Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Babickovska

14. 01. 2006

1037

Autor

yossarina

věnováno dědečkovi;)mrzí mě, že to takhle skončí, ale tu bábovku dostaneš...

Byla jednou jedna babička, stará, shrbená a artritická, jak už tak staré babičky bývají. Měla krátké šedé vlasy a oči modré jako oceán pod ledem. K téhle babičce čas od času přicházel dědeček, ale nebyl to její dědeček, jak to tak většinou bývá. Tenhle dědeček měl svojí, jinou babičku, pár dětí a kopu vnoučat. Táhlo mu už na osmdesát, ale přesto měl jen lehce prošedivělé hnědé vlasy a v hnědých očích jiskřičky. Ty zůstaly úplně stejné, jaké měl zamlada.

Dědeček přicházel za babičkou vždy jenom na chvíli, nevzal si ani čaj, ani kávu a ani bábovku - tu ostatně babička nikdy neměla - a hned zase odcházel. Nepřicházel sám, vracel se osamocen. Kdysi, když ještě bývali s babičkou oba mladí, plní energie, šílenství a víry ve šťastnou budoucnost, vynutila si na něm babička slib, že jí obstará vnoučata. Ne, ne tak, jak si myslíte. Babička byla už v té době nečekala, že by se někdy vdala a měla děti, jak už to tak bývá, takže by jako stará zůstala nakonec bez vnoučat. A tak vymyslela, že bude vnoučata získávat dědečkovým prostřednictvím. Děda pro ní vybere nějaké hezké vnouče, on už by věděl jaké, a donese jí ho. A tak budou mít stále důvod se potkávat a babička nezůstane sama. Jak naplánovala, tak se i stalo, takže po každé dědově návštěvě přibylo u babičky jedno malé dítě. A babička byla šťastná. Jiné v jejím věku byly opuštěné, smutné, samy, ale ona měla svá vnoučata. Celé dny sedávala ve svém pohodlném křesle se zelenou dekou přehozenou přes kolena a pletla. Někomu, kdo by jí pozoroval, by mohl připadat zvláštní její pobavený výraz, který se pokoušela zakrývat jen částečně. Pletla tak hbitě, jak jí to její artritické prsty dovolily. Používala jenom čistou, silnou a jednobarevnou vlnu, stočenou do dokonale kulatých klubíček, přesně takových, která se stávají obětí kočičích drápků. Uměla uplést, na co by jste si jenom vzpomněli, ale jejím jediným potěšením byly svetříčky. Svetříčka pro její dětičky. Červené, fialové, žluté, oranžové a růžové pro děvčátka a modré, zelené, šedivé, hnědé a černé pro chlapce. Ale babička měla strach, že by nerozeznala dvě děti ve stejné barvě svetru, takže každé z jejích dětí mělo přidělenou jednu vlastní barvu. Postupně mohly dostávat nové svetry, ale vždy jen v té své barvě. Všechny barvy už byly zabrané, kromě fialové. Teď čekala děvčátko. S každým svetrem si dávala záležet a čistě proto, aby to potvrdila, byla schopná jeden předělávat třeba pětkrát. Nakonec vyšel svetr, který měl oko jako oko, rukávy na milimetr stejné, ideálně tvarovaný rolák. Každý její svetr měl vyplétané copové vzory a když ne ty, tak alespoň ozdobný lem. Když byla babička se svetrem hotová, dlouho si ho zálibně prohlížela, načež přistoupila ke své skoro nejmilejší fázi tvorby – ke knoflíčkům. Vedle křesla měla košíček, v kterém byly uloženy nejroztodivnější knoflíčky všech možných tvarů a barev. Převládaly samozřejmě ty veselé – bílí sloni, žlutá sluníčka, červená jablíčka. Vybírala z nich dlouho, až nakonec na svetr našila řádku těch, co se jí zalíbily nejvíc. Nevadilo jí, že její svetry knoflíky nepotřebovaly – byly to přece roláky z jednoho kusu, bez knoflíkových dírek. Řídila se starobylým pravidlem, že každý pořádný dětský svetr má knoflíky. Když měla svetr definitivně dokončený, nezbývalo, než čekat, až se objeví dědeček. Někdy to trvalo dlouho, ale babička měla čas. Její křeslo stálo naproti oknu, za nímž viděla na stromy v parku, které se ve větru kolébaly pokaždé jinak, sídlili v nich ptáčci a někdy také podzim. Nebo mraky, jak ty milovala! Nebyly tak proměnlivé, jako poletující ptáčci, ale mohla v nich vidět to, co si přála, pokud chvíli počkala. Když jí omrzelo okno, ještě tu byl její nový svetr, ten vydržela prozkoumávat a obdivovat celé hodiny. Všechny nakonec znala nazpaměť, byly to mapy její práce, v každém očku byla zachycena vteřina času, myšlenka, pocit. A samozřejmě když už jí omrzelo i to, vždycky mohla pozorovat svá vnoučata, jak procházejí pokojem, zakopávají o lemy svetrů a rukávy, narážejí do stěn, které nevidí přes úzký rolák sahající přes obličej, narážejí do sebe navzájem…tak tohle měla babička vážně ráda

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.

Československá literární komunita

Babickovska

Autor

yossarina

Sdílení