Jmenuji se Bob

Jmenuji se Bob. Je mi 31. Jsem automechanik, ale do práce moc nechodím. Raději proflákám celej den, než abych ho promrhal v práci. Zrovna včera si tam přijela taková nafiflená kundička s červeným bávem. Začala prskat, že ho má pár týdnů a už tam slyší nějaký zvuky a má pocit že je rozbitý. „Jak je tohle možné? A vy mi k tomu nic neřeknete? No, u vás sem to kupovala, no kam se díváte!?!?!“ Stál jsem tam jak opařenej čůrák a koukal na ni. Začalo se mi trošku mlžit před očima a realita se stala krapet nepřehlednou. „Úú no pros… to sn..“ Měl jsem pocit, že mi něco uniká. Proč brebtá? Já tu stojím a ona se válí. Cítil jsem, jako bych měl místo kostí ocelové trubky. Pak jsem asi omdlel.

            Když jsem se vzpamatoval, už byla pryč. Kámoš si ze mě dělal prdel, že ji někdo zmlátil ocelovou trubkou a odvezla ji sanitka :) Vtipálek jeden. Asi nezvládám ten kontakt s rozčíleným zákazníkem. Občas si říkám, jestli se na tu práci vůbec hodím. Ber jak ber, asi to tak nějak bude, asi proto se tam moc neukazuju. Jenže co. Nic jinýho neumím a tupej taky nejsem málo. Tak hledej jinou práci. Bydlet v garsonce už mě taky nebaví. A to nemluvím o Šmídové odnaproti. Ta píča mě sere jak pes. Sekýruje mě, že si nečistím boty a nosím do baráku bordel. Furt bouchá na topení, když si v noci pustím ňákou tu hudbičku a rve mi do palice ňáký bludy o společným fondu či co. Asi chce prachy. Myslím, že to bude asi něco jako ta správcová nebo tak.

            No prostě posledně sem se už nasral a něco jsem jí řekl. Nevím co, byl jsem dost zkouřenej, ale doufám, že to stálo za to.

            Počkejte, někdo klepe...

            Tak jsem tu. Jen pro úplnost, je o 2 roky později. Byste nevěřili, co se stalo. Ale to je jedno. Už je to za mnou a chci na to zapomenout.