K řece mě přitahoval stav marnosti....

      Ten den mě to k ní přitahovalo jako nikdy dříve. Vidět ji, políbit její ledové tváře, přivonět si k ní.

      Hned v první chvíli jsem na ni zpozorovala podzim. Zrezivěla a trochu pospávala, po vlnách převalovala první spadané lístky, vlasy si cuhcala o potrhanou trávu. ( Znám Tě, znám! Přicházíš za mnou i ve snu.) Sama si vytvořila své okolí, sama ho podporuje....Dává život mrtvému, nechává rozkvétat duhové květy, pečuje o kořeny stromů, chrání život svého dna. Nedovolí ublížit, je přeci tak dobrá, tolik dobrá!

      Posadila jsem se na břeh. Požádala mě, abych smočila své nohy v její vodě. Nikdy jsem jí nedokázala nic odepřít. Omývala mi tedy teď krev z bosých chodidel, hladila kotníky. Měla ve zvyku laskat vše kolem sebe, snad to ani jinak neuměla. Kameny, rákosy i větve do ní ponořené....a ty nešťastné, které na ni nedosáhly, tešily se alespoň z jejího smíchu.

      Nevím ani, proč mě tolik přitahovala. Snad že se měnila každou vteřinou a přitom zůstávala stejná, snad že utíkala a nikdo jí nepodrážel nohy, nelámal kosti.

     Jednou jsem po cestě za Tebou potkala nějakého člověka, nevím, byl - li starý, mladý, muž či žena. Optal se mě tehdy, kam jdu. ( Přísahám, nechtěla jsem Tě prozradit, ale.... ) Tu on mi vypravoval, že, "tam u nich", kráčívá také za vlnami, v marnosti přicházívá k proudu. Byla jsem si jistá, žes to ty, která tiší jeho smutky, protože Tys přeci jediná....!

      Hodiny jsem dokázala zírat do Tvého dna, na Tvé tváře. Chvílemi jsi okázale šeptala kamenům, potom hned spílala jemnému písku. Duhově zářily Tvoje odrazy v korunách stromů, jste přeci z jedné krve, jednou Rukou vtištěni do světa. Stalo se mi slastí pozorovat vaše hříčky, milování dřeva a vody, bez dotyku.

      Tam, o něco dále po proudu, šíří do velké tůně, rozlévá se v široké oko. Kdysi mě tam zavedla, chtěla se pochlubit, co dokáže. Přichystala mi tu i plochý balvan na posezení a nechala slunce zapadnout. Když si mé oči přivykly náhlému zatemnění, uviděla jsem vprostřěd jejího těla bílé labutě. Nepřiletěly odnikud, nedosedly na hladinu....To ona je vytvořila ze svého života, snad proto, že mi chtěla ukázat, jak učiní z neživé tmy bílý život. Chtěla mi jít příkladem, chtěla mě tomu naučit, jen pozapomněla, že jsem jen člověk, něco takového přece nikdy nedokážu! Pro tento výjev jsem ji milovala ještě víc.

      Jen jednou jsem se odvážila do ní vstoupit, nechtěla jsem narušit její život, protože, přes všechnu spřízněnost, nemohla jsem jí být natolik přirozená jako oblázky a stébla. Tu ona mi zábleskem na hladině ukázala místo, kde se má chodidla dobře vtisknou do měkkého písku. Nechtěla totiž, abych si poranila nohy o kamení.

      Přicházela jsem za ní vždy v úzkosti, v marnosti, v pohrdání okolím a ponejvíc sama sebou. Často ze mě cítila "žluklý mlíko". Přijímala moje stížnosti na Svět bez sebemenší vrásky, polykala a topila mé neustálé vzdechy, tiše bořila hranice mezi duší a tělěm. Polykala moje hříchy....

      Přes její shovívavist jsem si nikdy nedovolila přinést na návštěvu k ní svoje víno. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděla, i když jsem bývala veselejší....nesnášela totiž faleš. A navíc....při našich setkáních jsme rozmlouvaly výhradně v tichosti, což by bylo mou opilostí dozajista porušeno.

      Ale dnes jsi jiná. Ne....nezlobíš se na mě, přesto že shlížíš do mé duše. Nevyčítáš. Nevyčítáš, že už nemůžu dál. Tvé vznešené vlny jen dál líbají mé kotníky a chystají se přijmout moje zničené tělo. Toužíš po mě, stejně tak já po Tobě. Vstupuji mezi rozeklané břehy, na mou žádost mi podrážíš nohy. Stávám se konečně Tebou, příjmáš mě mezi své vlny navždy. Naposled Ti poděkuji.