Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

JEDNO RÁNO NA POŠTĚ-11

26. 10. 2007

2124

Autor

fungus2

Při pohledu do zrcadla se vedoucí pošty Robert Stehlík zděsil. Vlasy připomínaly vrabčí hnízdo a bělmo v očích vystřídala červená barva. Poté si povšiml dvou rozmazaných fleků na tvářích a on vytušil, že se jedná o obtisky rtěnky. V hlavě mu nepříjemně hučelo, přičemž se snažil vzpomenout na to, jak se vlastně dostal do své kanceláře na poště.

Po několika pokusech se mu podařilo vstát ze židle a dojít ke dveřím. Při jejich otevírání zakopl o práh, načež hlavou a dlaněmi vrazil do nástěnky. Chodbou se vzápětí ozvala velká rána, po níž chvíli s užaslým výrazem v obličeji seděl na podlaze. Pak se snažil nástěnku znovu zavěsit, ale když mu opakovaně spadla na hlavu, tak přestal mít snahu jí pověsit. Svou pozornost následně obrátil k automatu na kafe. Cinkot dopadnuvších a kutálejících se mincí po podlaze doprovázel jeho snahu o vhozený kovových peněz do automatu.

Za nějaký čas se mu podařilo strčit mince otvoru, aby po chvíli nejistou chůzi odkráčel ke dveřím od WC. Vzápětí však na dlaždičkách záchodové místnosti podklouzl a poté se ozval výkřik. Po něm následovala rána, načež bylo slyšet splachování záchodu, do kterého se mísilo jeho řvaní.

Když směnová vedoucí Marta Blažková došla do kanceláře, tak byla překvapena nezvyklým tichem, co na poště panovalo. Proto nahlédla do haly a ke svému zděšení nikde neviděla žádné zaměstnance.

„Co to má znamenat! Kde jsou všichni!“ vyhrkla, přičemž uviděla, jak po čtyřech ze dveří WC vylezl Stehlík se záchodovým prkýnkem kolem krku.

„Roberte! Průůůůser! Nikdo tady není!!“ rozkřikla se na celou chodbou.

„To mě ani moc nepřekvapuje,“ vysoukal ze sebe vedoucí a odhodil záchodové prkénko.

„Proboha! Jak to vypadáte!“ vyhrkla na něho.

„Jsem měl menší nehodu na záchodě.“

„Vokamžitě zavolejte všem zaměstnancům!“

„Ale já nevím kam.“

„Na mobily i na pevný linky!“

„Kde je dispečer? Jak to, že tu taky není?“

„Asi vyspává po bujaré noci. Tu jste jak vidím prožil i vy,“ mínila Blažková.

Stehlík poté vrávoravě došel do kanceláře a usedl ke stolu, na němž byl telefon. Za chvíli vyťukal na tlačítkách číslo na dispečera Josefa Nováka.

„Halo, kdo to volá?“ uslyšel za okamžik ve sluchátka hlas dispečera.

„Josefe, kde si? Tady nikdo vůbec není!“ vyhrkl Stehlík.

„Vždyť jsou všichni ještě na disko parníku. Taky si tam přeci byl, než tě šoupli do toho nafukovacího člunu.“

„No jo vlastně. Už si vzpomínám. A kde si ty?“

„Já zrovna jedu pošťáckou dodávkou a už vidím poštu.“

Stehlík se za stolem postavil a uviděl přes okno jedoucí poštovní dodávku.

„Už tě vidím. Co ty blbcové ještě teď dělaj na tom parníku!?“

„Vono tam došlo ke vzpouře a pošťáci se zmocnili parníku. Vůbec nevím, kam chtěli plout..jéééé!“ uslyšel vzápětí výkřik dispečera. Současně se Stehlík zadíval oknem k vrátnici a spatřil, jak modrá dodávka prorazila závoru.

„Roberte, mě to nějak nebrzdíííí!!“ vyjekl Novák, načež se v areálu pošty za kvílení pneumatik otočil. O několik vteřin později se dodávka srazila s autem, které projelo vrátnici. Z něho poté za výkřiků vyskočilo několik mužů v oblecích. Stehlík hned vytušil, že se jedná o lidi z ředitelství a s očima v sloup pozvolna klesl pod desku stolu. Zároveň se od nedaleké řeky ozvalo houkání parníku, na jehož přídí několik postav mávalo poštovními vlajkami.