Neither bleed nor cry?

Jedná se o fanfikci na anime seriál Inu-Yasha. Ale i ten kdo ho neviděl, si snad počtě ^_^ A teď k příběhu: Jistá legenda tvrdí, že každá hvězda je jedna lidská duše. Když člověk zemře, jeho duše se inkarnuje do jiného těla. Ale co se stane, když nebude mít tělo, do nějž by se inkarnovala? Zmizí hvězda? A pokud ano a je-li lidský osud nadobro vepsán ve hvězdách, co se stane, když všechny - do jedné - zmizí? Je možné, že pak již nebude lidský osud ničím předurčen? A co bude pak?

I know,
 I know I’ve let you down,
I’ve been fool to myself,
 I‘ve thought that I could live
 for no-one else.
But know,
 through all the hurt and pain
 it‘s time for me to respect
 the one - it’s you -who loves me
 more then everything.
So with sadness in my heart
I feel the best thing I could do
is end it all
and leave forever.
What’s done is done and feels so bad,
what once was happy now is sad,
  I’ll never love again my world is ending…
I wish
 that I could turn back time,
‘cause now the guilt is all mine,
 can’t live without the trust from those you love.
I know,
 we can’t forget the past,
 you can’t forget love and pride,
because of that it’s killing me inside. 
It all returns for nothing…
It all comes tumbling down tumbling down tumbling down ….
If all returns to nothing…
I just keep letting me down letting me down letting me down…
In my heart of hearts
I know that I could never love again,
I’ve lost everything, everything…
everything that matters to me,
matters in this world…
-Komm, süsser Tod, Arianne

Klečela u oltáře, hlavu položenou na něm, a plakala. Nejdříve myslel, že je to jen tím světlem, které je v chrámu, ale když přišel blíž a podíval se pozorněji, zjistil, že její pleť je popelavě šedá, že hruď se jí zvedá čím dál tím pomaleji a její vlasy se při sebemenším pohybu lámou a následně drolí na jemný prach. Přišel k ní a položil jí ruku na rameno: byla chladná - ledově chladná.

”Zachráním tě,” vyslovily jeho nelidské rty téměř neslyšně, ale přesto ho slyšela.

”Nemůžete. Můj osud je vepsán ve hvězdách - a ty nezmění nikdo, ani vy,” zašeptala velmi pomalu - již se jen těžko hýbala.

”Změním,” řekl chladně a odešel.

Vyšel před chrám, kde ho zastavil mnich. ”Už…?”

”Ještě ne.”

”Mohu jí nějak pomoci?”

”Ne,” odpověděl démon a rozetnul mnicha ve dví. Pak šel do vesnice a jediným máchnutím meče ji srovnal se zemí. A tak to šlo stále dál - chodil od vesnice k vesnici, od domu k domu a vraždil - neznal slitování, nikdy nezaváhal. Jeho bílé vlasy i oblečení se zbarvily lidskou krví, jejíž pach ho nyní neustále obklopoval.

 

Najednou se mu do cesty postavila kněžka s lukem na zádech. ”Vím co děláš a chci ti pomoci. Půjdu s tebou.”

”Ne.” Její tělo ještě ani nedopadlo na zem a on již byl pryč.

 

Když prohledával zbytky vesnice, jestli někdo nepřežil, postavil se mu do cesty jeho bratr. ”Héééj! Vážně sis myslel, že tě jen tak nechám dělat tohle?!” vytasil meč a seknul po něm. Démon se ani nemusel nijak snažit, aby jeho ráně uhnul.

”Jdi mi z cesty,” řekl bez zájmu. ”Nemám v plánu tě zabít teď, tak nech být mě a já nechám tebe. Prozatím.”

”Che! A to si myslíš, že ti tohle projde?”

”Jdi-mi-z-cesty,” zopakoval tiše, ale on neuhnul. Vytáhl meč z pouzdra, které drželo uvnitř všechnu tu sílu a provedl jeden jediný ladný sek. Půldémon vykřikl a odletěl několik metrů dozadu, kde se nabodl na zbytek kůlu z nějakého domu.

”Ne!” vykřikla černovlasá dívka, která přišla s jeho bratrem a vrhla se na něj. Ohnal se po ní rukou a srazil ji k zemi; nepředpokládal, že by musel dělat něco víc, neboť jako démon mohl člověku zpřelámat kosti v těle pouhým přátelským poplácáním po rameni - i když, ne, že by zrovna tohle dělal nějak příliš často.

Zasunul meč zpět do pochvy a vydal se na cestu k další vesnici aniž by se ohlédl. Když zvedl oči k noční obloze, zjistil, že hvězd znatelně ubylo, ale stále ještě jich bylo až příliš - nesměla zbýt ani jediná.

 

Stál na kopci a pozoroval hořící vesnici, aby zjistil, jestli někdo neunikl.Tahle byla poslední… Když pohlédl na nebe, viděl, jak hvězdy zhasínají - až nakonec zbyla jediná. Počkal až dohasne poslední plamínek a šel prohledat to, co z vesnice zbylo. Obrátil snad každičký kámen, ale nenašel nikoho, kdo by přežil. Pohlédl na oblohu, pokýval hlavou a s jedinou myšlenkou se vydal zpět do chrámu. ”Ta musí být její,” opakoval si celou cestu. ”Ale co pak?Lze osud vepsat do jedné hvězdy?”

Když vcházel do chrámu, doufal, že ji uvidí živou někde pobíhat, ale jaké bylo jeho zklamání, když spatřil jen sochu mladé dívky ležící na oltáři.

”Takže celé znovu,” zašeptal a pomyslel na to, jak těžké může být najít jedinou živou bytost na celém širém světě. Ale - oni přece měli času dost - celou věčnost.

V tom zaslechl, jak někdo vykřikl jeho jméno. Když se otočil za oním hlasem, škrábl ho na tváři šíp. Ve dveřích chrámu stála dívka v krátké zelené sukni a bílé blůzce (byl si jist, že ji již někde předtím viděl), v ruce držela luk a mířila na něj. ”Zabiju tě!” procedila mezi zuby, ruka s lukem se jí třásla.

”Myslím,” ještě než to dořekl, stál za ní a bral jí z rukou luk i šíp, ”že ne.”

”Ne!” vykřikla a začala do něj bušit pěstmi, v očích slzy zuřivosti a žalu. Její rány ho nijak nebolely, v podstatě je ani necítil, přesto však chytil její zápěstí a zkroutil jí ruku za záda.

”Nech mě být, ty bestie!” křičela. ”Jak jsi to mohl udělat? Copak v sobě nemáš ani kapku citu?”
Neodpověděl a vedl ji k oltáři. Donutil ji sklonit se až k dívčině obličeji. ”Vidíš ji? Tohle jí udělal lidský mnich, když si myslel, že je démon. Proklel ji a ona se pomalu proměnila v kámen. Nemohu jí nijak pomoci, protože její osud byl takhle zapsán ve hvězdách. Ale když nebudou hvězdy, bude volná, protože pak nebude nic jako osud.”

”A proto museli zemřít všichni lidé? Proto musím zemřít i já? Kvůli jedinému životu?”

”Ano,” řekl chladně a setnul jí hlavu. V tu chvíli zhasla na nebi i poslední hvězda a dívka na oltáři se začala probírat. Démon se usmál - poprvé v životě skutečně z radosti. Zvedla k němu oči a usmála se, chtěla něco říci, ale v ten okamžik se na nebi rozzářila hvězda posledního lidského života a dívka opět zkameněla.

Jeho úsměv pohasl a démon se zatvářil tak smutně, jako ještě nikdy. Přistoupil k dívce a pohladil ji po kamenných vlasech, poprvé v životě se mu po tváři začaly kutálet slzy. Klekl si před oltář, vytasil svůj meč, naposledy pohlédl do její tváře a spáchal seppuku. Jeho krev, krev démona, který vyvraždil lidstvo, smočila špičky bot jediné živé lidské bytosti.

---