Jak krutý může být život

Byl to Alexej Dotald, téměř bezdomovec, který se držel nad hladinou roznášením letáků. Žil ve starém přízemním bytě - 1+1 za (řekl bych až symbolické) nájemné, který mu pronajalo město jako ubytovnu, dokud se nedostane na úroveň průměrného občana, který si může dovolit vlastní ubytování a má zajištěnou práci, díky které má dostatečný příjem. Ovšem lidé se mu vyhýbali kvůli jeho vzhledu - otrhaný kabát, děravě boty, zjizvený obličej a rozcuchané vlasy. Najíst se chodil jednou, někdy dvakrát za den za restauraci, kde mu jeden ochotný zaměstnanec nechával svoji svačinu a několik zbytků z jídel. Každý jeho den zel prázdnotou, nadávkami na sebe (za to že mohl být perfektně zajištěn firmou svého otce, ale den před tím než otec sepsal závěť se s ním pohádal a firma spadla do rukou jeho mladšímu bratrovi, se kterým se nesnáší) a hladověním. Jednoho dne se s ním seznámil jeden mladý chlapec okolo deseti let, Daniel Tyrský, a stal se jeho nejvěrnějším kamarádem. Alexej měl štěstí v tom, že chlapec byl ze zbohatlé rodiny, a ihned si Alexe vzali jako pomocníka v domácnosti a to za celkem slušný plat. Alexej si sehnal po asi třech měsících za svůj plat krásný zateplený 3+1 u střechy s krásným výhledem. Jenže jednoho dne se Alexej spálil o gril na kterém s panem Tyrským připravovali večeři. Alexej ihned běžel do koupelny aby si zchladil ruku. Když vybíhal schody, nevšiml si tříleté Mileny Tyrské (dcery Františka Tyrského - otce Daniela), a srazil jí ze schodů. O dva dny později Milena zemřela na krvácení do mozku a poranění hrudníku. Alexej nejen že dostal zákaz přibližovat se k domu Tyrských, ale ztratil i navždy přátelství s Danielem, který ho proklínal kdykoli Alexeje uviděl. To bylo 15. dubna 1997.

Od té doby bylo živobytí Alexeje ještě horší než před tím. Ten zaměstnanec restaurace za kterou se Alexej chodil najíst se odstěhoval, a Alexej zůstal sám, bez peněz a další nájemné se blížilo. Rozhodl se najít si práci, ale nenašel nic jiného, než opět u roznášení letáků. Jak počítal tak počítal, na nájemné a na poplatky za plyn, elektřinu a vodu které za něj a za další tři skoro bezdomovce platilo město, jeho půlměsíční úspory nestačily. Zeptal se na úřadě jestli se může nastěhovat do svého bývalého příbytku, zpět ke svým dvěma kamarádům věčně se toulajících po ulici, ale nedostalo se mu kladné odpovědi. A tak: "Než bych zůstal na ulici v mrazu, posměchu a tísni,", říkal si pro sebe cestou zpět domů, "radši ukončím tento trest sám, co nejdřív.". To bylo odpoledne, 1. května roku 1997.

Byl pozdní večer, první máj, když  v tom se přes prázdné ulice velkoměsta ozval výkřik.