Kamira 2

Zabili Divošku, parchanti!

„Stůj!“ Spíše než ruka jako závora to bylo to tiché slovo, které ji zadrželo. Tamira ztuhla ve kroku a jen vzlykla: „Ale oni ji zabili!“
„Tak tě zabijí taky,“ sklonil se k ní Paltan a zašeptal jí do vlasů. „Ani přebarvené vlasy a jiné šaty tě nezachrání. Když budeš skučet pod mrtvolou neznámé ženské, dají si dohromady, co jsi zač.“
„Já toho kněze nechtěla zabít. Teda, skoro ne. Ale byla to nehoda.“
„Svícen zaražený od temene až po nos, to je nějaká nehoda.“
„Spad na něj sám. Já ho jen kousla.“
„Oni se ptát nebudou. A i kdyby se ptali, ty se ke slovům nedostaneš. Existují desítky umlčujících drog, ani já tě nemohu obrnit proti všem.“
„Proč tam musíme...“ otočila se proti němu.
„Je to možná jen pověst. Ale říká se, že Divoši a Divošky nikdy nenechali zbraně svých padlých v poli.“
„Je to pravda. Říkala mi o tom.“
„Takže jdeme. A ne, že opět vypadneš z role. Na pasece jsem tě viděl jen já a neměl jsem důvod ti ubližovat. Zde je pár stovek lidí, kterým za tebe slíbili malý poklad. Jsi má neteř, zbraně si hnusíš i na obrázku. Cestujeme z Tabury a chceme se zase párkrát vyspat jako lidé. A proč jdeme do Jimazu?“
„Taburský místokrál chce slyšet nějaké historky z dalekých krajů,“ odvykládala mu naučenou historku a napůl vzdorně dodala: „Strýčku.“ Zasmál se a dovolil jí vyskočit na koně. Z vraného hřebce se stal již včera hnědák a stejně snadno se změnil jeho pán. I ona. Stali se z nich lidé středozápadu, trochu snědší po těle, hnědoocí a s tradičně krátkými vlasy, které nerozlišují mezi mužem a ženou. Proč západ? Království Tibrun bylo připojeno k Telbonu již před padesáti lety. Dost dlouho na to, aby vůči nim nebyli místní příliš podezřívaví, příliš krátce, než aby úplně zapomnělo na svou pohanskou minulost.
Sešli dolů do údolí, minuli bez jediného pohledu popraviště a zastavili se v hostinci na náměstí. O koně se postarali pacholci ve stájích, oni zamířili do lokálu. Paltan zažertoval, že ho vede, jakoby tu už někdy byla a ona se mohla jen ušklíbnout. Vždyť tu byla skoro tři dny. Došlo jí velmi rychle, že Erchen nevede jen hostinec, ale choval se k ní slušně a nechtěl nic víc než práci. Až ten opilec všechno pokazil...
Hostinský si všiml nových hostů a přispěchal. „Budete si přát, pane?“
„Ano, mistře hostinský,“ přitakal neutrálně Paltan. „Pokoj pro dva na dvě noci. A teď nějakou svačinku, jídlo na cestách se domácímu nevyrovná, hlavně když promokne a pokazí se.“
„Mohu vám nabídnout vejce na špeku a chléb. Kořalku? Pivo? Pro slečnu jablečný mošt?“
„Vejce, pivo a mošt,“ potvrdil výběr Paltan a hostinský řekl, že než se jejich jídlo připraví, ukáže jim pokoje. Málem jí uniklo, že pěkná je Desítka, naštěstí se jí v poslední chvíli podařilo říct, že pěkná by byla desítka. Erchen si ničeho nevšiml, přitakal jí, že ten pokojík je sice velmi malý, ale skutečně hezký, s okny do hor. Ne jako protější jedenáctka s výhledem na popraviště.
„Vida, popraviště,“ připojil se Paltan, když už se o tom vede řeč, „zdálo se mi to, anebo ten oběšenec byla žena? Zač visí?“
„Máte pravdu, vážený pane, byla to ženská. Nějaká bláznivá divoška z Urraty. Měli sme tu v kopcích léčitele. Jen Slunce ví proč, zabila ho a ještě se tím přišla pochlubit. Tady je váš pokoj, jste spokojený?“
„Ano, je pěkný. Řekněte sluhům, aby dali postele od sebe, než se vrátíme. Na kolik přijde?“
„Dva stříbrné na noc.“
„Tady máte pět,“ odpočítal Paltan mince a dodal: „Jestli kouzlil, pak musel být pohan.“
„Pravda, někteří lidé kolem kaple mu nemohli přijít na jméno, ale pilule dělal dobré. Ne jak starý Urba, ten člověka nanejvýš přiotráví. Děkuji vám, vznešený pane.“ Hostinský seběhl dolů a v minutce se ukázali dva sluhové. Splnili, co se po nich chtělo, oni zamkli zavazadla v pokoji a sestoupili ke své svačině. „Co chcete dělat?“ zeptala se tiše, když dojedli a Paltan se začal tvářit, že by nejraději promarnil dopoledne klímáním nad korbelem.
„Já?“ vytrhl se Paltan a odpověděl nahlas: „Myslím, že je načase, abych opět sehnal pánovi nějakou historku. Oběšenou zbojnici ještě ve svitcích nemáme.“ Hostinský, lelkující nedaleko svých jediných hostů, zpozorněl.

× × ×

Navečer již celé městečko vědělo, že do něj přibyl zcestovalý písmák a zajímá se o cokoliv, čím by za čas potěšil ducha svého pána. Za nepoznaným Paltanem se začaly trousit nejrůznější existence. Někoho vyslechl, někoho ne, nakonec vyhlásil, že hodnými zaznamenání (a nějaké té odměny) jsou pouze takové příběhy, jaké se nedějí v posteli každé druhé chalupy. Narodilo se něčí krávě dvouhlavé tele a může mu dotyčný ukázat kůži? Vzbouřili se důlní otroci a místní jim statečně zabránili v útěku? Anebo, co ta zbojnice? Vědí snad o ní něco víc? Koupil někdo její věci, anebo je spálili coby dílo stínu? To by ovšem byla škoda, urratské zboží se ve městech Západu dobře platí.
Kterýsi z měšťanů se přiznal, že tlumok koupil za pár měďáků v dražbě, ale věci z něj vyházel. Copak je tulák, aby spal v síti pod plenou? Jinak tam byly jen samé jedy. Jednou mastí zkusili hned ráno po popravě namazat pokousaného psa, ten se olízal a do hodiny zcepeněl. Tak ty podivné krabičky svrhli do jámy, ať si jich potom zdechlá raubířka užije.
„Velká chyba,“ řekl Paltan. „Ty urratské rváčky byly téměř léčitelky, za staletí bojů se naučily dělat hojivé masti téměř ze všeho a na všechno. Byla - li tahle jedna pravá a kdyby se její masti dostaly k šikovnému alchymistovi, jistě by se až sem do hor dostala hrstka stříbra.“
Chlapíkovi zasvítily oči a vytratil se. Jeho místo zaujal kdosi s rychle sesumírovanou historkou o zbojnici, ale umlkl, když se od vedlejšího zdvihl rychtář Vandan. Krok a ťuk. Krok a ťuk, došel jako šedý stín se žlutou služební šerpou až k Paltanově stolu a zastavil se u vypravěče. „Ustup, sousede Ponde,“ řekl s rukou významně na chlapíkově rameni. „Rád bych si tady s pánem promluvil o dalekých krajích.“
Pond zmizel a Vandan se zasunul na jeho místo. „Jestli to pánovi ze západní divočiny nevadí,“ řekl, ale omluvy v tom bylo málo.
Paltan jen ukázal, že za stolem je místa dost a čekal, s čím zástupce zeměpána vyrukuje. Moc toho nebylo, rychtáři šlo jen o kšeft. Co by vznešený cestující dal za kompletní zbroj a výzbroj urratské Divošky. Sadu lehkých pancířů z tvrzené kůže, šavli kovanou na hořícím kameni a krátký luk?
„Musel bych to vidět. Ať počítám, jak počítám, méně než patnáct let to zde nebude. Kožené součástky se určitě dávno rozklížily a luk bude přepnutý,“ srážel dopředu cenu.
A že to bylo potřeba... Vandan mu Kamiřiny věci skutečně ukázal, ale vzápětí si za ně řekl o sto zlatých.
„Tolik?“ odpověděl mu s opovržením. „Za polovinu ceny mi pašerák přiveze do Turmy tři kompletní nové sady. Dvacet zlatých a to se budu ještě do rána rozmýšlet, jestli za historickou hodnotu nedávám příliš.“
„Pětadvacet. Mají pro mne nevyčíslitelnou cenu.“
Na to je dával docela levně. „Jednadvacet. Kůže pancíře je zašlá, renovace bude stát spoustu peněz.“
„Čtyřiadvacet a pět stříbrných!“
V obrysu dveří se promítla zářivá koróna. Paltan se usmál a řekl: „Dvacet pro vás a dva dostane kaple, pochváleno budiž Slunce.“
„Navěky nad Stínem,“ dokončil kněz pozdrav a začal se ptát, oč jde. Prodej zbroje ubohé pohanské hříšnice? A chrám by mimo běžné daně mohl dostat i něco navíc? Samozřejmě jenom za předpokladu, že se obchod uskuteční, což při rychtářově lakotě není jisté. Ten však pod zlatohlavcovým tlakem rychle kapituloval a došlo na otázku placení.
Nečekaně levného. Za svým strýčkem přišla Tamira a zeptala se, jestli je pravda, že jsou urratské zbroje napuštěny jedem, kterému odolá jen člověk znalý protijedu?
„Ano. Jen proto je nikdy nenechávali na bojišti,“ odpověděl. „Je nebezpečný dokonce i v domě. Pomalu se uvolňuje a člověk ho dýchá. Nejdříve ho začne píchat na prsou...“ Vandanovy potíže byly chronické, ale dnes večer vypadal ještě o něco hůř. Stačilo smyšlenku ještě trochu přizdobit a tak rychle se rychtář ještě ničeho nezbavil. Zlatohlavý kněz nic nenamítal. On měl svých dvacet stříbrných jistých. Když si pak Paltan svůj úlovek odnášel, zabalený do plátna a nesený na dlouhém bidle mezi ním a Tamirou, byla v rychtářově domě otevřena všechna okna. Proč ne. Přes noc ho pomalé kouzlo dočasně zbaví potíží a všechno bude naprosto věrohodné.
„Víš strýčku, co se stalo tomu psovi? Namazali ho leštěnkou na zbroj,“ řekla Tamira.
„Chudák malý. A co oni, vrátili všechno?“
„Ano. Slíbila sem jim pět tolarů.“
„V pořádku.“
„Strýčku... Máme všechno. Proč neodjedem hned večer? V lese je bezpečněj...“
„Ale no tak. Řekli jsme si, že si užijeme pohodlí,“ odpověděl jí a pak mlčel, dokud nebyli v hostinci. Erchenovi řekl, že by rád skrytě nebezpečnou urratskou zbroj zabalil do pořádného obalu ze silného plátna a vosku a zabránil jí tak škodit. Může mu pan hostinský zajistit vše potřebné?
Stříbro posvěcené králem a Sluncem změnilo majitele a za půl hodiny se skláněli nad štůčkem plátna a balíčkem pořádných svic. Svíčkař se prý omlouvá, ale surový materiál už nemá... Paltan kývl na omluvy a když poslíček zmizel, začal s prací. „Dívej se. Pochopíš, proč zůstáváme,“ řekl a soustředil se. Plátno se začalo kroutit a skládat, vosk se rozléval a ve chvíli ležela na podlaze postava v hábitu a kukle.
„Proč,“ zeptala se tiše. „Vždyť je mrtvá... Nebo... dokážete oživit mrtvé?“
„Nevím, jak by se ti líbila matka páchnoucí hnijícím masem, bez paměti, pouhé tělo, které by se ti možná povedlo vycvičit jako psa... Smrt je konec, s tou si nelze hrát. Ale pokud mé umění za něco stojí, potom Kamira není mrtvá.“
Chvíli myslel, že ho snad umačká. Naštěstí ve své bláznivé radosti nezačala křičet.

× × ×

Když se Paltan s Tamirou vyplížili z hostince, mohlo být po půlnoci a liják již téměř ustal. Za nimi zůstali omámení pacholci ze stáje i hospodského pes. Přesto šli opatrně, nebylo jisté, že jsou jedinými lidmi v uličkách. Došli k popravišti, Paltan spustil oběšenou k zemi, Tamira jí stáhla smyčku z krku a přetáhla ji přes panáka. Několika kameny zatížená postava z hadrů a vosku se vzápětí vznesla k nočnímu nebi.
Paltan se vrátil k originálu a zjistil, že Tamira brečí. „Přišli sme pozdě,” řekla mezi vzlyky. „Nedýchá. Netluče jí srdce...”
„Ano. Ale všimla sis něčeho jiného? Je oběšená téměř den. Měla by být tuhá jako prkno. Neboj se. To všechno je pouhá iluze.” Sklonil se k tělu, naložil si ho na záda, na koně a připoutal ho. „Jdeme.”
Pěšky, ale rychlým krokem vyšli z městečka a pustili se po místní silničce do kopců, k vojenské spojnici. Šli asi pět minut, když se Paltan zastavil. „To není ozvěna hromů. Rychle do lesa!”
Ale už bylo pozdě. Dostihla je jednotka vojáků ze stráže dolů, vedená poručíkem. Vedle něj se natřásal rychtář ve zvláštním sedle, které mu dovolovalo jezdit i s dřevěnou nohou. „Ale, ale,” řekl Vandan, když svou kořist zajistili namířenými kušemi i vrčením polodivokých psů cvičených na štvaní lidí. „To je přece pan sběratel pověstí. Jak se zdá, sbíráte všechno možné. Neznáme se náhodou odněkud? Nejste vy náhodou, opravte mne jestli se mýlím, nějaký pan Paltan, služebník podivných prastarých bohů, mág, jemuž tu a tam zůstane za prsty nějaké to tělo?”
„O tom člověku jsem slyšel,” řekl Paltan klidně. „Říká se o něm v městečku, že ho nedávno zavraždili.”
„Tak dost. Jsi to ty, Paltane, poznali tě.”
„Ano? A co s tím chceš dělat, rychtáři. Co já vím, uniknout vraždě není zločin. Nech nás jít. Chceš, abych zmizel z města. Ty a kněz netoužíte od samého začátku po ničem jiném. Tak se vám to povedlo.”
„Možná,” zkřivila se Vandanova tvář v úšklebku. „Ale že jsi ze mne zkoušel dělat pitomce, to ti neodpustím. Když mi sousedé řekli, že jim připadá, jakoby ses vrátil, všechno mi to k sobě zapadlo. Ty. Malá holka, která prý o ničem nic neví a přitom vykládá historky o urratských zbrojích a leštidlech na ně... není to podivné? Teď ta ukradená mrtvola je jen malý bod ke všem důkazům. Na co ti bude? Ještě je docela čerstvá, chceš si snad vyzkoušet, až změkne, že jsi stále ještě muž? Nebude lepší ta malá...”
„To by stačilo, Vandane. Nech nás jít, anebo se ten tvůj seznam iluzorních zločinů rozšíří.”
„Ale? Jak? Každý ví, že se člověka nesmíš ani dotknout... Poručíku, ten muž je služebník stínu a mnohonásobný vrah. Jednejte, jak vám velí zákon.”
„Jak si přejete pane,” přikývl voják a přikázal svým mužům: „Zadržte je!”
Ale nikdo se nedokázal pohnout. „Máš pravdu, Vandane,” řekl vážně Paltan. „Já nemohu zabít člověka osobně. Ale mohu vás znehybnit a nechat váš osud na vůli Bohů. Na vás vojáci, mi nezáleží. Postojíte si tu na dešti a nejhorší, co vás postihne, bude nějaké nachlazení. Ale ty, milý pane Vandane... Tys mi otravoval život, jak jsi jen mohl a kvůli tobě málem zemřeli i jiní, nevinní. Přesto za tebe vyšlu modlitbu ke Čtyřem, abys dnešní noc přežil.”
„Ty hajzle e...éééé!” zaječel rychtář, ale to už se jeho splašený kůň hnal cestou necestou. Pak se Paltan rozhlédl po psech a bestie zdechly. „Koní je škoda a pokud jde o lidi... nerad ničím vlastní dílo. Viď Aneregu, muži se zanícenou zlomeninou. Viďte, poručíku Kirane... Tohle byl váš vděk?”
„Milost, mocný! Nevěděli jsme, za kým jedeme!”
„Ale mé jméno tu padlo a já ho nepopřel. Snad vás nachlazení nebude trápit dlouho,” odsekl Paltan, chytil koně za uzdu a odešel. Tamira šla tiše za ním.
„Jak dlouho budou bezmocní?” zeptala se po několika minutách.
„Do východu slunce. Budeme muset změnit masky. Muž a děvče budou v těchto končinách nějaký čas velmi neoblíbení.”
„Ale...”
„S mečem zdejšího druhu si rozumíš stejně dobře, jako s urratskou šavlí. Budeš mé páže a Kamira, až se probere... No, u ní se nedá nic dělat, krk ji bude bolet o něco déle. Její hlas není na muže dost hrubý.”
„A kdy se probere!”
„Zanedlouho. Poslechni si. Už dýchá.”
„Vážně!”
Od té chvíle už mezi nimi nepadlo ani slovo, dokud neminuli hřeben a nezačali sestup. Paltan začal Tamiře vykládat, že zvláštní uzávěra údolí zřejmě vznikla kdysi pradávno, když se z hlavního svahu část utrhla a sesula se dolů. Přehradila místní potůček a ten vytvořil jezero. Ale hráz nebyla příliš pevná a časem ji voda rozplavila. Velké balvany ji udržely pohromadě, ale většina vody mezi nimi utekla, takže zůstala jenom nádržka u paty. Pak přišli lidé a na horním konci zbylého jezírka postavili hornické městečko.
Neposlouchala ho. Jen tak, aby se neřeklo. „Kam jdeme?“ zeptala se teprve, když zahnul na křižovatce, kterou by leckdo přehlédl i za plného denního světla.
„Do míst, kde nás nikdo nebude obtěžovat.“
„Tak kam?“ zažadonila.
„Je to úkryt a víc ti řeknu až na místě. Je to ještě pět mil.“
„Hm,“ zahučela nespokojeně a odvrátila se. Její zájem teď patřil Kamiře. Zachráněná tiše oddechovala, ale byla stále v bezvědomí.
„Neboj se. Ráno se probere,“ zopakoval jí a pak už oba skutečně mlčeli. Stoupání stezkou prakticky ztracenou v houštinách nebylo snadné. Hluboké stopy po kolech dávno zapomenutých vozů je sice vedly spolehlivě, ale přitom hladově číhaly na neopatrný krok.
Jak stoupali, les postupně řídnul a náhle se před nimi otevřel výhled na hvězdami ozářené hřbety podhůří Tealonu. A mnohem blíž se za okruhem polorozpadlých domků začernalo ústí štoly. „Pojďme dovnitř,“ řekl Paltan a uklonil se. Temnotu prozářil náznak světla.
Z tunelu vanul výrazně teplý vzduch. Tamira teplo po noční cestě deštěm uvítala, jenže po několika krocích začala váhat. „Proč je tu tolik zdechlin?“ zeptala se a přemáhala neklid.
„Říká se tu tomu Štola smrti. Ale nám nic… Stůj!“ Kouzlo ji zastavilo na třetím kroku. „Říkám ti, že nám nic nehrozí. Tady uvnitř budeme ve větším bezpečí než kdekoliv jinde. Věř mi. Také nechci předstoupit před soud Čtveřice příliš brzy. Tak půjdeš sama, nebo tě mám odnést?“
„Půjdu sama,“ řekla s přehnaným důrazem, asi aby si sama dodala odvahu a když ji uvolnil, skutečně se za ním poslušně vydala. Náhle se pod jejich nohama se otevřela hlubina. Štola se rozšířila do skutečného podzemního sálu. Paltan začal klidně sestupovat po rampě dolů. Ze sálu se vydělovalo pět nových štol, ale Tamiře stačil jediný pohled a málem se opět obrátila na útěk. Mezi převrácenými vozíky ležela lidská těla. Horníci, vojáci. Suché teplo vanoucí z hlubin je dokonale vysušilo, v tvářích stažených zkrácením svalů se uchoval náznak čiré hrůzy ze smrti, která přišla nikým neviděna…
Léčitel něco zašeptal, těla se zdvihla a uložila se v krátké štole, jejíž ústí se vzápětí sesulo. „Už jsi klidnější?“
„Trochu… Co se tu stalo?“
„Za chvíli,“ odpověděl něco, co slyšet nechtěla a začal uvolňovat pouta vázající Kamiru ke koňskému hřbetu. Uložil ji na pokrývku rozloženou přes hromadu jemně rozdrcené hlušiny, pak se pohodlně usadil na žebříku a začal vyprávět. „Býval tu zlatý důl. Těžit se začalo asi před sto lety a skončilo před osmnácti.“
„Ale co se stalo!“
„Vydrž. Asi po padesáti letech se tu stala nehoda. Chodby se příliš přiblížily k sobě, výdřeva neudržela tlak skal a došlo k sesuvu. Možná to nebyla hlavní příčina, možná to bylo naopak, tak či tak z podzemí vyvanul jedovatý vzduch. Horníci si naštěstí věděli rady. Vztyčili před vchodem do dolu oltář boha země Ihxy a požádali ho o pomoc. Po pár dnech se mohli do podzemí vrátit. Cenou za ochranu bylo zrnko zlata zanechané na oltáři po skončení šichty. Nikdo se nikdy neodvážil z oběti sebeméně ubrat a za těch třicet let se tam nasypala pěkná hromádka zlata.
Jenže asi před jedenadvaceti lety se králi začalo nedostávat peněz na jeho války. Jeho úředníci hledali každý nový zdroj a někdo si vzpomněl na tento důl a obětiště. Z králova pohledu se zde odehrával zločin přímo dvojnásobný. Jeho zlato je obětováno pohanskému Bohu! Protože místní by ho neposlechli, poslal sem pluk oddaných vojáků z Kálámandu. Přišli, zabili předáka, který ovládal modlitby a odvezli zlato. Bylo ho tolik, že jím král zaplatil tři kontrakty urratských divochů a jeho říše se zvětšila o pěkný kus východních království. Během těch tří let se tady nic zlého nestalo a přisluhovači slunečního kultu to vydávali za velké vítězství nad Stínem. Jenže pak to přišel oslavit sluneční kněz, velkou mší přímo v podzemí. Obřad se konal na třetím patře, v oblasti nejbohatších nalezišť slunečního kovu.
Vzápětí došlo k výbuchu, který nikdo z těch dole nepřežil. Ze záchranné výpravy dvaceti mužů se na povrch vrátili dva, protože podzemí opět zaplavil jed. Ale král žádal své zlato a když do dolu odmítali sestoupit i otroci, poslal je dolů s eskortou. Byli to ti, které jsme viděli tady v sále. Od těch dob podzemní jed vane chodbami až vzhůru. Malá stvoření zahynou po pár krocích ještě v chodbě. Větší tvorové mohou projít až sem. Ale i člověk zahyne dříve, než si vyslechne polovinu tohoto vyprávění.“
„Ale my sme TADY! A žijem,“ řekla, ale bylo v tom mnoho otázek.
„My jsme dobří před tváří Ihxy,“ odpověděl jí. „Požádal jsem ho o milost. A dostali jsme ji.“
„Ale v městečku sme tvrdili, že sme slunečníci.“
„A ty jsi?“
„Já… Nevím. Kamira mi říká, že Čtyři jsou. Ale já je nikdy neviděla. Slunko se aspoň ukáže.“
„Nikdy jsi je neviděla? Zemi, po níž chodíš? Piješ vodu. Dýcháš vzduch. Oheň tě hřeje.“
„To sou všecko takový obyčejný věci.“
„A co je zvláštního na Slunci? Přejde si po nebi a zmizí, bez nejmenšího zaváhání, ať v dobrém či zlém. Prosila si někdy Čtyři o něco?“
„Mockrát. Přála sem si, aby byla Kamira zdravá. Co mám rozum a vím o Čtyrech, tak sem je o to prosila. Splnilo se to až teďka, díky vám.“
„Víš Tamiro… Oni tě slyšeli. Bůh slyší každého, i bezeslovnou prosbu nejmenšího červeného mravence. Ale mravenců je mnohem více než lidí a přestože jsou jejich přání prostá, je jich mnoho. Na lidi se dostává se zpožděním. Jenže lidé jsou nedočkaví a k tomu zapomínají. Když se jim jejich přání splní, dávno nevědí co chtěli a od koho…“
„Ale my sme potkaly vás. Ne ňákýho Boha.“
„Jsem věrným služebníkem Čtveřice. Mám jejich sílu. A jen oni způsobili, že mne odpovědnost léčitele zavedla právě do Louty, abych se musel vracet po cestě podél palouku, kde jste našly útočiště.“
„Hm,“ řekla s neustálými pochybami. „Když sou tak pomalí, jak pro nás stihli vyčistit vzduch? Co když tady žádný jedy prostě nejsou?“
„Nejsou?“ usmál se. „Poslouchej.“
„To sou psi!“
„Ano. A blíží se. Za chvíli tu budou,“ přikývl.
Tamira skočila k zavazadlům a vytrhla z nich meč i dýku. „Nedostanou nás. Vím jak bojovat se psama!“
„Sedni si,“ vyzval ji klidně. „Je to zbytečné.“
Asi mu moc nevěřila, protože zbraně neskryla, ale posadila se. Od vchodu se ozvalo zaštěkání stopaře a brzy se chodbami nesly hlasy celé smečky. Netrvalo dlouho, cvičení zabijáci se objevili nahoře a bez váhání se po rampě vrhli dolů. Tamira neklidně poposedla, i kůň se obrátil zadkem k nebezpečí a přešlapováním si uvolňoval nohy, aby se mohl prodat co nejdráž. Ale jenom Kamira byla klidnější než Paltan sám. Věděl proč. Smečka byla ještě daleko, ale jednotliví psi už začínali klopýtat a jejich štěkání umlkalo. Až ke skupince uprchlíků nedorazil žádný. Zuřivost nahradilo bezmocné kvíkáni a křeče umírajících těl. V krátké chvíli bylo po všem. Paltan se uklonil a vážně řekl: „Děkuji Ti, Pane.“
Tamiru vyzývat nemusel. Sama vstala a předvedla ukázkovou úklonu urratských bojovnic. Bohy tím potěšila. Na krátkou chvíli vypadala podzemní hala téměř jako sál královského paláce. A přestože iluze brzy pominula, že se jim všem dýchá ještě o něco lépe zdání nebylo.
„Půjdeme spát,“ prohlásil Paltan a proměnil několik trámů na lůžka, kterým pár pokrývek dodá nezbytnou kapku komfortu. Na jedno z nich přemístil Kamiru, zkontroloval jí zorničky a pak se její dcery zeptal. „Proč jí vlastně říkáš tak prostě? Je to tvá matka.“
„Já to vím. Naučila mě to tak sama. Sme bojovnice a proto bude pro nás obě jednodušší, když budem jako sestry.“
„Aha. No, řekl bych, že urratským to dává smysl,“ přikývl spíš pro sebe a ulehl.

× × ×

Kamira se probudila. Podle světla bylo krátce po rozednění. Ale kudy se sem dostávalo? V celém sále nebylo jediné okno. Také to vlastně nebyl sál. Nový pohled prozradil výdřevu, převrácené vozíky a jiné znaky opuštěného dolu. Pár kroků od ní přešlapoval kůň bez postroje, na druhé straně ležel zády k ní nějaký muž. Pak se ve spánku otočil a ona po chvíli rozpoznala Paltana.
ON?!?
Vymrštila se do sedu, lůžko pod ní zavrzalo a rozpadlo se. Paltana hluk probral. „A vida,“ řekl jakoby nic. „Vypadá to, že se cítíš lépe.“
Vybavila se jí nejasná vzpomínka na smyčku kolem krku a prkna popraviště mizející pod nohama. „Oni mě… Oběsili…“
„Tušil jsem, že to zkusí,“ řekl prostě. Jenom oznamoval. Ale po přestávce na několik úderů vzrušeného srdce pokračoval o něco živěji. „Proč ses tam vracela? Varoval jsem tě, že to tak dopadne.“
Byl to přece jenom cizinec. Nemohl to chápat. „Byl to kontrakt. Za co bych stála, když bych ho nedokončila, jak se patří?“
„Divoška do poslední chvíle. Je vůbec nějaká věc, která tě naučí ptát se?“ zeptal se.
„Tohle možná,“ zavrčela, jenže pak se jí ze vzpomínek vynořila jedna, bodavá jako kyriatská dýka se čtyřmi hroty. „Léčiteli,“ řekla prosebně, „zdálo se mi, že slyším hlas Tamiry. Byl to jen…sen?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Přišla k věži, právě když dohořívala. Skoro tři dny se skrývala v lesích.“
„Ale proč odešla z městečka?“ zeptala se, ale odpověď znala sama. Ubohé duchem slabé dítě, pro něž bude smrt vysvobozením… Svedla jsi dítě ke zlu, Kamiro tulačko…
Jakoby tušil, že se rozpomíná, odpověděl až po chvíli. „Hospodský vede i bordel a jeden z hostů si spletl dveře. Byla to nešťastná náhoda s nedobrými důsledky.“
„A kde je teď?“
Zasmál se. „Prohlásila, že tu nebude do večera sedět o vodě a plackách. Tak jsem ji skryl pod mlhou a šla se podívat po něčem lepším.“
„Venku hrozí nebezpečí?!?“
„Touhle dobou nás hledá celé městečko. Neboj se, nikdo ji neuvidí a sem se neodváží. A vida. Už jde.“
Ozvalo se zaštěrchání kroků člověka s těžkým nákladem a zanedlouho se nahoře nad rampou vynořila Tamira, živá a zdravá. Na zádech vlekla vyvrženou horskou ovci. „Tamiro!“ vykřikla na ni, ona shodila úlovek na zem a vrhla se dolů. „Kamiro!“ Přiběhly k sobě a objaly se.
Paltan se mezi ně nemíchal, jakoby tu nebyl. Až po chvíli ho Tamira oslovila: „Mistře léčiteli… Viděla jsem rychtáře Vandana. Má zlomené ruce, ale žije.“
„Škoda,“ řekl a zdálo se, že to myslí až neléčitelsky vážně.
„Proč vás tak nenávidí, léčiteli,“ zeptala se ho. „Proč se chtěl zbavit mě, to mi řek. Ale vás? Všecko jen kvůli slunci a Čtyřem?“
„Ne tak úplně. Ale když ho před lety jedna z tvých sester ve zbrani zmrzačila, měl smůlu na lékaře. Pravé léčitele král z vojska dávno vyhnal. A ten mastičkář, kterému se rychtář dostal do rukou, ovládal spíš litanie Slunce, než základní lékařské postupy. Když se Vandan dostal sem, byl plný nenávisti ke každému, kdo se za léčitele třeba jen vydával. Nikdy mi nedovolil, abych se k němu vůbec přiblížil.“

× × ×

Strávili v bezpečném podzemí skoro týden a stopaři se smířili s myšlenkou, že jim už dávno uprchli z kraje. Nastal čas na nový převlek a skutečný únik. Paltan měl v plánu a ženám o tom řekl, že se dostanou do města Turma na severním pobřeží. Tam uplatí nějakého kapitána, nebo si v nejhorším koupí vlastní člun a odplují na Urattu. Kamira sice trochu váhala, ale své námitky nevyslovila a její dcera byla návratem do neznámého kraje předků celá nadšená.
Tak tedy do práce. „Navleč si spodky a do rozkroku si strč tohle,“ podal jí kalhoty i tu druhou věc. Zvědavě si prohlédla smotek se dvěma trčícími tkanicemi a zeptala se; „proč?“
„Protože máš být kluk. Hlas máš pořád ještě akorát, ale nahoře ti už něco začíná přebývat a dole chybět.“
„Mohl byste mi to přičarovat,“ namítla, zatímco zápasila s těsnými kalhotami podle telbonské módy.
„Raději ne. Co kdyby ses toho jednou chtěla i zbavit a já zrovna nebyl po ruce,“ usmál se a začal se věnovat Kamiře. Dohodli se nakonec, že z ní udělá eunucha. Bylo to jednodušší, než jí kouzlit vous a hrubý hlas. A eunuši propuštění ze stráže palácových harémů nosili dál své zbraně. Lidi, kteří nevěřili, že by ti obtloustlí chlapíci s pisklavým hlasem byli v boji něco platní, se obvykle dočkávali nepříjemných překvapení.
Natvaroval jí trochu obličej a kolem pasu si sama omotala kus plachtoviny vycpané odřezky hadrů, které zbyly po úpravě šatů. „No, jaká sem?“ zeptala se pyšně a opřela se o meč.
„Dokonalá. Možná ještě trochu rozšířit zadek…“
„To ne,“ vyjekla a pokusila se ohlédnout. Osahala si pozadí nadité všivkami do kalhot a pak snivě řekla: „Stejně bysem se raděj převlíkla za dámu. S pážetem a osobním sluhou…“
„Nemožné,“ odmítl její nápad. „Na pět mil v tobě každý pozná Divošku. Telbonské dámy nechodí, jako když za každým rohem a křovím čekají přepad.“
Zašklebila se, ale neodpověděla. S pomocí dcery zabalila jejich věci a přivázala je za sedlo koně.

× × ×

I patnáct let po válce se podhůřím toulaly malé čety zběhů z královské armády a jejích rozprášených oponentů. Obvykle se nemohli navzájem vystát a občas ušetřili královským hlídkám práci. Ale zatímco spolu se rvali jenom občas, přepadnout kupce považovali za skvělý nápad vždy.
Když Paltanova skupinka přilákána vřavou bitky dorazila na jedno takové bojiště, bylo to právě včas. Najatých ochránců již kupci moc nezbývalo. Z celé skupiny zbyli jen tři schopní rvát se o svůj život, čest a mzdu a bylo jasné, že to vše dávno ztratili. Byli bezbranní a kruh ničemů kolem si je podával jako boxovací pytle, zatímco se ostatní chamtivě vrhli na náklad.
Přijatá role mu nedovolila bojovat. Vznešený pán přece nebude riskovat krk. A za tím se nenápadně skryje omezení léčitele. Paltan se skryl ve stínu křoví, přičaroval Kamiře kamennou kůži a ta se do banditů pustila. Šavlový tanec je odrazem boje, stačí málo navíc a létají hlavy, zatímco se bojovnice proplétá zástupem nezasažena. Tamiru však do boje nepustila. Dívka matku jen fascinovaně pozorovala a o lukostřelce se postaral sám. Praskly jim tětivy a ti, co se nedali na útěk, se rychle seznámili s ocelí kutou na hořícím kameni.
Poslední bandita byl kluk o něco mladší než Tamira. Skrýval se za vozem, ale když poslední z jeho společníků padl s rukama sevřenýma na proťatých vnitřnostech, vyběhl do poslední bitvy také. S dýkou v ruce se vrhl k bojovnicím, ale těsně před nimi uhnul. Skočil na umírajícího společníka a podřízl mu krk. Pak druhému, třetímu. Nad čtvrtým ho zastavila, i když měla co dělat. Rval se, pokoušel se kousat a celou dobu vyrážel skřeky, ve kterých se jen těžko dala najít slova: „Maho uklízí. Maho musí uklízet!“
Jestli byl zdrogovaný, nebo to neměl v hlavě v pořádku nikdy, to už se Paltan se společnicemi nedozvěděl. Jeden z přežilých strážců na kluka skočil a roztříštil mu hlavu kyjem některého z mrtvých. „Proč takový ohledy, kámo,“ ušklíbl se na Kamiru.
Chvíli na něj nechápavě hleděla. Tohle bylo její první setkání s cizinci od přijetí převleku a tak ji forma oslovení zaskočila. Ale byl to jen mžik, viditelný připravenému. Pro náhodného svědka se jen vydýchala ze rvačky a rychle odpověděla: „Není to fuk?“ Odplivla si stranou, marně se pokusila setřít z haleny chlístanec krve a vstala. To už přijel i Paltan. „Bravo, begi Lamare,“ pochválil ji titulem eunušských stráží a otočil se k vozu pro cestující.
Vypotácel se z něj kupec, obtloustlý chlap v hedvábné košili. Byl dosud zelený strachy a dýka, kterou roztřesenou rukou strkal zpátky do opasku z něj málem udělala skutečného eunucha. „Oh, vznešený pane...“ koktal. „Zachránil jste mi majetek i život. Jak se vám jen odvděčím....“ Vyletěla z něj pravá fontána možností, nedalo se však přehlédnout, že velmi levných.
Paltan chvíli zdvořile odmítal. Nakonec souhlasil, že s kupcem alespoň dojedou do města Gavlaty a po celou dobu budou požívat blahodárných darů jeho cestovní kuchyně.
Gavlata ležela necelých sto mil od Turmy. A putování s kupcem nebyl tak špatný nápad, přestože se dalo čekat, že si pohostinnost nechá zaplatit. Pomohli naložit na nákladní vozy těch pár balíků, které bandité strhli, přiložili s dovolením nějaké ty svoje a vyjeli.

× × ×

Putování s karavanou bylo možná jisté, ale pomalé. A přestože je kupec z vděku kryl před královskými hlídkami, nebezpečí od banditů bylo až to třetí. Navečer třetího dne na ně zaútočila tlupa pěti otrhanců. Ke své škodě si asi říkali, že jim dává výhodu šero a překvapení a tak vynechali lukostřelbu. Kamira je rozsekala během okamžiku, jenže z jejich pokřiku se dalo poznat, že mají někde v lese spojence.
Nemohla riskovat. Zatímco kupcovi námezdní strážní se bezstarostně uložili ke spánku, ona bděla v očekávání přepadu téměř celou noc. Teprve těsně před svítáním se zbylí členové bandy přišli podívat, proč se jejich druhové nevracejí a následovali jejich osud.
I když zvítězila, celonoční bdění se na ní tvrdě podepsalo. Cítila se jako živá mrtvá a ráda přijala od Paltana pár kapek tibahry. Droga ji udržela čilou i pozornou a vedlejší účinky musela překousnout. Že za ten den vypila půl měchu vody a v křoví hledala tiché místečko alespoň osmkrát, byla docela nízká cena.
Kdyby ovšem její časté mizení nevzbudilo pozornost Jerida, jednoho ze tří zbylých strážců. Zašel se podívat a nachytal ji se spuštěnými kalhotami. Než mu řekla; „Vypadni!“ viděl toho až dost.
Nechal si to pro sebe sotva do večera. Když po soumraku seděli u ohně a v hrnečcích kořeněného vína ředěného vodou rozpouštěli starosti dne, řekl: „Dokonce i na eunucha ti toho chybí nějak moc. Co na to řekneš?“
„Abys držel hubu. Nic ti po tom není,“ zavrčela.
Démon nechtěné pozornosti však již byl vypuštěn. Pár otázek společníků dostalo z mluvčího slova: „Kdo to kdy viděl, aby chlap kropil houští vsedě? Bude to převlečená ženská.“ Podezření zesílilo, její schopnosti bojovnice je brzy přivedly na myšlenku, jestli náhodou není urratská divoška. V současné době určitě špionka.
Slovo se zabodlo do vzduchu jako ledové ostří a Kamira sáhla po šavli.
Naštěstí byl Paltan rychlejší. „Lamare!“ okřikl ji a k ostatním dodal: „Omluvte ho. Měl špatného učitele, který nesnesl, že ve výcviku porazil několik jeho favoritů. Za noci přerodu se mu jako náhodou svezla ruka a mého strážce připravil o všechno. Lamar se mu sice pomstil, ale krev ingar begiho Kurmana mu nemohla ztrátu nahradit a proto je na všechny zmínky poněkud citlivý.“
„Jo tak... Hele kámo, neber si to tak, nevěděli sme to,“ řekl Jerid a Kamira odpověděla: „Tak teďka víš.“ Syknutí skrývané oceli udělalo za varovnou větou tečku. Důkladnou, všichni šli raději spát, každý na jinou stranu.
Jeridovu zvědavost však úplně otupit nedokázali. Sledoval ji jak ostříž, před jeho pohledem nebylo úniku. I Tamira ho začala zajímat. S tím se stále častěji držel stranou se zbývajícími parťáky a pořád si o něčem šuškali jako vesnické klepny. Řeči umlkaly, jakmile se Kamira, její dcera nebo Paltan přiblížili a uprchlíci ze Zlaté jámy nemuseli být přehnaně podezřívaví, aby si domysleli proč.

× × ×

Šestého dne sestoupili do gavlatského údolí. Řekla včerejšího večera Paltanovi, že by se měli co nejrychleji odpojit a on souhlasil. Jenže si vyhradil půl dne a ti druzí byli rychlejší.
Les kolem královské cesty měl být vyklučen na třicet sáhů z každé strany, aby prostor částečně bránil přepadením. Po sotva skončené válce a během plných příprav na novou na to nějak nezbýval čas a tak se k cestě mnohokrát přiblížily alespoň křoviny.
Po prvním přepadu si na ně začali dávat větší pozor. Obvykle je prohlížela Tamira. Kdo by se bál zdánlivě neozbrojeného kluka. Že by se měli bát cvičené stopařky, to by útočníci už asi nezjistili.
Jenže dívka dnes nebyla od rána ve své kůži a tak se vezla na nákladním voze, zatímco její práci dělala Kamira sama.
Zanedbaná královská silnice se v těchto místech stala obětí potoka, který jí v lepších časech poslušně sloužil jako zdroj vody pro cestující. Nyní se zmocnil vlády a dělal si s ní, co chtěl sám. Cesta se podřizovala jeho rozmarům, kroutila se tu a tam, překračovala ho desítkami zbytečných brodů, nebo se mu opatrnicky vyhýbala širokými oblouky a to všechno zvyšovalo šanci na přepadení.
V jedné takové zákrutě vyrostlo husté křoví. Bylo ho vidět z dálky a Kamira se opatrně ponořila do lesního šera, aby se k němu dostala zezadu. Byla to taktika Divošek a to taktika úspěšná. Zatímco oddíly Divochů se dostávaly do písní díky těm, kteří se nevrátili, ony vštěpovaly svým dětem, proč je dobré se vrátit.
Tahle past byla prázdná. Prořezané tunely opět zarostly čerstvými pruty, které se nesklonily pod ničí nohou. Nedávno však někoho zaskočila, vzduchem se nesl těžký pach nepohřbených mrtvých. Dělalo se jí z něj špatně jako každému jinému, Divošky se na stará bojiště vracet nemusely.
Jenže tu mohlo číhat nějaké jiné překvapení, pro jistotu se vyšla podívat.
V příkopu za zatáčkou ležel roztříštěný vůz. U oje pro dva koně se rozkládaly zbytky jediného, zabitého šipkou do oka. Ze zdechliny větší díl chyběl, ale neudělali to lesní dravci. Někdo si nechtěnou kořistí vylepšil zásobování.
Uklidněná, že je cesta bezpečná, se vracela zpět. Z vozů ji viděli a vyjeli jí naproti. Byli od sebe asi padesát kroků, když tu se jí zatmělo před očima, zapotácela se a padla. Do kopřiv. Byly vysoké a žahavé, přesto jí dělaly menší starosti, než to opeřené dřívko trčící jí z hrudi. Pak svět definitivně zahalil temný závoj.
Vozy dorachotily až k ní, zastavily a kdosi seskočil. „Skvělá rána, Buroku,“ řekl Jeridovým hlasem a kopem ji převrátil. Nemohla se ani hnout, cítila jen, jak se jí z úst zvolna vytéká krev. Jerid k ní poklekl a přiložil jí ruku na krk. „Ani tep. Poslals ji přímo za čtyřmi démony. Jedem.“
„Ale pánové, proč to? Vždyť nám pomohli a neubližovali nám,“ zazněl kupcův hysterický výkřik, bez odpovědi. Zabiják jí strhl z hrdla klanový amulet, vrátil se na vůz a pohnal vozky výkřikem: „Jeďte a bez řečí, nebo vás stáhnu z kůže!“
Cesta ztichla. Nakrátko. Brzy se ozvaly chvatné kroky a pak Paltanův hlas. „Jsou pryč, můžeš vstát.“
„Co to bylo?“ zeptala se, zatímco se jí vracel zrak.
„Spočítali si, kdo jsme a dostali chuť na odměnu, vylepšenou příspěvkem za prodej mladé otrokyně. Ráno, když jsem nedával pozor, jí asi dali něco do pití a... Stůj!“
„Musím je zadržet!“
„Půjde ti to lépe, když ti pomohu. Poslouchej mne. Jsme v oblasti, odkud vyšel sluneční kult. Čtveřice se od ní odvrátila, bez obřadu jsou jejich uši hluché. Proto mám sílu již jenom na pár složitých triků, neriskuj.“ Soustředil se, uklonil se pro jistotu nepřítomným Bohům a svět kolem nich potáhl stříbřitý stín štítu neviditelnosti. Kouzlo chránívalo léčitele doprovázející bojové oddíly, aby se mohli soustředit na svůj úkol. „Pro dva ho tu dlouho neudržím, ale mohl by stačit,“ řekl Paltan a přidal vítr v nohách. Za kolonou vyběhli rychleji než cválající kůň.
Za keřovou pastí se zastavili. V příkopu vedle vraku ležel jejich hostitel a života mu mnoho nezbývalo. Chvilka práce pro léčitele, ještě kratší, jen mžikový úder pro bojovníka beze cti. To nebyla.
„Zatraceně,“ řekl Paltan. „Chtěl jsem si to chránit pro Tamiru, ale on si pomoc zaslouží. Běž dál, to zvládneš lépe než já.“ Vzdychl si a s náznakem zklamání dodal: „Není to poprvé, co podmínek Smlouvy lituji...“
„Udělám z nich sekanou,“ vyhrkla a opět vyběhla.
Kolona již nebyla daleko. Hrozbami vyděšení kočí dělali co mohli, ale vozy byly těžké a koním nestačily síly. Tři vrazi klečeli s kušemi v rukách mezi balíky na střeše posledního vozu a pokoušeli se o nemožné: Ochránit se před její mstou.
Vztek ji poháněl lépe než kouzlo. Ona jim zachránila život a tím založila pouto důvěry. I kdyby měla tisíc jiných důvodů, nedotkla by se jich, než by jim to s předstihem řekla. Vždyť to byl prastarý kodex bojovníka, vzešlý z těchto, ne Urratských hor!
Časy se mění, sestřičko...
Pod ozvěnou dávno vyslechnutých slov stříbrná mlha zrudla. Kamira se tygřím skokem vymrštila na vůz a šavle zasvištěla. Jediným sekem protla vousaté hrdlo nejbližšího žoldáka. Nezdržovala se s tělem, které se jí sesulo k nohám s rukama zabořenýma do gejzírů vlastní krve. Ve stále stejném tanečním pohybu si přehodila zbraň do levé ruky, pravicí chytila její nebroušený střed a silou obou paží ji vbodla do zad Buroka klečícího krok dál.
Vytřeštil pohled na ostří trčící mu ze žaludku, vyhekl; „Démon!“ a v křeči přepadl z vozu.
Zůstal Jerid. Nebyl zelenáč, zvuky boje ho varovaly a její štít kryl tělo, zbroj a zbraň. Ne krev, která na tom všem ulpěla. Viděl ji. Pozdvihl kuš, ale byla příliš blízko, než aby mu zbraň byla co platná. Kopem ji srazila stranou, šipka bez užitku zmizela v prachu a odzbrojený rváč se na ni vrhl ručně. Uskočila, padla na záda a strhla ho přes nohy za sebe. Do prázdna...
Kolo těžkého vozu ho přejelo, jenom nadskočilo. Kamira donutila kočího k zastavení a šla se podívat, jak se Jeridovi daří.
Za moc to nestálo. Vrhl na ni z tváře zežloutlé jako levná svíčka šilhavý pohled, zašklebil se a řekl: „Stejně chcípne. Beze mě...“
Pak zemřel.
Vyděšená, jak už dlouho ne, se vrhla do vozu za dcerou. Spoutaná dívka, uložená jen tak na podlaze, těžce dýchala a když na ni padlo světlo, Kamira vykřikla. Z pod zavřených víček vytékaly Tamiře krvavé slzy.

---