Drobnosti

Jakou drobnost,

jakého člověka?

Na zítřek usedl

a mohutným cvalem poráží

zanedbané království.

Potichu ticho

a drobnosti mlčí.

Neříkají ani moment pravdy,

jen střílí nazdařbůh,

jen kvičí před porážkou ,

jen doplétají ozvěnu,

opisujíce řádky hlubokých psaní

s vůní zarosenou dálkou.

Odvahou buď zítřek,

nebo alespoň bojem bez předem

prohraného zasmání.

A nekřič.

Nestrachuj, nezajíkej horké myšlenky.

Pálí.

Ale v kouři schovaná

část malé vzpomínky pak kartou je nejvyšší.

Chce si hrát,

zbaběle couvat přítomností

až k odkvetlým jarům,

které nevrátí ani ta žlutá, ta zapadnutá.

Nakresli si anděla,

do křídel naději,

ať ho zabije,

ať ho pohladí

pohledem hladovým po noci,

až usne, pak zakřič, že krade.

Že nezapomíná.

Naopak otevírá troufalostí sny

a dělá, jako že se chumelí

i zasněženou koulí bez pozvání.

Vidět slzy by mu stačilo,

rozehnat stromy,

zasadit pochyby

a užít dosyta zítřejších koní,

kteří se narodili, aby odnesli zpět

a otevřeli brány.

Tak jaké drobnosti mít uzamčené ve tvářích?

Nedát najevo soucit.

Tak jakého člověka?