Vesmírná cesta

Vesmírná cesta

Malá stříbrná raketa se lehce a elegantně odlepila od Země.S nevídanou rychlostí proletěla atmosférou a za pár minut míjela měsíc.Uvnitř rakety si na pohodlných sedadlech hovělo devět pasažérů.Každé sedadlo mělo i pultík s různými prášky, jako např. těmi proti stavu bez tíže.Oči všech pasažérů se upínali na modrou planetu Zemi.I Sylvie Terciánková sledovala,jak se planeta postupně zmenšuje a mizí v dáli.Sylvie se cítila trochu nesvá a vyděšená, ale zároveň šťastná.Konečně se jí podařilo dostat se na cestu svých snů! Šetřila si na ni už dlouho.Ta raketa letěla celou sluneční soustavou  a pak ještě kolem ní udělala okružní jízdu.Sylvie znechuceně nakrčila nos.Jakási bohatá dáma na sedadle před ní se právě našplíchala pneumatiko-čmoudovou voňavkou.To paní Terciánková nesnášela.Milovala starobylé knihy o tom, jak kdysi na Zemi byli pralesy, louky a květiny a pozoruhodní živočichové.Jenže to skončilo rokem 2100.Teď v roce  tři tisíce nezbylo z přírodních krás téměř nic-možná vůbec nic.

Paní s odpornou voňavkou se na Sylvii otočila.Ta si všimla, že ona dáma má ještě ke všemu fialové oči-hrůza! „Dobrý den!“usmála se sladce paní, „Jmenuji se Evelína Rubínová.Vy letíte poprvé?“ „Ano,“ špitla Sylvie. „Pche“, ušklíbla se Evelína pohrdlivě, „ já letím už asi po dvanácté. To víte, nemám co dělat.“Sylvii byla ta ženská ještě odpornější. Jedna z těch nafoukaných, bohatých paniček! Na chvíli se jí zbavila, když robotí letuška roznášela ropnou kávu.Pak jí ale ta paní stále otravovala svými řečmi, jak navštívila Mars.

        Na palubě kosmické lodi zavládlo ticho.Všichni pasažéři spali.Ani netušili, že právě opouštějí sluneční soustavu.Sylvie se s trhnutím probudila.Raketa se právě obloukem vyhnula obřímu asteroidu.Všichni ostatní už byli vzhůru.Se zájmem se podívala s okénka, aby zjistila na co se všichni tak zděšeně dívají.Něco před nimi do sebe vsakovalo vše ze svého okolí. „Panebože, černá díra!“vykřikne kdosi. O na takovou dálku bylo cítit její ohromnou gravitaci.Sylvie už slyšela o tomto postrachu vesmíru-černé díry –nebezpečné , nelítostné a nebylo před nimi úniku.Raketa se začala třást.Robotí letuška jim přišla smutným hlasem oznámit, co už beztak všichni věděli: „Tohle je poslední let“. Zavládla panika.Lidé hystericky křičeli, bušili do oken a rvali si vlasy.Černá díra byla blíž a blíže.V duši se jí rozhostil podivný klid.Zatímco ostatní pasažéři omdlévali hrůzou , ona byla klidná.Raketu obestřela neprostupná tma.Její konstrukce se třásla .Něco jí vsakovalo hlouběji a hlouběji do svého nitra.Trvalo to neskutečně dlouho a přitom krátce a potom.....Sylvie tomu nemohla uvěřit!Ovzduší se  uvolnilo-raketa opět plula klidně a vyrovnaně, pasažéři se probrali z mdlob.S úžasem sledovali,jak se na obzoru objevila neznámá planeta zahalena v cárech mlhy. Co se stalo?Jakto že je nepohltila černá díra?Kladli si otázku.Sylvie byla však ještě zmatenější.Je snad černá díra jakýmsi spojovacím tunelem z jednoho konce vesmíru na druhý?