalo tu jen jediné východisko. Nyní už byla Sandra pevně rozhodnuta, co udělá.

      Tentokrát již věděla přesně, kudy má jít. Bylo téměř neuvěřitelné, že celé to nesmírné trápení se začalo vlastně teprve včera. Tolik se toho za ten jediný den událo…

      Nepotřebovala světlo. Překvapivě dobře se v té zatuchlé tmě dokázala orientovat. Tajný průchod do sklepení, kterým Sandra předtím jen hloupou náhodou (teď si poprvé položila otázku, jestli to vlastně byla opravdu náhoda) spadla, nebyl uzavřen. Popravdě to možná i čekala. Byl to jen další důkaz toho, že se rozhodla správně.

       Příliš věcí se tu nezměnilo. Stále se tu vznášelo podivné napětí, které teď její zostřené smysly vnímaly ještě citlivěji. Postavila se doprostřed podzemní kobky a pozorně naslouchala. Kromě kapání ledové vody z kamenných zdí neslyšela nic. Přimhouřila oči. V rohu temné místnosti byly rozházeny seschlé části „lidského“ (Sandra moc dobře věděla, že s lidskými ostatky to má jen málo společného) těla. Živě se jí před očima mihla scéna, jak posedlá náhlou zuřivostí jako šílená kope do vyhublé mumie. Jak strašně moc nenáviděla toho dávno mrtvého tvora, díky němuž se pomalu, ale jistě mění v bezcitnou zrůdu. Kdyby ještě žil, s radostí by se na něj vrhla a roztrhala ho svými vražednými tesáky, které si nyní bezděčně přejížděla drsným jazykem.

      Její nenávist rychle narůstala. Černé zorničky se jí rozšířily. Tam vzadu, na kamenném stolci, kde prve našla tu prokletou skříňku, něco velkého nehybně leželo. Přistoupila blíž. To, co spatřila, ji jen málo překvapilo. Michalovo tělo zbrocené zaschlou krví tu leželo pokojně, jako by si neuvědomovalo svou zbídačelost a hrůzu, kterou jeho mysl zažila. Ale i tato zdánlivě prázdná schránka byla Sandře stále jaksi blízká. Ne proto, že patřila milovanému člověku, to už si její duše nepřipouštěla.Ale cítila se s ní zvláštně spřízněna. Útlou rukou ho jemně pohladila po namodralé tváři. Byla studená jako led. V jeho tkáni, v jeho pórech už nezbyla ani jikra života. Nyní se však musela soustředit na něco jiného.

     Vrátila ses? Nenáviděný hlas zněl slabě, jako zašumění větru v korunách stromů. Zračila se v něm únava. Na Sandru už nepůsobil ani zdaleka tak hrůzostrašně jako předtím.

      Odpověděla mu tónem, v němž zaznělo hluboké pohrdání. „Ano, jsem. A ty mi teď hezky povíš, proč tu vlastně jsem. A proč jsi ze mě udělal stejného netvora jako jsi byl ty!“ Poslední slova už skoro křičela. Nemohla ovládat svůj nesmírný vztek.

      Nastalo hrobové ticho. Po chvíli se ozvala prostá odpověď.

      Tvorové jako upíři jsou příliš vzácní na to, aby vymřeli. Ty jsi poslední naděje.Znovu se odmlčel. Rozhovor ho viditelně velmi vyčerpával. Ale Sandra se s takovou odpovědí nespokojila.

      „Ale proč já? Já nestojím o to být něčím, co vraždí lidi pro svou rozkoš a potěšení!“

       Á, jak vidím, už si okusila ten slastný pocit, když vysaješ z člověka život, když ho svíráš ve smrtícím obětí. Poznala si tu nesmírnou rozkoš a extázi, která tě naplní, když zaboříš své ostré zuby do jeho teplého masa a pomalu si ubíráš z jeho pulzujících žil horké doušky čerstvé krve.

      „Přestaň!“ Vyjekla Sandra a zacpávala si rukama uši.Ale nebylo jí to nic platné. Hlas jí zněl přímo v centru jejího vědomí. Zněl jen jako slabá ozvěna, ale přesto se jí zahryzával až do morku kostí. „Jsi jen hloupý hlas uvnitř mé mysli!“ snažila se s ním bojovat. Chtěla mu dokázat, že nad ní nemá žádnou moc. „Ty si myslíš, že jsi něco víc?!“ S úšklebkem pohodila rameny. „Podívej se, co z tebe zbylo! Myslíš, že jsi mocný? Že se tě budu bát? Tak to se hluboce mýlíš! Nejsi nic! Jsi jen ubohá hromádka kostí obalených cáry scvrklé shnilé kůže! Co můžeš dělat? Já přijdu na způsob, jak se s téhle hnusné nemoci dostat! Nebudu jako ty! Slyšíš mě?!“ Její slova zněla vítězoslavně. Věděla, že má pravdu a že on si to uvědomuje stejně dobře. Získala převahu, což ji prozatím uspokojilo.

      Upír se chvíli rozmýšlel. Už nebyl tak sebevědomý. Máš pravdu. Už nemám žádnou moc. A za chvíli už ze mě nezbude ani má mysl. Už mě víc nebudeš muset poslouchat. Sandra v jeho hlase postřehla lítost. Lítost nad tím, že všechno už je nenávratně pryč. Že už nikdy neutopí svou vášeň v gejzíru rudé lidské krve, že už nikdy nebude cítit vůni lidské pokožky, že už nikdy nepojme do svého ocelového obětí horoucí tělo krásné ženy. Pak jako by chtěl zahnat ty chmurné myšlenky, promluvil znovu svým jistým hlasem. Ale těší mě vědomí, že alespoň ty si budeš moci dále užívat opravdového života.Takového, jaký si dosud nepoznala. Život upíra je plný vášně, rozkoše a nesmírné moci, kterou budeš jako vampýří královna vládnout.

      „Říkala jsem ti, že o to nestojím! Najdi si někoho jiného!“ Věděla, že její odpor je zbytečný. Už pomalu ztrácela naději, že bude zase normálně žít.

      Uvidíš, že se ti to začne líbit.Nemůžeš odolat.Jen si dej pozor na toho, kdo tě už teď nenávidí! Jeho hlas se z její mysli pomalu vytrácel. Byl slabý a unavený. A šťastný. Ovšem svým krutým způsobem. Dosáhl toho, co chtěl. Lidem se nikdy nepodaří jeho rasu zcela vymýtit. Zůstane tu ona. Tak krásná a silná ve své neskonalé moci.

      Sandra už se začala smiřovat se svým osudem. Ale ještě tu zůstávala jedna nezodpovězená otázka.

      „A co Michal? Kdo ho odnesl na tohle hnusné místo?“

      Žádná odpověď. Hlas se již úplně vytratil a Sandra věděla, že se už nevrátí. Ale co dál? Proces její proměny je nezvratný. Už se proti tomu ani  nesnažila bojovat. Hlavou jí však stále vrtala otázka, jak se Michalovo tělo dostalo z jejich bytu až sem. A co měla znamenat ta poslední slova mrtvého upíra?Byla to snad nějaká výhružka?

      „Na tvou otázku ti ze srdce rád odpovím.“

      Sandra sebou trhla. Tak moc jí zaměstnaly vlastní myšlenky, že ani svými upířími smysly nezpozorovala přítomnost někoho dalšího. Ostražitým zrakem si přeměřovala středně velkého muže v dlouhém šedém kabátu. Připadal jí povědomý. Samozřejmě! Ta tmou zahalená postava pod balkonem! To by tedy zodpovídalo otázku, kdo. Teď ještě vědět, proč…

      „Kdo jste?“

      Neznámý muž se nevesele pousmál úzkými rty. „Jsem jediný, kdo ví, jaké nebezpečí představuje to, co tu bylo až do včerejška skryto. A jsem ten, kdo zabrání tomu, aby se zlo, které nyní představuješ, rozneslo do okolního světa.“ Z jeho pohledu sršela nenávist. Sandra z něj cítila nebezpečí. Snažila si zachovat klid. Teď musela získat čas a třeba se přitom dozví něco, co by jí mohlo pomoci. Muž však pokračoval dál. „Asi před pěti staletími moji předci bojovali s krvelačnou stvůrou, která svými násilnými skutky sužovala lidi v okolí. Mnoho jich při tom boji padlo, ale zbytku se podařilo tvora polapit a uvěznit tady v této kobce. Museli vykonat složitý rituál,kterým by zabránili úniku té bestie i jeho dalšímu působení na nevinné lidi.

       Rituál však nebyl dokončen, protože mnichy napadly přívrženci té zrůdné šelmy a kapli podpálili. Nikdo z těch zrádců nepřežil, ale i statečné mnichy potkala v běsnících plamenech smrt. Přežil jen jeden. Nebyl však schopen posvátný rituál dokončit. Všechny ty události zapsal do kroniky, kterou si pak předávali jeho potomci generace po generaci, ale nikdo z nich v sobě nenašel moc a odvahu tvora přikovaného v podzemí zcela zničit. Já jsem až do včerejška věřil, že už je dávno mrtvý. Ale teď vím, že to byla chyba. Jeho vůle byla stále dost silná, aby díky své stále ohnivé krvi, kterou mu mniši vzali při obřadu, zplodil další stvůru. Tak moc toužil po tom, aby se zlo šířilo dál. To ale nesmím dovolit!“ jeho poslední slova byla jasná hrozba a Sandru pomalu opouštěl klid.

       Nebyla si jistá, jestli bude schopna tak odhodlaného muže přemoci. Proto se snažila nezvratně se blížící souboj co nejvíce oddálit, aby si zatím mohla promyslet nějaký plán.

      „Já ale nestála o to, aby ze mě udělal vraždící zrůdu.“ Měla to být obrana? Věděla, že jí to nebude nic platné.

      Muž vykouzlil na své bledé tváři teatrální úšklebek. „To je mi líto. Ale co se stalo, není možné odestát. Musíš zemřít.“ Nebezpečně se k ní začal přibližovat. V jeho ruce se zaleskla ostrá dýka.

      „A co Michal?“ Sandra pomalu couvala. „Proč jste ho sem přinesl?“

      Zastavil se. Chvíli přemýšlel a pak chladně odpověděl: „Sledoval jsem tě. Věděl jsem, cos mu udělala.“ Pokrčil rameny. „Ostatně co se taky dalo čekat od tvora, jako jsi ty. Nemohl jsem riskovat, že se nákaza rozšíří. Vím, že obyčejným kousnutím se upírstvím nenakazí, ale co kdyby náhodou? Pro jistotu jsem ho donesl sem, abych vás zlikvidoval oba.“

      „Ale on už je přece mrtvý!“ vykřikla Sandra podrážděně. Co chce ten šílenec dělat s Michalovou mrtvolou?

      Muž zavrtěl hlavou. „Je sice mrtvý, ale kdo zaručí, že se znovu neprobudí? Vysála jsi ho, ochutnala si jeho krev. Jsi s jeho tělem nyní spoutána.“ Zarazil se. Uvědomil si, že řekl příliš mnoho. „To ty už ale nepotřebuješ vědět.“ Pokračoval výhružně. „Za chvilku na tom budeš podobně jako on.“

      Sandra už nestačila říct ani jediné slovo. Muž se na ní zběsile vrhl se smrtící zbraní v ruce. Sandra jen taktak stačila uhnout před jejím nabroušeným ostřím.

      Všechno se pak seběhlo velice rychle.

      Ostří znovu zasvištělo vzduchem. Tentokrát však už Sandra uhnout nedokázala. Hrot dýky se jí zabodl do ramene. Z rány se začala řinout tmavě rudá tekutina. Na chvíli ji ochromila bolest. Náhle se v ní však cosi vzepřelo, zachvátil jí obrovský vztek a touha. Touha po odplatě. Chtěla žít a chtěla zničit tohohle muže, kterého ze srdce nenáviděla.Z hrdla se jí vydral chrčivý výkřik. Vyprostila se z mužova sevření a rukou chladnou jako ocel mu  stiskla krk. Muž zachroptěl a lapal po dechu. Ale její železný stisk nepovoloval. Jeho tělo pomalu ochabovalo. Na její tváři se objevil vítězný úšklebek.

      „Možná, že si zasloužím zemřít,“, nenávistná slova mu dýchala přímo do oteklého obličeje, „ale v žádném případě ti nedopřeju tu radost, abys mě zabil ty. Ty mě umírat neuvidíš!“ Její poslední slova už byla spíše jen zavrčením. V jejích očích už nebyla ani známka lidskosti. Byly černé jako smrt a plál v nich rudý oheň. Dokořán rozevřela vyprahlá ústa a odhalila tak své šelmí tesáky. Zmocnila se jí touha roztrhat toho muže na cucky a z každého kousku pak vysát tu jeho „nevinnou“ krev. Přiblížila svůj krutostí změněný obličej k jeho hrdlu. Její sevření trochu polevilo.

      V tom ucítila další tupou bolest, tentokrát v břiše. Její stisk povolil úplně a ona jen nevěřícně zírala na další proud krve tryskající z hluboké rány v místě, kde měla žaludek.  Na chvíli ji obklopila vše pohlcující tma.

       Když se jí opět zostřil zrak, viděla, jak se nad ní její nepřítel sklání a na tváři mu hraje vítězný úsměv. Cítila, že je s ní konec. Tak přece jen zemře rukou tohohle hnusného parchanta! Nebyla schopna pohybu. Ukrutná bolest jí ochromila celé tělo. Normální člověk by to měl již dávno za sebou, ale ona tu ležela v neskutečných mukách a smrt jí v tu chvíli připadala jako vysvobození.

      Všechen vztek z ní však nevyprchal. Na to ho měla v sobě příliš mnoho. Nenáviděla tu svini, která se měla stát její zkázou. Nenáviděla ho celou svou duší, každým nervem svého těla pociťovala tu strašnou zlobu.

      Muž v ruce nyní držel planoucí pochodeň. Tak takhle má tedy zemřít? Upálená jako nějaká čarodějnice? Pomyšlení na ničivý oheň jí ještě více rozběsnilo. Snažila se pohnout, vykopnout mu pochodeň z ruky, ale už bylo příliš pozdě. Plameny se jí zakously do těla neuvěřitelně ostře a bolestivě. Viděla nad sebou zpocenou tvář toho muže. Usmíval se šíleným úsměvem. Blížil se její konec. Už na sobě cítila stravující plameny. V mysli jí zněly hrozivé výkřiky, ale z úst se jí dralo jen zadušené chrčení.

      V tom se mužova tvář změnila. Zmizel z ní úsměv a vystřídal ho křečovitý výraz utrpení. Zakolísal a upadl na zem. Pochodeň se odkutálela stranou a Sandru zalil pocit nesmírné úlevy. Oblečení na ní hořelo. Sandra se z posledních sil převalila na břicho, aby plameny uhasila. Oddechla si. Stále však nechápala, co se stalo.

      To, co Sandra po chvíli spatřila, bylo neuvěřitelné.Nad bezvládným tělem muže, který ještě před chvílí hrozil Sandře smrtí, se tyčila vysoká strnulá postava. Byl úplně nahý a tělo měl zašpiněno krví.

      „Michale!“, zašeptala nevěřícně.

      Ani si jí nevšiml. Trhanými pohyby sebral ze země planoucí pochodeň a přiblížil ji k bezvládnému tělu na podlaze. Kabát toho muže začal okamžitě hořet. Netrvalo dlouho a oheň se dostal až na zsinalou kůži. Muž sebou začal divoce zmítat. Podzemím se ozýval šílený jekot. Brzy však ustal.

       Sandra si hořícího muže téměř nevšímala, jen ohromeně zírala na Michala. Na jeho ztuhlé svaly, které měly být nehybné jako kámen. Zadívala se mu do očí. Nenašla v nich nic, co by vypovídalo o tom, že je živý. Byl stejně mrtvý jako ve chvíli, kdy ho ráno uviděla na jejich pohovce i ve chvíli, kdy ho našla tady. Jeho ústa byla stále němá a jeho skelný pohled se upíral do prázdna.

      Sandra se cítila velice slabá. Potřebovala si odpočinout. Nebyl tu už nikdo, kdo by jí mohl ohrozit. Z muže na podlaze už zbyla jen směšná hromádka dohořívajícího popela. Neměla sílu se jakkoli pohnout. Usnula přímo tam v kobce, na studené špinavé zemi, ale nevadilo jí to…

* * *

       Když se probudila, rány způsobené v souboji už skoro necítila. Hluboký spánek jí pomohl nabrat sílu. Vstala. Rozhlédla se po temné místnosti. Hledala Michala. Stále se sama sebe ptala, proč to udělal. Proč jí pomohl? A jak? Vždyť byl přece mrtvý… Nebo nebyl?

      Uviděla ho. Už však nestál vztyčený jako železná socha. Znovu bezvládně ležel na kamenném stolci, jako by býval nikdy nevstal. Vyhaslé oči byly pokojně zavřené. A znovu jí přepadl ten zvláštní pocit jisté spojitosti mezi nimi. Připadalo jí, jako by byl součástí její duše (tedy pokud ještě nějakou měla). Nemohla to pochopit. Byl mrtvý, ale přesto přinutil své bezvládné, vyhaslé tělo, aby se kvůli jejímu bezcennému životu znovu vzchopilo. Svými myšlenkami ho mohla přimět k tomu, aby kvůli ní vstal z mrtvých a pomohl jí v nejtěžších chvílích. Byly spojeni svou myslí.

      Lehce se pro sebe usmála. V jejím úsměvu nebyla jemnost ani něha. Zračil se v něm triumf. Cítila v sobě velkou moc. Upírství se stalo podstatou jejího bytí. Nemohla to porazit a teď už ani nechtěla. Toužila zažít nepřekonatelnou euforii z nasycení se teplou lidskou krví. Zvítězil v ní pud šelmy. Cítila chladný vzduch noci, který jí lákal ven, rozběhnout se lesem za vyděšenou kořistí. Už nebyla člověkem. Stal se z ní lovec. Nelítostný lovec ženoucí se hvězdou nocí za potravou.