Teď už se nemůže nic stát...

Čtyři stěny, strop, podlaha, pořád to samé okno… nic se v tom pokoji nezměnilo, už celých šest let, a přece se tu najednou lépe žije. Vyjdu ven a v každém svém nádechu to cítím. Každý už to ví, brzy bude konec, musí být… Ležím na zemi, která je přeci jenom ještě chladná a přesto mě hřeje, jakoby i ona cítila, co se blíží. Ach a nebe, to modré nebe je teď tak krásné, ani nevím, kdy naposled bylo takové! Bílé mraky mi připomínají jen samé hezké věci, ne, teď už věřím, teď už se nemůže nic stát. Srdce mi buší a tep se zrychluje, chce se mi tančit, dělat bláznivé věci. Honem, honem, musím mu to říct! Jdu pomalu parkem, ne po cestě, ale travou kolem stromů. Hlavu zvednutou ke korunám, nedívám se pod nohy, našlapuji tak jistě. Do obličeje mě šlehají paprsky slunce, které sice ztěžka, ale přece prosvítají mezi zeleným listím. Zdá se mi, že tak krásný duben jsem ještě nikdy nezažila.
Přistoupím k vysokému činžovnímu domu, ruce se mi třesou vzrušením a já se jen těžko trefuji na zvonek, který bych jindy našla i poslepu. Dvakrát dlouze zazvoním a rychle odbíhám od dveří tak, abych viděla až vykoukne z okna. Třetí patro, tamhle to okno, ano to je jeho. A už se něco hýbe za bílou krajkovou záclonou. Ten úsměv… až se mi podlamují kolena. „Jardo, Járo! Slyšíš! Poběž ven!“ víc ani nestíhám říct a on mizí zpátky za záclonou. Sedám si na obrubník u domu. Čekám jako vždy nervózní, ale tentokrát o něco víc. Marně se snažím zachovat chladnou hlavu, musím si trochu srovnat myšlenky. Všechny své dojmy utřídit do logických vět, tolik mě toho napadá, tolik způsobů, jak to říct. Snažím se najít ten správný a přesto vím, že je úplně jedno, který to bude. Nic nemůže pokazit tuhle chvíli! Budou to jen má slova, má slova vycházející z mých úst a hlavně z mého srdce, bude to právě ta chvíle, na kterou budeme vzpomínat ještě dlouho, protože teď už se nemůže nic stát. „Hani!“ ozve se jeho hlas za mými zády, vstávám a dychtivě k němu běžím. Padnu mu kolem ramen, v jeho objetí je pokaždé taková něha, cítím se s ním tak krásná, tak jedinečná, s ním přestává být okolní svět tak zlý. Přestávám vnímat ten nepřátelský život kolem nás, v tu chvíli mě nezajímají zprávy z bojiště. Srdce jakoby přestává být samo, jakoby konečně našlo někoho, o kom ví, že jen a jen pro něj bude bít, ať se děje ve světě cokoli. I kdyby Němci postavili tisíce zdí mezi nimi, oni se uslyší… Dnes je to ale jiné, tentokrát se nedá zapomenout na to, co se děje kolem nás. Proč to tak je? Proč se od něj poprvé za celou dobu odtahuji? Snad proto, že se konečně objevily také dobré zprávy? Šplhám se k jeho uchu: „Dneska v noci jsme zase poslouchali rádio!“ Polknu a dávám mu prostor k otázce a při tom se mu dívám do modrých očí. „Dobré zprávy?“ ptá se s nepatrným chvěním hlasu. „Rusové jsou v Brně, už to nemůže trvat dlouho, že ne?“ trochu mě zarazí jeho pohled. „Čtrnáct dní, do měsíce jsou tady!!!“, ale to už běžíme, ani nevím kam. Držíme se za ruce a nic nemůže být krásnější.
„Kam mě to táhneš? Zastav už!“ říká se mi to tak těžko. Sem udýchaná a smích mi na síle nepřidává! Konečně se zastavil. Sedneme na lavičku a oba těžce oddychujeme, dívajíc se sobě do očí. Musím se tomu smát, proč jsme jen tak spěchali. Od teďka už budeme mít spoustu času, nebudeme žít ve strachu, co nám přinese zítřek. Teď oba víme, že zítřek, ne, nejen zítřek, ale všechny další dny budou patřit nám. Chytne mě kolem ramen a já se schoulím do jeho náručí, hledíme s tupým úsměvem před sebe. „Myslíš, že se toho pak hodně změní?“, ptá se. „Nevím, víš co bych si přála, aby se zase otevřely školy, nesměj se, myslíš, že chci být navždycky švadlena? Tak moc ráda bych byla něčím víc.“ zavírám oči, jako bych chtěla potají domyslet svůj sen. „Vždyť já vím, hlupáčku, všechno bude!“ pohladí mě po vlasech: „Nyní už máme všechno jenom před sebou!“.
Položím si na něj hlavu a nechám se hladit jeho rukou ve svých vlasech. Chvíli takhle jsme a vnímáme pouze jeden druhého. Ticho přerušuje pouze jeho pravidelný dech, který mě naplňuje určitou jistotou, jistotou, že vše opravdu může být jako dřív a možná ještě lepší. Možná, že to bude trvat dlouho, možná ještě dýl, ale já jsem si jistá, že se toho dočkám a on bude se mnou. „Chtěl bych tu s tebou být napořád…“, řekne jakoby věděl, co se mi honí hlavou. Opatrně se zvednu a se silným pocitem, že má ústa teď mohou promluvit i jinak než pomocí slov, se blížím k těm jeho. Zavíráme oči, náš polibek je tentokrát nejen plný lásky, ale také naděje…

.
.
„Ahoj mami, tati!“, zdravím po ránu rodiče a snažím se rozkoukat i přes slepené oči. Sedí u stolu, snídají jako jindy a přece tuším něco nezvyklého: „Děje se něco?“ trochu se začínám bát a sedám si k nim. Až táta pochvíli kousání do pečiva promluví: „Američané provedli nálet na Škodovy závody…“, sklopí hlavu: „…v Plzni, ale snad se nemáme čeho bát.“ Snad…
.
.

„Lásko! Tak rád tě zas vidím! Kam půjdeme dneska?“ , pokaždé, když ho takhle vidím, jsem tak šťastná: „Co třeba projít se po městě?“ Dnes mám takovou chuť jít mezi lidi, jen tak chodit městem, držet se za ruce a smát se na všechny strany, aby každý věděl, že mi dva patříme k sobě, a že nás nikdo nerozdělí! Dneska je mi opravdu tak krásně, jakoby se nemohlo nic stát. „Co kdybych tě pozval na kávu?“, na to se mu nedá říci ne: „Zase tam k nádraží? Tak jdem.“ Ráda poslouchám jeho plány do budoucna. Občas zní tak neuvěřitelně, ale já je přesto moc ráda slyším. Díky nim mizíme daleko za hranicemi opravdového života. „Po válce, až všechno skončí, odjedeme spolu do Paříže a všechno si vynahradíme, budeme se procházet po Champs Elysées, kolem nás už nebudou trosky domů, ani lidé v německých uniformách, bude to jen a jen Francie. Slibuješ, že pojedeš?“, ptá se mě a snad to ani nemyslí vážně. „S tebou? Určitě ano, moc ráda! A myslíš, že se vůbec dočkáme? Všechno to trvá nějak moc dlouho.“, ach, ty jeho oči: „My dva se dočkáme čehokoli budeme chtít, jsme přece spolu!“, začínám mu věřit každé slovo. „Přesně tady,“ ukazuje na vlakové nádraží, vedle kterého stojíme: „ Za pár let nastoupíme do vlaku a po…“, už ani nedořekl. Oba teď s údivem sledujeme blížící se letadla, která letí proklatě nízko nad zemí. „Utíkej!!!“, zakřičí na mě, ale to už se ozve silná rána. Trochu mě ohluší a já zůstávám jako v tranzu…
…. probere mě strašný jekot, lidé zmateně pobíhají, nikdo neví kam se schovat, nikdo neví ,co přijde dál. A kde je on? Bože, je tady, děkuju! Ale co to dělá, co mi naznačuje? Ne!!! Bez tebe já nejdu. Kam to běžíš? „Běž, poslechni mě, schovej se tamhle v tom domě, jak běží ostatní! Já jdu pomoct raněným! Běž, utíkej! Já se pro tebe vrátím…“, já hloupá běžela. Zabouchly se za mnou dveře zrovna ve chvíli, kdy se ozval další výbuch. Někdo mě stáhl do sklepa a hodil na zem vedle ostatních plačících, naříkajících a zhluboka oddechujících lidí. „Je tam vlak plnej německejch lazarů a hlavně taky munice. Ty letadla jsou americký!“, ozve se hrubý mužský hlas někde ze tmy.
Srdce mi buší, ano, to vím. Ale to, jestli má ještě pro koho, mě tíží, jak ten největší kámen. Každý výbuch nad námi, každý zoufalý výkřik se mi zarývá hluboko pod kůži. Jako kdyby sto kladiv bilo svůj hřeb do mého těla a já s každým posunutím hlouběji začínala tušit, že už ho nikdy nespatřím. Konečně nastalo ticho a ti nejotrlejší běželi ven. I já po chvíli sebrala sílu a vyšla po dlouhých schodech ven ze sklepa a celou tu cestu z domu, jsem si opakovala jediné, slíbil, že se pro mě vrátí! Je to poprvé, co vidím něco takového, všude kolem je spousta střepin, zraněných lidí, kouře, nádraží hoří… Zmateně běhám kolem a hledám ho a… klesnu na kolena a obejmu ho, políbím, pohladím po vlasech, přesně tak, jak to on dělával mně, když jsem se chtěla cítit v bezpečí. Dívám se na něj, ale najednou se mi mlží zrak, z mých očí, které ještě před hodinou byly plné lásky a naděje, se hrnou slzy do dlaní od krve. Jeho krve… Krve toho, jenž slíbil, že bude navždy se mnou, krve toho, jenž mi již nikdy neoplatí dotyky…

---