Návrat 13.komnaty

            Zrezivělé panty skřípavě zavržou a soukolí zámku nezřetelně cvakne. Vysoký holohlavý muž se pozvolna otočí, dívajíce se směrem ke dveřím, v nichž ještě před chvíli stál. Kovový rám zubožený stářím, podobně jako krabatící se lak trouchnivějících vrat, mu dávají jasnou odpověď na otázku, kde se to vlastně ocitl. Tohle místo se nejeví jako kvetoucí oáza rajského klidu - s tím se musí hned od začátku smířit. Promrzlý sníh bodá jako jehly společně s vodními kapkami do jeho nahého vyhublého těla. Potemnělá lednová obloha dává všem jasně najevo, že její šedivá mračna jsou neustále plna pichlavých vloček. A co hůř, kupy těžkého  sněhu a bláta, rozvalujícího se všude kolem, dotváří děsivou atmosféru vzdušného a tak trochu i emočního chladu, v němž bosé nohy bezvlasého velikána, zkřehlého zimou, pomalu rudnou, klepajíce se přitom. Nahota, do níž je oděn, jen jemně kontrastuje s bederní rouškou chránící propadlé, husí kůží pokryté, slabiny. Drkotá zubožený čelistmi, popelavý vous má omrzlý jinovatkou, ale přes to obrovské martyrium, způsobené rozmary počasí, se cítí být šťasten. Ba přímo přešťasten, neb jakékoliv utrpení (byť sebehorší), se mu nyní jeví jako malicherná drobnost ve srovnání s tím, co dosud prožil. Ukrutné věznění v třinácté komnatě; ne na rok, ne na dva nebo dvacet, dokonce ani ne do konce života, nýbrž na bezmeznou Věčnost svázán okovy v mizerné kobce. Proti tomu se zdá být pár stupňů v dolních hranicích teploměru jako příjemné osvěžení jinak rutinního zimního podvečeru. Teď, když je konečně nespoutaný, volný jak pták, kterému se podařilo uletět svým věznitelům, může splynout s davem, utéci kamkoliv kam jen se mu zlíbí nebo dožít spokojeně v ústraní, aniž by se musil strachovat o svoje budoucí žití.

            Ohromný vousáč udělá svůj první, skutečně svobodný, krok. Krapet nejistý, se svaly staženými mrazem, pak však následuje další a za ním další. Houpavě se kolíbá sněhovým marastem, klepaje zuby, rouška ve větru nejapně vlaje. Na větvích holých jilmů poposedávají krkavci, kteří si se zájmem prohlíží polonahé stvoření tak impozantního vzrůstu, kterým je bývalý vězeň bezesporu obdařen. Skáčou ze stromu na strom, pronásledujíce rozložitou chůzi dlouhánovu. Černočerný park je naráz plný skřehotajících mrchožroutů. A velikán, štráduje si to závějí dál, nic nedbaje křiku obrovského hejna; snad znovunabytá svoboda mu zatemnila mozek.

            Z laxní pohody vytrhne ho až  hulákání kořalečníka, jenž, zpit pod obraz, líže si bolestivé omrzliny, válejíce se při tom pod majestátním platanem. ?Táhni,? řičí s děsem v očích na procházejícího. ?Ty svině.? Opilec se pokouší postavit, neustále sakrujíc k nechápajícímu titánovy, který se mu, i přes stupňující se vulgarismy, snaží pomoci na nohy. ?Jdi ode mě, šmejde,? rozlítí se ochmelka. ?Mě nedostaneš. Mě nikdy. Tohle si vem,? a mrští po dobrosrdečném velikánovy rozpitou lahví svádivého alkoholu takovou silou, že se roztříští, za spokojeného kvitování opeřeného osazenstva parku, o protější strom na tisíc kousků. Kořala, i bez dlouhánova přičinění, nakonec vstane; vykřikujíce a nadávajíce, se odpotácí ke křiklavě vyhlížejícímu domu, u jehož prahu se opět bezvládně sesune k zemi. Děsivé, pomyslí si gigant, kráčejíce jeho směrem.

              Do očí bijící, to určitě; červený neon ve štítu domu, rudé závěsy v oknech a na ulici postávající skupinky spoře oděných dívčin klenutých tvarů ve vysokých kožených botách, jejímiž špičkami suverénně doráží na pospávajícího pijáka. Veškerá jejich povznesenost je však ta tam, když spatří přicházet polonahého velikána. Se sopránovým jekotem mizejí za branami prostopášného domu, jen bledé tváře výrazného líčení jim vykukují zpoza vulgárních záclon. Ty, jenž nestihly utéci před obrem pohublého vzhledu, krčí se teď u růžových zdí, kříží ladné nohy v latexových minisukních či si rukama cudně zakrývají vypasované dekolty a zmalované tváře. Hrůza a pokora spolu s krákáním ptactva se nese krajinou, jíž prochází udivený dobrácký titán.

A stále sněží.

            Muži v perfektně padnoucích moderních oblecích, jenž jej míjejí, mu nabízejí horentní sumy peněz, své drahé hodinky, kreditní karty i jiné cennosti, jen pokud se vrátí tam, odkud přišel. Nic na tom nezmění jeho negativní odpovědi, vždyť svoboda se nedá koupit. Přesto se ti obchodníci chtějí zbavit veškerého svého majetku. Jakoby je pojednou začal nepřekonatelně tížit. Nevěrné ženštiny v jeho přítomnosti roní upřímné slzy. Vrhají se mu kolem krku, tvoříce kolem něj kroužek zničených plaček. A dítka, ten roztomilý výkvět společnosti, v předklonu s bolestmi břicha a podrážděnými hltany dáví pestrobarevné bonbóny a další sladkosti, tak pečlivě spolykané před řádným obědem. Pokrytci se trápí a sobci myslí na druhé.

A v středu téhle podivné sebranky klečí skoro třímetrový naháč. Krkavci hlásí jeho příchod, kroužíce pochmurně nad hlavami přítomných trpících. Ale jak dlouho ještě?

?Co si myslíš,že jsi?? Ozve se náhle pisklavý hlas bytosti, jenž dere skrz dav. Do poletujících ptáků jako když střelí, za panického krákání se rozletí do všech světových stran, nezbude po nich ni pírko. Dokonce i šum lidí utichne.

?No tak, rozejděte se,? drmolí k překvapeným zavalitý mrňous v černé kápi. ?Tak jste si chvíli užili, ale teď už tady není nic k vidění!? Rozhání nadutými řečmi dav, dokud se neprotlačí až ke klečícímu titánovy.

?Kdo si myslíš, že jsi?? Změří velikána štěrbinovitým pohledem. ?Copak jsem ti, Svědomí, neříkal, že pro tebe už není na světě místo? Tady to máš.? Rozhazuje buclatýma rukama kolem sebe, ukazujíce na zdevastované jedince.

?Lidé o tebe nestojí. Vidíš, že moje slovo má pro ně větší váhu. Větší moc. Tak nedělej scény a pojď se mnou. Hned!?

Svědomí ? užaslé, vyhublé, obnažené, na konci - se napřímí: ?Nikam! Já se nevzdám!?

?Copak nechápeš, že o tebe nemají zájem? Podívej! Tvé místo už tady není!? Probodne Svědomí svýma uhrančivýma rudýma očima

Nemůžu se vzdát, říká si obrovité Svědomí. Ale co když má pravdu? Vidí ty zubožené osůbky, jak se pod silou jeho osobnosti hroutí v nešťastné trosky svých vlastních identit. Že by lidé nebyli připraveni chovat se dle svého nejlepšího vědomí a?

?Mám pro tebe návrh,? přeruší ho v úvahách kapucín. ?Ale řešit to budeme až doma.? Mrkne na titána a maniakálně se zašklebí.

Už není cesty zpět, a přesto okolnostmi podlomené Svědomí rezignuje. A trpaslík si spokojeně mne ruce. Za doprovodu holohlavého velikána v bederní roušce zmizí z ulice, projdou černým parkem a nakonec bytost v kápi zatáhne za korodující kliku dveří, jež měly značit nezkrotnou svobodu a vítězství.

?Mamone,? zastaví se u vrat svědomitý obr. ?Doufám, že to aspoň bude stát za to.?

A vejde do třinácté komnaty.