Velrybí píseň lásky

Čtyři křídla vodních ptáků
vznášejí se pod hladinou.
Dvě velryby tančí mořem,
ploutve k sobě něžně vinou.

Líbají se pohledy,
vůbec nic jim nechybí,
celým mořem rozléhá se
píseň lásky velrybí.

Ona pro něj,on zas pro ni
tóny do vln posílá,
ona někde uvnitř sebe
nový život ukrývá.

Z hlubin plují k slunci vzhůru
nad hladinu vyskočí,
dotýkají se paprsků, 
hledí si do očí.

On ji chrání vlastním tělem,
protože ví, že za krátko,
přijde na svět jedno malý
z lásky vzniklý velrybátko.

Stín smrti však na hladině
ráno zbarví chutí teskna,
velrybářská loď ji vítá,
muška harpun příliš přesná.

Spousta křiku,bolest v očích,
krev a sítě se mu ztrácí, 
mrtvá láska na palubě,
loď se zpět k přístavu vrací.

Mořem se potácí stesk,
bolest ztrát a křivdy je tu
vzlykotem své písně lásky,
stěžuje si smutně světu.

Volá do vln,
do skal kvílí,
výčitku své mrtvé duše,
kterou lidé umučili.

Jednou večer rybář slyší
zvláštní zvuky z pobřeží,
když vyběhne na pláž temnou
vlastním očím nevěří.

V mělké vodě leží jeden
samec mořské velryby,
kvílí hořkou skladbu svoji,
sebevražda bez chyby.

Dobrovolně na pevninu
vyplul a přec umírá,
svou velrybí píseň lásky
naposledy zazpívá...