Meyipurská slavnost

Věnováno panu Lovecraftovi

Ozvalo se jemné zašustění lístků a větviček a kužel světla ozářil mohutný balvan ležící na opuštěné planině. Z houští vystoupili dva mladíci s delšími tmavými vlasy. Ten, jenž vypadal trochu starší a svíral v ruce baterku, namířil prstem na kámen:
“Vidíš? To je ten šutr.”
“Tak to si teda máknem, jestli ho máme odvalit,” poškrábal se na hlavě druhý mládenec.
“Jenom klid, Dane, všechno je připravený.” Danův průvodce si navlékl zvláštní koženou rukavici, jež byla potřena jakousi světélkující modrou hmotou a dotkl se balvanu, který na pár sekund zazářil a poté se sám odsunul. Pod ním se šklebila hluboká temná jáma.
“No teda,” vydechl Dan. Když však pohlédl do černé propasti, s polknutím dodal:
“Hele, Maxi, tam teda neskočím.”
“Neboj se a věř mi.”
“Nejsem magor, vždyť se zabiju!”
“Chceš se zúčastnit Meyipurské slavnosti, nebo ne?”
“Hm, no to chci, ale...”
Max chytil svého váhavého společníka za předloktí, rozběhl se a bez rozmýšlení společně s ním skočil dolů. Danův výkřik brzy zanikl v hlubinách.
Oba mladíci se probrali na vlhké podlaze v zatuchlé tmavé koupelně. Max se ležérně protáhl, jako by vstával z postele, rozhlédl se kolem a prohodil:
“Tohle je na tom vždycky nejzajímavější. Nikdy nevíš, kde se ocitneš.”
“Cože?!” vytřeštil oči Dan. “Ty nemáš páru, kde teď jsme?”
“Žádnej strach, to je v pohodě. Pokud odsud rychle zmizíme, nic se nám nestane. A myslím, že je nejvyšší čas.”
Zpoza sprchového závěsu se vyplazil asi metrový slizký červ, mrskal sebou jako vylovená ryba a vydával podivné zvuky, které Danovi zněly jako zmutovaný pláč dítěte. Mladík děsem ztuhl, ale Max ho odtáhl ke dveřím a prudce je otevřel. Před nimi se táhla hnilobou nasáklá chodba. Max začal utíkat a doslova za sebou vlekl svého společníka, který byl při smyslech asi na čtyřicet procent. Nakonec vyběhli z červího doupěte ven.
Dan se zhluboka nadechl, avšak do plic mu vnikly odporné štiplavé výpary z okolního ovzduší. Zakuckal se. Pohlédl na Maxe, který ale dýchal docela normálně. “Člověk si za čas zvykne,” vysvětlil Max, když zpozoroval Danovo udivení. “Ale Meyipurská slavnost za to stojí, uvidíš.”
Max zavedl Dana do bludiště uliček pochmurného města, které vypadalo, jako by ho postihla jaderná katastrofa. Anebo ještě něco horšího. K ebenové obloze se tyčily vysoké polozbořené budovy, mezi nimi se plazila zvláštní načervenalá mlha jako zlověstná nevysvětlitelná hrozba.
“Bože můj, co je tohle za místo?” nevěřícně se otázal Dan.
“Právě se nacházíme v Meyipuru, jednom z nejvýznamnějších měst Gibulydacronu, v srdci Odvráceného vesmíru,” s podivným uspokojením v hlase odpověděl Max.
Vtom se zpoza rohu vyřítilo několik vysokých bledých postav v elastických šedých kombinézách a postavilo se doprostřed cesty. Danovi tato stvoření připadala jako tanečníci hodně bizarní techno skupiny. Jedno z nich, něco jako kombinace zombie, upíra Nosferatu a mladé dívky, vykročilo směrem k mladíkům. Stvůra se zastavila u Maxe, vyplázla dlouhý zelený jazyk a olízla mu tvář. Max se pousmál:
“Meyipurská slavnost může začít, drahoušku. Naše oběť už netrpělivě čeká.” Přitom vrhl na Dana všeříkající pohled.

---