Knihovna budoucnosti II

Stály teď před knihou, již nikdy neotevřel žádný smrtelník. Tou, která prý měla objasnit původ Velké pyramidy, tajemství sfingy, myšlení starověkých Máyů, záhadu Bermudského trojúhelníku a konečně se v ní prý nalézalo přesné datum zkázy světa.

 „ Páni!“ vydechl Fren konečně. Byl tak blízko svému snu, a přece ani on, ani jeho sestra, zatím neměli odvahu ke knize se přiblížit. Cítili zde neznámou vyšší moc, jež jim prozatím nedovolila udělat ani jeden krok blíže ke knize, protože byla stále ještě silnější než jejich vůle. Teď se projevila posvátná hrůza, o které Fren mluvil. Krutě se však mýlil v tom, že knihu nic nestřeží.

 V útrobách knihovny se totiž skrývalo něco mnohem účinnějšího než jakýkoli alarm. Právě ono „něco“zpozornělo. Z regálů zableskly zlověstné žluté oči a ono strašlivé cosi se vydalo za dvojčaty.

 Ve stejnou dobu stál Fren u knihy a téměř se jí dotýkal. „ Mám ji otevřít,“ ptal se své sestry.

 „ Já nevím,“ váhala Enyl. Nezdálo se jí, že by to bylo tak snadné.

Za zády sourozenců se ozvalo děsivé zachroptění. Ten hrozivý zvuk se zařízl do prostoru a znovu se opakoval ještě děsivějším způsobem. Enyl zamrazilo do morku kostí, Frena polil studený pot. Pomaloučku otočil hlavu za zvukem. Zamžikal. Ústa mu strnula v němém výkřiku hrůzy. Také Enyl nebyla schopna vydat jediný zvuk. Měla pocit, že co nevidět omdlí.

  Před nimi stáli Strážci knihoven. Tvorové, které vymysleli nejlepší světoví vědci, ale sami jejich stvořitelé z nich málem zešíleli. Bytosti tak strašné, že většina lidí při pouhém pohledu na ně pozbyla rozumu, a když měli náhodou to štěstí, že si jej zachovali, roztřásli se jen, když před nimi někdo vyslovil slovo „ knihovna“.

 Fren zalapal po dechu. „Pryč! Pryč,“ zachroptěl. Enyl se však ani nepohnula. Nohy jí neposlouchaly. Připadala si bezmocná. Bratr ji popadl za ruku a táhl ji za sebou tunelem. Byly to děsivé vteřiny, protože si nebyli jistí, jestli je ti tvorové nepronásledují. Sourozenci ani nevěděli, jak se tunelem dostali zpátky do knihovny, aniž by spustili alarm. Doběhli ke dveřím. Na okamžik podlehli beznaději, neboť neměli nejmenší tušení, jak dveře otevřít. Ty se však  pomocí jakési neznámé síly před nimi otevřely samy a oni vyrazili ven do noci.

Naštěstí nezešíleli. Každopádně byli však ze zvědavosti na hezky dlouho vyléčeni.

 Kniha nejsvětějšího tajemství ležela na podstavci stále ještě nedotčena lidskými zraky, které by pronikly do jejích stránek. Ne, ani v roce 3611nemělo lidstvo odhalit informace v ní skryté. Tisíce let lidstvu trvalo než ji objevilo a ještě další tisíce let mělo trvat, než kniha vydá své tajemství. Dost možná, že se tak nestane nikdy a možná je to tak dobře, protože některé věci je lepší nevědět.