Převaluji se pod dekou příjemnou jako smirglpapír, na spánek ani pomyšlení, ve tmě chór dvaceti chrápajících mumií a smrad, za který by se nemusel stydět ani kravín v parném létě. Tak to v mých dětských představách opravdu nikde nebylo.

Rozsvěcí se světlo, pohled na hodinky [03:00]. Místnost se dává pomalu do pohybu, aby zakrátko dosáhla hemžení rozkoplého mraveniště. ´´Moje bota, tvoje bota, au, nešlap na mě, … ,´´ ozývá se v několika světových jazycích. Již tady se odděluje zrno od plev. Jako zkušení mazáci bereme připravené věci a opouštíme bitevní pole rozbouřené horolezecké noclehárny.

Oj! Pohled do plné jídelny nám ukazuje, kdože to jsou ti opravdoví mazáci.

´´Sereme na snídani,´´ strká do mě ze strany Jindra, ale vzpomínka na pohublé pokladničky  v daleké domovině nám to nedovolí. U našeho stolu posbíráme zbytky, které nestihla zkonzumovat  hlučná skupina  jižanů a vyrážíme.

Pohled  do noci bere dech.

Jako vánoční stromek vypadá hora osvětlená řetězem blikajících čelovek [těch úplně největších mazáků], který se u potemnělého vrcholu plynule rozlévá do nekončna hvězdné oblohy. Je to jako sen… .

´´To je snad sen,´´ slyším někde z vesmírné dálky hluboký hlas. Radostné překvapení, že i vždy na zemi stojící Jindra se nechává unést romantikou okamžiku, netrvá dlouho.

´´Do prdele. To není možný,´´ další slova mě definitivně sráží zpět do života, abych se ujistil o svém omylu. Jeho  rozčarování jenoznačně nepatřilo hvězdné obloze.

Zíráme nevěřícně do tmy.  

Hned za chatou, u prvního skalního výšvihu, je fronta.

Opravdu.

Dlouhá řada čekajících, jako někde před obchodem. Sledujeme to maňáskové divadlo a v duchu se ptáme, zda opravdu všichni zde přítomní chtějí vylézt až nahoru.

Pomalu, ale přeci, pomyslím si po překonání první překážky, právě ve chvíli, kdy se potemnělý průvod znovu z nevysvětlitelných důvodů zastavuje. Netlačit se, nepředbíhat, hezky spořádaně, ták, další  výšvih, další zastavení… .  Naše příprava na tenhle výstup měla probíhat v odpoledním metru, nebo v obchoďáku během zimního výprodeje a všechny  vertikály ve Skaláku jsme si mohli, jako většina zde přítomných, klidně ušetřit.

Takže znovu - popojít, zastavit, uhnout [letí kámen shozený někým nad námi], nestrkat se a postupujeme prosím, uhnout [někdo letí], popojít….

Dodnes nevím, jak je to možné, ale i my, stejně jako desítky [stovky, tisíce,..] dalších, dosahujeme ještě ten samý den vrcholu. Hledám po kapsách, v batohu, v hlavě, ale to  nej, nej-vrcholové opojení nemohu najít. Stojím na hoře, která mě budívala ze spaní … a nic. Lidský babylon postrkující se na úzkém hřebeni ve mě vyvolává pouze…

…´´Chyť ho! ´´ křičím vyděšeně na Jindru, který stojí nedaleko vrávorajícího Japončíka. Uff! To bylo těsný. Ještě krok a byl v dolině. Nadšený prcek na nás rozzářeně čumí, zřejmě v očekávání společné fotografie. Že se právě znovu narodil, bychom mu asi jen velmi těžko vysvětlovali. To už ho ale odchytává horský vůdce a přivazuje k ostatním.

´´Ty vole, to je moc. Pojď už dolu,´´ rozhlížím se zdrceně po úzkém hřebeni, na kterém si dal schůzku snad celý svět. Sen horolezců? Ne. To, co se sem profi vůdcům podařilo vytáhnout sice zasluhuje uznání [vůdcům], ale horolezce by tu pohledal. Chybí již jen děti a těhotné ženy [starců je tu dost].

´´To nevypadá dobře,´´ říká náhle   romanticky nezasažený Jindra a ukazuje k jihu, odkud se blíží pravý opak včerejší bezchybné předpovědi. Bez velkých emocí opouštíme vysněný vrchol a zařazujeme se do kolony, pohybující se  směrem dolů.

 A znovu - popojít, zastavit, uhnout [letí kámen shozený někým nad námi], nestrkat se a postupujeme prosím, uhnout [někdo letí], popojít… .

Náhle se zvedá vítr.

Začíná chaos.

Největší nebezpečí  populárních kopců. Ti co byli na vrcholu a vidí blížící se mraky, chtějí rychle dolů. Ti co ještě nahoře nebyli a vidí mraky, chtějí za každou cenu ještě rychle nahoru. Za každou cenu. To vystihuje stav věci. Vybrané spořitelní knížky jako mávnutím proutku zahalují rozumné myšlení. Ještě před chvílí schůdný terén, se rázem stává životu nebezpečným.

Bezradně se obracím k Jindrovi, ale ten již opouští přelidněnou, vyšlapanou cestu. Vytahujeme své zkušenosti ze Skaláku a já beru zpět všechny pochybnosti nad naší špatnou přípravou. Najednou jsem vděčný za každý přelezený metr ve svém životě, který nám umožnuje předbíhání ve velkém. Když dorazíme k bivakovému přístřešku v půli cesty, spadnou první kapky.

´´To stihnem´´ říká trochu nejistě Jindra a já při pohledu na množství lidí, kteří zde hledají  doslova nelidské útočiště [oficiální kapacita -  deset osob, bez jakéhokoli sociálního zařízení] souhlasím. Tady bych nezůstal ani za nic.

Ve stylu horských koz sbíháme hranu, na kterou jsme si od dětství tolik mysleli. Míjíme platící i neplatící ´´horolezce´´ a  pohled na ty, kteří stále ještě neobrátili, dává nový význam  všem frázím o bezpečnosti na horách. Kdo chce kam, tak ať si tam jde.

V noclehárně vyzvedáváme zbylé věci a za mohutného deště valíme dále do údolí. Sen je odčárkován, tady už nemáme co hledat.

Některé sny by možná měly zůstat raději nesplněné.