Dívka Sonatina

Sonatinina poezie se od chvíle kdy na Písmáka vstoupila, domnívám se že v březnu minulého roku, vyvíjela velmi rychle. Ale hlavně zajímavě. Tím nemyslím ani tak vývoj kvalitativní jako obsahový. Přišla s dívčí milostnou poezií, velmi dobrou poezií, přece však bylo evidentní že obsahem jejích básní je hra s fantazijní láskou, že nepíše lásku žitou. Počínaje půlnoční, až někam k letenským ateliérům, (navázanost Sonatininých básní na jakousi řídící osu je neuvěřitelná, až jsem zatoužil mít k dispozici nekonečně dlouhý stůl, a na něm všechny její básně jednu vedle druhé, a nacházet krok vzad předzvěsti a příznaky, a krok vpřed důkazy a potvrzení) najdete v jejích básních dívku která řídí svůj milostný sen, aby byl krásný, aby byl i vzrušující, ale přirozeně aby nebolel. A zjevně potěšená svým objevem, a "odvahou" (možná i nadšenou odezvou) s ním nakládat, formuluje Sonatina obsah svých básní s moderní cudností. Všechno co v této počáteční fázi napíše jsou scénáře, choreografie, současné kurtoazie?, prvních schůzek romantické dívky. A všechno se to nachází v násadce pera která voní fialkami, kterou autorka okusuje v teoretickém vzrušení. Možná rychleji než předchozími slovy se vyjádřím, že jde o jakýsi básnický střední proud. Vášně jsou tu příliš zaoblené, smyslnost příliš poetická a harmonická. Při četbě jakéhokoliv díla mívám problém čistě oddělit formu a obsah, pro obsah jsem schopen nevnímat formu, a forma někdy dokáže doplnit chybějící obsah. Myslím že u Sonatiny se mi přihodilo to druhé, velmi dobrá forma v mých očích povýšila slabší obsah. Sonatinina dívka ovšem přes své mládí ví co je v mileneckém svazku její vítězství, a co musí poskytnout muži, aby vztah měl trvání a oboustranně příjemný průběh. Ostatně praktické chápání světa je vlastní celé Sonatinině tvorbě. Skoro každý viděl aspoň pár z těch nádherných filmových scén z parků, v nichž dívky, nasvícené sluncem v průsvitných šatech, unikají podél keříků a kmenů, smějí se a jsou vzrušené, ….        "Ve studu tiskne blíž kolena"        "v mých nahatých myšlenkách očí"        "přilnuly … aby … cítili něhu a teplo života,"        "Slunce se nestoudně zhouplo po mých bocích." ….aby nakonec, udýchané, byly polapeny do náruče kterou si zvolily.        "až se zachvěji poprvé."        "V trávě a mokří žijeme jako o život."        "A nezranil si Dlaně Okvětním listem Lilie" A o toto výše uvedené v podstatě v Sonatinině prvním období jde, o nic víc. Kdepak, já se nesměju, tahle selanka je čistá krása, komu bylo sedmnáct a cosi podobného nezažil, pocit že tahle dívka, a tenhle okamžik, jsou tím proč jsem na světě a proč Vesmír vůbec existuje, tak ten chlap je dneska citový invalida, a není to žádný chlap. - To jenom to vědomí že všude se vraždí, támhle se vede válka, a o kus dál, na mapě vpravo dole, chcípají tisíce lidí hlady, nás naučilo zesměšňovat všechno "pošetilé", "romantické", "jemné", to co vedle aids, drog, hladu a války vypadá nepodstatné a neangažované. (Já vím, tenhle odstaveček měl být o dívce a jejím pulsujícím srdci. Jenže to bych i já musel být žena, abych si na to troufl.) Sonatinina obraznost je od počátku, a trvale, vybavena vkusem a citem pro uměřenost. Její texty plynou "řízeně" až k poslední řádce, kde se obsah básně nikdy nestane dramatem pro které by čtenáři zatrnulo, ani štěstím které by mělo blízko k extázi. Nikde jsem u Sonatiny nezaznamenal pokus jít proti své přirozenosti, učinit v básni zásadní zvrat, vyhrocení na ostří nože, zanechat nutkavou otázku. Zdá se že stavy kdy je člověk sám sobě neznámý se jí nepřiházejí. Nebo si je autorka s rozmyslem (pro básníka nebezpečným) vyřeší dřív než začne psát. Vkus a střízlivost jsou jistě velmi žádoucí vlastnosti pro ženu když stojí před šatníkem a zvažuje co na sebe, jsou to však žádoucí vlastnosti pro básnířku? Tahle výbava Sonatinu sice chrání před tvůrčími "propadáky", ale její "neoblomná rozumnost" mě někdy dráždí. Obecně se mi na svém počátku Sonatina jeví jako hodná gymnazistka ze sousedství, to děvče co vždycky tak pěkně pozdraví, a píše si přitom ty milostné básničky. Myslím že v tuhle chvíli by za skutečně nadějnou poetku mohla být označena někdy na počátku dvacátého století. Ve švýcarském lyceu by ji spolužačky obdivovaly, a pedagogové významně zdvihali obočí a uvažovali o zvacím dopisu rodičům. A když si dovolím trochu zažertovat, a věřím že mi to Sonatina odpustí, řeknu: ‚hle, odvážná Sextánka'. Sonatinina tvorba se ovšem rychle vyvíjí, najednou je cosi jinak. Jestli chronologie publikování jejích básní platí i pro jejich vznik pak ..., mě přepadl pocit že si autorka svých básnických etap a jejich obsahu je předem vědomá. Nevěsta, Mé blízkosti, Pantomima, Rozhovor z múzou, a Korzet mé lásce jsou básně v řadě, a je v nich průzračně viditelný posun autorky do vyšší kvality téhož tématu. Jinak řečeno, téma lásky zůstalo, obsah oné lásky však nabyl jiné podoby. Jenom porovnejte: Půlnoční:        "s pocitem závratných/ doteků poznání" Dívka z obrazu:        "jsem necudná/ hned v několika odstínech" Klavírní siesta:        "můj strach/ i radosti/stud, zmar/i toužení" Hřešila jsem myšlenkou na tebe:        "V úsměvech/ Halím se" A Nevěsta:        "Soutknutí/ Opravdu chceš?" Mé blízkosti:        "Štítěná divou březostí" Na konci plesové sezóny:        "Zmarněle o dlažbu/ Otřela nevinnost/ Slízala všechny stopy" Tohle výše uvedené snad ani nemusím komentovat, nový slovník, odvaha vyslovit slova sexuality zpočátku nemyslitelná. Slovo "odvaha" jistě není to pravé, já Sonatinu nepodezřívám že by před "divou březostí" předtím omdlévala, jenom to nebyla slova tehdejšího jejího slovníku, v dívčí poetice pro ně není místo. - Jistě, každý jsme markantní, nejde tu o to že by Sonatinina vývojová čitelnost byla čímsi mimořádným, jenom je nadobyčej zřetelná a zajímavá. Jsem tak troufalý že tvrdím, že bych našel ve většině Sonatininých básní několik nitek, jimiž jsou navzájem propojeny a obsahově předurčeny. I když samozřejmě já tu předurčenost našel až ex post, netvrdím že bych ji dokázal předvídat. V básni Rozhovor s múzou hovoří Sonatina o odmítnutí múzy, ale myslím že ve skutečnosti tomu bylo naopak, teď ji Múza (ta dospělá) objevila a autorka ji přivítala čistým listem papíru. Vzápětí odložila svůj korzet. A tím se vyvázala z mravů vzorně vychované slečny z dobré rodiny. Ale upozorňuji, z mravů nikoliv morálky! O Sonatininých limitech byla řeč už u toho šatníku. A jestli chci dokazovat předurčenost obsahu (ty spojující nitky, či autorčino předvídání, neříkám že vědomé) Sonatininých básní, stačí mi jenom "zalovit" v nich tak jak jsou datovány, a nabídnout: Ano "dívenka smyslnost", odkráčela do ticha, "elegie ženskosti", "se všemi letními šaty", "zazvonila u mých dveří" a řekla že "plachost mi nesluší" vzápětí "jazykem dotkla se mezihra", teď "vpíjení stanoví pravidla". Takhle Sonatina oznámila svůj nový tvůrčí stav. Básně Rozrývání něhou, Tmou tmoucí, Dívka v turbanu, Okřídlené mnohotaje, jsou krásný záznam prvních dnů a týdnů lásky, Sonatina se v nich od slov posunula k realitě milostného vztahu, a ve volbě slov: "pořezat o hroty, zakřikni zmar, vryté bolesti, útržky pokojů za nehty, …" lze poznat a sledovat milostné ohledávání muže ženou. A Sonatina také začíná "dialogy" (patří k nim i monology, neboť dialog lze rovněž vést s otázkou, i akce, neboť vztahové akce jsou nakonec podrobeny výkladu, tedy monologu) ve svých básních převlékat do jiných významů než hledání závěrečné poetiky (happy endu): ‚Která jsem Já, a která se ti zdám?' Tahle otázka je v některých jejích v básních položena Jí Jemu, ale brzy ji Ona začne klást i sama sobě: (Z mých malých paradoxů.) Mezitím si ovšem Sonatina "vystřihla", anebo v tom vzníceném tvůrčím rozpoložení vystihla, nádhernou abstraktní Večerní toaletu. V této básni poprvé opustila svoji dívku pro všechny dívky co kdy žily, jejího milence pro básníky všech věků, ale …, kdo je Faraon? Ta otázka, i když o ni nejde, je zajímavá a zní. A je náznakem co Sonatina umí, i když zatím nevyužívá. - Stejně kvalitní je i pozdější báseň Nejunavenější blízkost, velmi prosté zklidňující filosofické usebrání. Když z tohoto místa pohlédnu k počátku její tvorby, vezmu i ten vstup na milost, protože takhle viděno k té cestě patří, nebýt počáteční dívčí poetiky, jak by byla vidět a vynikla nynější poezie skutečná? Počínaje dívkou v turbanu jsou to básně o štěstí probuzené dívky, s radostí a odvahou žít naplno kam až jí přirozenost dovolí, vlastní přirozenost! Na to upozorňuji, (možná už zbytečně, ale jde o limity tvorby), protože původně šlo o přirozenost na hranici prostředí ve kterém se pohybovala. Stojí za to číst z Chodím po střechách, Jarem získaná, Věčně hořící a další. Tahle mladost, sebe si vědomá, a se vědomím vzrušená, se mi velmi líbí. Tady dokonce vidím jakési vrcholné Sonatinino období. Když k těm básním právě zmíněným připojím Dokonalou chvíli, Hledání jantaru a Kočky z klavíru, mám dojem že čtu lyriku která svojí lehkostí, nepřetížeností tématem, přesně odpovídá tomu jak má psát básnířka na počátku své vážné tvorby. Domnívám se že cokoliv Sonatina napíše, tak proto že ji to baví, nikdy u ní nenajdete nářek nebo stýskání, potřebu vyplakat se, vzdorovat, provokovat, (že by ona rozumnost jí vždy včas přesvědčí že je to marné?). Jako na začátku ji bavilo psát tu naivitu dívky bezpečně končících romancí, tak ji teď baví chodit po střechách, kreslit si po kůži, smát se nadávkám z okna, prostě odčítá do svých básní puls svého srdce v právě teď. Milování je ovšem jenom částí života, a ten má navíc svůj průběh. Sonatinina hrdinka se stává vícetvářnější, to obklopení událostmi, je třeba je zreflektovat. Je-li Život hnízdo, a Láska ptačí vejce, pak přes propletené větvičky často září a hřeje Slunce, ale někdy jsou cítit spíše trny. Tyhle dvě polohy (ne polarity), lze nalézt v Obíhání, Veselé taškařici, Když Manon. Jsou pozitivními plody Sonatininy rozvážnosti, kterou jsem výše nechal stát s otazníkem. Jestli bych byl nakloněn podléhat představě že Básník, to je rozervanost, konflikt, odpor vůči toleranci, tak tady právě Sonatině její "uvážlivost" pomohla napsat básně, které nejsou pouhou osobní časovou výpovědí, ale které si vnímavý čtenář snadno může transponovat na vlastní prožitky. Jestli Sonatina tento příběh v tolika básních píše vědomě, tedy smekám klobouk před tak vyrovnaným zpracováním. A jestli je to neřízené, jestli je to takhle prostě v ní, a ona jenom zachycuje co se v ní děje, tedy oceňuji štěstí že je touhle vlastností tak kvalitně obdařena. - Ano je to skutečně deník v básních. Kontinuum, neuzavřené, nehledající svůj konec. Protože po této básni bude následovat další, jako po tomto dni další den, jako po tomto zápisu příští … (však také řada básní v tomto období končí třemi tečkami). :-) V tuhle chvíli stojí v pozadí Sonatininy tvorby aktuální prožitky. Neohrožený král, Koktejl s ořechovou vůní, Nauč se číst, Vůně v těsnotách, jsou už nepochybné doklady o pomoci tomu druhému, "transfůze slov podpory", protože žitá láska po několika měsících už zná svoji sinusoidu v celé délce. - Obsahový rejstřík jejích básní bude zřejmě vždycky partnersky vztahový, nebo se bude projektovat ve vztahu ke světu v soukromé výpovědi. I přesto že celá Sonatinina tvorba je psaná z pohledu jedné charakterové postavy, a navíc je ten pohled velmi úzký, nenudí. Zatím. Přesto se domnívám vidět v jejích posledních dílech určitou ztrátu invence. Možná právě pro tu psanou kontinuitu jsem v očekávání nějakého zvratu, zcela nového dílu, s jiným výrazovým aparátem, a on nepřichází, autorka s poctivostí archivářů vyčerpává své události až do závěrečného resumé. Což myslím není dobře. Tvorba postavená na aktuálním se totiž nutně mechanizuje a vyčerpává. V tuto chvíli by Sonatina potřebovala nový motiv, více nadčasový. Hrozí jí totiž že se jinak stane novinářkou, píšící ve verších. Ale možná že si to sama uvědomuje, svoji druhou autorskou rovinu obohatila básněmi jako Ještě jeden svět, Depeše, Rozhovor, Hledání jantaru (velmi se mi líbí), Historie jedné vůně, Kočky z klavíru (opět velmi líbící), Zdivočela, Nejunavenější blízkost. A v nich vidím východisko do budoucnosti, Sonatina má pravděpodobně schopnost naložit si přesně tolik kolik unese. A tyhle "nové" básně jako nový úvahový prostor unesla. - Zatím ovšem zřejmě ještě nedospěl čas aby se jim věnovala plně.