Letáky a balíky

Zřejmě nejen v našem paneláku jsou poštovní schránky značně poddimenzované, před čtvrtstoletím se totiž nepočítalo s tím, že vláda jedné strany brzy skončí a český národ zachvátí nákupní horečka podporovaná záplavou reklamních materiálů inzerujících cokoliv. Svědomití sběroví referenti, jakým jsem býval i já, ti by si tenkrát smlsli! Jako bych viděl středoškoláky přivydělávající si kamelotismem, jak nosí svým mladším sourozencům hromady letáků, které jim „náhodou“ zbyly, podporujíce je tak nezištně v krajské soutěži o nejlepší školu ve sběru starého papíru. Rádoby pokrokově-ekologické hlášky z posledních stran sešitů „Až dosloužím, chci do sběru“ by rázem pozbyly své domnělé důležitosti, jelikož při jejich listování se i po letech můžete srdečně zasmát výtvorům svého potomka, zatímco při pročítání dávno neplatného letáku nějakého hypersuperobchodu vám úsměv maximálně zhořkne při vzpomínce, jak „tehdá“ bylo lacino. Na druhou stranu zde vznikla brigádnická příležitost pro děti uvědomělých rodičů, kteří svým dětem jen nesypou kapesné, ale připravují je na celoživotní povinnosti související se zaměstnáním. Navíc je to přínosnější, než fetovat nebo pařit na automatech. Těžko si lze představit, že by jejich práci převzaly pošťačky a pošťáci, neboť by museli své pojízdné brašny nahradit dvoukoláky.

Když už tedy listonoš dorazí do našeho vchodu, mnohdy jistě musí vynaložit značné úsilí, aby dopisy či pohledy doslova nacpal mezi barevné letáky, jimiž od rána všech našich dvaasedmdesát schránek přetéká. Aby ušetřil čas a práci sobě i mně, nechává mi doporučené dopisy u důchodkyně v přízemí, která je na rozdíl ode mne stále doma, takže s výjimkou peněžního inkasa, které dokáže potěšit tak třikrát do roka, neboť peníze dnes posílá málokdo, a když už, tak na účet, či příchozího balíku, který mi chodí asi jednou za tři roky, nemusím na poštu vůbec chodit.

Nedávno však došlo k situaci, kdy jsem tuto instituci navštívit musel. Po několika měsících usilovné práce u počítače se nám s kamarádem Honzou podařilo dostříhat video z letního tábora a nyní měly být dévédéčka a videokazety odeslány rodičům. Což na první pohled nevypadá jako nějaká složitější operace vyžadující náročnější materiální, fyzickou či dokonce duševní přípravu. Ale jak říkám, na první pohled. Záhy jsem se totiž na vlastní kůži přesvědčil, že pravý opak byl pravdou.

Vše začalo nákupem ochranných, tzv. bublinkových obálek, ve kterých měla být média rozeslána. Možná si někteří z vás vzpomenou, jak v dětství práskáním bublinek mezi prsty deptali své rodiče. Vyrazil jsem tedy přímo na poštu, naivně se domnívaje, že tyto obálky zde snadno pořídím. K mému překvapení zde měli poslední tři kusy, tudíž jsem s pomyšlením „no nic, stane se“ dalších osm dokoupil v nedalekém papírnictví.

Vrátil jsem se na poštu, sedl si na jedinou židli u jediného stolu, které jinak slouží při jednání Poštovní spořitelny, a pustil se do popisování a plnění obálek. Po zalepení té poslední jsem si vyzvedl 11 lístečků na doporučené posílání a také je vyplnil. Jen u tří z nich jsem drobně zaváhal, jelikož jsem si nebyl zcela jist, jaká částka se vyplňuje do kolonky „dobírka“. Logicky jsem odvodil, že se jedná o částku, kterou stojí pouze zásilka, tedy bez poštovného, načež jsem se šel pro jistotu přeptat pracovnice na pokladně (té, které došly bublinkové obálky), která mi tuto mou teorii potvrdila. Se všemi obálkami v igelitové tašce od Alberta a podacími lístečky v ruce jsem se postavil do fronty čítající asi osm lidí. Za necelou půlhodinku jsem byl na řadě:

„Dobrý den, mám tady víc doporučených zásilek, tři budou na dobírku, můžu Vám to dát všechno najednou?“

„Ano, nasypte to sem,“ myslela pošťačka prostor za vedlejší roletou, kterou vytáhla, a chystala se na vážení obálek.

„Tady máte zvlášť ty dobírky,“ snažil jsem se jí ulehčit práci.

„Poštovné za ty dobírky platíte Vy?“ zaskočila mě svým dotazem.

„Ne, to bude platit adresát,“ odvětil jsem chladnokrevně v přesvědčení, že je to standardní výslech u přepážky.

„To ale musíte mít započítané v částce dobírky,“ sdělila mi jakoby mimochodem pošťačka a určitě si pomyslela něco o množství takových blbců, jako jsem já, kteří nevědí, co se vyplňuje do kolonky „dobírka“.

„Já jsem myslel, že tam má být jen cena zásilky, předpokládal jsem, že když je to na dobírku, tak poštovné platí příjemce automaticky,“ snažil jsem se ji přesvědčit o své teorii, „říkala mi to i paní na pokladně.“

Pošťačka však byla neoblomná. „To jste asi špatně pochopil,“ snažila se mě na oplátku přesvědčit o mé blbosti.

„To asi ne, jak mám vyplnit celkovou částku dobírky, když předem nevím, kolik bude stát poštovné,“ položil jsem jí tuto záludnou otázku, ze které už se nevykroutí.

„Musíte to nejdřív podat, já Vám řeknu cenu a Vy to tam pak dopíšete,“ zněla její odpověď, která mě srazila na kolena. ‚To je přece jasný ne,‘ musela si myslet a začala přepisovat mnou špatně vyplněné kolonky „dobírka“.

„Aha, tak to jo, to jsem nevěděl,“ rezignovaně jsem ustoupil od další diskuse. Ta však pokračovala dál, jen se lehce změnilo její téma:

„Tu dobírku chcete poslat poštou, nebo na účet?“

Okamžitě jsem si představil, jak budu za týden stát ve frontě se třemi složenkami. „Radši na účet,“ zněla tedy má naprosto jasná odpověď.

„Máte vyplněné složenky pro adresáta?“ Zase mě dostala.

„To nemám,“ odvětil jsem smutně a překvapeně zároveň. Dva nula pro ni.

„Tak tady je máte, vypište si je, já zatím udělám ty bez dobírky,“ sdělila mi suše a pustila se do práce.

Začal jsem tedy vyplňovat složenky, zatímco nedaleko mne létaly orazítkované obálky z váhy do expediční krabice. Podle rychlosti jsem usoudil, že dotyčná zde musí pracovat snad už od základní školy, takže když jsem dopisoval první složenku, už mi oznamovala částku, kterou mám zaplatit. Předal jsem jí tedy hotovost, dovyplnil složenky a pět minut po zavírací době odcházel směrem k domovu.

„Tak to byl nářez,“ probíral jsem cestou v duchu všechny události z posledních zhruba dvou hodin, „jdu na pivo,“ rozhodl jsem se, abych spláchl své rozčarování. Dal jsem si raději dvě, protože u prvního mi došlo, že doma mě čeká ještě schránka se štosem kýčovitě barevných reklamních letáků...

Kontrolní otázka: Kolik úplných adres musíte napsat, pokud chcete poslat jedenáct doporučených zásilek, z toho tři (naštěstí pouze tři) na dobírku, přičemž platbu za ni požadujete na účet? A) 11, B) 25, C) 53. Ač se to zdá neuvěřitelné, kdo tipoval C), má pravdu. Pojďme si to spočítat:

Na obálky napíšete 11x adresáta a 11x odesílatele, na lístek pro doporučené zasílání totéž, tj. dohromady 44. Na složenky vypisujete 3x majitele účtu, 3x odesílatele a 3x příjemce, tj. celkem 53 úplných adres.

A ještě něco pro matematiky – pokud posíláte doporučené zásilky na dobírku a platby si necháte poslat na účet, pak počet vypisovaných adres roste geometrickou řadou podle vztahu x=7y, kde y je počet zásilek, x počet vypisovaných adres... J