Knihovna budoucnosti

Knihovna budoucnosti

Knihovnu opustil poslední návštěvník. Pan Vousotřpyt stáhl  přes okna černé rolety a dveře se složitým mechanismem se za ním zavřely. Místnost se ponořila do tmy.

 Chvíli bylo ticho, ale potom se ozval téměř neslyšný šepot: „Vzduch je čistý?“

   „Myslím, že ano.“

Poté knihovnu prosvítila záře jasně bílého světla. To vycházelo z luxometů, jakési novější obdoby baterek, a ty zase držela v rukou patnáctiletá dvojčata Enyl a Fren. Enyl byla štíhlá dívka s bledou pletí a temně modrými vlasy splývajícími jí ve dvou copech až po pás. Fren, její bratr, byl o něco statnější postavy než ona a jeho modré vlasy trčely směrem vzhůru jako neposedný travnatý porost. Jantarové oči dvojčat zářily vzrušením, když si prohlížely regály plné knih. Ty se kolem nich tyčily ke stropu jako pevné zdi a jejich uličky vytvářely hotový labyrint.

Mimochodem, police nebyly plné takových knih jaké známe dnes.Tyto udivující ukázky lidské vynalézavosti dovedly mluvit, zpívat, některé se dokonce rozčilovaly, když je nikdo dlouho nečetl a byly tu další, o kterých se nám v našem 21. století ani nesnilo.

 Tyhle  „stohy vědomostí“ ovšem dvojčata nezajímaly. „Jde se na věc,“ zavelel Fren a zabočil do jedné z uliček, kde se vyskytovaly nejrůznější „bichle“ plné historie. Sestra ho trochu nejistě následovala. Možná se jí to jen zdálo, ale měla nepříjemný pocit, že je někdo pozoruje. Došli až na konec uličky, uzavřené pevnou zdí.

 „Jsi si jistý, že je to tady?“ zadívala se Enyl na bratra pochybovačně.

   „Stopro!“

Na stěně byla freska znázorňující přibližnou podobu knihovny v roce 2005. Fren se pozorně zadíval na postavu pilně čtoucího studenta a zabušil na knihu, kterou měl onen student v ruce. Rozhostilo se napjaté ticho.

 „ Určitě sis to spletl“, řekla Enyl přesvědčeně. Vtom strnula úlekem. Zeď se otřásla, na malbě se objevily praskliny. Ve zdi se otevřel průchod.

  „ Kdo měl pravdu,“ obrátil se Fren vítězoslavně ke své sestře. Ta na něj vyplázla jazyk. Fren posvítil do otvoru luxometem. Naskytl se mu pohled do úzkého tunelu, tím užšího, že na obou stěnách byly poličky s knihami.

 „ Tak teď si musíš dávat pozor, aby ses ani jedním prstem neotřela o hřbet knihy,“ upozorňoval sestru.

 „ Proč,“ podivila se Enyl.

 „ Protože bysme byli v černý díře. Když se jí dotkneš spustí se alarm, ty hlavo!“

„ Počkej,“ sestra se na něj nevěřícně zadívala, „ jak chceš tedy otevřít Knihu nejsvětějšího tajemství?“

 „ Normálně,“ odsekl Fren, „ vím totiž, že na ní není alarm instalován.“

„ Ale jak to,“ chtěla vědět Enyl.

 „ Za prvé nepředpokládají, že by jí někdo našel,“ vysvětloval jí bratr, „ a za druhé spoléhají na posvátnou hrůzu, kterou většina lidí cítí, teda kromě mě,“ dodal a vlezl do tunelu. Dvojčata musela vynaložit veškeré úsilí, aby se ničeho nedotkla. Jediný neopatrný pohyb totiž mohl mít za následek katastrofu.

Konečně se před nimi rozevřel širší prostor. Stanuli v místnosti zabezpečené ocelovými pláty a vykřikly úžasem. Na kamenném podstavci zářila obrovská kniha s deskami z tepaného zlata, na kterém bylo, zdobným písmem, posázeném diamanty, napsáno: Kniha nejsvětějšího tajemství. Dvojčata podvědomě sklonila hlavy v posvátné úctě, kterou náhle pocítila. Konečně byly u cíle své cesty!