Věř mi

Věř mi

      „Proč bych ti měl věřit?“ zachroptěl vyděšeně prošedivělý muž.

     „Nejspíš proto, že jsem jediný přítel, kterého máš.“, odpověděl nevzrušeně jeho společník. Nervózní muž, s kterým se tu už hodnou chvíli dohadoval, ho začínal nudit. A nedá si říct a nedá…

      „Ale to přece nemůže být pravda! Něčemu takovému prostě nemůžu věřit!“ Bezradnýma očima zoufale těkal ze strany na stranu, jako by každou chvíli mělo přijít něco, co ho probudí z téhle příšerné noční můry. „Něco takového by mi nemohla udělat!“

      „Ale udělala!“, vyštěkl druhý muž a černé, dosud pečlivě sčesané vlasy, se mu zatřepaly kolem bledého obličeje. „Tady přímo před senou máš důkaz, tak co ještě chceš?“ Vrazil mu do ruky fotografii, na níž se odráželo matné světlo pouličních lamp.

      Muž na ní pohlédl se slzami v očích. Viděl rozmazaně, ale přesto rozeznal krásnou zcela nahou ženu, která pro něj znamenala celý svět. Ve vášnivém obětí ji tu svíral cizí mladík.

      Do břicha se mu svalil těžký kámen, který nemilosrdně utlačoval jeho ubohé vnitřnosti. Dech se mu zarážel v hrdle a na vráskami zbrázděném čele se mu vyrojily kapičky potu.

      Jeho společník ho se zájmem pozoroval.  

      „Tak už mi věříš?“

      Místo odpovědi se mu dostalo jen napůl šíleného pohledu, kterým onen muž vzhlédl od fotografie.

      „Za to mi zaplatí.“ Zasípěl přeškrceně, zatímco fotografii křečovitě trhal na několik kousků.

      Tmavovlasý muž pak jen sledoval, jak od něj jeho postava vrávoravě vzdaluje, až nakonec zmizela za dveřmi jednoho z okolo stojících domů. Nastalé ticho přerušil ženský výkřik a tlumený výstřel.

      Bledému muži dosud nehybně stojícímu na ulici zableskl ve tváři výraz triumfu. S vítězoslavným úsměvem ledabyle luskl prsty a zbytky roztrhané fotografie ze změnily v čoudící popel.

      „A seš můj“ zašeptal sladce a volným krokem zamířil ke ztichlému domu.