My strange autumn

- I ----- prolog ------------------------ --------------------

 Bolest rána pomíjela, rozevřel oči. Cizí strop a prosvítající rolety ? to bylo první, co spatřil. Vedle něj ležela spící holka. Pomalu vstal a chytil se za hlavu: ?To zas byla noc.?

 Opatrně se posadil na protější židli a chvíli pozoroval to polonahé tělo: Tvář byla zabořená do polštáře a její rozpuštěné vlasy volně splývaly bílým povlečením k prostěradlu. Kůži měla lehce opálenou, zřejmě po právě skončeném létu. Snad mu i připadala krásná. Sjel pohledem k bokům, u nichž měla přitisknuté zápěstí. Bylo na něm tetování ve tvaru malého srdíčka a jakési čínské písmeno, které mohlo znamenat cokoliv na světě. Zapálil si cigaretu a ještě než dokouřil, začal se oblékat. Došel k názoru, že na minulou noc si nejspíš stejně nevzpomene. Znovu zavadil pohledem o postel ? a pokrčil rameny: Necítil vůbec nic. Vyšel ven na ulici. Byl to jeden z penziónů Starého města, docela drahý, nejspíš ho zvala ona.. Dal se po chodníku vpravo a zbytek rána jen tak probrouzdal v příjemné kocovině a vše přikrývající amnézii. V poledně se najedl v náhodně vybrané restauraci a pak už jen, zády opřen o vysazený strom, čekal.

 Vždycky, když něco skončí, něco nového i začíná. Neměl jsem být už dávno někde jinde? zamyslel se. Než se konečně rozpomenul kde, přece jen pro jistotu ještě chvíli čekal.

 Na budoucnost.

------------------------ ------------------------------- --------------------------------- ----------

  Nebe vypadalo jak ze znělky od seriálu The Simpsons. Auta nijak zvlášť frekventovaně nejezdila a přesto nad Prahou visela vrstva smogu jako plastiková poklice přikrývající talířek v mikrovlnce. Slunce, prostupující skrz polštáře mraků, zmenšovalo panenky všem odvážlivcům, kteří do něj pohlédli.

 Herec si nasadil brýle s UV filtrem a opřením o zeď zaujal vagabundskou pózu.

 Tušil, že stačí jen lusknout, aby se celá obloha dokázala s tichým vztekem zbarvit do šeda. Zkusil to, ale jeho prsty zřejmě nebyly ty správné.

 ?Jednou to stejně někdo dokáže.? Řekl zamyšleně a vykročil napříč ulicí ke dveřím, jež byly umístěny pod modrým neónovým nápisem Café Radiobar. Když do nich vcházel, z vedlejší ulice se ozvalo nakopnutí plechovky a nebe začalo pozvolna houstnout.

 Ani si toho nevšiml.

 Kavárnou se nesl krákavý hlas Jimmiho Hendrixe. U jednoho z rohových stolků seděla přikrčená postava a kývala se v mírně autistickém rytmu. Měla rozcuchané černé vlasy a albínsky bílou tvář s rysy geniality. Byl to Hercův kamarád a jmenoval se Libor.

?V pátek jdu na rande.? Řekl Libor a dosrkal svoji kávu.

?Opravdu?? zajímal se Herec. ?A s kým??

?Jmenuje se Soňa, potkal jsem ji na šachovém turnaji.?

?Pane bože, co za typ holek se chodí bavit na šachový turnaje?? vyděsil se Herec.

?Ale klid.? Umírnil ho Libor. ?Byla tam kvůli svému bratrovi, který hrál. Náhodou je fajn.?

?Aha. A jak vypadá??

?Tak sto sedmdesát, kratší blond vlasy a nosí slušivé kostýmky, které u mě vyvolávají silnou asociaci na uniformy používané ve východoasijském vzdělávacím systému.? Popisoval Libor a stydlivě začal míchat lžičkou v prázdném šálku: ?Nemůžu si pomoct, ale ty uniformy mě, jak bych to tak řekl..?

?Děsně rajcujou??, pozvedl Herec obočí.

?Tak to přinejmenším.?, odpověděl mu pološeptem kamarád a obezřetně se rozhlédl po místnosti. Nikdo si jich nevšímal. Rychle se zase narovnal: ?A ty jdeš se mnou, domluvil jsem rande ve čtyřech.? Dodal najednou sebejistě.

?Cože?? ozvalo se překvapeně.

?Chci, aby mi to vyšlo.? Pokračoval Libor. ?Takže si nemůžu dovolit nějaké trapné ticho hned na první schůzce. Když půjdeme ve čtyřech, existuje menší pravděpodobnost, že nastane. Mohu ti to dokázat výpočtem.? Obhájil se.

?Netřeba.? zamručel rozmrzele Herec a sjel pohledem nohy obsluhující servírky. ?Ale s kým mám jít já??

 Libor si všiml jeho zájmu o číšnici a krátce zauvažoval, zda jsou minisukně pro servírky povinnou výbavou, nebo je to pouze obecně přijímaný fetiš vrchních po celém světě. Tato myšlenka ho pobavila (přestože věděl, že pravý důvod má jasnou souvislost s pánskou částí hostů podniku a nepřímou úměrností mezi jejich útratou a délkou oné sukně).

 Poté se vytrhl z úvahy a zvedl dlaň do tázavého gesta: ?Nevím, to nemáš žádnou představu??

Herec se zamyslel a v tu chvíli dostala jeho vizuální múza ránu mezi oči. Být v animovaném filmu, rozsvítí se nad ním několikasetwattová žárovka.

?Vizi bych tedy měl.? Řekl s pohledem a ústy dokořan, jak se snažil zachytit probleskující obraz ve své mysli. ?Havraní vlasy, vyzývavě zelené kočičí oči, decentní kroužek v nose?holka, která když zavře víčka, nevidí lidi, ale kus lesa a skálu a to, jak mezi nimi tančí na rytmus svého dechu místo hudby. Jmenuje se? Daniela??, dokončil nepříliš střízlivě vypadající monolog a překvapeně sesunul pohled ze stropu zpátky na Liborovu nepravidelně tvarovanou hlavu.

Ta se znechuceně otáčela v ose svého krku: ?To máš z psaní těch básní. Kde jsi takovou holku viděl??

?Nikdy jsem jí neviděl.? Prohrábl si Herec vyjeveně vlasy: ?Ale najednou mám pocit, jako bych ji znal..?

 Libor zdvihl obočí a ironicky nakrčil nos. Zvenku se ozvalo první zahřmění.

 Ani jednoho z nich nenapadlo, že by to mělo něco znamenat.

 Když doznívaly poslední slabiky Hercovy věty, dveře autobusu na pravidelné meziměstské lince České Budějovice ? Praha se snažily s obvyklým syknutím zabouchnout. Málem by se jim to povedlo, kdyby mezi ně na poslední chvíli nevnikla ruka. Místo zvuku dovřených dveří bylo slyšet jen bolestivé syknutí jazyka o horní patro ústní dutiny, která patřila slečně s tmavými vlasy a hranatým batůžkem na zádech.

 Stalo se to chvíli po tom, co lesklá stříbrná mince zazvonila o betonový chodník. Panna byla ano, orel ne. Padla panna a mince zůstala ležet na zemi, dokud ji nesebralo a nestrčilo do pusy malé dítě. Přestože se začalo téměř ihned dusit, dalo se na první pohled poznat, že mu chutnala.

 Utíkat před všemi povinnostmi a známými je zábava jen do té chvíle, než dojdou peníze. A když člověk neví jak dál, nejlepší rozhodnutí je hodit si korunou.

 Slečna zaplatila jízdenku a sedla až úplně do zadní části autobusu. Nebyla si jistá, jak to všechno dopadne a jestli udělala dobře, že minci poslechla, ale Praha v sobě měla zvuk naděje. A tu teď ona potřebovala ze všeho nejvíc. Únava jí zavřela pronikavě zelené oči. Usnula téměř ihned.

 Autobus drkotal a jeho okno během jízdy v pravidelném rytmu otloukala culíkatá hlava, jejíž dech ve spánku vykouzlil mlhavé kolečko na zašpiněné sklo.

 Tentokrát ale řidič dupnul na brzdu silněji a o to byl náraz větší. Zelené oči se opět objevily.

 Praha ? Roztyly. Rozespalá Daniela vystoupila s ostatními cestujícími, kteří se ihned někam rozutekli. Osaměle stiskla svůj batůžek a rozhlédla se po odporném betonovém nástupišti; jako by na něco čekala.

 Začalo se stmívat, ale lampy ještě nesvítily ? na rozdíl od červeného emblému metra, který právě zablikal. Když to zpozorovala, s úlevou vydechla a neznatelně se usmála. Zmizet za horizontem schodů vedoucích do stanice podzemní dráhy jí trvalo přesně třicet čtyři vteřin.

 Bůh ví proč si vzpomněla na německou civilní vzducholoď Hindenberg.

 Přistoupila k plánku stanic: Kačerov? Budějovická? Pankrác?nedokázala si pod těmito názvy nic představit. Nakonec ale s entuziasmem zabodla prst do barevného puntíku a nadšeně vykřikla: ?Wenzelsplatz!?, načež se několik lidí ukřivděně ohlédlo, takže radši rychle zapadla do právě přijíždějící soupravy. Vystoupila až na Muzeu. Proud cestujících ji zanesl k jezdícím schodům, na které s ostychem a respektem v očích vstoupila. Když Danielu vyvezly a vysadily na bezpečnou zem, měla v sobě téměř vítězný pocit dobře zvládnuté zkoušky.

 Václavské náměstí bylo nacpané nagelovanými obličeji. Daniela nechápala, jak je to možné, ale dokázala zcela přesně odhadnout, zda se jedná o Čecha nebo o zahraničního turistu. Přemýšlela, čím to, kde je ten rozdíl, ale jediné co se jí v hlavě objevovalo, bylo slovo ?špinavost?. A i tak si byla jistá, že jeho význam nebyl úplně přesný.

 Měla pocit, že ta pohybující se masa okolo jí začíná ubírat kyslík. Byla zvyklá na prostor a ten se pořád zmenšoval. Kdyby pražilo slunce, situace by byla na omdlení, ale chladnější vzduch po setmění ji v tom všem zmatku uklidňoval.

 Znala v Praze jen dvě místa: Karlův most a Hlavní nádraží, které bylo plné bezdomovců a front lidí čekajících na zakoupení jízdenky. Ten prostor? Vydala se ke Karlovu mostu, kde se chvíli procházela a vedle kterého nakonec později v noci, na trávníku pražské Kampy, také usnula.

 Tok řeky ji po celou dobu kolébavě uklidňoval.

-II-

Těžký zvuk podobný siréně transoceánského parníku udeřil Libora do ušních bubínků až na pátý pokus. Neměl vstávání lehké, což dokazoval velice masivně vypadající zesilovač složitě připevněný k budíku nebo Liborova statistika ohledně spotřeby ranní kávy.

 Podle doktorů byly jeho ranní stavy způsobeny tím, že měl oproti normálním lidem přehozeny fáze spánku ? ten lehký prožíval třikrát za noc, zatímco fázi R.E.M. (čili snění) téměř permanentně.

 Chvíli vyjeveně mrkal očima a snažil se vzpomenout, kde že to usnul. Doma.

?Aha.?

 Vlastně ráno jako každé jiné. Tedy ráno?

 Lidi začínaj objednávat pizzy až někdy k polednímu, takže když je rozvážíte, stačí vstát na příjemnou půl jedenáctou. Samozřejmě pokud si nemusíte půl hodiny předem rozlepovat oči ředidlem, jako v našem případě.

 Ale koho by zajímaly už tolikrát omílané a všeobecné známé ranní rituály. Jediné, co snad stojí za zmínku, je Liborovo věštění z lógru turecké kávy. Kdykoliv vypil hrníček, otočil ho dnem vzhůru, načež na talířek vypadla zahnědlá skvrna. Není snad nutné dodávat, že u poskoků pražských kaváren nebyl Libor zrovna dvakrát oblíbeným zákazníkem.

 Předpověď na dnešní den měla tvar osmihodinové pracovní doby, auta a pizzy s dvojitou porcí oliv.

A nemýlila se.

 Ovšem na jeden detail přece zapomněla.

Hulení.

 Herec jednoho dne přišel za Liborem a ruce měl plné malých semínek.

 Začali pěstovat a prodávat ? zatímco Libor dovážel trávu při práci společně s pizzou GoHome, Herec dealoval v centru.

 A ani dnes tomu nebylo jinak.

 Herec dopoledne obchodně navštívil pár známých a cestou zpět se rozhodl na chvíli zastavit na Karlově mostě. Měl rád atmosféru pouličních umělců a byl hrdý, že mezi ně zapadal.

 Když byl ještě na střední škole, začal z nudy chodit do dramatického kroužku, který ho sice bavil, ale nijak nevytrhoval. Tedy do doby, než se změnil vyučující ? po obyčejném režisérovi dramatů přišel na jeho místo profesionální mim. Tato odrůda divadelního umění Herce natolik učarovala, že u ní vydržel ještě dlouho po tom, co kroužek skončil a zároveň mu občas umožnila za pár drobných pobavit zahraniční turisty na různých místech Prahy.

 Černé oblečení měl připravené na sobě, už si jen nalíčil obličej a nasadil bílé rukavičky.

Mimovství není nic jednoduchého, jak by se mohlo na první pohled zdát. Praxe vypadá tak, že si člověk stoupne doprostřed ulice, ideálně na nějakou bedýnku a zůstane stát nehnutě jako socha, jen občas někomu velice flegmaticky pokyne rukou a mrkne na něj rychlostí zpomaleného filmu. Jenže to vše v řádu hodin.

 Koho mají mimové opravdu rádi, to jsou děti.

 Vykračují si po ulici s maminkou a vesele se usmívají, dokud je nezarazí uhrančivý pohled vyslaný z jinak kamenného výrazu tváře neznámého pána s bílou hlavou a bizarně nalíčeným úsměvem. Jedna půlka dětí se rozpláče a ta druhá tahá ze zvědavosti maminku za rukáv, aby vhodila pár minci do klobouku.

 Herec měl rád oba případy, peníze a škodolibá radost byly na jeho hodnotovém žebříčku v těsném sousedství.

 Jako první mu do klobouku vhodila peníze solidní dáma v letech, kterou za to poplácal po hlavě, nechal se s ní vyfotit a opět zkameněl. Tak to pokračovalo ještě pár minut než?

 Daniela se probudila. Ptáci už notnou dobu vřískali po parku stejně jako děti, které zde venčili jejich rodiče. Trochu se zastyděla pod zpytujícími pohledy několika důchodců, kteří vytrvale odlamovali kusy rohlíků a dělali bordel před lavičkami. Radši se honem sbalila a vyrazila pryč uličkou, kde si návštěvníci srdce Evropy zrovna dopřávali sytou anglickou snídani pod hotelovými slunečníky.

 Při pohledu na ně dostala hlad, ale musela šetřit, takže si rychle nechala zajít chuť. Vyšlapala tedy kamenné schody a ocitla se zpět na mostě, ze kterého se předešlé noci kochala výhledem na noční město. Cesta byla stejně jako včera narvaná lidmi všech možných barev kůže a odrůd foťáků zavěšených na krku. Ale po stranách tu bylo něco, co včera neviděla. Malé stánečky a stolečky s portréty, fotkami, cetkami? Stoličky s hudebníky brnkajícími na kytaru Boba Dylana nebo španělskou klasiku? A pak zahlédla pochichtávající se hlouček lidí, který byl seskupen pod sochou jakéhosi jí neznámého českého krále. Protlačila se tedy mezi davem a spatřila černě oděného mladíka s klaunsky pomalovanou tváří, jak zrovna valí oči na malé děvčátko, které se za obecného veselí strachy schovává do maminčiny sukně. Nakonec se děvčátko i s maminkou (děvčátko s ostychem) vydalo k mimovi, kde se obě nechaly vyfotit a následně vhodily baviči pár Euro do klobouku. Skupinka diváků zatleskala a čekala, co bude dál.

 Herec se po několika minutách strávených ve stejné pozici groteskně protáhl, zaklonil hlavu vzad a zaujal novou pozici. Pomalu přejížděl své potencionální zákazníky pohledem a nakonec se jeho oči zastavily na Daniele. Nebýt letitých zkušeností z divadla, kde se naučil udržet stejný výraz tváře za jakýchkoliv okolností, asi by ze své bedýnky spadl překvapením. Jeho obličej měl dvě vrstvy. Tou první se díval na Danielu tak, jak ho viděla ona ? komik, který se snaží pobavit přítomné obecenstvo. Ale pod ním byl skrytý ten pravý obličej, který v životě ukázal málokrát. A ten měl otevřenou pusu dokořán a vyvalené oči s malátně rozšířenými zorničkami, za kterými se opakovala tatáž samá slova pořád dokola.

 ?To je přece ona..!?

 Dojemnou chvíli přerušil - jako třešnička na dortu - poprchávající déšť. Pohledy se roztrhly, stejně jako postávající cizojazičné publikum, ve kterém stála i Daniela. Ta, ve své sukni a lehkém svetru rozhodně nepromokavá nebyla a také si to dobře uvědomovala. Přestože se jí ty překvapeně vyvalené oči vcelku líbily, nebyla kvůli nim ochotná nastydnout a tak se s davem turistů poklusem vydala na druhou stranu mostu, kde nalezla nepříliš útulné podloubí, které jí pomohlo přečkat nečekanou přeháňku.

 Uběhla chvíle. Lehounce si dýchla do dlaní, přestože zima jí nebyla.

 ?Smím prosit??, ozvalo se jí za zády. Překvapeně se otočila. Hercův obličej s make-upem rozmazaným od deště se na ni snažil přívětivě usmívat, aniž by bral v potaz svůj současný vzhled.

 Ačkoliv nevypadal nijak vábně, Danielu tato drobnost nevyrušila, dokonce spíše naopak. Dívala se na postavu udýchanou od běhu a mile se usmívala. Odvaha oslovit ji by jí normálně snad i vadila, ale tohle nebyl klasický pokus o seznámení, jakých zažila už nemálo. Žádný metrofil, který se, po dnech sbírání odvahy, nageluje, upraví si košili tak, aby mu ladila s vymodelovaným profilem hlavy, a pozve ji do kina na nejnovější bezduchou komedii. Tenhle kluk sebral odvahu po pár vteřinách, ihned sbalil věci a bez jakéhokoliv ohledu se za ní rozběhl, nepřemýšleje o tom, co bude říkat a dělat dál. Jako kdyby dostal zásah bleskem do hlavy. Tohle nebylo normální. A ona to věděla.

?Totiž,? opravil se Herec, ?nemáš chuť na kus kávy s nějakým zákuskem??

 Daniela se mu zadívala do očí, snažila se z nich něco vyčíst. Aspoň část pravdy o cizím člověku. Málokdy si nedokázala udělat aspoň relativní obrázek na první pohled, ale tady ji její šestý smysl zklamal.

 Venku dopadla poslední kapka a o pár mrknutí řasami později se okolní svět zdál zase o něco barevnější než předtím.

 ?Mám. A jakou.?, kývla.

  Kavárna byla ukryta v kamenných prostorech staré Prahy. Nástěnné lampy vytvářely lehce intimní atmosféru a dřevěné stolečky z hrubého dřeva člověku připomínaly, že to není zase tak dávno, co teprve vylezl z jeskyně.

 Herec s Danielou seděli čelem k sobě a nejméně jednomu z nich bylo jasné, že těch prvních pár chvil hovoru jim může změnit budoucnost. Může ji vzít do rukou, uplácat úplně znovu a nasměrovat někam třeba ke štěstí.

 Byla to vteřina, kdy Hercovi proletělo hlavou, jak velká je to vlastně náhoda, když teď sedí naproti holce, o které se mu zdálo. A jestli je to vůbec náhoda. Cestou do kavárny se na ni pokradmu díval. Byla to skutečně ona, občas se smála na celé kolo, když prohodil něco vtipného a pak najednou zase rychle ztichla, jako by jí kdosi pohrozil prstem za špatné chování.

 Měla krásnou postavu ? Herec si ji představoval nahou, ve své posteli, peřinách, zabalenou jen do prostěradla, pod kterým jsou vidět záhyby ženského těla.

 Vzpomněl si, jak mu jeho minulá slečna řekla, že je roztomilý. Nijak by se nezlobil, kdyby se to nestalo právě v posteli. Připadal si po tom jako nemotorný dezorientovaný ňouma, který málem ještě nevylezl z plenek, natož aby dokázal uspokojit holku.

 Roztomilý?

Strašně nebezpečný slovo.

 Číšník jim donesl kávu s profesionálním úsměvem, který se v horších podnicích nabízí pouze cizincům s naditými peněženkami. Z šálku vykukovala šlehačka. Z určitého úhlu by se mohlo zdát, že se směje taky. A to o mnoho upřímněji.

 ?Taky máš ráda vídeňskou??, zeptal se Herec a mrknul směrem k hrníčku.

?Jo, je to moje nejoblíbenější?, odpověděla Daniela. ?Ale nejradši si stejně vařim kávu sama, chutná mi pak víc.?

?Vážně??, pozdvihl Herec obočí. ?Tak to já nemůžu. Nesnášim zvuk horký vody, když zalévá kávu. Přijde mi to jako děsný klišé. Proto chodim do kaváren.?

?Proč??

?Protože mam kávu rád a nezalejvaj jí tu přede mnou?, vysvětlil Herec.

?Chi chi?, řekla Daniela a usrkla si.

 Uvědomil si, že to znělo skoro roztomile.

?Taky mám vždycky strach, když jsem někde na návštěvě a potřebuju si odskočit?, snažil se Herec konverzovat.

?Jakto??, zeptala se. ?Máš pak problémy se vyčůrat? To by mě nepřekvapilo, znám pár kamarádů, co to nedokážou, když vedle nich někdo stojí, tak proč by to tak nemohlo bejt i v cizim bytě, že jo..?

?Ne, v tom to není.?, usmál se Herec. ?Je to dokonce ještě horší. Znáš to?potkáš nějaký nový hrozně fajn lidi, přijdeš k nim na návštěvu, skvěle si rozumíte a pak si jdeš odskočit a zjistíš, že maj záchod obloženej růžovym plyšem??

 Daniele se opět nadzvedly koutky a zároveň si ubryndla trochu kávy na svetr.

 ?Tisíc peněz a půl království za každej úsměv od týhle holky?, zašeptal Herec sám pro sebe.

 Zatím to vypadalo dobře. Dokonce moc dobře, pomyslel si. A taky že jo. Následující tři hodiny, čtyři kávy a dva pařížské dortíčky se od jejich stolu ozýval střídavě smích s uvolněným hovorem, při kterém vzájemné sympatie dál rostly.

?Poslyš?, zvážněla trochu Daniela poté, co si utřela zbytky čokolády ze svých rtů.

?Nevěděl bys tady v Praze o nějaké přechodné práci a třeba i bydlení??

 Herec pod stolem nepřítomně sevřel šev u svých kalhot.

?Jo, věděl. Než si najdeš něco lepšího, můžeš zatím rozdávat letáky nebo uklízet v jedněch novinách, kde pracuje kamarád. A pokud ti nevadí sem tam nějakej mejdan, zdědil jsem celkem velkej byt a žiju v něm sám. Když jednou za čas něco přispěješ, klidně se o něj podělím.?

?No to by bylo skvělý?, odpověděla překvapeně Daniela.

Hercovi spadl meteorit ze srdce. Kolem prošel pingl.

 - Dlouhá vteřina adrenalinového štěstí..-

 ?Tak domluveno?, vysoukal ze sebe nakonec naoko lenivě a zamával na obsluhu kvůli zaplacení.

Účet se mu tentokrát zdál až směšně nízký.

-III-

 Lennonova zeď byla jedním z typických meditačních míst, která Libor vyhledával. Podpisy stovek lidí, kteří přišli vzdát poctu svému idolu?někde mezi písmeny se dalo najít i jméno Yoko Ono.

 To ho vždycky fascinovalo. Jednotlivec, který dokázal zhypnotizovat davy, fenomén. Kdyby Beatles řekli, že jojo je skvělá věc, všichni si ho okamžitě koupí. Měli větší moc než politici a hlavně - to zbožňování nepřicházelo svrchu, ale samo od lidí.

 Jaké to asi je, stát na podiu a cítit, že můžu cokoliv..

 Nebo Goethe a jeho Utrpení mladého Werthera, po kterém následovala vlna sebevražd po celém Německu?. o čem přemýšlel Lennon, když si bral Yoko Ono? Věděl, že kvůli němu skáčou ženy z mostu?

 Ano, oba dva to věděli. Museli vědět.

 A co si o tom všem asi mysleli? Cítili zděšení z toho, co díky nim lidé dělají se svými životy, nebo na to byli naopak hrdí a překonala je vlastní ješitnost?

 Liborovi se hlavou honily ještě další otázky a fantazie.

 ?Jednou bych taky chtěl??, ozývaly se jeho myšlenky, ale větu nedopověděly ? vibrace mobilního telefonu na signál přijaté SMS zpřetrhala veškeré uvažování. Sáhl do kapsy a otevřel zprávu. Byla od Herce:

 ?SLECNA NA ZITREK NALEZENA-VELKE PREKVAPENI! VSE JE DOMLUVENO,

SRAZ DAME V SEDM PRED KINEM, ZATÍM ? H.?

 Libor se spokojeně usmál. ?Ten kluk nikdy nezklame?, řekl nahlas, strčil telefon zpátky do kapsy a vstal. Znovu se zadíval na posvátnou zeď a jeho oči zůstaly viset na pár písmenech, která zde po sobě někdo zanechal.

 Chvíli na to dostal nápad.

 Cestou domů spěchal, aby si mohl všechno ještě důkladně promyslet. Sem tam zahlédl lidi proudící v davu kolem něj. Marně se snažil zakrýt, jak mu cukají koutky.

Soňa se u zrcadla objevila nejméně podesáté. Byly už čtyři hodiny a přesto stále neměla vybráno, co si vezme na sebe. Jako obvykle se před schůzkou cítila trochu nervózní. Nakonec se rozhodla pro černou barvu oděvu, věděla, že ta nikdy nic nezkazí.

 Následující tři hodiny se jí vlekly neuvěřitelně dlouho. Aby si zkrátila čekání, vzala do rukou kytaru a začala vybrnkávat Nothing Else Matters od Metallicy. Myslela při tom na Libora a to, s jakou něhou se dokázal dotýkat vyřezávaných figurek obyčejných pěšáků.

 Radši si ani nepředstavovala, co by to udělalo s dámou.

 Herec odložil knihu na drsný povrch stolu a zkontroloval hodinky.

?Je sedm nula pět, už tu měla být.? Tázavě adresoval větu Liborovi, který se na opačné straně stolu právě seznamoval s Danielou.

?To stihne.? Odpověděl. ?Film začíná až za čtvrt hodiny.?

?Jen aby to nebyl ten typ holky, co chodí pozdě na schůzky, aby si mohla připadat jako větší dáma?? Kontroval Herec.

 Než stačil Libor cokoliv odpovědět, zpoza rohu odpočívárny kina se vynořila hezká blondýnka v módní mikině a sepraných džínech. Přistoupila ke skupince a Libor ji všem představil.

?Ahoj, Soňa.? Zdržela se blondýnka u Herce, když zaostřila na rozevřenou knihu.

?Co to čteš??

 Herec zaklapl stránky a ukázal obal: ?Deníky Alberta Camuse.? Rozhodl se ji trochu otestovat. ?Memoáry jednoho bejvalýho francouzskýho fotbalisty..? Změřil si ji pohledem. ?Brankáře.?

?Aha.?

?Poválečnýho.? Dokončil Sonin debakl Herec a zachytil Liborův vyčítavý pohled.

?Hm..? Utrousila poněkud zmatená Soňa a prohlédla si Hercovo manžestrové sako. ?Nevypadáš jako někdo, kdo se zajímá o historii fotbalu.?

?Klamu tělem.? odpověděl Herec a tím pro něj rozhovor skončil, názor si už udělal. Blondýna.

 Zvedl se a zpozoroval, že do sálu kina vstupují první diváci.

?Půjdeme?? přejel zrakem po zdi plné plakátů až ke svým přátelům, kteří jednoduše kývli.

 Do sálu dorazili přesně v okamžik, kdy se začal stmívat.

 Na plátně se objevila první scéna, ve které představitel hlavní role civí svým posměšným pohledem přímo na diváky, zatímco kamera se od něj postupně vzdaluje a odkrývá tak pohled na velice bizarně vypadající mléčný bar. To vše za doprovodu lehce schizofrenně působící hudby. Titulek zněl: Mechanický pomeranč.

 Film byl dlouhý a trval přes dvě hodiny. Libor za tu dobu stihl vzít Soňu za ruku, proplést s ní prsty a dvakrát ji krátce políbit. Zato Herec jenom seděl a bezmocně sledoval Danielin zahloubaný pohled, který patřil osvícenému plátnu. Nezbylo mu nic jiného, než se dívat taky.

 Když konečně vyšli z kina, venku už byla dávno tma.

 Lehký vítr v ulicích si pohrával se sáčkem od cheeseburgeru a teplá noc lákala lidi z bytů ven. Většina z nich to ovšem přes hlasitě puštěnou estrádu sotva vnímala. Zato Herec ucítil vábení ihned.

?Nemáte chuť ještě někam jít? Je krásně?, řekl a otočil se hlavně k Soně, protože u zbytku si byl jistý, že půjde.

?Já bych šla, ale musím stihnout poslední metro, takže s váma dlouho nepobudu.?

?To nevadí, akorát stihnem vypít tu láhev vína, co jsem sebou vzal?, odpověděl Herec. ?Budete mít něco proti tomu, když se podíváme na Střelecký ostrůvek? Nějak jsem zatoužil po vodě.?

 Nikdo nic nenamítal.

 Nasedli do tramvaje a rudá hvězda -emblém kina- se jim pomalu začal ztrácet za zády. Vystoupili u kavárny Slavie a společně se dali směrem ke schodům ústícím z mostu na vytoužený flák země uprostřed Vltavy.

?Cigaretu??, nabídl Herec za chůze ze své krabičky oběma slečnám, které si vzaly, zatímco Libor rovnou odmítl: ?Ne, díky. Nechci chcípnout na rakovinu jen proto, abych si s retkem v ruce mohl na chvilku připadat jako Johnny Cash.?

?Ale no tak?, odpověděla mu Daniela. ?Na světě jsou přece i horší smrti. A na něco umřít stejně musíš. Třeba moje babička umřela na cukrovku. A víte proč? Vždycky si dala hořký kafe a k němu potom nějakej sladkej zákusek, protože si myslela, že se ty chutě navzájem prostě vyrušej.?

 Libor se zasmál, ale pak zvážněl: ?Promiň, doufám že jsem se tě nějak nedotkl. Asi to není moc k smíchu.?

?To je v pořádku, už je to dávno?, odpověděla Daniela a začala sestupovat po pokřivených schůdcích na tmavý ostrůvek. ?Nakonec myslim, že to byla vlastně i docela dobrá smrt. Trochu ironická, zajímavá, má svojí pointu. Lepší než kdyby zemřela nějak obyčejně, nudně, jako většina ostatních.?

 Herec vybral místo až na samém cípu ostrova, který rozděloval řeku na dva nesouměrné toky. Sedli si na kameny, vytáhli víno a někdo z nich ho odšpuntoval.

?Nedávno jsem taky četla o zajímavý smrti?, napila se Soňa. ?V Portugalsku hasiči zachraňovali les od požáru, a když se jim to konečně povedlo, našli mezi stromy mrtvýho potápěče.?

?Cože? To jako se všim všudy? S brejlema, ploutvema a tak??, zeptal se překvapeně Herec.

Soňa přikývla.

?A jak se tam dostal??

?Vysvětlili to tak, že nejspíš normálně plaval v moři, dokud ho jedna z helikoptér co hasej požáry nenabrala i s vodou? a dál už je to asi jasný.?

?No, to je docela nářez?, zhodnotil okolnosti smrti Herec a natáhl pořádnou dávku kouře do plic.

?Úplně mi to připomnělo Anděla pitvornosti od Poea. Člověk pak vážně trochu zapochybuje, jestli náhody tohodle druhu jsou ještě vůbec náhody. Jestli to nemá spíš na svědomí nějakej magor s křidýlkama na obláčku, kterej okolo sebe šíří auru bezbřehý škodolibý fantazie...?, nadhodil, ale místo nějaké odpovědi si všichni radši pořádně přihnuli.

 Hladinou se k nim neslo šumění nedalekého splavu.

?Potřebuju na záchod?, přerušil poslech proudu Libor, který si vzpomněl, že musí mluvit s Hercem. ?Nechceš jít se mnou? Zvu tě!?

?To vypadá na nabídku, která se nedá odmítnout?, dostalo se mu odpovědi s narážkou na slavnou hlášku z Kmotra.

?Tak o co jde??, zeptal se Herec, když o pár desítek metrů dál začali očůrávat jakýsi listnatý strom.

?Chci udělat mánii?, řekl Libor. ?Včera mě to napadlo, když jsem přemejšlel o Lennonovi. Je to na delší vyprávění. Máš teď někdy čas to probrat??

?Jasně. Ale jak to chceš udělat??

?To je fakt na dýl, všechno ti povim později. Co třeba ve středu v čínský čajovně??

?Jo, to by šlo?, řekl Herec a skřípl si pohlaví do zipu u kalhot. ?KurvaFix!?, ozval se bolestně tlumený výkřik s náběhem k vzlyknutí.

?Seš v pořádku??, optal se Libor.

?Jo, v životní formě.? sykl Herec a začal se belhat zpět.

 Když se vrátili, našli Soňu s Danielou jak stojí, házejí kameny na hladinu řeky a snaží se překonat v počtu žabek. Na zemi vedle jejich nohou ležela prázdná flaška.

?Tak to vypadá, že jsme asi skončili.?, zvedl ji Herec.

?Stejně už musim jít.?, ozvala se Soňa omluvně.

 Pomalu vyrazili.

?Ještě abych nezapomněl?, zastavil se v chůzi Libor, ?Pokud máte příští víkend čas, rád bych vás pozval na zajímavou exkurzi po paneláku, ve kterém bydlím.?

?A v čem bude tak zajímavá??, zeptala se nevinným tónem a přece trochu koketně Soňa.

?To je samozřejmě překvapení?, usmál se. ?Rád dělám tajnosti.?

 Na konci mostu se oba páry rozdělily. Libor doprovázel Soňu a Herec s Danielou to měli domů kousek.

 Cestou střídavě kopali do kamínků, dokud všechny nespadly z chodníku přes okraj nábřeží nebo do zašpiněné silnice. Zastavili až před domem.

?Ještě se mi tam nechce jít?, řekl Herec.

?Ani mně.? Přisvědčila mu Daniela a zabloudila pohledem k balkónům nahoře.

 Sedli si na lavičku nacházející se proti oknům svého bytu, která byla z obou stran ohraničena dvěma vysazenými stromy bezvládně trčícími z betonového chodníku. Noční klid rušilo jen líně projíždějící auto nebo tramvaj a hluk z nedaleké diskotéky.

?Mluvil jsem s tim kamarádem z novin, můžeš nastoupit v pondělí?, řekl Herec a zaujal na lavičce pozici tureckého sedu. Daniela ho bezmyšlenkovitě napodobila. ?Není to nějaká extra placená práce, ale jedná se jenom o čtyři hodiny denně, takže budeš mít dostatek prostoru si mezitím hledat něco lepšího.?

?To je fajn, díky. Už potřebuju nějaký hadry na sebe. Léto přechází a já jsem si do baťohu zapomněla přibalit něco teplejšího na sebe.?

?Ještě cígo??, zeptal se Herec.

 Kývla.

 Vytáhl z krabičky dvě, strčil je mezi mezi rty a zapálil současně. Vědel, že to vypadá efektně, ale vůbec si nemohl vzpomenout, ze kterého filmu tenhle grif pochytil. Jako vždy měl vzpomínku ?na jazyku?, ale jazyk bohužel zřejmě absolutně mimo hlavu. Nesnášel, když si něco neuměl vybavit.

?Co to bude za překvapení, který chystá Libor??, zeptala se Daniela po chvilce a začala si hrát s vlasy. Herec to se zájmem pozoroval a skoro cítil, jako by se někde hluboko v něm cosi zavlnilo.

?Bydlí v nejvyšší budově Jižního města, což je taková docela známá periferie Prahy. Jsou to vlastně dva baráky spojený úzkym mostkem až někde u střechy, po kterym se dá přecházet. Je odtamtud neuvěřitelnej výhled a on někde sehnal klíče od střechy, takže se na ní podíváme.?

?To zní skvěle?, odpověděla. ?Jen?trochu se bojim vejšek.?

?Aspoň si užiješ adrenalin ne? Skoro ti závidim.?, usmál se Herec a znovu k ní otočil hlavu. Měla na sobě hnědou sukni s prapodivnými volánky, které byly místy ?možná schválně- utržené. Zpod sukně koukaly masivní boty určené pro turistické výšlapy. Vršek zakrývala tmavě modrá plandavá mikina s kapucí a kovovým zipem. Zvláštní kombinace. Jedna z těch, kterou si poprvé oblečete omylem a teprve pak zjistíte, jak je úžasná. Vlasy jí zakrývaly většinu tváře na kterou se Herec díval z profilu. Ale někde mezi nimi místy prosvítal bílý pruh jejího krku. Uvědomil si, že ho touží políbit a zároveň si přivonět k její kůži.

 Ruku měla položenou na lavičce mezi nimi, skoro jako by ho vyzývala, aby ji pohladil. Herec uměl vnímat tyto ve vztazích neustále se opakující signály a dokázal je často sebevědomě využívat, ale v tomto okamžiku jako by jeho jistota dočista vyprchala. Bál se cokoliv pokazit byť i jediným nepatrným gestem a tak jen strnule seděl a těkal očima.

 Daniela, jako by to vycítila, položila ruku zpátky na klín, potáhla z cigarety a rozhlédla se po noční obloze.

 Dokouřili.

?Už bych šla spát, co říkáš??, prohodila.

 Souhlasil.

 Po schodech ji nechal jít jako první, aby se na ni mohl nenápadně dívat. Vlasy jí splývaly až pod ramena a úzký pas zdůrazňoval boky. Celou dobu přemýšlel, jak se má zachovat, jestli vůbec nějak. Nakonec se rozhodl nechat to být.

 Dali si dobrou noc a každý vešel do svého pokoje. Ani jeden z nich nečekal, že usne tak rychle. K polštáři se oba tiskli jako málokdy předtím.

-IV-

 Následujících pár dní nastalo ticho. Daniela se Soňou byly ve škole nebo v práci, Herec se válel v ulicích Prahy a jen občas turistům předvedl nějakou komickou grimasu, když zrovna našel patník, na kterém by se mohl předvádět?. Jediný Libor zažíval vážnější pohyb. V hlavě.

 Jako by mu někdo nalil do žil úplně cizí krev, živější, s přívaly energie, která ale nevycházela z něho ven ? dokonce se naopak koncentrovala uvnitř a rozvířila jeho myšlení. Myšlenky, které dlouho jen kroužily mimo jeho dosah se najednou začaly přibližovat a získávat jasnější obrysy. Jako by mu rozbitý kompas po dlouhé době opět ukázal směr a on se dal za šipkou vedoucí do neznáma. Možná to způsobila Soňa - nebo nový cíl, který mu dodával pocit aspoň nějakého smyslu.

 Libor často přemýšlel nad možnostmi vlastní budoucnosti a fascinovalo ho množství jejích alternativ, které závisí na každém příštím kroku, na tom, jestli se vydá ulicí vpravo nebo vlevo a někdy se opájel tímto pocitem dodávajícím mu představu svobody. Káždá z těch cest nabízela jiné zkušenosti. Dumal, kolik by ho s těmi všemi zkušenostmi mohlo napadnout dalších věcí, jaké možnosti a zážitky se blíží nebo vzdalují s každým novým rozhodnutím? Cítil že jen jedna z těchto cest je správná a poznal, že se mu ji v tuto chvíli podařilo na moment dotknout a on po ní kráčí a jeho krok a tep srdce odpovídají jakémusi neznámému řádu a rytmu, který mu byl souzen dávno před narozením a možná i dávno před vznikem tohoto světa. Který sice může svojí volbou porušovat, ale to ho nečiní o nic svobodnějším a pokud ano, tak jedině ve smyslu ztracenějším. Jako by porod na tento svět pro něj byl jen odtržením od celku vesmíru a život prostředkem k nalezení cesty zpět k pocitu jednoty.

 Na nebi se objevily táhlé bílé koleje jako památka na několik proudových letadel. Úhel, který svíraly, připomínal dvě ručičky nástěnných hodin. Celý den se tvářil od začátku zvláštně, jinak. Balkóny paneláků ozdobené CD disky zavěšenými na provázcích a komíhajícími se ve větru, jako by se snažily předpovědět začátek něčeho nového. Jako kdyby se v odrazu jejich paprsků na chvíli zračil poodkrytý prostor za rohem vesmíru, tajné nahlédnutí do neuchopitelného prostoru naplněného veškerou podstatou a jejím tajemstvím.

 Liborovo spirálovité myšlení se najednou začalo zdát nezastavitelné. Nakonec Libor, skoro poháněn něčím silnějším, než byl on sám, vzal tužku a celý ten zmatek vyjádřil kresbou na kus zažloutlého papíru, čímž se mu chaos podařilo utišit. Hodiny pak bez jediného pohybu seděl na balkóně svého bytu a nevýrazně sledoval protější sídliště. Cítil, že v něm pomalu usedává rozmetaný prach. Byla středa.

 Čekal na to, až mu zazvoní budík, aby se mohl zvednout a jít na sraz s Hercem.

 Vešel do metra a vystoupil na Náměstí Míru. Zkontroloval čas; zase měl zpoždění. Nechápal to, ale už si zvykl ? mohl z domu vyrazit klidně půl hodiny předem a stejně přišel pozdě. Otevřel dveře čajovny a ihned ucítil vůni jahodové vodní dýmky.

?Ahoj Roberte?, pozdravil známého, který pobýval za kasou. ?Už máme objednáno??

?Jako vždy. Dva zelený a šíša.? Pohnul hlavou dredatý čajovník.

?Díky?, hlesl Libor a vešel do místnosti připomínající afektovanou výstavu východních kýčů v rybárně.

Herec mu zamával na pozdrav.

 Zapadl do látkového křesla a rozhlédl se kolem: ?Nikdy mě nepřestane udivovat, jak to tu vypadá. Čínský underground?exotika.?, dodal a jeho pohled se zastavil u růžově vyšívaného vějíře. ?Má to šmrnc.?

?Že by dobrá nálada?? podivil se Herec. ?To rád vidim, úplně z tebe sálá energie.?

?Mam ten samý pocit?, řekl Libor, zatímco jim obsluha přinesla objednané čaje a vodnici.

?Nejspíš za to může Soňa. Její kůže je hebká až k zbláznění. Snad to vydrží.? Zasnil se.

?A taky teď dost žiju tím nápadem, prodělávám malé nadšení. Co vůbec ty a Daniela? Je moc sympatická.? Mrknul spiklenecky.

?Nic?, usrkl Herec kus čaje Phong Seng Youl. ?Je to zvláštní. Vždycky jsem nějak věděl, jak se v přítomnosti holek chovat a jak na ně reagovat, ale tahle?jsem z ní úplně vedle. Najednou si vůbec nejsem jistej, co dělat? Mám strach, abych něco nezkazil, takže radši nedělám nic.? Usmál se nuceně. ?Ironie co??

?Cha?, řekl Libor. ?Aspoň konečně víš, jak si připadá běžný smrtelník. Nejistota je naprosto přirozená. Třeba to znamená, že bys konečně mohl brát nějakou vážně, ne??

?To je možný. A  nejspíš právě to mě asi taky děsí ze všeho nejvíc. No nic.? Přerušil svoji sebeanalýzu Herec. ?Pověz mi o radši tý mánii, vůbec nevim jak si jí mám představit.?

?Hmm, to je něco jiného než cigarety.? Ochutnal Libor dýmku a  vyfoukl obláček hustého kouře. ?Takže poslouchej.? Promnul si bradu. ?Samozřejmě nemluvím o mánii jakou byli například Beatles - mám spíš na mysli klasickou, krátkodobou, jako tomu je často v současném hudebním průmyslu, kde hvězdy nevznikají samy od sebe, ale díky týmu lidí hledajících díru v nabídce trhu, kterou následně vyplní. Když to dokážou oni, tak proč ne my?? Pozastavil se Libor na chvíli v řeči a zauvažoval, kam celé vysvětlování směřuje. Poté si lokl z kouřícího porcelánu a pokračoval: ?Mým cílem není vytvořit úspěšnou hudební skupinu, jde mi spíš o pokusné ovlivnění lidí. Každopádně je k tomu potřeba nějaké médium ? rádio, televize, noviny?všechny informace, které se dozvídáme, uveřejňují lidé s vlastním a většinou neobjektivním pohledem na svět a řikají pouze své verze toho, co je dobře a co špatně. A čtenáři nebo diváci to přejímají, aniž by se nad tím vůbec pozastavili.

 Nechci patřit do té první skupiny, ale pouze pokusně ovlivnit tu druhou, spíš pro zjištění, jak moc je to těžké, než s nějakým konkrétním účelem. I když ten může cestou vyvstat. Tak to je můj cíl.? dopověděl.

?Hmm...zní to zajímavě.? pokouřil Herec. ?Moc ovlivňovat lidi vždycky lákala. Malý problém ale je, že nevlastníme žádný rádio, noviny a dokonce ani televizní kanál??

?Nemusíme ho vlastnit, stačí mít svůj pravidelný pořad.? Zamyslel se Libor. ?Nemáš nějakého kamaráda v tomhle oboru??

Herec pokrčil rameny.

?Do televize se asi stejně nedostaneme a ani bych po tom moc neprahnul. Ideální je rádio.? Nakrčil moudře čelo a zabodl pohled do ornamentů koberce.

 Na moment ztichli a uvažovali, zatímco milenecké párečky se na okolních polštářích až nevkusně zaobíraly samy sebou. Marně tlumené mlaskání přerušil až Herec.

?Mám to!?, vykřikl nadšeně. ?Znám člověka, kterej sice nemá rádio, ale zato má peníze a je pro každou legraci. A za jedno auto, co mu stojí v garáži bychom si koupili rádia tři.?

?A kdo to je??, zvědavě poposedl Libor.

?Říká se mu prostě Číňan. Potkal jsem ho v jednom baru asi tři roky zpátky a nějak jsme se v opilosti zakecali. Už tenkrát měl děsnějch peněz, tak mě napadlo, že bych ho mohl dát dohromady s jednou mojí kamarádkou, která ? jak bych to tak řekl ? no peněz se prostě zrovna neštítí. A vyšlo to. Ale abys měl úplně jasno, je to taky člověk, kterej jede v ne úplně legálních věcech ? vlastně jenom díky němu teď můžem prodávat trávu i v centru ? bez něj bych tam skončil dost rychle.?

?A není to nějaký gauner?? Zeptal se nejistě Libor.

?Vůbec ne. Menší sympaťák s šikmejma očima, kterýho jsem ještě neviděl na někoho zvýšit hlas. A navíc myslim, že díky tý mojí kamarádce nemusíme mít absolutně žádnej strach. Pokud opravdu stojíš o uskutečnění toho pokusu, pak je Číňan jedinej člověk, o kterym vim, že nám může pomoct. Ta co??

?Fajn? Řekl Libor. Zkusíme ho. Detaily budeme řešit, až jestli to vyjde.? Vydechl nadějně. ?Tak mu zavolej, kdy má čas. Mám chuť začít co nejdřív.?

 Herec vytáhl telefon a po chvilce hovoru na Libora kývnul ? schůzka byla domluvena.

?Ještě dnes v osm. Bude čekat v jedný restauraci na Malý straně.?

?To abychom vyrazili.? Podíval se Libor na hodinky a chvatně dopil svůj vlažný čaj.

 Praha už se lehce stmívala podzimem. Domy u nábřeží byly osvíceny pozdním sluncem a získaly tak nádherně sytou barvu. Celé okolí vypadalo, jako by se někdo rozhodl přemalovat jeho vodovkovitý ráz temperami.

 Libor po mostu vedoucímu k Malé straně přecházel zamyšleně, zato Herec do sebe senzitivně vstřebával přítomnou atmosféru. Prožíval jedno z těch nenadálých štěstí, které se v člověku zrodí téměř z ničeho nic. Přál si nějak se dotknout Libora a podělit se tím o svoji náladu, ale nechtěl ho rušit, takže si své štěstí nakonec vytrpěl sám.

 Došli až k zastrčené uličce, kde se nacházela jmenovaná restaurace.

 Herec vstoupil jako první. Obsluha u baru ho přivítala neznatelnou úklonou a ukázala na dveře vedoucí do zadní soukromé místnosti za jídelním sálem. Vzal za jejich kliku a vešel dovnitř. Libor ho následoval.

 Místnost byla vymalována rudou barvou a na první pohled tak vzdáleně připomínala pokoj v luxusním bordelu. Byl zde pár tmavě hnědých skříní, lustr prapodivného východního stylu, několik poliček s knihami, gauč a dva stolky. Křesla moderního designu stojící vedle nich, a vůbec extravagance celého pokoje, vcelku kontrastovala s docela obyčejným vzezřením jeho majitele - Číňana. Ten, ve své košili a modrých džínách, nijak nevybočoval z normy. Přívětivě k nim vykročil a oba je přivítal obstojnou češtinou.

 Jak večer plynul, konverzace se rozeběhla do nevídaných rozměrů.

?..a ona na mě: - Cože, to nemůže bejt pravda! -? Zaklonil hlavu Číňan a koutky úst mu smíchy sahaly až k ušním lalůčkům. ?Prej že není možný, aby ho černoši měli černýho!?

?Jak na to přišla?? Kuckal se Herec.

 Číňan nemohl popadnout dech. ?No že prej, když maj růžový dlaně, tak musej mít i růžovýho ptáka!? Zasípal a snažil se uklidnit křeče své bránice.

 V tu samou chvíli se Libor omluvil a odešel na toaletu.

 Sklopil prkýnko a sedl si na něj. Močil nejraději vsedě a nenáviděl lascivní řeči. Vpravo vedle něj byla příčka, na níž leželo několik výtisků časopisu Readers´n´Digest. Libor zakroutil hlavou. Dávno vzdal své předsevzetí zjistit, jak je možné, že tento časopis okupuje většinu záchodů v domácnostech České republiky.

 Vzal do ruky vrchní číslo a zběžně ho prolistoval. Kromě stránky, kde byla vyfocena zebra přecházející neznámou australskou silnici, ho nezaujalo absolutně nic.

 Číňan Hercovi podal širokou skleničku se zlatavým obsahem whiskey a zadíval se mu do tváře.

?A teď mi pověz, proč jsi za mnou přišel.?

 Herec chvíli bezradně točil skleničkou v prstech. Ale nač to prodlužovat ? zauvažoval náhle a  stiskl opěradlo. ?Chtěli bychom s Liborem pracovat v rádiu, ale.. No, prostě žádný nemáme.? Kousl se do rtu.

?A po mně chcete, abych vám ho koupil, co?? Zasmál se znovu Číňan a přejel rozvážně prstem po desce stolu. ?Tak rádio..? Řekl najednou o něco klidněji.

 Herec vycítil šanci.

?No jasně!? Chytil se. ?Média jsou naprosto ohromná věc. Jen si vem co je dneska skutečnost. To co se opravdu stalo nebo to, co odvysílají ve večerních zprávách? Nebo, když přijdou dva politici do moderovaného pořadu, který z nich vyhraje diskuzi ? ten, který bude lepší nebo ten, kterému nebude moderátor dávat nepříjemné otázky a spíš ho podpoří ?? a kdo platí a tudíž řídí moderátora? Vlastník. Samozřejmě rádio je o stupínek níž než televize, ale nějak člověk začít musí.?

?Dobře.? Vyjádřil se Číňan po chvíli ticha; Libor se mezitím vrátil zpět do místnosti. ?Věřím, že je dobré dát vzniknout něčemu novému. Pokusím se poptat po známých, představa vlastního rádia mě v mé milionářské nudě,? blaženě se rozvalil v natupírované sesli, ?vlastně docela láká.?

Herec překvapeně zamrkal. ?Opravdu??

?Ano. Pokusím se o to.? Přisvědčil Číňan. ?Ale nemyslete si, že to bude zadarmo. Taky bych něco potřeboval.?

?O co jde?? zeptal se napjatě Herec a upil ze své whiskey. Hřálo to.

?Potřebuju někoho důvěryhodného pro převezení jistého balíčku z Barcelony sem do Prahy. Bylo by to příští týden. Máte zájem??

 Herec s Liborem na sebe pohlédli.

?A co v něm je??

?Ale no tak, pánové.? Zazubil se asiat. ?Obchodní tajemství, co jiného. Nerad bych připomínal, že do obsahu vám nic není. Ale mohu vás ujistit, že se nejedná o žádné drogy, výbušniny nebo jiné věci protizákonného charakteru. Je to čistě osobní zásilka.? Uklidnil oba kamarády. ?Za rádio to snad stojí, ne??

Libor, který doteď nepromluvil jediného slova, se náhle chopil řeči.

?Dobře, bereme to.? Prohlásil nezvykle horkokrevně. ?Ale doufám, že budeme mít placené všechny výlohy.?

?Samozřejmě.? Vstal Číňan a poklepal ho spokojeně po zádech. ?Až na tu drobnou povinnost vyzvednout jednu obálku to vlastně můžete brát jako příjemný výlet.?

 Herec se konečně trochu probral: ?Tak jo, taky souhlas. Ale nevadí, když sebou přibereme ještě dvě kamarádky?? Zajímal se.

 Číňan na něj pobaveně pohlédl. ?Pořád stejnej.? Zakroutil hlavou. ?Pro mě za mě, když přivezete, co potřebuju?? Mávl rukou. ?Tak si jeďte s kým chcete.?

 ?Tedy domluveno.? Vzal Libor radostně do ruky svůj pohárek a kopl ho do sebe.

 Poté si ještě pohovořili o detailech cesty, a když Libor s Hercem opouštěli Číňanovo zázemí, už téměř prožívali cestovní horečku.

?Skvělý, ne?!? Pochválil si Herec, když vylezli na čerstvý vzduch. ?Nechceš to jít někam trochu zapít??

?Rád bych tenhle malý úspěch oslavil, ale je to teprve první krůček, nic není hotové. A navíc musím zítra do práce. Už dva dny dělám, že jsem marod.? Omluvil se Libor.

?Kdy se teda uvidíme??

?Přijď v pátek na tu střechu.?

?Dobře.? Potvrdil Herec a rozloučil se. Když se vracel po chodníku vedoucím nad hladinou Vltavy zpět, vzpomněl na Danielu.

 Touhle dobou už měla být doma.

 Cestou za ní jako by, snad i vlivem předešlého úspěchu, ztrácel svoji předešlou nejistotu.

 Když Herec odemykal dveře od bytu, Daniela akorát přecházela předsíní do koupelny.

?Ahoj.? Pozdravil a podíval se na její noční košili, která byla daleko spíše jen obrovským vytahaným tričkem ? s obrázkem černé kočky uprostřed.

?Felix the Cat??, přečetl z něj pobaveně Herec a vytvořil si pár vrásek na čele ironicky dokreslujících otázku.

?Jo. Roztomilej viď?? Pohladila se Daniela potěšeně. ?Dneska jsem ho koupila, bez noční košile se totiž věčně odkopávám ze spaní. Záhada co??

?No to teda.? Pokýval hlavou významně Herec. ?A fakt ti pomáhá? To bys mi jí totiž musela někdy půjčit.? Zasmál se a pak se zeptal: ?Jak moc jsi dnes unavená? Mám tady na kazetě jeden skvělej film, nechceš se podívat??

?Nejsem, ráda se podívám.? Zvedla ručník ze židle. ?Jenom se rychle umeju jo?? Řekla a zapadla do koupelny.

?Fajn.? Zabroukal Herec povzbuzeně a šel se převléct. Cestou ještě na okamžik zahlédl Danieliny nohy vykukující zpod noční košile.

 Byly perfektní.

  Vzal si na sebe tričko a trenky určené na spaní a zároveň dostatečně volné, aby dokázaly zakamuflovat případné vzrušení. Strčil kazetu do videa, sedl si na postel, opřel se o polštář u stěny a čekal. Netrvalo ani moc dlouho a dveře se pootevřely. Dovnitř vnikla něžná vůně. Nikdy nepochopil, jak je možné, že takhle krásně po koupeli voní jenom ženy. Když přicházela k němu na postel, i přes tričko rozpoznal obrysy ztvrdlých bradavek. Pobaveně se zamyslel, zda je to přechodem z vyhřáté koupelny na studený vzduch nebo jejím vzrušením. Lehla si vedle něj a schovala nohy pod peřinu.

?Tak co to bude za film??, zeptala se.

?Spa-lo-vač  mrt-vol?, vykulil na ni Herec strašidelně oči a odsekával slabiky. Zalezla na chvíli pod peřinu a dělala, že se bojí. ?Neboj.?, zasmál se a pak ucítil, jak se ho pod peřinou letmo dotkla, když zpod ní vylézala. Pomyslel si, že ty volné trenky byly skvělé rozhodnutí.

?Dělám si legraci?, řekla. ?Znám ho, ale jenom jako knížku. Film jsem neviděla.?

?Je skvělej?, odpověděl Herec, který měl najednou těžké problémy s koncentrací a musel usilovně přemýšlet nad každým slovem, aby tak přebil pocit tělesné blízkosti a pronikavé vůně zařezávající se do jeho těla a prosakující jím. Do hlavy se mu kradlo prázdno ve tvaru růžové vaty.

?Hraje tam Hrušínský?, dopověděl rozvážně. ?Jeho nejlepší role.?

?Tak už to pusť?, řekla mu a přitáhla si peřinu až pod bradu. Obrazovku rozzářily titulky černobílého filmu a pan Kopfrkingl se poprvé objevil na scéně.

 Herec zhasl světlo a ačkoliv upřel pohled na obrazovku, celé jeho tělo prozrazovalo, kam doopravdy soustředí svoji pozornost. A Daniela to věděla také. Už v kině se tím dost bavila, a přestože se Herce možná také chtěla dotknout, rozhodla se zkoušet, kde mezi nimi leží hranice překračující přátelství. Byla zvědavá, kam až zajdou jeho reakce.

 Po dvaceti minutách filmu jakoby unaveně opřela hlavu o jeho rameno: ?Nevadí ti to? Trochu mi padá hlava?, řekla, zatímco Herec ze sebe jen vysoukal ?V pohodě? a snažil se ani nepohnout, aby se jí leželo pohodlně. Zavřel oči. Hrozivá tvář ulízaného pracovníka krematoria se mu v představách mísila s vjemy doteků, vůní a představou rtů na jejím krku. Nedalo se to vydržet. Srdce se mu rozbušilo, jako by se právě chystal skočit z mostu, ale nakonec se odhodlal. Ani pořádně nevěděl jak?

?Půjčíš mi ruku??, zeptal se poté, co jeho tep musel být slyšet i v sousední místnosti. Daniela mu ji beze slova podala, aniž by při tom odtrhla oči od filmu, kde se pan Kopfrkingl právě chystal oběsit svoji ženu.

 Pohladil ji. Oplatila mu to.

 Připadal si, jako by se na moment rozplynul do barevného spektra a pak se zase složil zpět. Opatrně jí položil ruku na záda a pomalu jel až k šíji, kterou začal jemně masírovat. Vzdychla a podívala se na něj. Ještě než zavřel oči a políbil ji, vzpomněl si na to, jak ji uviděl poprvé.

 ?Chtěla bych se jenom tak objímat?, zašeptala mu do ucha.

 Zhasl světlo a s potěšením zjistil, že si ji po tmě nedokáže představit krásnější, než jaká byla ve skutečnosti. Rozčísl jí vlasy, když se k němu stulila.

?Kdybych měl na těle zip, rozepnu ho a schovám tě dovnitř.?

?Nenechala bych se.? odpověděla mu. Pak zavřela oči a stočila se do klubíčka. ?Chce se mi spát. Ale kdybys chtěl, můžeš mě hladit po zádech.?

?Tak?dobrou noc.? Zašeptal zmateně Herec, ale chvíli na to jí poodhrnul tričko a začal hladit její jemnou kůži. Zaslechl jak slastně vzdychla. Těžko říct, zda příjemným pocitem z dotyků nebo spokojeností se sebou samým. Trochu zaváhal, když mu to přišlo na mysl, ale pak se znova nadechl a poslední zbytky rozumu se mu pro tuto noc nadobro srolovaly a vykouřily z hlavy.

-V-

 Podvečerní obloha se rudým sluncem zbarvovala čím dál více do temna.

?Takhle to vypadá pokaždé??, zeptala se Soňa.

?Když zrovna neprší, tak jo?, odpověděl Libor. ?Podívej se na protější panelák. Ten mám nejradši.?

 Pohlédla naznačeným směrem. Okna domu oddělená betonovými plochami odrážela fialovějící nebe.

?Jak rozstříhaný fialový zrcadlo?, řekla udiveně Soňa a sedla vedle Libora, který smotával cigaretu.

?Myslela jsem, že nekouříš.?

?To je marihuana?.

?Aha.?, řekla potěšeně. ?Kdy vlastně maj dorazit??

?Herec mi psal v šest, takže každou chvíli.?

 Potřásla hlavou na srozuměnou a vzala do ruky kytaru, kterou sebou přinesla na Liborovo přání.

?Víš co je zvláštní?? zabrnkala pár neurčitých tónů. ?Jak krásně se na tom růžovo-fialovym podkladu vyjímá měsíc. Z toho pohledu jde mráz po zádech.?

 Libor se jen bez odpovědi usmál. Povedlo se mu ubalit nádherný exemplář. Na plošině za nimi se ozvalo kovové zacinkání. Herec se naposledy přidržel žebříku a stanul na šedivé střeše. Daniela ho následovala s nepatrným odstupem.

 Když dorazili k přátelům sedícím na opačné straně, ihned lehla k nim na připravenou deku a zírala nahoru.

 Připadalo jí, že takhle blízko mrakům ještě nikdy nebyla.

 Pohled jí zkřížil až letící havran, div jí nespadl do oka. Trochu se probrala a usedla právě ve chvíli, když k ní dokolovalo červené. Napila se a trochu roztržitě si otřela ústa rukávem.

?Měli jste někdy jasnou chvilku??, zeptala se náhle. ?Nevim jak jinak to popsat?zatím jsem to skoro vždycky zažila jenom opilá. Jako kdyby do vás najednou vstoupilo okolí. Takovej mír a pocit, že znáte odpověď úplně na všechno..?

?Teda to víno ti leze do hlavy rychle?, řekl se zdviženými koutky Herec a pak se podezřívavě otočil na Libora: ?Že tys jí dal práska, když jsem se nedíval?!?

?Počkej, neruš.? odbyl ho Libor a pokynul se zájmem k Daniele: ?Pokračuj. Zkus to upřesnit.?

?Nevím.? vzdychla skoro nešťastně. ?Hrozně často se cejtim tak nějak vytržená sama ze sebe. Jako kdyby bylo moje tělo a pak já ? opravdová ? tam uvnitř a obojí to chodilo po světě nezávisle na sobě a jen někdy, jako třeba teď, se tyhle dvě části setkaj a já měla pocit úplnosti.?

 Libor vzal nervózně do ruky jointa. Zapálit se mu ho podařilo až napotřetí. Nasál a cigaretu poslal dál, teprve když vydechl.

?Skvěle popsaný.? řekl pak. ?Naprosto skvěle. Ještě o moc líp, než se to honilo hlavou mně.?

?Cože?? podivila se Daniela.

?Taky se mi to stává.? odpověděl. ?A myslím, že ne jenom mně. Ale teprve nedávno jsem o tom trochu víc zapřemýšlel.?

 Všichni zvědavě poposedli a natočili se tváří k němu. Libor pokračoval.

?Zkuste si svůj život představit jako čáru, na které jsou tři body. Začátek je narození, konec smrt a třetí bod je cíl, který se nachází někde mezi nimi. Stíháte to??

?Zatím jo.? odpověděla zvědavě Daniela.

?Fajn. Protože teď to bude náročnější. Nemáte někdo tužku a papír?? zeptal se. Herec mu podal pero a Soňa vytáhla s otazníkem v očích papírový kapesník.

?To bude stačit.? věnoval jí Libor milý úsměv a nakreslil na kapesník dvě čáry. Jedna byla úplně rovná ? na tu vyznačil tři body. Druhou namaloval jako klikatou sinusoidu, která se místy protínala s první čárou. Obrázek všem následně ukázal.

 ?A teď vám ho popíšu. Takže NAROZENÍ ? CÍL ? SMRT. To je jasný. Tak. Dlouhá čára mezi nima je ekvivalentem délky života ? těch jejích osm centimetrů může být třeba osmdesát let.? dořekl a napil se vína, protože cítil, že mu vysychá hrdlo. Jakmile se mu douškem pohnul ohryzek, pokračoval. ?Když budeme předpokládat, že život má nějaký smysl a tudíž i cíl, pokud bychom šli po této rovné čáře, musíme k němu dojít a .. jak bych to nazval..?

?Náš osud se naplní?? proložil jeho monolog Herec.

?Přesně.? vyhrkl. ?A pokud naplníš svůj osud a dojdeš k poznání svého smyslu života, dá se mluvit o tom, že tvůj pobyt tady na zemi byl úspěšný. Ale tím se pomalu dostávám k  druhý čáře a zároveň i jádru myšlenky.? poklepal tužkou na obrázek. ?Ta klikatá totiž symbolizuje život v reálu. Je stejně dlouhá jako rovná, ale jak sami vidíte - protože je zakroucená, k cíli už nedosáhne. Pointa toho, co se vám snažím sdělit tkví v průsečících těchto dvou cest. Myslím totiž, že právě tyhle průsečíky jsou těmi takzvanými jasnými chvilkami, které občas každý prožívá. Střet s cestou života, která vás může dovést k cíli, když po ní půjdete. Tu sinusoidu v těchto vzácných chvílích můžete přerušit a jít rovně.? dořekl Libor a oči mu svítily. Soustředěná atmosféra na chvilku polevila a slunce mezitím spadlo za obzor. Hvězdy se začaly rozsvěcet čím dál tím rychleji. Každý z nich to zapil a zároveň lehce vstřebával vlnu THC. Ale smát se ani jeden nezačal.

?Když nad tim tak přemejšlim?, vrátila se k tématu Daniela, ?pokud je ten cíl někde mezi těmi dvěma body ,tak se může stát, že člověk ho naplní ještě před smrtí. A co pak dělá ten čas mezi dosažením cíle a úmrtím??

?Myslím, že se to děje. A řekl bych, že tito lidé jsou právě těmi, kteří posouvají člověka dopředu, protože už jsou svým způsobem osvícení. Einstein, Jung, Mozart ? beru to jako nadstavbu, o kterou se dělí s ostatními, protože najednou mají poselství, které mohou předat.??, odpověděl Libor.

?No ale počkej.? odporovala mu Daniela. ?Mozart hrál už v šesti letech. To je cíl tak blízko??

?A proč ne? Pokud už od začátku šel tu cestu?navíc v šesti jenom hrál. To poselství je spíš ve skladbách, které začal tvořit až později. Ale i tak ? ta cestu nebude zas tak dlouhá, aby měl člověk víc šancí na ní vstoupit a dojít ji? aby tady byla nějaká rezerva umožňující něco jako další pokus..opravu..?

?No dobře.? odpověděla. ?Ale pak mám ještě jednu otázku: Když bych například zrovna teď skutečně byla v té jasné chvilce, jak se mám udržet na té rovné cestě??

?To mě taky napadlo.? přidal se Herec.

?Hm.?zamručel Libor. ?Nejspíš se řídit intuicí, pocity. Jasná chvilka je taky jen pocit, tak se mu snažit blížit. Když to člověka někam táhne, vykašlat se na všechno ostatní a jít za tím. Brát trochu větší ohled na podivný náhody. Jako když se ti zdá sen a druhý den se splní. Nebo nad něčím přemýšlíš a pak to objevíš za rohem. Dávat těmhle podivnostem větší šanci a nepomíjet je ? podle mě zrovna ty určují směr. A je jen na člověku, nakolik se tomu dokáže otevřít.?

?Ale co když si člověk tyhle pocity vsugeruje?? napadlo Danielu.

?Ano. I to se může stát a je to jedna z alternativ, jak se zbavit kolejí předurčeného života, ale??, podíval se na Soňu, která vypadala naprosto ztraceně, ?to dokončíme až jindy. Dnes už toho bylo dost.?

 Soňa k němu s úlevou zvedla oči. ?Já tomu moc nerozumim.? řekla. ?Nemyslim si, že je to pravda. Třeba já jsem šťastná skoro pořád a ani si nepřipadám rozdělená na dvě části nebo něco takovýho.?

?Jenže těžko říct, jakym způsobem jsi šťastná. Jestli tím, že už jsi dosáhla svého a teď lidem okolo něco přinášíš nebo jen nahrazuješ své štěstí kupováním nových věcí, chozením do kina a všemožným jiným zabíjením času, abys tak přehlušila prázdnotu v sobě a nemusela ji vnímat.?

 Soňa nakrčila nosík a vzala do ruky kytaru. ?Já jsem šťastná. Ale co když jsi to jenom ty, kdo se neumí radovat ze života kvůli těmhle blbostem.? řekla trochu rozhořčeně a začala vybrnkávat na kytaru cosi od Red Hot Chilli Peppers, aby se nedalo poznat, jak moc ji to nařčení mrzelo. Herec pochopil, že je čas změnit téma.

?No to už je jedno. Každopádně pro vás ale s Liborem máme jednu novinku. Příští týden v úterý se chystáme vyrazit autem do Španělska. Chcete jet s námi?

?A kam?? vysoukala ze sebe překvapeně Daniela.

?Nevim. Barcelona ? moře ? Sagrada Familia. Je po sezóně, pláže bez lehátek a lidí, prázdnej obzor, spousta vody všude kolem?uděláme vor a někam odplujem..? zasnil se.

?Jo, to by nás moc potěšilo!? přidal se Libor.

?Skvělý!? radostně zdvihla ruce Daniela. ?Já určitě jedu! Jen?kolik to bude stát? Nemam zrovna moc peněz..?

?Vlastně tam jedem tak trochu i služebně, takže cestu a spaní budem mít zaplacený. Moc to nebude. A co ty, Soňo?? zaostřil na ni Herec pohled.

?Ještě nevim. To bych musela něco zalhat doma. Mám přece školu. Ale pokusim se, zní to hrozně dobře.?

?Tak se mi pak ozvi, jo?? řekl jí Libor a dodal: ?A teď by bylo vhodné bavit se už jen o dešti.?

 Jediný Herec to pochopil, zato slečny začaly ihned synchronně studovat roztrhané páry mraků. Libor smotal ještě jedno a pak už tam všichni jen tak tiše leželi a nechali se unášet na vlnách vlastního světa.

 Sobotní megafilm na Nově právě dohrál.

?Brak jako vždycky.? zahuhlal Libor, ještě než se mu Soňa pověsila na krk.

?Moc se mi líbí tvůj byt.? Rozhlédla se. ?Asi tu budu muset spát častěji.?

?Klidně sedmkrát do týdne.? Ozval se Libor, načež vypukla rychlá scéna zahrnující bleskový pohyb do kouta pokoje, zhasnutí světla lustru i obrazovky a krátké (zato ovšem velice dynamické) žuchnutí na postel.

 Navzájem si svlékli trika, Libor s něhou a Soňa divoce. Přisál se k jejímu prsu. Zaklonila hlavu a chvíli vychutnávala dotyky jazyka ? pak ho však odtrhla a položila na postel. V očích jí tančily nezkrotné plamínky, když nad ním klečela - jako krotitel divoké zvěře s bičem v ruce nad svým lvem, kterému dává rozkazy - a sledovala, jak poslušně narůstá jeho nahé vzrušení, zatímco ona si vsunuje prsty za látku krajkovaných kalhotek. Chytila ho v rozkroku a udělala pár pohybů, než se mu z úst vydral blažený vzdech. Pak sjela ještě o něco níž a stiskla dlaň. Tiché zasténání se k jejím uším neslo jako rajská hudba. Měla ho v moci a věděla, že teď si s ním může dělat všechno co chce.

 Přesně to na tom všem milovala nejvíc.

 Druhý den dopoledne se Libor vzbudil sám. Ještě cítil stopy zarytých prstů na svých pažích. Pokojem prosvítalo slunce a na telefonu blikala nevyzvednutá zpráva. Od Soni.

REKLA JSEM TATOVI ZE JE TO SKOLNI VYLET TAKZE JEDU! UZ SE TESIM NA DALSI HORKE SPANELSKE NOCI?:-)  SONA

 Nepochopil, kde se to v něm vzalo, ale najednou si připadal jako?jako chlap. Nebojácnej superman kterej zvládne cokoliv na světě. Podrbal se na bradě jemně porostlé strništěm a v koupelně se potom poprvé za život oholil bez jediného říznutí, aniž by se na to musel vlekle soustředit. Spokojeně přejel rukou hladkou tvář a k snídani si pustil největší flák od Iggyho Popa. Už roky neslyšel tak dobrou hudbu.

 Vrstva másla, kterou rozetřel na snídaňový rohlík dnes byla vyjímečně hladká.

 Na pondělí večer byl dojednán sraz. Libor s Hercem čekali nedaleko Vyšehradu, až jim Číňan přiveze auto.

 Do listů stromů tichounce narážel vítr, když Libor vyprávěl své dojmy z předešlého víkendu. Bylo mu při tom skvěle. Jako kdyby ztratil kus své křečovitosti, uvolněně převaloval různé útržky noci na jazyku a předával je dál. Když skončil, spokojeně přivřel oči a vychutnával v sobě pocit míru.

?Jsem moc rád, že je to dobrý.? řekl mu Herec. ?Ani nevíš jak. Fakt ti to přeju. Vypadáš skoro zamilovaně, to je úžasný. Vždycky jsem o tebe měl nějak strach. Vypadal jsi tak?odtrženě od reality. A teď se v ní, možná díky Soně, ocitáš zpátky. Tak vítej.? usmál se.

?Je to tak.? Přitakal Libor. ?A co vlastně ty??

?No, už se objímáme.? pravil s úsměvem.?Což je rozhodně pokrok, ale nechce se mnou zatím spát. Ale ani se nedivím, to vy jste na to skočili dost brzy. A taky ani nebyl moc čas. Jak uslyšela o Španělsku, sedla na internet, sehnala si brigády a celej víkend vydělávala, takže jsem jí pomalu nezahlíd.?

 Než to dořekl, na rohu ulice se objevilo černé auto. Když zabrzdilo u nich a vystoupil z něho Číňan, bylo oběma jasné, že si na cestu budou muset koupit těžce frajerské brýle s tmavými skly. Bez nich se tohle auto prostě řídit nedalo.

?Tak jak se vám zamlouvá chlapi?? vesele rozpřáhl Číňan ruce.

?Parádní kousek!? ocenil model Libor. ?Ford Cortina ve stylový úpravě.?

?A s novym motorem, přes dvě stě koní.? dodal spokojeně Číňan. ?Nechci, abyste tam přijeli jako nějaký ořezávátka. Tohle auto je mýho bodyguarda, ale na cestu je vaše, tak s nim zacházejte hezky.? hodil klíčky Hercovi. ?Umíte doufám jezdit??

?Já v práci strávim řízenim auta osm hodin denně.? řekl Libor. ?Bez obav.?

?Tak mě svezte domů.? řekl Číňan. ?Ať vidim, jak pěkně s nim budete zacházet.?

 Nasedli do Fordu, Libor za volant. Nastartoval a auto bublavě zapředlo. Když se rozjeli, Číňan předal Hercovi mobilní telefon a sdělil pár instrukcí o kontaktní osobě v Barceloně. Poté si spolu vykouřili jednu cigaretu, a když vystoupil, oba kamarádi mu potřásli rukou.

?Tak za týden.? vstrčil jim ještě hlavu do okénka a byl pryč.

?To jsem zvědavej, co na něj řeknou holky, až ho zítra uvidí.? přejel Herec rukou po kapotě, když dorazili k němu před dům. Dohodli se, že přes noc bude na hlídaném parkovišti u Libora.

?To radši ani nechci vidět.? zaznělo mu s úsměvem v odpověď. Pak už se ozvalo jen sešlápnutí pedálu a krátké protočení pneumatik. Pár lidí z chodníku se zvědavě ohlédlo. Libor strčil do CD přehrávače disk.

?Just a perfect day??, ozvalo se z mikrofonů.

?Jojo.? spokojeně dodal Libor a vjel na Nuselský most.

-VI---------------------------------------------

Liborův fiktivní deník - I

 Den odjezdu. Ptáci řvou Praze na rozloučenou a stejně jako naše čtyřčlenná skupinka táhnou do teplých krajů. Oni se svými křídly a my na čtyřech pneumatikách Michellin a černými brýlemi na nosech ? i holky se přidaly. Cejtim se jako král. Když jsem přijel na nábřeží, kde už čekal Herec s Danielou a Soňou, krásně jsem si vychutnával ty užaslý obličeje. Bylo to skoro jako rozbalení dárku? byly dny, kdy jsem se cejtil jako úplnej lúzr, ale dneska jsem poznal i druhou stranu mince. Už žádnej kluk z předměstí, teď jsem nebezpečnej gangster ve svým fáru, levou ruku na volantu a druhou na koleni svý holky. Jako v nějakym teenagerovskym filmu, který všichni tolik pomlouvaj, ale ten pocit je teda k nezaplacení. Uhánim dálnicí na západ, vzadu se líbá Herec s Danielou, který větrem vlajou vlasy, protože jsem si jako správnej tvrďák stáhnul okýnko až úplně dolu a ukazuju světu svůj kostnatej loket rychlostí něco těsně pod dvěstě za hodinu. The Doors nádherně laděj se zvukem rozjetýho motoru, je krásný ráno. Lehce nachlazený, ale ještě ne úplně studený slunce nám hladí brzdový světla, který radši ani nepoužívám, jak je to všechno perfektní. Všichni jsme tak nějak zasněný, po cestovní horečce, která proběhla minulou noc teď brouzdáme v její kocovině, ale na stejný frekvenci. Honim stín našeho auta před náma a cejtim, jak je dnešní den vyjímečnej?myslim, že i kdybych se vyboural, skvěle si to užiju.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

?Praha ? Mnichov ? Lyon ? Barcelona!?, vykřikuje HerecLibor.

?Moře!? ruší mu nit Daniela.

?A máš vůbec plavky??

?No jasně, včera jsem to všechno nakoupila. Děsně levný.?

?Zase v sekáči, viď?? směje se Herec. ?Není to trochu ekl? Co když je před tebou nosil nějakej transvestita??

 Daniela mu dává varovnou pěstí do ramene a je šťastná, hlídá si intuici: všechno je v pořádku. Lísá se k němu a koutkem oka kontroluje oblohu ? průzračná modrá ji uklidňuje a z rádia se začínají linout Beatles, ty má ráda. To nejlepší z Abbey Road a Hard Day´s Night. Spokojeně zavírá oči, až teprve Herec ruší ten šumivý klid?

?Kdybyste museli vymazat z historie Beethovena nebo Beatles, kterýho z těch dvou vyberete??

?Beatles.? odpovídá jednoznačně Libor.

?Beethoven.?

?Beethoven.? shodují se slečny.

Rozproudí se debata, při které každý hájí svého favorita, holky i s Hercem jsou v přesile, ale Libor přesto zvládá odporovat: ?Pravá hudba se dotýká duše. A Beethoven tohle dokáže, ale u Beatles je to jako kdybys svojí duši poslal do mekdonalda. Na jedno použití.?

?To si nemyslim.? říká mu Daniela. ?Asi se snažíš naznačit, že Beatles jsou nějakym způsobem komerční, ale o to podle mě nejde. Oni sice jsou kapelou, která se vyšplhala díky umělé image, ale takových v tu doby a i po nich bylo spousty. Jenže oni jediní zůstali legendou. Kdyby byly stejní, zapadnou do prachu dějin s ostatníma.?

?Ale kvůli čemu nezapadli? Kvůli svý hudbě? Ne. Kvůli tomu, co vytvořili za legendu. Ale já mluvím právě o hudbě.?

 Daniela kontruje argumentem, že jde o výsledek a ne o záměr, ale Libor ho v odpovědi záměrně překrucuje a baví se její reakcí, tak to jde až k hranicím. Do Německa jsou vpuštěni bez kontroly a jako na povel usínají. Libor za jejich klimbání s potutelným chechtáním mění disk na Beethovenovu devátou a dál řítí auto silnicí vstříc Mnichovu, poblíž kterého mají naplánovanou další čůrací zastávku.

 Mnichov je studenej a nepříjemnej. Dojedí poslední bagety a vydávaj se znova na cestu, teď už řídí Herec. Další zastávka je před Lyonem, jídlo a nákup několika konzerv na benzínce, na víc není čas, všichni se už těší na moře a k večeru konečně hranice Španělska, průjezd Pyrenejemi a obdivování místních kozích stád, nějaké posměšné vtípky, ale nikdo je už moc nevnímá ? všichni cítí akorát přítomnost slunce z vyhřátého dne. Sálající teplo země ho prozrazuje.

 A nyní?je téměř půlnoc. Měsíc svítí na obloze jako obrovská žárovka pod bílým krytem. Z lesíka kde zaparkovali je vidět útes i mořská hladina vlnící se jako černý blankyt. Cestičkou mezi křovím sbíhají až k malinké pláži z písku a kamení, na kterou shodí všechny věci i oblečení a podivně beze studu se nazí nechávají pokřtít nočním mořem a vcházejí do vody, která je pohlcuje. Oba páry se v ní tisknou k sobě a jejich těla do sebe zapadají jako zámek a klíč ? jen ? nikdo nepřemýšlí nad tím, kdo koho otevírá a kdo je jen prostředkem k pootočení západky v mysli toho druhého.

 Konečně vylezli. Se zmáčenými vlasy se rychle utírají, oblékají a rozkládají deky, které sebou přinesli. Po dlouhé cestě si vychutnávají, že mohou ležet. Než zavřou oči, Daniela se zeptá, jestli někdo z nich nezná nějakou hezkou pohádku před usnutím. Herec se dívá na hvězdy a měsíc, cítí Danielu, která mu leží na hrudi a v hlavě se mu formuje první obraz. Ví, že časem se jeho příběh bude posluchačům mísit s obrazy jejich vlastních snů, ale přesto začne vyprávět:

 Tenhle příběh je o nešťastném měsíci a o holce, která neměla jméno.

 - Jednoho dne jen tak seděla pod stromem a smála se. Byla šťastná, že se jí z vlasů dělají prstýnky a nemá je rovné jako obyčejní lidé. Měsíc se na to díval a nevěřícně kroutil hlavou, protože ničím jiným kroutit vlastně ani nemohl.

"Jak se ti žije bez těla?", zeptala se ho.

Měsíc byl v plné síle, ale po této otázce zesmutněl.

"Nevím. Nikdy jsem ho neměl. Ale zase vím, jaká je věčnost", odpověděl.

Zamyslela se. Pak vzala cigaretu, zapálila ji a vyfoukla kroužek dýmu směrem k měsíci.

"Takže ty jen tak sleduješ lidi tady na zemi, ale sám jim vlastně stejně nemůžeš rozumět?", zeptala se znovu.

"Ano", řekl měsíc unaveně. "Jen tak obíhám a bavím se osudy jiných, protože ti, kteří žijí věčně, svůj osud nemají."

"Jakto?", podivila se dívka.

"Sami jsou osudem", odpověděl měsíc a zhluboka se nadechl. Nic se nestalo. To zbytečné gesto pochytil od lidí. Nevěděl najednou, co má říct. Nakonec otevřel ústa..

"Chtěl bych se někdy nadechnout vzduchu", zaznělo z nich.

Dívka ho pozorovala. Zářil. Někde slyšela, že když se člověk podívá na měsíc a uvidí v něm obraz králíčka, je prý zamilovaný. Zdálo se jí, že vidí spíše dinosaura, jaký byl na plakátu k filmu Jurský park. Napadlo ji, že to možná něco znamená.

"Chtěl by sis to vyměnit měsíci?", zeptala se, sklopila oči a pak je opět zvedla.

Měsíc se zatvářil překvapeně. Chvíli trvalo, než něco řekl.

 "Ano", zazněla nakonec tichá odpověď.

"Chtěla bych vědět, jaké to je být měsícem", řekla dívka. "A taky už nechci být člověk. Život je moc krátký na to být jen člověkem."

Přes oblohu přeletěl mrak. Oba ho popoháněli, aby na sebe při rozhovoru viděli.

"Je to jako kouřit trávu", ozval se měsíc. "Rozumíš úplně všemu a taky všechno víš. Opravdu. Vyzkoušej mě."

Dívka se zasmála. Pak zvážněla, podívala se měsíci přímo do očí a zeptala se.

"Kdo je bůh?"

Měsíc lakonicky zaklonil hlavu. Obrazně řečeno.

"Bůh je víra. Když není víra, není bůh", odpověděl.

"Můžu ještě jednou?"

"Ano", usmál se měsíc.

"Má měsíc orgasmus?", uculila se a i měsíc se začervenal.

"Ano. Ale to se nikdo nesmí dozvědět. Prožívám každý lidský orgasmus na zemi. I každou lásku. Proto nepotřebuji tělo. Ale nemysli na to, že jsem ti to řekl. Někdo by tě mohl slyšet."

Dívka se rozechvěle rozhlédla kolem sebe a pak zvedla šedé oči.

"Chci se stát měsícem."

"Tak natáhni ruku", prohodil příliš ledabyle měsíc a podal jí paprsek. Dívka se ho chytila a zmizela. Místo ní se na jejím místě objevilo nemluvně.

"Děkuji ti", řekl mu měsíc a zavřel oči. Byla to dívka a cítila sladké křeče ve slabinách a lásku. Všechnu lásku na světě.

A pak...pak ucítila bolest. Cítila i lásku nenaplňenou, ztracenou, zrazenou. Cítila smutek ze smrti, bolest člověka, který se topí v moři, cítila pláč.

Začala taky plakat. A plakala dlouho, den i noc, další den, ráno, noc, nevěděla jak moc. A měsíc ubýval, půlka, pak jen čtvrt, nakonec malinký srpek. Čím méně na očích, tím méně bolesti. Nakonec...nakonec zmizela úplně a věčnost přestala existovat.

Novorozeně na zemi pochopilo, že i ono jednou zemře.

Začalo plakat.

Asi se pochcalo.

Když dovyprávěl, ještě se kuckal smíchy nad cynickou pointou, než zjistil, že už všichni dávno spí.

?No co.? utrousil sám pro sebe. ?Stejně by to nepochopili.?

Sám se ještě jednou zasmál, jak to všechno do sebe krásně zapadlo a trochu pyšně si i pomyslel, že téměř vymyslel mýtus dnešní doby. Poté spokojeně zavřel oči a usnul s rukou na Danielině rameni.

 Celý další den strávili válením u moře nebo ve stínu, když na ohýnku ohřívali konzervy.

?Taky jste nemohli ulovit nějaký ryby jako pořádný chlapi, co?? rýpla si Soňa, když se dívala na bublající hmotu v ešusu.

?Tak si prostě představuj, že to chutná jako ryba, ne?? namítl Libor. ?Nebo jsi snad neviděla Matrix??

?Ale to přece ve skutečnosti nejde.?

?Jde.? řekla Daniela. ?Člověk se sebou může dělat různý věci. Třeba já jsem dřív chodila na kurzy hypnózy, kde mě naučili uměle si vyvolat si různý pocity.?

?A co sis třeba jako vyvolávala?? ptal se Herec.

?No všichni si většinou zkoušeli vyvolat pocit tepla v rukou nebo v nohách.? vykrucovala se.

?Ale co ty, konkrétně?? nenechal se odbýt.

?No?orgasmus.?

?Cože??

?A co se tak divíš?? vyhrkla. ?Mam možnost si vybrat jakejkoliv pocit co jsem kdy zažila a vyberu si teplo do nohou? Mně to teda přijde o moc víc ujetý, než si přát orgasmus.?

?To je fakt.? přiznal Herec. ?A povedlo se ti to??

?To ti povim až jindy.? píchla ho s dětským nadšením prstem do břicha a políbila jeho trochu hubený krk.

 Nad obzorem skloněné slunce se co nevidět opět chystalo zasyčet zpět pod mořskou hladinu. Libor to sledoval.

?Zítra ráno vyrazíme.? řekl a pak se rozeběhl a plácl sebou šťastně do moře. Měl pocit, že ta voda má se Soňou něco společného. Obě byly něčím skutečnější, než zbytek světa okolo.

-VII-

 Odjet se jim podařilo samozřejmě pozdě. Prach za nimi zavířil a auto po dnech strávených v chládku lesa opět vyrazilo požírat rozpálené kilometry silnic. Do Barcelony se dostali po vedlejším vjezdu. Neturistická čtvrť, jež je uvítala, byla směsicí výstřední architektury s obyčejnými činžáky a prádlem - tak klasicky zavěšeným - v postranních uličkách.

?Měli bychom někde zaparkovat auto.? Ozval se Herec, když konečně dorazili k centru. Našli suterénní parkoviště , kde ho nechali.

?Sraz máme za dva dny.? Zašeptal pak Libor Hercovi. ?Do tý doby bych ho nevytahoval na světlo a jen se tu někde povaloval.?

?Jsem pro.?

?Půjdeme se podívat na toho Gaudího?? zmínila se mezitím klukům; Daniela po shodě se Soňou.

?No jasně.? Usmáli se oba. ?Jen si nezapomeňte vzít věci z auta, vrátíme se sem až za dvě noci, tak ať máte v čem spát.?

 Metro je vyhodilo u náměstíčka, které předchází asi nejznámější novodobé gotické stavbě. Špičky Sagrady Familii se se svými křížemi tyčily vysoko nad zemí a její věže vypadaly nebezpečně ostnaté a přece tak krásné, že by na ně člověk nejraději sáhl a píchl se do prstu.

?Myslíte, že tam nahoře taky žijou holubi, jako u nás?? ukázala Soňa vzhůru na jednu z věží.

?Rozhodně.? Odpověděl Herec. ?Dokonce bych se vůbec nedivil, kdyby tam právě teď vrkali ti pražští.?

 Poté zkontrolovali otevírací dobu ? přišli těsně před koncem. Na poslední chvíli zakoupili lístky a pustili se do točitých schodů.

 Když vyšli ? všichni do jednoho opaření nadpřirozeností stavby ? bylo ještě světlo. Přesto se dalo poznat, že se město chystá  k další rundě nočního života: míra hluku se zvýšila a v restauracích začaly mizet kartičky s nápisem -reservé-.

?Soňo?? zeptal se Herec, když se rozhlédl po tom všem hemžení.

?Ano, co je??

?Nechtěla bys tu zahrát na kytaru??

 Podívala se na něj, chvíli přemýšlela a pak vesele přikývla: ?Dobře, ale ty u toho budeš dělat mima, nechci v tom být sama.?

?Platí. Tak začni, než si obleču něco trochu vhodnějšího na sebe.?

 Pak ukázal prstem na Libora s Danielou a podal jim svojí buřinku: ?A vy se budete pěkně mile usmívat a vybírat prachy.?

 Libor se už chystal zeptat proč, když jich od Číňana dostali spoustu, ale pak si uvědomil, že slečny to nevědí a teď už je trochu pozdě něco vysvětlovat. Navíc zahlédl nadšení Daniely, což ho definitivně odradilo.

?Proč ne.? vzal tedy klobouk do rukou a Soňa začala hrát.

-Guru-

Konečně jsem trochu poklidil ten svůj Bergamskej squatt?teda abych vám to vysvětlil, Bergamskej proto, že je v ulici Bergamo a squatt proto, že kdysi jsem si ho opravil a z peněz těch prožranejch feťáků skvěle vybavil. Teď je to skoro luxusní byt, aspoň na moje poměry, ale lezou mi sem pořád a žebraj o jehlu a něco do ní. Já sám to jenom prodávám a s tvrdym zásadně neexperimentuju, už jenom pro to, že vim, jakym sajrajtem jim řežu každou dávku.

 Včera tu byli zase, už mě to někdy fakt tlačí, jak po nich musim uklízet. Dneska jsem uklidil a na bušení do domovních dveří nereaguju, drát od zvonku jsem přeříz dávno.

 Řikejte mi Guru.

 Seženu vám všechno na světě, když teda nebudu mít zrovna zkurvenou náladu, jako celej dnešek. Je posraná nuda, nějaký houby si dávat nechci, je mi z nich blbě - jenom co se na ně podívám, vzpomenu si jak mi tu ležej ty trosky, sakra možná bych s tim měl fláknout, někdy mi vážně berou chuť. Zkoušim se začíst do Bhadavadgíty, snad poslední náboženská kniha, kterou jsem vynechal, ale dneska zvládnu jenom pár veršů, není to ono, prostě mě to nebaví. Dneska to chce život, nejakou akci a ne jen zase mrtvě přemejšlet. S nervní inteligencí diskutovat, jak by řekl Jack. Jo - to je ono ? a nejenom to. Musim se zvednout, takhle dnešek nestrávim: vyrážim do ulic, ale radši zadnim vchodem, aby po mně někdo zas nežadonil peří nebo tak. Ulice je živá, to je něco jinýho, rozhlížim se kde by mě co chytlo ?ženský? Hospoda??Možná. Ale nadšení rychle přechází, jak sjíždim pohledem spolucestující na MYM chodníku. V duchu si s nima potřásám rukou, když se mi představujou:

?Pan Nuda, dobrý den.?

?Dobrý den.?

?Jak se máte??

?Neser mě s těma frázema..?

?Krásně počasí nemyslíte??

?Něco sem ti snad řek?!?

?Tak zase někdy na viděnou.?

-Prásk!- ustřelim chlapovi hlavu, ale už se na mě tlačí další: ?Pamatujete si mě? Tehdy v bla bla bla?a jak se má vaše žena? Co v práci?

-Prásk-

 Jenže za nim se jich táhne celá nekonečná fronta, radši to vzdám, sklopim oči k chodníku a zrychlim krok. I svět venku má svý strasti, teda než zaslechnu tu hudbu ? kytara a hlas. Hlas mladý holky co zpívá něco od Pink Floyd ? jedna z písní mojí puberty, to žhavý mládí ? má ho v sobě a předává mi ho, úplně se rozvzpomínám, najednou to není tak těžký, něco mě nutí udělat piruetu a vběhnou do hejna holubů přede mnou, který se poděšeně rozletěj a já z toho mam radost. Blížim se ke zdroji, už tu postává několik lidí, všichni poslouchaj, najednou bych je chtěl všechny obejmout, jaká krásná změna?

 Blondýnka s šestistrunkou ?Wish you were here? ? klid, právě jsem dorazil, řikám sám sobě i jí, vedle ní stojí mim, který grimasami vypráví děj textu písně ? musím se smát. Poslouchám možná půl hodiny, možná dvě, nevím, slunce za tu dobu každopádně zapadlo, než si dali pauzu.

 Ještě že jsem se z toho bytu zvedl a kroky mě zavedly sem ? tohle dneska potřebuju. Jsou celkem čtyři, dva kluci, dvě holky, každej na pohled jinej zvenku stejně jako uvnitř. Po těch zkušenostech co mam už to poznám ? podle očí. Třeba ta blondýnka je má ven ? vstřebává svět okolo, zatimco kluk, kterej jí právě drží za ruku, to má přesně naopak, jeho zrak směřuje hluboko dovnitř, určitě věčně studuje studnu svý duše. Mim je klasickej případ clonaře. Mezi nim a světem je skleněná zeď, která před nim sedí jako maska na jeho políčenym obličeji, přes kterou se nikdo nedostane ani dovnitř ani ven. Jen když se podívá na tu zelenookou krásku s kloboukem v rukách, to pak izolace zmizí ? no jo, je to jasný, láska dělá divy.

 Jediná ta holka v modrym svetru, to je případ, kterej tu už dlouho nebyl ? žádná stěna a vidí dovnitř i ven ? no to mě podrž, tyhle čtyři dneska prostě musim mít.

 Jdu k tý s kytarou a ptám se odkud jsou; krkolomnou angličtinou mi odpovídá, že Češi ? no to bych fakt netipnul ? pak se k nám přidá i mim, ten už mluví líp.

 Představuju se jim, oni mně taky, přezdívka Guru se jim líbí stejně jako všem ostatním, třesu si s nima nadšeně rukama, jsou hrozně milí ? mam skoro pocit, že vítají a zvou spíš oni mě než já je, ale nakonec vše uvádim na správnou míru: ?Nechcete u mě přespat?? ? trochu se diví, vysvětluju, že tady to neni nic nenormálního, chvilku se radí a nakonec souhlasí. Radostně je táhnu do krámu, kde koupíme pár vín a jde se ke mně ? no jestli tahle noc nebude stát za to, tak už teda fakt nevim.

 Daniela co chvíli mluvila nahlas, ale ještě častěji jen tiše přemýšlela.

 Couráme se kousek za klukama a já si snad poprvý trochu víc povídám se Soňou.

?Hraješ moc krásně, kde ses to naučila?? říkám jí. Odpovídá, že na konzervatoři a taky že tam studuje i zpěv a ještě něco, ale to už moc nevnímám. Vím jen, že je teď milá a ten pocit mi stačí.

 Guru jde s Hercem a Liborem vpředu. Zvláštní člověk. Vypadá vcelku inteligentně, ale je na něm něco divnýho. Jen se nedokážu rozhodnout jestli v pozitivním nebo negativním smyslu. Ale ono je to vlastně stejně jedno, protože teď jsem šťastná. To, jak jsme si vydělali na pití a teď jdeme spát k někomu úplně cizímu?určitě pracujou ty náhody, Libor s tou intuicí měl možná pravdu, všechno teď prostě sedí. I to, jak se šum stromů a lidí slévá v jeden zvuk? tentokrát jdu prostě správně.

 Dorazili do bytu. Otevřeli pár vín, usedli na polštáře uprostřed místnosti a Guru pustil Manu Chaa. Po stěnách byly vlastenecky rozvěšené repliky Picassa v životní velikosti a všude na stolech a v poličkách se povalovaly knihy. Místo skleniček upíjeli alkohol ze skleněných baněk, původně vyrobených pro míchání sloučenin.

 Daniela vzala jednu z knih a zakoukala se do jejích fotografií. Mongolsko. Travnaté horské pláně a azurové nebe měly punc reklamních prospektů cestovní kanceláře, ale přesto, jak tak listovala kapitolami, ji tvář krajiny pomalu vtahovala do sebe. Je to tak dávno, co jsem o tom snila?

?Takže vy si myslíte, že zažíváte opravdovou lásku, je to tak?? směju se Liborovi s Hercem a cejtim, jak se dostávám do svýho živlu. ?Takže támhlety dvě holky,? ukážu na ně, obě si povídají nad knížkou, ?jsou to, co v životě hledáte? Jste si jistý, že je vůbec doopravdy milujete??

?Jistý, jistý?? Snaží se odporovat Herec. ?Já ten pocit mám, ale co je jistý a co ne? Akorát smrt přece? Ale myslim, že ten pocit stačí, celej život se člověku přece zužuje na vjemy a pocity ? to je to důležitý.?

?Mám stejný názor.? Souhlasí Libor, ale vidim na nich, jak to v nich najednou hlodá, protože o tom nevědí téměř nic. A možná ani nechtějí vědět, ale to by si stejně nepřiznali. Dostávám se opět do formy, vim, že je přesvědčim..

?Jasně, pocity jsou fajn. Ale co takhle jednou opravdu vědět? Jak víte, co si myslí ty dvě? Máte o nich jenom nějaký svý iluze. A jak vůbec víte sami o sobě, co pro vás doopravdy znamenaj? Viděl jsem už spoustu párů, kde jeden pro druhého byl jen přívěškem na klíče, doplňkem vlastního životního stylu. Stejně jako třeba auto.? Sypu jim do hlavy vlastní pravdu a těší mě pozorovat, jak moc se nechávají ovlivnit, aniž by si to vůbec připustili.

?Asi máš pravdu, ale tak to prostě je.? Přerušuje mě Libor.  ?A to jen těžko změníš.?

?A v tom se právě mýlíš.? Zahryzávám mu brouka do hlavy a je to skvělý, už v tom zase jedu: ?Znáte houbičky??

?Myslíš ty halucinogeny?? ptá se Herec.

?No jasně - mám jednu odrůdu, která ti pomůže tu pravdu zjistit.?

?Jak??

?V podstatě ti umožní přesunout se do mysli toho druhého, když si je vezme taky. Nemluvě o těch vejletech, který spolu potom máte.? Snažím se ho navnadit a vypadá to, že se mi daří.        Přilejvám nám ještě víno, v hlavě jim šrotuje, úplně to slyšim..

?Budete vědět všechno, co si myslí a co cítí..?, uzavírám je do představ a trochu vynechávám zmínku o vedlejším účinku drogy, kterej bude zajímavej zase pro mě ? zvýšení chuti k sexu. A to v řádu desetinásobků?

 Konečně se rozhodujou: ?Tak fajn, asi bychom do toho šli, ale namícháš jim to potají?? říká Herec a pak se ještě ptá, kolik budou platit. Sděluju jim lehce nadsazenou cenu - čekal jsem, že budou smlouvat, ale kupodivu nic ? a slibuju, že houby všem dohromady podstrčim teda tajně jako odvar čaje, nemají nic proti..

 Zbytek rozhovoru už jen uvolněně klábosím a přikyvuji všemu co říkaj, na debatu po víně se stejně nedá moc soustředit?

 Po čase se zvedám a jdu konečně udělat to pití. Uvažuju při tom, který z nich bude asi nejkrásnější nahý a trochu mě vzrušuje, že si nejsem vůbec jistý?

-VIII-

 Než jsem se vrátil, všichni už se v pyžamech uvelebili na dvou širokých matracích, který jsem připravil na podlaze. Jako film jsem vybral několik nenavazujících snímků z festivalu krátkejch filmů, protože v nich se tolik nemluví a jazyková bariéra tak opadne. Teda ne že by to nebylo jedno. Sám si sedám na oddělený místo kousek vedle, abych je mohl dobře pozorovat, až droga začne působit.

 První film z dílny francouzskejch kinematografů právě začal. ?Příjemné představení? popřeju v duchu spíš sobě, než jim a zapálím si cigaretu. Chutná po velbloudech.

 Daniela na obrazovce sledovala, jak se pařížským metrem prohání poletující pírko z ptáka a vyvolává tak úsměvy na tvářích jinak zamračených lidí cestujících ve vagónu podzemky. Upila poslední doušek čaje a položila hrníček na koberec vedle sebe. Na moment se zadívala do stropu a?to peříčko - to peříčko tam bylo. Znenadání se zhmotnilo z potemnělého zdiva a padalo jí do tváře. Téměř jako by začala vůbec poprvé v životě vnímat smysly - pocítila hebkost peřiny a dařilo se jí rozeznávat barvy zvuků.. Oči se jí rozšířily, když pohlédla na Herce. Mimovolně mu vzala hlavu do dlaní a přivoněla k vlasům. Jejich pramínky jí nasátím vlezly do nosu a začaly prolínat celým tělem, cítila jak ji šimrají až v konečcích prstů. Chytla mu ruku a sledovala, jak se dotýkající prsty postupně rozplývají a opět slučují v jediný společný vjem i tělo. Pohled do očí se změnil na studnici, jejíž dno byla panenka, ve které spatřila vlastní tvář stávájící se zrcadlem, za jehož prostor je možné konečně poprvé pohlédnout.

 Už to začíná. Pár vpravo zatím nic moc, účinky se samozřejmě různí, jde jim to pomaleji, ale je to jen otázka času. Zato Libor s tou blondýnkou, to je jiná rychlost. Miluju sledovat změny v chování lidí - v posteli a pod drogama jsou najednou bez masek úplně všichni a všichni jiný.

 Učebnicovej příklad: Libor, na pohled sebejistej a v páru (i přes svoji jakousi odtrženost) dominantní, zde zcela podléhá Soně. Ta, normálně veselá a spíše ustupující jeho názorům, nyní svírá jeho vlasy a klečí mu nad obličejem, vážná, když sleduje, jak jí líbá stehna s žádostivýma a naprosto submisivníma očima. Škrábe ho nehtama po hrudi a on jen bezděky přivírá oči, bolest se mění na rozkoš, když ho chytá za ptáka a začíná ho pomalu kouřit. Úplně na ní vidim, že by mu nejradši svázala ruce a znásilnila ho, kdyby měla čím. A jemu?jemu by se to nejspíš i líbilo.

 Herec už na sobě neměl nic a Daniele svlékl noční košili. Poslední jeho jasná myšlenka byla, že spolu ještě nikdy nespali.

 Lehl si na Danielino měkké tělo, které vzdychlo a ucítil, jak se mu tím dotykem v žaludku rozpustila kostka endorfinů, které se nyní rozlévají žilami a postupně jimi prosakují.

 Zabořil jí hlavu ke krku a začal se pomalu propadat.

 Sakra ty jsou rozjetý, za ten okamžik vystřídali už čtvrtou polohu, v Soně je šílená energie života, cejtim to až sem? Libor je teď jen žákem v tanečních, kterýho si usměrňuje, ukazuje mu kroky a vede ho svým, jemu neznámým, světem. Který z nich si to asi užívá víc?

 Oba už jednoznačně vypluli na povrch, mezi nima je ale viditelná jen pouhá přitažlivost, jen sex. Ne že by se na to nedívalo dobře, ale není to tak zajímavý jako vedle, kde už jsou totálně mimo. Válej se v sobě zauzlovaný - z boku na bok a zpět, jako kdyby zápasili a chtěli jeden druhýho přeprat a mít nad ním moc.

 Herec ji co chvíli chytne jemně pod krkem nebo za vlasy, snaží se jí silou rozevřít nohy a daří se mu to, vnikne jí do mokrých slabin, všechno jsou to ale jen náznaky. Jen si hrajou, na oběť a sílu, jenže pak se zčistajasna role vymění. Najednou ji prosebně líbá na krk a ona je nahoře, kouše ho do krku a přitom se milují, nakonec ho uhodí do prsou a on ji jen přitiskne těsněji k sobě a stiskne jí zadek, Daniela zakňučí a vlna se opět převrací?tak to trvá až do orgasmu, kterej maj, jak už to tak na mejch houbičkách bejvá, společněj.

 Těžko říct, co to mezi nima je, teď už jen hlasitě oddechujou a krev se zklidňuje. Je na nich vidět uvolnění, snad z toho sexuálního napětí, možná mezi nima trvalo dlouho, víc než jsem viděl já během těch minut. Těžko říct. Další průběh už znám, takže zavírám dveře od pokoje a šourám se do vlastní postele. Chtěl bych na ten výlet vzlítnout s nima, bylo to zvláštní představení, něco v sobě maj..

 Ale bohužel, tahle cesta bude patřit už jen a jen jim..

 Mám chuť na moment umřít, jak je to krásný. Konečně se přestáváme zmítat a začínáme plout stejnym směrem. Už neexistuje já a Daniela, jsme jen dvě prolínající se abstrakce na cestě do vesmíru a zpět, letíme z horského kopce skalnatých výběžků a sytě zelených stromů, konečně vidim, co za krásu má v hlavě ? krajina, kde listy žloutnou ubíhá těsně pod námi a každé naše přání se v téhle pohádkové zemi zhmotňuje. Nechci ven. Už nikdy nechci ven. Tahle sounáležitost a porozumění, jako by člověk poprvé nebyl sám? Jestli tohle není láska, tak je to ta nejkrásnější lež, ze které se nechci probudit. Kdyby to jen šlo, zastavit čas na tento jediný okamžik?

-IX-

 Libor se vzbudil. Otevřel oko a ihned ho zase zavřel; slunce prosvítající střešním oknem ho žahlo přímo doprostřed bulvy. Kousek se odvalil a začal zkoumat obrysy cizího pokoje. Teprve poté zaregistroval Soňu, kterak mu leží nahá v náručí. Těsně vedle ní byla Daniela ? taktéž bez svršků a nakonec Herec, toho už pohledem raději moc nesjížděl.

 Protáhl se a letmo zachytil zrakem o hodinky.

 Něco bylo špatně.

 Začaly se mu vracet útržky z předešlé noci: squatt ? čaj ? Soňa ? Soňa ? Soňa ? pohodil hlavou na srozuměnou ? to je sice dost bláznivý, ale přece v pořádku, zavrtěl se nepokojně. Znovu pečlivěji zkontroloval hodinky ? původ svého neklidu - a jedno číslo ho uhodilo: ?Cože?!? vyhrkl ze sebe najednou a okamžitě probral zatřesením Herce.

?Co je, co se děje?? řekl Herec rozespale.

?Ty vole?, neudržel se Libor, ?my jsme prospali celej jeden den, musíme na tu schůzku, pohni!?

 Herec dvakrát zamžoural, než pochopil. Vstal tedy a ukázal na slečny: ?To je asi mam probudit, co??

 Libor jen zvedl oči do stropu a začal balit. Herec vzal peřinu a pomalu ji odtáhl. Soňa s Danielou spaly téměř v objetí. Zalitoval, že u sebe nemá fotoaparát, aby zvěčnil jejich nahý propletenec a pak je probral polibkem ve stylu Šípkové Růženky, což byla poslední milá chvilka, protože zbytek rána proběhl v trvalém stresu z ubíhajícího času.

 Schůzka byla dohodnuta na druhou hodinu v kavárně Unissimo. Herec si udělal na mapě pro jistotu křížek, za který se nyní v duchu pochválil.

?Doprava.? Instruoval Libora, když kličkovali městem v klimatizovaném autě.

?Jak ho vlastně poznáme?? zeptal se Libor.

?Číňan psal, že bude jedinej, kdo na sobě v celý kavárně nebude mít trenky a tílko, ale černý sako. Prostě mafiózo.? Usmál se útrpně Herec a napravil si chuť až pohledem na dlouhé nohy procházející se po chodníku, který právě minuli. Daniela ten pohled zachytila. Povytáhla obočí a rozpačitě se poškrábala na hlavě.

 Kavárna vypadalo jako obyčejná výkladní skříň s několika židlemi a miniaturní terasou. Když Libor s Hercem vstoupili dovnitř, maniak s azbestovými rukavicemi za pultem právě dodělával poslední presso pro neobvyklého návštěvníka v černém klobouku. Nebylo pochyb. Chlap s novinami vypadal jako mladý Al Capone.

?Pan  Santini??

?Ano.?

?Těší nás.? Chopil se slova jako první Herec a přisedl ke kulatému stolku s umělou květinou uprostřed, která malebně kontrastovala se zvlčilou tváří protisedícího profesionála.

?Máte to?? pokračoval.

?Samozřejmě.? Utrousil gangster a sáhl do útrob svého saka, odkud se obvykle dramaticky vynořuje zbraň. Místo ní se však v jeho ruce objevila malá špulka s negativem filmu.

?Fotky jsou spálený.? Poznamenal Al Capone. ?Zbylo jen tohle, tak to dovezte v pořádku a vyřiďte, že se pan detektiv omlouvá za tu zajížďku.?

?Samozřejmě.? Schoval Herec hbitě film do pěsti a pohlédl na mafiána. Ten si ho nyní s detailním zájmem prohlížel.

?No to je ale ironie.? Řekl.

?Co prosím?? optal se Herec.

?Ale nic, jen že jste mi někoho připomněl.? Usmál se gangster a s bezvýznamnou nonšalancí pokynul rukou, když ze stolu zvedl své noviny. ?Myslím, že to je vše.?

 Libor vstal jako první. Odešli bez dalšího pozdravu a cestou městem mlčeli ? možná proto, aby se Daniela se Soňou dozvěděly co nejméně. Nakonec ticho přerušila právě Soňa: ?A co bude teď?? zeptala se.

?Jedeme domů, je už pondělí. Prospali jsme den.? Oznámil jim Libor novinku a pustil do přehrávače své oblíbené album od Radiohead.

 Slunce jim pálilo do černé střechy, když opouštěli Barcelonu.

 Asi by nebylo příliš vhodné zmiňovat, kdo všechno si ze spaní slintal na košili, když je konečně přivítala probouzející se Praha. Působila monumentálně a přesto tiše a z dálky se zdálo, že její řeku křižují pouťové labutě. Tento den skončil ránem.

-X-

 Večer, poté co se vyspali, se Libor s Hercem dostavili k Číňanově restauraci, kde měli za úkol předat film i auto do rukou majitele. Když však vystoupili, přivítal je jen Číňanův bodyguard se slovy, že šéf je momentálně mimo. ?Vrátí se tak za dva tři tejdny.? Oznámil jim suše o obrátil pozornost na svého Forda. ?Doufám, že jste mýmu broučkovi nic neudělali.? Řekl až s dětskou žvatlavostí a pohladil auto. ?Mám ho totiž k smrti rád.?

?To se nedivím, úžasnej pocit tohle řídit.? Přisvědčil mu Herec, aby se ta prostovlasá hora masa stojící proti němu trochu rozhovořila; přál si zjistit něco více o tajemné zásilce.

 Bodyguard se podle očekávání rozpovídal. Dozvěděli se s Liborem všechno o parametrech auta, jeho vzniku, životnosti i psychologickém účinku na lidi. Když nastal vhodný čas a kulturista v saku byl příjemně naladěn, Herec stočil rozhovor na předaný balíček.

?Co jsme to vlastně vezli?? zeptal se nesměle.

Plešoun se na něj otočil: ?Hele musíme ještě zajet na jedno místo, tak si nastupte, cestou vám to povim.?

 Motor naskočil a když se rozjeli, pokračoval: ?Znáte Číňanovu holku??

?Jasně.? Ozval se Herec.

?Tak si to můžete krásně představit:  Bohatej chlap co často lítá po obchodech a krásná mladá holka, která se občas cejtí sama ve zlatý kleci.. No abych to zkrátil, občas si vyhodí z kopejtka a jednou se to podařilo nějakýmu chytrákovi vyfotit. Zkrátka nevěra. A Ten stupidní fotograf vydíral Číňana, protože kdyby to někam poslal, udělá mu pěknou ostudu. Jenže s takovejma se šéf nemazlí, takže pan vykutálenej fotograf radši odjel do Španělska, když zjistil, proti čemu stojí. Jak jste zjistili, stejně mu to nepomohlo. Teď zbejvá už jenom mrknout se, co za pako Číňanovi nasadilo parohy. Ale to už není vaše věc. Pro vás mám totiž něco, co vás bude zajímat určitě víc.? Domluvil a zatočil do postranní slepé ulice mezi několik nízkých činžáků karlínské čtvrti.

?Jak je ten chlap malej, tak dlouhý prsty má.? Řekl obdivně bodyguard, když zaparkovali a vstoupili do dřevěných dveří jednoho z domů. Poté odemkl další ?menší- dveře a za nimi rozsvítil. Místnost byla zastavěna regály a ústila ke kulaté desce s přístroji na mixování hudby a dvěma počítači.

?Nemáte se ptát jak, ale Číňan vám dokázal sehnat to rádio. Normálně by jste prý čekali měsíce.?

 Herec s Liborem užasle hleděli střídavě na něj a na sebe a místo slov ze sebe dokázali vypravit jen samé nesouvislé ?Whow?, ?Páni? či ?Och?. Údiv zastavil až bodyguard, který nyní začal mluvit o organizační stránce věci: ?Tahle frekvence dřív vysílala country a teď je odstavená. Máte tejden na to, aby jste vymysleli novou koncepci rádia. Hudební zameření, nový dýdžeje a taky se musíte postarat o reklamu.? Řekl a vytáhl z peněženky kreditní kartu. Podal ji Hercovi. ?Tady máte prostředky, ale zkuste něco nápaditějšího, než jsou billboardy. Za zbytek nakupte po internetu práva k písním, který rádiu vystačej aspoň na první dva tejdny, pak přijdou peníze na další.?

?Oukej, jasně.? Řekl trochu vykolejeně Herec a převzal od svalovce ještě klíč patřící k místnosti. ?Začneme s tim hned.?

?Počkej, zapomínáš na to nejdůležitější.? Poopravil ho s úsměvem Libor.

?Hmm?poděkovat?? nenapadlo Herce nic lepšího.

?Ale ne. Naplánovat oslavu přece, nebo ne??

?No samozřejmě! Kde mi hlava stojí.. Co mejdan pozítří u mě??

?Už všem volám.? Zahýbal Libor s entuziasmem dvakrát nahoru a dolů obočím.

 Vyšli na ulici a nechali odjet lysého Ramba. Začalo mrholit. Oba ten prosycený vzduch dýchali se svatým nadšením.

?Vychází to skvěle.? Řekl Herec. ?Skvěle.?

?Až podezřele moc.? Chtělo se dodat Liborovi, ale rozhodl se nekazit si náladu a radoval se taky. Ve skrytu duše se mu však přesto uhnízdilo tušení. Tušení, že se něco posere.

 Daniela zavolala Soně, ale když zjistila, že je na nějakém koncertu, šla se procházet sama. Cítila se uvolněně jak tak poskakovala pouličními dlaždicemi a zdárně se vyhýbala čarám jejich spár. Mlha, kterou bylo město přes den pokryto, se teď zvedla jako opona a každá jednotlivá dlaždice se tak stala malým odrazem mokrého slunce. Došla na další křižovatku. Zastavila se a udělala to, co na všech předchozích. Zavřela oči a pomalu se zatočila. Když je opět otevřela, vydala se chůzí do první ulice, na kterou pohlédla. Čekala, že se něco stane. Pokud to byla pravda, v což věřila, něco se stát muselo.

 Nemyslela zrovna na nic, když se jí zastavil zrak o výlohu s fotografií krajiny. Té krajiny. Zůstala na ní chvilku zírat a poté mrkla na dveře vedoucí dovnitř za výlohu. Stálo na nich EVS, dobrovolnická organizace. Zkusila zmáčknout kliku. Bylo otevřeno. Zatlačila tedy do dveří a opatrně vstoupila. Chvíli trvalo, než se barák s cinkutím zase zavřel.

 Když po půlhodině vyšla ven, měla v ruce dva prospekty a zamyšlený výraz ve tváři.

?Není. Tohle už vážně není náhoda.?

 Rychle se podívala na nebe. Mezi mraky prosvítalo pár slunečních paprsků. Byla si jistá, že kdyby nějaký z těch oblaků nadzvedla, najde pod ním smějící se oko. Původně se kvůli tomu chtěla rozčílit, ale pak zjistila, že jí to vlastně nevadí. Konečné rozhodnutí přece stejně zůstane jen a jen na ní. Usmála se. Už zbývá jen vydělat ty peníze. Začne teď na chvíli pořádně pracovat.

-XI-

 ?To ti bylo úplně úžasný, ten kluk zpívá nádherně a jak skvělý texty maj..?, rozplývala se Soňa, když Liborovi vyprávěla o návštěvě koncertu. ?Frontman tý kapely je od nás z konzervatoře, chodí jenom o rok vejš a už tak válí!?

 Libor znechuceně poslouchal. Párty okolo byla v plném proudu a všude po zemi se povalovaly narychlo zakoupené konfety. Na to, jak byl Hercův byt relativně malý, se zde sešlo překvapivě hodně lidí. Nemohl si nevšimnout, jak si Soňa zvědavě prohlíží každého nově příchozího. A když je to kluk, ihned s ním musí prohodit aspoň pár seznamovacích frází a popřípadě, když se jí líbí, i flirtovně pohodit svými zlatými vlasy. Jednomu dokonce sáhla na rameno, když se zrovna smála. Libor nevěděl, jak se chovat. Možná jen zbytečně žárlil a to nechtěl. Jenže se mu to nedařilo přemoci.

?Vidíš jí, no vidíš jí?? opakoval Hercovi, když se Soňa rozverně vybavovala s vytáhlým blonďákem a svůdně odhalila klady svého výstřihu zakloněním hlavy. ?Šílim z toho.?

?Hele něco ti řeknu, jak vás tak pozoruju.? Snažil se mu Herec poradit. ?Uvědom si, co jí na tobě přitahuje a využívej toho.?

?Tim myslíš šachy??

?Ne, myslim to, žes v nich byl lepší, než ostatní. Řekní jí o tom rádiu a uvidíš, na koho bude koukat pak.?

?Hm. Jenže to by pak znamenalo, že je jenom obyčejná?prodejná děvka.? Poznamenal s obviňujícím pohledem Libor.

?Tohle jsem já neřek.? Obrátil se k němu Herec zády a vydal se do houštiny lidí, skrz kterou prolezl. Na druhé straně bylo jeho křeslo. Usedl do něj a s úsměvem pozoroval zadečky přítomných slečen pohupující se v rytmu hudby.

 Vychutnával křivky.

 Daniela seděla u stolu v rohu místnosti a s nepatrně staženým obočím si všímala jeho pohledů. Bylo jí fuk, jestli se mu ty holky líběj nebo ne. Nebo si to alespoň snažila namluvit, těžko říct. Něco jí ale říkalo, že to tak jako tak není v pořádku. Zvedla se a vyrazila jeho směrem.

 Stanula u křesla nad ním. Podíval se nahoru.

?Pojď.? Řekla a světlo žárovky jí za hlavou vytvořilo svatozář. Nedalo se odmítnout. Vzala ho za ruku a odvedla do jeho pokoje, kde byl větší klid a žádní lidé. Zavřela dveře a povalila ho na postel.

?Proč tak sleduješ ty cizí holky? Líběj se ti snad víc než já??

?Ale tak to přece vůbec není.? Zaculil se potutelně Herec, kterého otázka spíš potěšila, než zaskočila.

?Tak povídej, jak to je?ráda si to poslechnu.? Zapíchla do něj Daniela oči.

?Nóó podívej? Je to jako kdybychom byli v Louvru a?jakej obraz máš nejradši??

?Výkřik od Muncha.? Odpověděla.

?Tak si představ, že jsi v Louvru, kde sedíš na lavičce před timhle obrazem a díváš se na něj. Miluješ ho, protože je úžasnej a vydržíš se na něj dívat hodiny. Jenže vedle na stěně visí další krásnej obraz a za rohem další a tak dál. I když nejsou tak hezký jako ten tvuj, stejně by ses na ně chtěla podívat, ale nemůžeš, protože musíš sedět a koukat jenom na Výkřik. Nakonec ho kvůli tomu začneš nenávidět. Přitom by stačilo, kdybys jenom obešla ty zbylý a vrátila se zpátky k tomu svýmu. Tak neříkej, že by tě nelákalo podívat se na ty ostatní.?

?Lákalo.?

?No vídíš.? Dodal vítězoslavně Herec.

?Ale kdyby z toho ten obraz byl moc smutnej a já ho měla vážně ráda, neudělám to.? Řekla Daniela a schovala tvář do vzorku jeho svetru.

?Takže citové vydírání?? zeptal se s úsměvem.

?Ano.? Položila mu ruku na tvář a jemně po ní zabrouzdala prsty.

 Herec cítil, že je to silnější argument, než veškeré jeho obrázkové teorie.

 A byl za to rád.

 Mezitím, během dialogu o nevěře pohledů, se ve vedlejší místnosti Libor konečně přestal zaobírat Soňou a začal všem zasvěceným vykládat plán, který vymysleli s Hercem ohledně reklamy rádia. Když se dobrovolníci akce ZEBRA, jak ji Libor trefně pojmenoval, přesunuli do vedlejší místnosti, ukázal jim na kopu plechovek s rychloschnoucí bílou barvou a jal se vysvětlovat: ?Takže jenom zopakuju, že k otevření rádia potřebujeme co nejlepší reklamu. Vymysleli jsme teda s Herce její možná lehce nelegální, zato ovšem velice vytříbenou formu. Pozítří, v den zahájení vysílání naší FM, si všichni naložíte barvy a k nim přibalíte tyhle šablony,? zabodl vzdušnou čarou prst do hromady prostříhaných igelitů v rohu místnosti,  ?a každý v noci vyrazíte na určenou dálnici vedoucí z Prahy. Pomocí šablon pak na tuhle dálnici vybarvíte cestou dva až tři přechody pro chodce a nezapomenete přidat frekvenci rádia. To samé samozřejmě i cestou zpět. Efekt by měl být skvělý. Takže - všechno jasné?? zeptal se svých kamarádů a kolegů, kteří před ním nyní stáli vyrovnaní do řady jako poslušná vojenská četa.

 Zamručeli na srozuměnou a někteří se i zasmáli nápadu.

 Když Libor viděl zájem a pozitivní reakci, opět mu to dobilo energii. Rozpustil tedy sešlost a rozhodl se jít za Soňou. Přemýšlel, zda má dát na radu Herce. Nejspíš měl pravdu. Nakonec je přece vždycky lepší zkusit alespoň něco, než vůbec nic.

 Soňa, už lehce přiopilá, se klátila sálem.

?Soňo, Soňo!? Chytil ji Libor v pase, zrovna když klopýtla a vypadalo to, že se na svých vratkých kozačkách sveze k zemi. Nikdy předtím si nevšiml, že nosí kozačky.

?Chtěl jsem ti říct něco o tom rádiu.? Řekl, když se mu podařilo bezpečně ji dopravit do jednoho z křesel. ?Mam s nim skvělý plány, chceš je slyšet??

?No jasně.? Odvětila nepřítomně a vytáhla cigaretu z krabičky. Na jejím papírovém obalu byl nakreslený velbloud. Když se na něj Libor pozorněji zadíval, zjistil, že mu do tváře pohrdavě ohrnuje pysk.

?Chci udělat mánii. Nejlíp okolo nějaký blbosti, jakou je třeba jojo. Jen si představ, že půjdeš po ulici a všichni okolo tebe si s nim budou pohazovat.? Uchichtl se představě. ?Děláme to s Hercem proto, abychom všem??

 Soňa přivřela oči a přestala Libora poslouchat. Vůbec ji to nezajímalo. Rádia jsou přece od toho, aby člověk mohl poslouchat hudbu ne? Tak o co mu pořád jde?

 ?Děláme to s Liborem proto, abychom všem těm lidem, kteří si říkají ?alternativní-, protože budeme hrát právě tenhle žánr, dokázali, že jejich honosení se nekonzumem je stejná póza a pouhý zařazení se do skupiny, jako u kterýhokoliv kluka v kapuce a s prknem v ruce. Že maj plnou hubu řečí o nezávislosti, ale sami přitom fungujou na úplně stejnejch pravidlech.? Dopověděl Herec a přibrzdil. Byly tři hodiny ráno a dálnici na Brno obklopovala tma.

?Ale na co ti to je? Myslíš, že tím něčemu prospěješ?? zeptala se Daniela.

?Jasně, že jo. Nesnášim přetvářku. Jen se podívej na všechny ty holky, co se oblíkaj jako samizdatový spisovatelé. Většina z nich by s vděčnym nadšenim vyměnila svoje názory za větší prsa a menší zadek.?

?No počkej a co já?? vzala do rukou lem své manžestrové sukně.

?Ty seš něco jinýho. Ty nemáš za co měnit, tak ti věřim.?

 Daniela se usmála a s něhou mu pohladila vlasy.

?No dobře. Tak hlavně, že se vy chlapečkové pěkně vyblbnete, co??

 Herec chvíli dělal, že se mračí, ale dlouho mu to nevydrželo. Nebylo proč. Vzadu v kufru se jim válelo pár prázdných plechovek od barvy a čtyřikrát použitá šablona. Nikdo je při tom nechytil.

 Život se zdál být skvělý.

-XII-

Pondělí bývá den z nejhorších. Že jde člověk odpočatý do práce? Blbost. Jenže tohle pondělí bylo výjimečné. Dalo by se dokonce říci rozhodující. Dopoledne Libor podle domluvy obvolal všechny tři celonárodní televize vysílající večerní zprávy, aby jim ohlásil podivný žert, který se stal na dálnicích. Přes každou teď vedly přechody pro chodce.

 Dál už zbývalo jen čekat do večera a spoléhat na správné rozhodnutí jednotlivých programů. Stačilo by, aby se zmínka v televizi objevila byť i na jediném kanále a měli vyhráno.

 Herec pozval všechny k sobě, aby se mohli dívat společně. Daniela i Libor byli přítomni, jediná Soňa se nedostavila.

?Prej teď musí dohánět školu.? Poznamenal skepticky Libor.

?Ale tak jí to věř, vždyť s námi byla v tom Španělsku, určitě něco zameškala.? Snažil se Herec.

?No jo, já vim. Tak už to radši pusť.?

?Kterej kanál??

?Primu přece, ta začíná nejdřív.? Usadil se Libor na pohovku a podepřel si pěstí bradu.

 Po dlouhých patnácti minutách zjistili, že televize Prima je vyškrtla se svého přehledu nejžhavějších zpráv. Když ovšem přepnuli na ČT1, zažili příjemný šok. Ve zkráceném programu událostí na začátku totiž uviděli dálnici na Plzeň a jednu ze svých zeber ? to vše s krátkým komentářem. Když ručička doběhla až k 19:30, ještě pořád neviděli celou reportáž, ale stejně přehodili kanál na Novu.

?Nevadí, že to neuvidíme.. Stačí, že víme, že jsme tam byli. Teď je nejdůležitější vědět, jestli to zvládnem i na Nově.? Přepnul Herec napjatě program.

 Televizní komentátor se právě zadíval do obrazovky a četl z ní text : ?Policie zaznamenala další sebevraždu skokem z Nuselského mostu. Je to již třetí případ za poslední dva měsíce. Svědci tvrdí, že stejně jako u předešlých dvou úmrtí, i tentokrát zahlédli svědci v okolí mostu záhadné černé taxi. Kriminalisté nyní celý případ vyšetřují.?

?Ježiš kdo by tomu věřil.? Nakrčil nos Libor. ?Někdo zahlídne černý auto a někdo jinej pak umře. Stane se to dvakrát a hned je z toho legenda. Směšný, jak ty média podsouvaj lidem čim dál nesmyslnější věci a stejně jim to všichni papkaj. Sranda.?

?Počkej, psst!? upozornil ho Herec, když viděl, že se nadechuje k dalšímu přednesu. ?Jsme tam! Koukej ? jsme tam!? rozjásal se.

 Kamera štábu stála v odstavném pruhu dé jedničky a snímala její nový přechod na třiadvacátém kilometru. ?Zatím není jasné, zda existuje spojení mezi tímto činem a uvedenou frekvencí, která patří nově spouštěnému rádia Zebra?, hlásila zpravodajka, ?ale čin bude právděpodobně vyšetřovat policie.?

?A sakra.? Strnula Daniela. ?Nevěděla jsem, že to budou vyšetřovat.?

?Klid. Tohle není problém, nemají jak to dokázat. S tím jsme přece počítali.? Uklidňoval ji Libor. ?Navíc se nejedná o zločin, myslim že i ty vyšetřovatelé to budou brát spíš jako recesi.?

?No to doufám.? Odpověděla už o něco vyrovnaněji. Herec mezitím vstal ze svého křesla a došel ke skříňce v rohu místnosti. Vytáhl z ní láhev a menší krabičku.

?Myslim, že tohle je správná chvíle, abychom aspoň symbolicky ocenili úspěšnost akce.? Vytáhl z krabičky tři doutníky a otevřel láhev portského, které rozlil do sklenic na vysoké noze.

?Tak na nás.? Slavnostně připili a začali soustředěně potahovat z doutníků, aby se jim nepodařilo nevědomky šluknout. Byla by to síla.

 Dva dny na to se Soňa rozešla s Liborem.

?Ale proč?? zašeptal zdrceně do telefonu.

?Protože neumíš žít, máš v hlavě jenom zmatek.?

?Zmatek??

?Jo. Věčně přemejšlíš o tom, jak všichni postrádaj smysl života a kritizuješ svět okolo. Nenapadlo tě někdy, že ty co ho nehledaj, ho nejspíš už dávno našli? Třeba to ani není nic tak vznešenýho, jako si nejspíš ty představuješ, ale jsou šťastný.?

?A ty se mnou nejsi šťastná?? zeptal se.

?Promiň?Bylo to s tebou fajn, ale zamilovala jsem se radši do někoho jinýho. My bychom spolu nikdy žít nemohli. Tak radši dřív než později?co?

?Hm..?

?Už musim končit. Ale určitě se ještě někdy uvidíme? Měj se.?

?Měj se??

 Klap.

 Klap. A bylo o všem. Žádné zvýšení hlasu, dramatické projevy a teatrální gesta, jen zmáčknutí čudlíku na telefonu. ?Klap.?

 Libor šel dál.  Zatím si to ještě pořádně neuvědomoval, ale věděl, že se v něm pomalu hromadí lítost jako káva v kelímku nádražního automatu. Bez cukru. Hořká.

 Prošel kolem dívky, která stála opřená o roh domu a jedno koleno měla pokrčené tak, že se podrážkou boty dotýkala zdi. Letargickým pohybem zápěstí ovládala své jojo na provázku. Zbytek cesty Libor přemýšlel, zda to všechno mělo něco symbolizovat. Celé to připomínalo spíš nějaký zvláštní sen.

 Když vše sdělil Hercovi, obdržel soucitný výraz ustarané tváře.

?Sakra. To je mi líto. Můžu ti nějak pomoct, chceš o tom mluvit??

?Ani ne, díky.? Odpověděl. ?Akorát si teď naberu trochu víc práce, abych na to nemusel myslet.?

?To je asi rozumný.? Odtušil Herec a dál už o tom mlčel, přestože se mu v hlavě vznášela spousta malátných otazníků.

 Na okna bytu bubnoval jeden z deštivých podzimních dnů a vevnitř právě dohrálo album Abbey Road. Dvě postavy ležící na koberci se téměř nedaly rozeznat od sebe. Jako by ta těla byla vysoustružena k tomu, aby do sebe přesně zapadala. Byla neděle a Daniela si po dlouhém pracovním týdnu konečně dovolila den volna, ve kterém chtěla jen tak ležet a zírat na bílý strop. V pravé ruce otáčela mezi prsty smotanou cigaretu.

?Jak to Libor snáší?? pronesla.

?Snaží se na to nemyslet, ale docela sebedestruktivnim způsobem. Přibral si k tomu rádiu znovu i rozvážení pizzy a každej večer teď chodí pít.?

?Tak proto to z tebe teď pořád táhne??

?Ale co mam dělat, on mě potřebuje. A co vůbec ty? Všiml jsem si, že poslední tejden pracuješ nejmíň dvakrát tolik co předtim.? Pokusil se ji jemně kousnout do nosu. ?Že by taky nešťastná láska??

 Se smíchem uhnula.

?To jako kvůli tobě? No ty si ale věříš. Takovej ošklivej hloupej kluk, jenom se s tebou zahazuju.?

?Takže se trápíš!? odvětil vesele. ?Ne ale vážně, vůbec tě teď nevidim přes den, proč tolik makáš??

?Copak ty jsi nikdy neměl nějaký sen??

?Jak sen??

?No sen, kterej by sis chtěl splnit. Bejt třeba popelář. Po tom jsi určitě vždycky toužil, vidim ti to na očích.? Poškádlila ho.

?Cože? Je možný, že bych měl popelový oči??

?Ale? No jen se přiznej, čím bys jednou chtěl být, co je ten sen??

 Herec se zamyslel. ?Vlastně nic extra. Asi jako každej ? bejt bohatej milionář a starat se o nějakou svojí firmu. Ne, firmu ne? O rozhlasovou stanici.?

?Seš si jistej? Tak schválně ? teď si představ, že to všechno máš. Že jsi ten milionář. A víš po čem budeš toužit potom??

?Nóó..?

?Tak já ti to povim.? Přerušila ho. ?Budeš chtít bejt bez starostnej, mladej a užívat si života. Což je přesně to, co děláš teď.?

?Vidíš, to je pravda.. Takhle sjem nad tim nikdy nepřemejšlel. Takže teď jsem vlastně nadčasově šťastnej!? rozesmál se potom, co Daniele ukradl jointa a párkrát si jím zašpinil plíce.

?No to jsou paradoxy. A co je tvůj sen?? Otočil se na ni. Bylo mu jasné, že celou dobu Daniela na tuhle otázku čekala.

 Ta zaváhala. Pak pomalu a vážným tónem řekla: ?Chtěla bych jednou chovat koně v Mongolsku.?

 Herec na ní chvíli nevěřícně zíral a pak se strašně rozesmál.

?Cože? Koně v Mongolsku? V Mongolsku!!? škytal mezi křečemi bránice. Když se však k němu Daniela schoulila a on se uklidnil, zjistil, že jí po tvářích stékají slzy. Zarazilo ho to.

?Promiň, já jen? Nikdy jsem neslyšel něco takovýho, přišlo mi to vtipný.?

?Ne, vtipný ne. Přišlo ti to směšný.? Řekla s lítostí a přivřela oči. Věděla, že si neuvědomuje, co všechno tím odsoudil. Ale už se stalo.

 Den za dnem pokračoval a noc co noc se teď Daniela smutně tiskla k Hercovi. Plakala v těch chvílích tak často, že z toho začal být nejistý, co se děje. Ale kdykoliv se zeptal proč, odpověděla mu jen, že ho má moc ráda ? tak proto.

 Mezitím Libor bez ustání rozvážel pizzu a v rádiu po dohodě s Číňanovým bodyguardem začal akceptovat první návrhy na reklamy. Navíc i úspěšně rozjel jojo kampaň, ale všechno se mu to teď stejně zdálo zbytečné. Věděl, že tím jen překrývá něco, co jednou stejně musí vyplout na povrch.

 Stalo se to den předtím, než se měl Čínan konečně vrátit ze své cesty.

-XIII-

 Libor vyšel z domu. Trochu chladné, ale přece svítivé ráno přivítalo jeho šustivé kroky, které se líně třely po cestě zapadané listím. Šel do práce. Na obličej se mu vinou větru přilepilo babí léto - nebo spíš už babí podzim, který zřejmě jako všichni ostatní odlétal do teplých krajin.   Ale Libor to nevnímal, pouze si podvědomě otřel tvář dlaní zabalenou do rukavice ? stejně šedivým způsobem, jakým vnímal okolní stromy barevně lemující jindy zašpiněnou cestu skrz pražské sídliště.

  Na první pohled vypadal jen trochu malátně, ale kdybychom se podívali hlouběji do jeho myšlenek nebo ještě lépe přímo do jeho deníku - který si ovšem bohužel nikdy nepsal - jeden z posledních přítomných zápisů by vypadal asi takto:

Deník: - III -

Ach jo.

 Už čtvrtej den mi připadá naprosto stejnej. Snažim se držet nad vodou, ale nepotrvá dlouho a loknu si tý zatraceně hořký kaluže znova.

Proč jen to udělala??

Bylo mi s ní fajn a dokonce jsem i začal zapomínat na svoje stávky bezprizornosti, ale teď se k tomu všemu navíc vracej i ty.

Přesto jsem se ještě pořád nedotkl dna.

 Zatím si každý ráno zvládám vyčistit zuby a umejt obličej a přesně ve stejnej čas i vyrazit ze dveří baráku, ale myslim, že tyhle drobný stereotypy, který mě jako poslední udržujou vně mejch nemocnejch představ brzy povolí. Stačí si jednou nevymáčknout pastu na kartáček nebo se o minutu zpozdit při opouštění bytu a začnou se sypat jak domeček z karet. Nebo spíš ještě líp jako přesýpací hodiny. Zrnko za zrnkem se začnu propadat do sebe a světlo na konci týhle hluboký studny se bude šílenym tempem zvyšující se frekvence mýho tepu vzdalovat. Dokud neupadnu a nezůstanu sedět někde uprostřed chodníku, uprostřed tohohle betonu a lidí a nerozeznám jedno od druhýho. Neznám nic horšího, než tenhle můj nezájem a bojím se ho. Ale zároveň bude aspoň vysvobozením, protože nejtěžší je ta cesta dolů, ten volnej pád, kdy člověk sleduje, jak se všechno řítí za asistence jeho bezmoci.

Ale ne.

NE!

 Teď už to vydržím, mám zkušenosti i vyčištěný zuby. Na těle čistý tričko a jdu do práce, nemám se čeho bát.

 A pokud opravdu chci, je to jen otázka času.

 Libor opustil cestu s pár vysazenými stromy a jeho pohyby nabyly ráznějšího dojmu. Nyní sledoval chodník vedoucí k modré felicii ozdobené žlutým pruhem na boku. Došel k ní, otevřel dveře, svezl se do sedačky a jako pokaždé za sebou zbytečně silně zabouchl.

 Celou dobu, co rozvážel pizzu přemýšlel. Možná to tak mělo být. Nejspíš to všechno dává smysl, jen on ho nevidí, protože může sledovat pouze jednotlivosti, které se zdají náhodné a zbytečné. Jako by třeba vyňal tlačítko z mobilního telefonu. Samotné je pouze ošklivou gumovou věcí.

 Snad to tak je..

 Uvažoval co bude dělat odpoledne a vzpomněl si, že má sraz s Hercem. Program na večer byl pokaždé nejistý, ale stejně bylo jasné, že noc zakončí opilým plkáním v nějakém baru, takže se ani nijak nenamáhal na něco přijít.

Deník: Poznámka IV ? Herec----------------------------------------------------------------------------

 Herce jsem poprvé potkal v jedný z uliček, který jsou tak různě propletený mezi Staromákem a Karlovym mostem. Nikdy jsem neměl rád žebráky, ale tenhle byl slepej. A mladej. Řekl bych o něco starší než já, tak třeba třiadvacet.

 Seděl tenkrát na zemi, měl černý kalhoty i rolák, zelený manšestrový sako a na obličeji tmavý brejle. Člověk si ho nemohl nevšimnout, byl na první pohled krásnej a to hlavně tim, jak nádherně zapadal a ladil se starejma uličkama města. Takovym romantickym způsobem, kterej dokáže zasáhnout i ty největší ignoranty.

 Seděl v tureckym sedu, přes nohy měl nataženou bílou slepeckou hůl a vedle na zemi připravenej klobouk na peníze. A lidi kolem chodili a házeli mu a dokonce i spousta turistů. Ale on skoro nikdy nepoděkoval, na turisty se vždycky jen nepřítomně usmál a většinou plynnou němčinou řekl něco jako ?To nemáš na víc??, což mě docela pobavilo, tak jsem si dal v kavárně naproti jednu Vídeň a pozoroval ho. Dokud mu někdo nehodil peníze, dokázal sedět nehnutě celou věčnost. A když mu dal někdo sympatickej, to se mi líbilo nejvíc. Sundal si brejle, podíval se těma svejma různobarevnejma duhovkama člověku přímo do očí a poděkoval. Spousta lidí znervózněla a tak trochu ustoupili, ale on nechal zrak na tom samym místě ještě chvíli po tom co odešli a šťastně se usmíval.

 Přišel mi hrozně zajímavej a chtěl jsem ho poznat, tak jsem za ním prostě zašel, jestli by si někam nesednul na pivo. Řek že jo, a že bude jenom rád. Vstal, nasypal si peníze do kapsy, nasadil klobouk, rozloženou telepatickou hůl složil do malého dvaceticentimetrového tvaru, sluneční brýle si zavěsil na kapsu saka a pak jsme vyšli. Obdivoval jsem, jak se i přes svůj handicap perfektně orientuje, ale teprv když se bez problémů vyhýbal chodcům v davu, došlo mi, že nejspíš vidí normálně.

 Pak mi vysvětlil, že takhle klame lidi jen když je buď opilej nebo osamělej a taky proto, že je z povolání mim, ale nemá kde hrát.

To bylo dřív. Nedávno jsme se shodli, že teď už to dělá jen když pije nebo nemá prachy.

-Což už je o důvod míň než předtím, takže aspoň o někom si můžu myslet, že na něj mám dobrý vliv.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 Když konečně udeřilo padla, radostně odfrkl. Lezlo mu na mozek, že byl v autě většinu času sám. Zbývala mu ještě hodina času, než se měl objevit na Václaváku a tak se rozhodl, že se nají v KFC. Protože i cizí lidi jsou pořád ještě lidi. Mluví, vlní okolo sebe molekulami vzduchu a není z nich cítit sklíčenost, a když už, stejně ji nakonec překřičí ti hlučnější.

?Dobrý den, jednoho Twistra s kolou prosím?, poručil si Libor. Samozřejmě, že si mohl dát rovnou celé menu i s hranolkami, ale to by přišel o žadonivé přemlouvání brigádnice za pultem.

 ?A nechcete to jako menu??, zeptala se podle očekávání prodavačka.

?Kolik by to stálo??

 ?Jen osmdesát devět a bylo by to i s hranolkami. Je to výhodnější, protože kdyby jste si to dal zvlášť, stálo by vás to dohromady sto dva.?

?Aha?, řekl Libor.

?Ale taky vám místo normálního menu můžu nabídnout Extra menu, což znamená, že si připlatíte deset korun a dostanete místo středních hranolek a nápoje velké hranolky a velký nápoj?, vydechla na jeden zátah slečna za kasou, aby v zápětí opět nabrala dech a sípavě dodala: ?Což znamená, že ušetříte už dvaadvacet korun! Ale ještě je zde naše extra nabídka pražené kukuřice nebo salátu za zvýhodněnou cenu k menu. Dohromady by vás to stálo jen sto třicet pět a ještě třicet korun ušetříte!?

 Nastalo krátké ticho. Prodavačka odříkala svojí modlitbu, kterou musí zopakovat tisíckrát za den a po vzoru Hare-Krišny pod stolem tajně oddělila korálek z jedné strany náramku na druhou. Osm set šedesát tři. Vydrží a během pár let to možná dotáhne na manažerku.

Tomu se říká víra.

?Takže jenom s tou kolou?, usmál se Libor. Prodavačka se zamračila a souboj KFC versus peněženka zákazníka skončil.

 Podala mu tác, vzala si rezignovaně bankovky a Libor si pomyslel, jak je skvělé, že čím víc člověk utratí, tím víc vlastně ušetří.

 Zasedl ke stolečku a rozbalil jídlo. Během kousání a srkání zaregistroval pár grimas poslaných zvenku skrz okno dovnitř k němu a pohyb minutových ručiček na sloupových hodinách. Pomalu dojedl a všiml si, že mu zbývá už jen třicet minut.

 Hygienický papír ležící na jeho tácku s jídlem zákazníka informoval, že je vyroben pomocí recyklovaného papíru.

 Libor měl pocit, že je na tom podobně. Recyklovaně.

Vstal, strčil papír do kapsy a vyrazil.

 Herec na něj čekal v Brodwayi. Pasáž spojující Václavák a ulici Jindřišská měla díky kombinaci kina, nedalekého Unijazzu a rychlého občerstvení CHINA FOOD zvláštní charakteristickou vůni a atmosféru dálných kultur a přesmaženého kuřecího masa. Libor sešel dolů do kavárny kina.

?Ahoj?, pozdravil unaveně a přisedl.

 Herec mu kývnul na uvítanou ?Dneska pro tebe mám speciální akci, určitě budeš nadšenej.?

?Jo?, no tak to se těšim, o co jde??

 Herec zvážněl a jemně si odkašlal. ?Poslyš, vim, že teď po tom rozchodu nemáš zrovna šťastný období a asi si i přeješ na Soňu co nejrychleji zapomenout, ale myslím, že dnes bys to měl překonat a jít se mnou na jeden menší koncert.?

 Liborovi v uších zůstalo slovo Soňa a v hlavě se mu tisíckrát znásobilo. Soňa Soňa SOŇA. Nalila se mu do ní krev.

?Sakra. Proč myslíš, že s tebou teď chodim pořád chlastat? Aby mě pak druhej den pokaždý praskala hlava z kocoviny?

Ne!

Snažim se zapomenout, jsou to jediný chvíle, kdy na ní nemusim myslet. A ty mi jí teď začneš připomínat..?

?Tak počkej přece, nemusíš hned zbrklit?, nasypal si Herec kostkový cukr do kávy, ?a poslechni si to až do konce. Pamatuješ si ještě jméno toho kluka, kvůli kterýmu tě nechala??

?Kráva jedna!?, ulevil si Libor namísto odpovědi. ?Karel Míle se jmenuje, Karel Míle! Chápeš to? Taková potupa. Holku mi přebere někdo, kdo se jmenuje jak turistická kilometráž v Anglii. Níž už bejt prostě nemůžu.?

?Klid prosimtě?, řekl vcelku pobaveně Herec. ?Stejně na ní za chvilku zapomeneš, tak zas nepropadej těm svejm náladám a zkus mít trochu nadhled?.

?Nadhled?! Ty asi nevíš, o čem tady mluvim. To bych teď musel zvládat myslet. Ale já jdu po ulici a najednou stojim a koukám a absolutně netušim, co se kolem mě děje. Ona mě držela u lidí, u zábavy, u života, na kterej mám aspoň nějaký vzpomínky. A teď se zas vzdaluju. Víš co tím chci říct? Cejtim se úplně mimo, musim se zatraceně soustředit i na ty nejjednodušší věci, který ostatní dělaj automaticky a je to čím dál tím těžší a těžší.

 Mám pocit, že jsem něco zmeškal. Že v mym životě byla chvíle, kdy jsem měl bejt v určitej čas na určitym místě a já to minul. A teď se kvůli tomu motám pořád dokola a ten blbej uřvanej chlap od tohodle zblázněnýho kolotoče si šel dát na chvilku siestu a cigárko, jenže cestou ho přejel autobus, takže se nestihnul vrátit a mně se teď chce zvracet. Nenávidim světský..?, shrnul to nakonec všechno Libor do poslední věty a sled slov utichl.        

 Oči bezedného výrazu teď chvíli mlčenlivě kroužily po místnosti a pak se usadily na vedlejší stěně. Optický klam zavěšený na zdi kavárny vypadal jako bludiště. Když člověk přišel blíž, z bludiště vystoupil nápis ?BAD EYES, NO SEX?. Libor ho znal, ale stejně ho to vždycky pobavilo. Měl optické klamy rád. Podíval se zpátky na Herce.

?Víš co potřebuju?

Tříkolku.

Tříkolku a jarmilky. Bejt zase ve škole v první třídě a hlídat si, aby mi něco neuteklo?, řekl už klidněji.

?To bys stejně skončil jako neurotik?, odpověděl mu Herec. ?Jak to tak vypadá, pomůže ti jen zázrak. Ale máš štěstí, protože já jsem na ně přece expert?, snažil se říct vesele a významně si poklepal na své sluneční brýle zastrčené do kapsy u saka.

?Obírat lidi za jejich soucit je teda opravdu zázračný?, poznamenal sarkasticky Libor.

Herec trochu ztuhl.

?Tak tuhle debatu už snad máme za sebou, ne? Ale to je teď jedno, něco ti ukážu?, vstal a zašátral v kalhotách. Vytáhl lehce ošuntělou vizitku.

?Podívej?, podal ji Liborovi. ?Je to tak čtrnáct dnů, co mi tohle hodil jeden chlápek do klobouku. Měl skřípavej hlas a řikal, že dělá všeobecnej průzkum takovejch ztroskotanejch jedinců, jako jsem já. Nevim co tim myslel, asi ve mně nepoznal umělce. Ale každopádně mi nabídl pomoc. Neměl jsem ? a ani doteď nemám pocit, že bych ji potřeboval, tak je tvoje. Co ty víš. Nakonec to třeba bude třeba nějakej vědátor v brejličkách, dlouhym plášti a s vrabčim hnízdě na hlavě a psychologickejma pokusama z tebe udělá šťastnýho člověka. Taková druhá Růže pro Algernon, co říkáš? ? nech si ji.?

 Libor se jen usmál. ?Tak dík. Dík za všechno. Už to, že tu s tebou sedim a můžu někomu říct, co si myslim, mi hrozně ulevuje. No nic. Cos to měl teda za návrh? Určitě bude lepší, než ti tady vyřvávat na rameni celou noc.?

?To je v pohodě, každej má přece svý dny, nakonec už zejtra můžem sedět na opačnejch židlích, tak o co jde. Ale abych teda navázal ? jde o koncert. A to tvýho oblíbence a zároveň novýho, prej alternativně rockovýho přítele Soni. Začínaj asi za hodinu v RB baru, což máme odtud  kousek. A mě by docela zajímalo, co je to za člověka, kterej ti přebral holku. Při koncertu se o něm dozvíme spoustu věcí ? třeba, že při zpěvu směšně křepčí a my se mu za to budem moct vysmát. A nebo se přinejmenšim podíváme na vstupný a zjistíme, za kolik se chlapec prodává. Což je taky docela zajímavý, ne??

?Tak jo?, souhlasil Libor. ?Vlastně už mě ani nemusíš moc přemlouvat. Nakonec ? měl bych aspoň vědět, kvůli komu mě opustila, to je přece jasný.?

Herec se otočil na procházejícího číšníka. ?Tak ještě dvě kávy navíc. A obě s dvojitým cukrem prosím.?

 Z dveří sálu komorního kina ústících do kavárny se začali trousit lidi. Většina z nich měla spokojený, ale zároveň nicneříkající anonymní výraz.

 Číšník přinesl další dvě kávy. Libor s Hercem si je osladili, vypili a zaplatili. Balíčky cukru navíc si při odchodu synchronně strčili do kapes.

 RB bar ve Starém městě byl jako obvykle vycpán skupinkami cizinců snažících se vypadat co nejkulturněji a dělat dojem spřízněnosti a porozumění s tradicí pražského undergroundového umění. Herec je nesnášel.

Deník: Poznámka ? V ?

 Herec kdysi říkal, že si myslí, že Praha v tomhle směru vyvolává v cizincích stejnej dojem, jako Paříž. Každej se tu na chvíli může stát tím prokletym Rimbaudem či Baudeleirem a sednout si na dláždění Karlova mostu nebo sejít na Střelecký ostrůvek a nechat okolo sebe plynout Vltavu, zatímco se Praha ve tmě rozsvěcí. A když je léto, tak třeba i přespat na jedné z laviček lemujících tamní park. Prý že autentičnost prožitku je pak zaručená. Myslím, že je to blbost, ale nevím. Nikdy jsem to nezkusil.

 RB bar, 20:15 a Libor si připadá jako námořník, který přišel po dlouhé plavbě stejné řeči do přístavní hospody pravidelně navštěvované řadami ostatních mořeplavců a zaslechl ten charakteristický zvuk, kdy se všechny řeči se svými intonacemi a cizími slovy slejí do jednoho jazyka těsně před tím, než se to tu všechno serve.

 Sedli ke stolečku a objednali dvě Tequilly.

?Tak jak jsi viděl ? vstupný je zdarma?, nakrčil Herec nos. ?To jsem teda zvědavej, co nám předvedou.? otočil hlavou směrem k pódiu.

 Na něm stála soustava bicích, starý mikrofon z třicátých let, který vypadal tak trochu jako zvětšený znak Mercedesu a dvě židle se dvěma kytarami.

 Mezi hlukem se k nástrojům začali trousit členové kapely. Byli celkem čtyři. Jeden z nich přistoupil k mikrofonu a přivítal obecenstvo: ?Ahoj!, jak se dnes večer všichni máte?? Publikum zamručelo.

 ?Rád bych vám představil naši kapelu Děti z Bulerbinu ? za bicími sedí Jindra ? Jindro pozdrav.?

 Bác / Prásk / Bum! Ozvalo se z pozadí členitých činelů a bubnů. Obecenstvo zatleskalo. ?Dále tu máme naše dva kytaristy ? Honza a Štěpán, prosím, přivítejte je!?

 Sál se opět rozhlučel plácáním rukou.

?No a nakonec jsem tady já, mně říkají Kája a teď vám se skupinou zazpívám naši první píseň Zima s nima ? příjemný poslech!?

 Oba kytaristi pak zkušebně zabrnkali pár nesouvislých not ze svého repertoáru a chvíli na to místnost zaplavila hudba podobná rocku. Bylo vidět, jak se jednotliví členové kapely snaží předhonit v hlasitosti, aby právě oni vynikli.

 Libor s Hercem se na sebe podívali a Libor s úlevou konstatoval: ?Je to děs.?

 Herec věděl, že Libor potřebuje podpořit a tak mu začal z pozice kamaráda přitakávat, přestože hudba se mu někde v koutku duše možná i docela líbila.

?To jo. A podívej se na něj, že tě ta Soňa nechala zrovna kvůli tomuhle..- vždyť jen řve a ani mu neni rozumět.?

?Jasná pravda?, vzal Libor do ruky  Tequillu, ?a viděls ty jeho vlasy? Zpívá rock a má je ulízaný jak Travolta. Takovej úchyl. Vsadil bych se, že při tomhle množství si mimo hlavu geluje i přirození. Je jasný, že na tom naprosto ujíždí. A to se ještě nezačal potit! Počkej až mu to bude stejkat z čela do čí. Bože. Taková karikatura. Jsem aspoň rád, že nemusim žárit. V tomhle případě to totiž ani není dost dobře možný. Řekl bych, že Soňa by časem možná mohla trpět i víc než já. A lhal bych, kdybych tvrdil, že mi to aspoň na chvilku neuleví.?

 Herec pozvedl skleničku: ?Samo, ať žije Rovnováha, je jasný, že Boží mlýny už melou. Tak na zdraví!?

 Přiťukli si, olízli sůl a se zakousnutým citronem vyexovali obsah panáků. Kapela mezitím dohrávala druhou píseň a pár lidí se na parketu už roztančilo. Herec nenápadně poslouchal hudbu, zatímco Libor se zadostiučiněním sledoval frontmana Dětí z Bulerbinu. Oba si objednávali alkohol a sál se s nimi roztáčel. Kvantum zvuků a barev se slévalo do jednoho obrovského vjemu a citlivost na podněty s oběma houpala jak horská dráha. Srdce jim bušila nepravidelně a jejich rychlost odletovala ode dna k maximu a zpět a čas plynul. Lidé kolem odcházeli a přicházeli, ale oni ? pohrouženi každý do vlastních slov ? spolu hovořili, oba o něčem jiném, ale přitom se navzájem doplňovali. Jejich rozhovory ze stavů opilosti se daly přirovnat k dokonalým jazzovým koncertům, kde každý hraje jinak a na odlišný nástroj, ale výsledkem je hudba, která doplňuje samu sebe.

 V podniku zůstalo už jen pár lidí, skupina dávno opustila podium, odsunula nástroje někam do zákulisí a Libor s Hercem se začali pomalu zvedat.

?Poslouchej?, řekl Libor, ?Nevadilo by ti, kdybych si tady ukrad jednu skleničku? Vim, že sem chodíš často a máš to tu rád, ale mně by to dneska prostě potěšilo.?

?No klidně, moje nejsou?, vstal Herec, oblékl si sako a čekal na Libora. Ten se rozhlédl a pak opatrně vsunul skleničku do své bundy.

 Oba poté vyšli ven a čerstvý vzduch jim zamotal hlavu víc, než další kolo alkoholu. Klátivě scházeli střídavě z chodníku na ulici a zpět.

 Pouliční světlo zablikalo a dvě komíhající se postavy zvláštním a složitým způsobem naprosto přesného opakování nesmyslných pohybů vpřed a vzad v poměru tři ku dvěma překonávaly metr za metrem cestu domů.

 V posledním bodě jejich společné chůze se Herec zastavil: ?Nechceš spát u mě jako minule? Klidně můžeš, domů to máš dálku.?

?Ne, díky. Rád bych se ještě prošel sám.?

?Tak jo a čau. A kdybys měl zejtra něco v plánu, ozvi se.?

?Jasný, měj se!?, rozloučil se Libor a oba baroví povaleči se rozdělili.

 Herec vyšel vstříc svému bytu na nábřeží, ve kterém dříve žila jeho babička a který je doteď plný gramofonových desek. Těšil se na vůni kouře, kterou ucítil pokaždé po příchodu. A taky na svůj starý klobouk a bílé rukavice, které si vždy po nočním návratu domů nasadil a před zrcadlem v předsíni, ve zhasnuté polotmě, zkoušel sám proti sobě kouzla svého umění.

 Zatímco Libor šel přesně na stranu opačnou. Čekal ho stejně prázdný byt jako obvykle a cesta vedla do kopce. Zastávka nočních autobusů na Pavláku byla ještě daleko. Začínala mu být zima a chvílemi se zdálo, že ozvěna jeho kroků vytváří mezi řadami domů neviditelnou postavu, která ho sleduje.

Zápis deníku: -VI-

 Ani nepamatuju, kdy naposledy mi byla takováhle zima. Snad minulý Vánoce. Jo, vlastně určitě. A vlastně, vlastně? vlastně i ty předminulý. Strávil jsem je sám, a i když se říká, že do třetice všeho dobrýho, já bych radši umřel, než tohle zakusit ještě jednou. Vánoce s vlastnim vánočnim stromečkem jen pro sebe, bez perníčků, s nezabalenými dárky a kupou pohledů s nápisem Šťastné a Veselé od příbuzných a kamarádů, z nichž se ani jeden nedostavil?    Prašivý Vánoce. Svátky pitoreskně osvětlenejch ulic, davovýho nakupování, svátky klidu a míru. Svátky milionů vánočních přání zahozenejch v kumbálu.

Letos to mělo bejt všechno jinak. Byla tu Soňa a samota jako by neexistovala. Jenže sen už je zase pryč.

 LÁSKA JE svině.

 A rozchod ta samá svině, ale s obrovskym exponentem navíc. A nejhorší je ten pocit, kterej při něm máte. Jako když si ráno vyčistíte zuby a chvíli na to dáte k snídani teplej čaj nebo housku s marmeládou. Všechno jste udělali tak, jak má být, všechno je v pořádku a nic jste nezkazili. Nevíte, co jste udělali špatně, ale to už je jedno, protože cejtíte tu obrovsky trpkou chuť na patře, až je vám z toho do breku, protože jinak to mohlo bejt docela normální krásný ráno.

 A jediný, co si po tom všem člověk pamatuje, jsou detaily. Soubor pih ve tvaru podkovy na levý části krku, písek v pupíku na pláži u vody vedle nebo přiléhavě bledý triko od Benettonu.

 Libor se opřel o zeď oprýskaného domu a o chvilku později se po ní svezl na chodník. Věděl, že kdyby uměl brečet, bylo by to daleko jednodušší, ale takhle nemohl dělat nic. Sžíravý pocit se z něj neměl dostat kudy ven a tak ho pod maskou oblečení křečovitě svíral. Zoufale se rozhlédl po zaparkovaných autech. Měl najednou chuť, aby všechna řvala. Aby mu vřískot těch alarmů vykřičel úzkost z duše. Aby to vzbudilo těch pár rodin, co spí v okolí a ten vztek a bezmoc jim mohl předat. Vstal a bezhlavě zuřivě začal kopat do nejbližšího auta. Poničil blatníky a kus dveří, zkoušel ho rozhoupat, ale auto mlčelo. Noha ho po pár ranách začala pořádně bolet. Oči mu zalilo šero a upadl. Cítil se vyčerpaný a ponížený. Zima ještě přidala a chodník pod ním začal nesnesitelně pálit. Potřeboval vypadnout. Nebo se alespoň zahřát. Strčil ruce do kapes a jeho zimou kovové nehty zacinkaly o skleničku a nahmataly studený obdélníček papíru, vizitku od Herce. Vytáhl ji na světlo a poprvé si ji také pořádně prohlédl. Na černém podkladu bylo stříbrně vytištěno devítimístné číslo a kolem okraje vizitky se vinula tenká zlatá čára. Díky ní vyvolávala dojem malinkatého parte.

 Zkřehlými prsty vytáhl z kalhot mobilní telefon - vyťukal devět číslic. Ozvalo se vyzvánění a hovor zvedl tón hlasu, který připomínal hlášení stanic metra.

 Vyšehrad ? vystupujte prosím vpravo ve směru jízdy.

 Jako by někoho napadlo rvát se ven zavřenými dveřmi do vedlejšího kolejiště, kam právě přijíždí další vlaková souprava.

?Haló?, řekl hlas.

?Eh, ano . .. haló ? dobrý den.?

?Dobrý? Tak proč sem voláte??

?Chtěl jsem říci špatný? Špatný den.?

?Aha, tak to ano. Máte tedy potíže či nějaký neřešitelný problém?? zeptal se hlas už vlídněji Libora.

?No ano, mám. Jdete na to rychle? ale co. Je mi špatně, uvnitř. A zvenku vlastně taky. Chápete??

?Ale samozřejmě, hned tam někoho pošlu. Můžete mi jen říct, kde právě jste?

?Jo, moment, jen se podívám na název? Je to ulice Týnská.?

?Týnská. Tak prosím strpení, brzy vás vyzvedneme.?, promluvil naposledy hlas a hovor se přerušil.

 Libor zaklapl telefon a strčil ho do kapsy. Trochu se uklidnil. Zvednul se ze země a popošel  k nejbližší svítící lampě, pod kterou zůstal stát. Tok jeho myšlenek nabral úplně nový směr. Kdo to asi je a proč se mi snaží pomoct? A pomůže mi vůbec? Jak to asi udělá? Bude si se mnou povídat a tím mi vrátí klid? To pochybuju. Třeba do mě narve spoustu léků dokud se nebudu jen otupeně vznášet. To by bylo jisté řešení, ale rozhodně ne definitivní. Možná se mnou bude zkoušet nějaké experimenty. Kdykoliv se budu cítit hůř, zapojené dráty do konečků prstů mi zasadí elektrošok, dokud se nezačnu bát se bát a tak mě toho zbaví. To je ono - vyhnat strach strachem.

 Neuběhly ani dvě minuty, co Libor dotelefonoval. Stál na téčku dvou ulic a díval se do všech směrů. A pak zaslechl motor auta. Zvuk se přibližoval a sílil a on nemohl poznat, ze které ulice vychází. Jako by přijíždělo všemi třemi možnými cestami. Libor se zmateně otáčel kolem své osy. Auto už muselo být na dosah, intenzita burácení dosáhla té nejvyšší možné hodnoty a pak najednou utichla. Libor se otočil do ulice, která mu byla za zády. Z její neosvětlené části vycházel tichý chod motoru. Chvilku se nic nedělo a on se opatrně díval do neproniknutelné tmy. Pak v ní něco zablikalo a žlutý nápis TAXI upřesnil polohu vozidla. Libor šel za rozsvíceným znakem a teprve pár metrů od něj spatřil celý automobil. Zůstal stát němý úžasem. Vyznal se v autech a to co viděl ho ohromilo. Přímo proti němu stál Chevrolet Bel Air z roku 1953. Zhasnutá světla auta mu umožnila si jej pořádně prohlédnout. Bylo obrovské, černé barvy s charakteristickým stříbrným odznakem na předku kapoty ve tvaru býčích rohů, kterou zepředu a po stranách zdobila chromovaná mřížka. Tmavost kouřově zabarvených oken mu dodávala na tajuplnosti. Bez přemýšlení, hnán zvědavostí i touhou se svézt, zkusil Libor otevřít přední dveře u sedadla spolujezdce. Byly zamčené. Proto vzal za odlamovací kliku zadních a ty už povolily. Otevřel je, nasedl a zase je za sebou opatrně zavřel. Dosedl a ihned ucítil vůni kouře s příchutí exotického ovoce. Světlo auta se od stropu jemně rozsvítilo, tak akorát, aby nebylo vidět úplně všechno a sem tam zůstal v nějakých rozích i stín.

 Libor spatřil vnitřek auta. Tmavě rudé potahy sedadel nádherně kontrastovaly se stříbrným volantem, na kterém ležela černá ruka řidiče auta. Ten se na Libora podíval přes zpětné zrcátko. Byl to černoch s afrem jak vystřiženým ze sedmdesátých let, měl husté obočí a na očích sluneční brýle se zlatými obroučkami. V levé ruce držel smotanou cigaretu, ze které vycházela ona omamná vůně.

?Ahoj.? začal a podal Liborovi retko. Ten řekl díky a párkrát si potáhl. Chvíli potom se mu zdálo, že auto je mnohem barevnější, než jak ve skutečnosti vypadalo. Vrátil cigaretu zpět majiteli a čekal. Ten si ji vzal, otočil klíčkem od zapalování a motor naběhl. Pak světlo zhaslo a rozjeli se.

?Tak jakej máš problém kamaráde? Můžu ti pomoct s čímkoliv.?

 Libor v sobě měl trochu studu i nedůvěry, ale jak dýchal vůni rovníku, obojí začalo postupně opadávat. Nejdříve jen zdvořile konverzoval, ale po pár minutách se už bez zábran rozpovídal o všem, co ho trápilo.

 O Soně, která se s nim rozešla a on nevěděl proč, ale zato věděl, že to není ten hlavní problém - o lidech kolem sebe, který se nemaj na co upnout a tak si hledaj lásku, protože to je to nejlevnější štěstí, který se jako jediný dá dostat zadarmo?a o Vánocích, kterých se letos už bojí. Řidič poslouchal a projížděl osvětlenými ulicemi směrem k Vltavě.

?Říkej mi Louis?, řekl po Liborově vyprávění a vyjel z Dušní ulice směrem ke Štefánikovu mostu. Pár nočních chodců se otočilo za jejich autem a jeho mohutnost vyvolávala v Liborovi neodbytný dojem, že svět venku a tady uvnitř není docela úplně jedno a to samé.

?Snažim se vysvětlit, ?pokračoval Libor, ?že si připadám, jako kdybych v životě něco minul. A to Něco bylo naprosto zásadní, protože teď jde všechno, co se děje okolo, mimo mě. Tahle doba, tyhle lidi, co všude vidíš. Buď jim nebo mně něco chybí. Jenže oni se baví dobře. Nutně se potřebuju dostat zpátky v čase. Do doby, kdy jsem ještě bydlel s našima a každý ráno jsem musel kvůli erekci chodit do koupelny v předklonu. Jasně si pamatuju, že to jsem ještě bejval šťastnej. A pak, jednoho dne, někdo luskl prsty a ujela mi tramvaj, do který jsem měl nastoupit. Od toho okamžiku je ze mě nešťastnej milostnej dyzlektik a svět kolem mě prostě neoslovuje.?

?Typickej syndrom dnešního světa.? Přikývl mu Louis. ?Kdo by z toho taky dneska nezešílel. Všichni tvrděj, že jsme uspěchaný, ale to vem čert.? Zakřenil se. ?Za to může současná neomezenost možností .Lidem umožňuje splnit téměř jakýkoliv sen, ale na druhou stranu jsou jejich přání díky tomu čím dál abstraktnější. A všichni pak trpí, že ten potenciál nevyužili, nebo že se nedokázali rozhodnout. To je ono - nejasnost a nejistota díky obrovskému výběru. A tak se před ní všichni jen zavíraj do svejch stereotypů, aby si vybírat nemuseli. Maj z toho strach, hlupáci.

 Místo aby štěstí přijímali, tak se o něj bojí.

 A tys nebyl jinej. Máš holku, se kterou bys mohl být naprosto permanentně v euforii a ty místo toho, aby sis ji užíval, se denně strachuješ o to, co se stane, až se s ní rozejdeš. Řekni mi sám, jestli to pak mohlo dopadnout jinak??

 Po vyslovené otázce nastalo ticho. Vůz mezitím zahnul na magistrálu a projel okolo zastávky nočních autobusů.

?Tady jsem chtěl vystupovat? nezmohl se Libor na odpověď, tak aspoň nazdařbůh zablekotal, aby něco řekl.

?Tady ještě ne.? Ozvalo se zepředu.

?Dal bys mi ještě práska?? zeptal se Libor a černá ruka mu vzápětí podala cigaretu.

Libor natáhl.

?Předtím mi to nedošlo. Nechápu, jaktože mě to nenapadlo. To ty seš ten záhadnej tajuplnej taxikář, viď??

?No, jestli se tak o mně mluví..?

?Ty pověsti jsou fakt přehnaný?, řekl Libor. ?I když ? kam to vlastně jedeme??

?Na Nuselskej most.?

?Aha. Tak to možná zas tak přehnaný nebudou. Ale co na tom, nevypadáš jako někdo, kdo by házel lidi přes plot mostu.?

?To taky nejsem?, usmál se Louis ?jen je tam vysazuju.?

?Stejně jako mě??

?Jo, stejně jako tebe.?

Chevrolet přejel okolo modrého neonového nápisu Cafe RadioBar.

?Louisi??

?Jo??

?Rád bych se tě na něco zeptal, ještě než mě vysadíš. Jak jsi udělal, že ses tam v uličce najednou tak objevil? Trochu mi to vrtalo hlavou, protože? víš protože za tebou byla už jen zeď. Slepá ulička. Neměl jsi kudy přijet...?

?Chceš to vědět? Tak sleduj?, ukázal Louis prstem na plyšové kostky zavěšené pod zpětným zrcátkem a pak lusknul. Kostky zmizely. Libor udiveně sledoval prázdné místo, kde se o sebe ještě před chvílí třely tři šestky. Auto zastavilo.

?Konečná?, řekl trochu pobaveně Louis a dodal ?Hele, povím ti něco, co ti může pomoct. Svět musíš pochopit, abys v něm mohl bejt šťastnej. Jsou dvě věci ? dvě možnosti a dvě rady. Ta první zní, že svět je i jinde. To si pamatuj.

?A ta druhá??, zeptal se Libor.

 Louis se na něj otočil a držel malou sešívanou knížečku. ?Přečti si tohle. Když aspoň jedno z toho pochopíš, měl bys být šťastnější. A teď si už vystup, mám ještě pár zákazníků.?

 Libor vylezl a ještě než zabouchl, skoro smutně se rozloučil a poděkoval. Louis znovu nastartoval a zakroutil hlavou. ?Přitom stačí si jenom trochu opravdově přát..?

 Podíval se skrz okénko do tmy nahoru, jako by tam něco hledal. Poté se auto se rozjelo a zmizelo v prvním záhybu ulice na druhé straně mostu.

Svět je i jinde?pomyslel si Libor. Naklonil se k pletivu mostu a proletěl zrakem celou hloubku jeho propasti. Pak ustoupil a podíval se na knížečku. Nadpis zněl:

T ? Mobile

Stáhněte si nejnovější hry do vašeho mobilu

 Libor otočil list na první stránku. Byla pokryta čtyřmi malými obrázky s připojeným textem. Začal číst a chodit přitom dokolečka: ?Jsi sám se svým supertankem. Vyzbrojen arsenálem dělobuchů, kulometů a speciálních zbraní musíš proniknout skrz nepřátelské linie??

Přeskočil k dalšímu obrázku.

?Stal jsi se kouzelníkem a musíš zachránit princeznu ze spárů zlého krále. V každém kole musíš posbírat pět klíčů a zabít tři roboty.?

Libor zavřel knížku, pokýval smutně hlavou a pochopil.

 Za chvíli začne svítat. Slunce bylo ještě za obzorem, takže lampy zatím svítily a jinak byla kolem tma. Pár paprsků ale už zespodu osvětlovalo šedočerné mraky a díru v nich, kterou předtím jako by propálily. Kdybychom se podívali na Libora seshora a místo asfaltového chodníku byla pod jeho nohama tráva, zjistíme, že do ní neustálou přemýšlivou chůzí tam a zpět vydupal ležatou osmičku.

 Strčil ruku do kapsy a vytáhl skleničku. Hodil ji přes zábradlí. Ozvalo se dlouhé nic a pak náraz a tříštění skla s nepříjemným řezavým zvukem. Připadal si jako ve snu. Lehl na zem doprostřed své ležaté osmičky a zavřel oči. Po chvíli luskl prsty. Hodnota jeho IQ se rázem propadla o třicet bodů.

 Probudil se druhý den ráno. Trochu ho bolela hlava, ale na včerejšek si celkem pamatoval. Na Herce, na Karla Míle, na černého taxikáře. Měl v hlavě spoustu obrazů místo vzpomínek, ale smysl včerejších diskusí mu unikal. Nebo se mu ho spíš nepodařilo zachytit slovy. Proto zašel do kuchyně, ze spíže vytáhl rohlík a dal na něj všem svým představám a vizím podobu jednoduché vrstvy másla, na kterou se zadíval.

Až na pár záhybů byla dnes naprosto hladká.

Nebyl si úplně jistý, ale možná se Něco změnilo.

-----

-XIV-

 To samé ráno Herec dorazil před budovu rádia. Čekal tam na něj bodyguard a nepustil ho dovnitř.

?Co se děje?? ptal se zaraženě Herec.

?Číňan se vrátil a vypadal nějak naštvaně, což u něj málokdy vidim. Prej tě nemam pouštět dál.?

?A nevíš co se stalo??

?Netušim. Podle mýho jste nejspíš přehnali tu reklamu na dálnicích teď se okolo něho motaj policajti. Což samozřejmě pro člověka, jako je on, není nic příjemnýho. Ale klid, odkráglovat tě zatím nemam, takže žádnej strach.? Usmála se na něj přívětivě holá lebka.

?Hm.. Aha. Dík. Asi bych si s nim měl promluvit.? Řekl na to Herec. ?Kde ho najdu??

?Mám vzkázat, že se ti ozve během dne.? Odpověděl vazoun a tím rozhovor skončil.

 Linka mraků nad promoklými domy Hercovi udávala směr, když nevěděl kam jít. Domů se mu nechtělo a tak pozvolným bloumavým krokem došel až k Vltavě. Voda se mu zdála hustá a hnědá, ale přece něčím vlídná. Chtěl jí být blíž. Vzpomněl si na Střelecký ostrov; nebyl tam od toho večera, co byli na Mechanickém pomeranči.

 Když usedl na lavičku vzdálenou pár metrů od hladiny, nahmatal v batohu svoji svačinu. Dostal neurčitý a roztržitý pocit, když ji trhal na kousky a házel kusy rohlíku do vody, aniž by se v okolí vyskytoval jediný pták. Jenže to si stejně vůbec neuvědomil. Něco ho hlodalo. Jako by odněkud seshora přilétl stín a přikryl celé město kolem něj. Snažil se na něj nemyslet, ale pocit mu stále vstupoval do hlavy jako neodbytná myšlenka, která se nedostavuje nebo kýchnutí, jež se v poslední chvíli zastaví. Bylo to k zbláznění, ale úleva nepřicházela, spíše naopak.

 Zazvonil mu mobil.

?Prosím??

?Tady Číňan, potřebuju s tebou mluvit, kde jsi?

?Na Střeleckym ostrůvku.?

?Fajn, tak tam počkej. Budu tam za dvacet minut.?

?Dobře.? Neodporoval Herec a přerušil hovor. Nepomohlo to.

 V tu samou chvíli Daniela vyšla z kanceláře EVS, kterou nedávno objevila při svém otáčení se křižovatkami. V ruce držela několik podlouhlých lístku a nejistě se na ně dívala, Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí, která kdy v životě musela dělat.

 Číňan se objevil už za čtvrt hodiny a vedl za ruku Petru, kterou H;erec s Číňanem seznámil.

?Ahoj.? Řekl, ale Číňan mu pozdrav neopětoval a Petra jenom sklopila oči do hlíny pod sebou. Herec si všiml tetování na jejím zápěstí. To srdíčko s čínským znakem už někde viděl?

 Trvalo asi dvě vteřiny, než si vzpomínku v hlavě vybavil a všechno se mu nyní spojilo dohromady. Podíval se na Číňana. Ten měl ruku v kapse, z které čišel kovový chlad. Uvědomil si, že si všechno posral ještě dávno před tím, než vůbec něco začalo.

 Číňan vytáhl zbraň.

?Od tebe bych to čekal nejmíň ze všech.? Řekl zklamaně a se vztekem zároveň.

 Herec nebyl schopen slova, ale obhajovat se by při smyslech stejně považoval za zbytečné.  Na to obhajoba neexistuje.

?Zarazils mi kudlu do zad, zatimco já ti ještě pomáhal.? Ozval se Číňan znova. ?Dlouho jsem se rozhodoval, co udělám. Měl jsem chuť tě zabít, ale ne. Věřím tomu, že na světě existuje rovnováha, která ti vrátí moji bolest. Ale i tak zapomeň na rádio a prodej marihuany v centru. A na moje přátelství taky.? Ukázal na zbraň. ?V týhle hlavni je kulka pro tebe. Jestli se ještě někdy potkáme, zůstane v tobě. To si pamatuj. A teď zmiz.?

 Herec bez jediného slova omráčeně vstal a s rukou zdrceně zaťatou ve vlasech se k nim otočil zády. Celou dobu co šel se díval do korun stromů a představoval si ptáky, kteří by při výstřelu ustrašeně vzlétli do vzduchu. ?Rovnováha.? Zašeptal jen pro své uši, když po schodech vyšel na most a ocitl se v bezpečí davu.

 Sbalila poslední věci a rozhlédla se po pokoji. Bude jí chybět všechen ten nábytek a plakáty a obaly od gramofonových desek. Bude jí chybět Herec. Ale rozhodl se sám. Nechtěla ho přemlouvat, i když tušila, že by se jí to nejspíš i povedlo. Ale když viděla, jak se smál jejímu snu o Mongolsku, věděla, že by sám od sebe jet nechtěl, že by to bylo jen kvůli ní a tím pádem by potom i celé jeho stěstí byla jen ona, ne svět okolo. A tím by byli svázaní oba.

 To samé napsala i do dopisu na rozloučenou. Dolů do rohu napsala Miluju tě a znovu upustila slzu. Slíbila si, že poslední.

 Ulice, do které vyšla, byla najednou úplně jiná. Vyjasnilo se. A obrovské oko, které tak dlouho hledala, nyní na obloze zářilo úplně jasně, protože nebylo mraku, za který by se mohlo schovat. Měla pocit, že se na ní usmívá. Měla pocit, že je to tak správné. S letenkou v kapse poručila taxikáři, aby ji zavezl na Ruzyňské letiště.

 Oko na to z výšky koukalo a bylo opravdu šťastné. Před chvílí si vykapalo duhovku ophtalmo-septonexem, takže konečně po dlouhé době vidělo čistě. Když shlédlo celou situaci ? Danielu odjíždějící směrem k letišti a Herce blížícího se domů, s potěšením si pomyslelo, že boží mlýny melou kurva rychle.

 A tak, se spokojeným klapnutím podobným dovření zobáku ptáka, mrklo zas o kousek dál.