Nesvobodná láska

Hm, láska klidně může být krizová situace, především tedy zamilovanost. Samozřejmě bychom si museli trochu upřesnit pojmy, co kdo za tu krizovou situaci považujeme. Někdo pod pojmem krize vidí náhlou změnu k horšímu. Jenže náhlá změna k lepšímu může působit taky jako krize - když by někdo vyhrál v loterii... Čili stačilo by říci namísto krize obecněji "náhlá změna vnitřních nebo vnějších podmínek, ve kterých se dosud někdo žije". Lze např. za duševně vyrovnaného považovat člověka, který třeba v záchvatu zamilovanosti, nebo kvůli hádce v práci či v tvůrčím zápalu atd. zapomene na něco hodně důležitého, třeba vyzvednout dítě ze školky? A není určitá míra duševní nevyrovnanosti a neklidu žádoucí? Nebylo by lidstvo pořád ještě někde u šimpanzů, kdyby mezi námi nebyli lidé typu Archiméda, kteří se natolik soustředí na jeden problém, že je jim fuk, jestli zrovna utíkají nazí po ulici? S tím visením je to těžké. Jde o smysl života. Je to drastický příklad - ale kolik zdánlivě duševně vyrovnaných matek či otců by se třeba dnes totálně zhroutilo, kdyby jim umřelo jejich malé dítě? Když to kdysi bývala situace úplně běžná, když umíralo každé druhé dítě a život sám byl tudíž pořád ve vážném ohrožení, pověsili si lidé smysl svého života mimo něj samotný, vytvořili si "svět osmyslující" mýty - a tak se např. obrovská přesila indiánské říše Inků zhroutila nikoliv kvůli síle pár Evropanů, kvůli jejich nemocem a tak podobně, ale kvůli ztrátě smyslu - kvůli představě, že incká víra podlehla v souboji s tou novou a že neplatí - a najednou se spousta lidí ocitla ve smysloprázdnu, jejich "zavěšení" vypadlo ze zdi:-) Opět se tedy to "visení na smyslu" pozná nikoliv v normálním životaběhu, ale v krizových situacích. Ovšem jaké visení je "zdravé" a jaké "nezdravé" se často vůbec nedá určit. Např. to, co je zdravé pro jedince (třeba zneužít pohostinnosti a pak od hostitele utéct), může být nezdravé pro skupinu (vznikne nedůvěra). A naopak. Ale píšeš to úplně správně - byla jsi v tom čase citlivá na svou právě získávanou svobodu, protože jsi ji v té době neměla ještě dozrálou, byla zrovna ve stadiu rychlého růstu, takže každé potlačení toho růstu hodně bolelo. A dnes by ses do podobné situace nejspíš ani nedostala. Květinové děti - myslím, že v principu ano. Viz taky popis vlivu prudérie na udržování nenávistné struktury v Orwellově 1984, obrovský vliv prudérie na islámský terorismus... mne k tomu napadla opačná Lysistrata, zjevně špatný model, to Aristofanes moc neodhadl, tímhle směrem by naopak došlo k eskalaci násilí. Potíž je v tom, že mocenská posedlost je v lidech příšerně silná a bohužel i sex lze vynutit násilím, to u mnoha jiných druhů prostě nejde. Ale kdoví - při správném dávkování by se možná na každého Goebbelse našla nějaká Mandlová, se kterou by rád utekl na tichomořský ostrov? U bonobů to jde. Možná maji geneticky silnější a chytřejší slabší pohlaví:-) A možná nás to za pár set let čeká (když to tedy to slabší pohlaví pochopí a nepodlehne mocenské posedlosti). Aneb (obětina literárnímu serveru :-)) kdybych měl talent, čas a sponzora, napíšu Anti-Lysistratu:-) Ani nevím, jestli ji někdo - opravdu do důsledků, ne jen tak povrchně - napsal. Hair to tedy byl čajíček:-)

A krizová situace je láska? Já si jenom myslím, že časem téměř každý dospěje do nějaké fáze duševního klidu a sebepoznání a teprve potom je schopný navázat plnohodnotný vztah, kdy si nebude tím, že má toho druhého, kompenzovat nějaké své nedostatky nebo něco podobného. Nevím, je to hodně o hranici. V silném slova smyslu se mi nezdá, že by moc dospělých an někom nezdravě viselo. A i když jsem tohle psala v hysterickém strachu z nesvobody, který jsem si vypěstovala dřív, tak jsem ještě neměla odhaleno dost kritérií pro to, abych poznala, že tohle byla asi ještě docela normální láska :-) Hmm, dobrá taktika, kdyby se květinové děti místo rozhazování sedmikrásek svlékly, třeba by té válce ve Vietnamu zabránily :-)

Duševně vyrovnaný člověk... znáš jich hodně? Nebude to třeba tak, že si jen myslíš, že je znáš - ale v krizové situaci se ukáží jiní? Řekl bych, že je v populaci strašně malé procento lidí, kteří se neupínají na nic vnějšího. Skoro každý na něčem "visí". Bonobo je druh šimpanze. http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0impanz_bonobo Geneticky jsou skoro stejní. Ale "kulturně", společensky fungují úplně jinak. Je o tom spousta výzkumů, protože to je hodně zajímavé. Bonobové používají sex jako tlumič vnitrodruhové agrese. Když se samci chtějí prát, tak je samice prostě vždycky nějak takhle zvládnou. A to dokonce i když se chtějí prát dvě skupiny mezi sebou, tedy v situaci, kdy z toho bývá u šimpanzů regulérní válka.

Ostrich: To nemám a dokonce si myslím, že je nemá žádný duševně vyrovnaný člověk :-) Možná ochranitelský, ale vlastnické pudy jsou degradace té druhé svobodné bytosti. Nicméně určitě existuje mnohem menší procento labilních lidí, co se na druhé takto upíná, než jsem si myslela v době, kdy jsem to psala :-) Bonob je něco jako baobab? Baobabová alej? :-)

Jo, vlastnický pudy, to je boj. Sama je nemáš? Škoda, že jsme kdysi dávno nevyrazili cestou bonobů. Ale kdyby jo, možná bychom se nikam daleko od stabilizovaného zacykleného přežívání nedostali. Vždyť to znáš "Té síly díl jsem já, co chtíc konat zlo, dobro vykoná."

Gabriel: Na mě jsou všechna lana krátká :-)

Furt ty same problemy? Krič! Burcuj! Pro všechny ty co vahaji jestli se nechat svazat Nedej se ;-)

jasny, diks (->obě)

já nepíšu o lásce, ale o sobectví :-) sakryš,ale myslela jsem si jaká jsem to nezaznamenala obrazná přirovnání... Možná to není hezký, protože účelem bylo křičet a burcovat a né tvořit pěkné příjemné věršíky...

já v dílech taky křičím, to nic :o)

ale jo.t

hlavně je to dokola furt jedno a to samý....a závěr si hraje na strašně nečekanej...