Schránka

„Dan y dwr, tawelwch sydd.
Dan y dwr, galwaf i.
Nid yw'r swn gyda fi.“[i]

                                                   * * *

Stromy zpívaly s větrem tichou, tesknou píseň a zdálo se, jako by ji chtěly varovat, než vkročí do lesa, potemnělého v podzimním soumraku. Jenže ona se už nemohla vrátit – a ani nechtěla. Nic, co ve svém mladém životě poznala, jí nenahánělo takovou hrůzu jako obrovské, bledé rybí oči muže, který i pronásledoval ve všech zlých snech. Jinými slovy, ve všech snech.

Vyčerpaně se zastavila a ztěžka dýchala, studený vzduch jí vnikal do spálených plic. Tím, že zvolila nejkrkolomnější cestu, získala trochu času. Pěšinu, kterou se nyní dala, znali jen dva lidé. Ona a, u všech čertů, i ten, co jí byl v patách.

Zakašlala a donutila nohy k dalšímu k smrti unavujícímu výstupu. Po chvíli padla vyčerpáním do opojně vonící směsi jehličí a listí. Ani omamná vůně ji však nezbavila myšlenek na to, co se stane, pokud opět selže.

Síly, které teď tolik potřebovala, jí ubývaly, jako voda jí protékaly mezi prsty a žíznivá zem je okamžitě nenasytně pila. Doplazila se za nejbližší strom a pokoušela se uklidnit.

Jen správný úsudek ji může zachránit. A, jak si posléze uvědomila, pořádná dávka naděje a sebedůvěry. Jenže místo toho přicházelo jen zoufalství a slzy, deroucí se do očí.

Ne, přiznej si to konečně, chvěla se, skrčená za kmenem vysokého smrku, nemáš žádnou šanci. Je… je mnohem rychlejší, vytrvalejší a silnější. A co jeho největší zbraní – má koně.

V duchu proklela svoje bláhové domněnky, že bez koně se jí bude lesem lépe utíkat. Neuběhla ani dvě míle od Dennemova podzimního sídla a cítila, že dál už to nezvládne.

A pokud ano, stejně nebude dostatečně rychlá.

Vzhlédla nahoru, do srázu, který se nad ní vypínal jako mocná, nikde nekončící hradba. Bezděčně jí ten pohled připomněl zdi, za kterými byla od útlého věku držena jako vězeň. Bez špetky soucitu, lásky nebo pochopení.

Nedokázala snést představu, že její život má být až do konce jejích dní obehnán hradbou zákazů a nesplněných slibů.

Nedokázala být dále pouhou loutkou v rukou někoho tak sobeckého jako byl ten, komu podle zákonů patřila.

Patřila! Nesnášela to slovo, když ho před ní vyslovil. Vždy to byla výhružka, dokazování jeho moci. Moc měl, to musela uznat, ale nikdy ne takovou, aby ovládl její srdce.

Musela se chtě nechtě ušklíbnout, když si vybavila to, co jí odmalička vštěpovali do hlavy: Bohové tě budou vždy ochraňovat, pokud jim budeš oddaná a věrná. Jestliže budeš uctívat svého manžela, štěstí tě nemine. Jestliže ten manžel bude zároveň i majetný, nebudeš nikdy třít bídu. Takže zapomeň na toho lovčího!

Jenže ona přesto, že se nakonec zařídila podle všech těchto rad, trpěla již několik let a pomalu přestávala věřit, že vůbec nějací bohové existují. A, co bylo ještě horší, že vůbec existuje nějaký člověk, který by ji mohl aspoň obejmout, když schoulená vzlykala dlouho do nocí nad svým ztraceným životem.

Svah nad ní byl hodně prudký, ale přece jenom… Snad by mohla… Snad…Jen mít více času…

„Caëtherre!“

Trhla sebou, jako by ji pohltila ledová voda, skoro stejně ledová jako ten hlas.

Musí to zkusit… Musí…

Chytí mě, napadlo ji, a dopadnu hůř než jindy…

Copak si myslíš, že pokud tu zůstaneš sedět, bude k tobě přívětivější?! zazněl jí v hlavě druhý hlas. Myslíš, že poslušností něco změníš? Nepamatuješ si snad na to, jak jsi dopadla minule? Nebo tě už snad nebolí modřiny na pažích a nepálí šrámy na zádech?

Samotnou ji udivilo, jak rychle se vymrštila na nohy. Překotně začala šplhat do téměř kolmého kopce, který jí byl jedinou možnou únikovou cestou. Jemné šlechtické prsty, nenavyklé jakékoli práci, měla zablácené a rozedřené do krve, dlouhé šaty z těžkého atlasu ji stahovaly zpět jako neviditelné spáry. Jenže strach byl silnější.

Upadla a sklouzla po hladkém listí o několik stop zpátky. Spolu s ní se ze srázu sesunulo uvolněné kamení, které se jako malá lavina skutálelo dolů na hlavní cestu, běžící o pár sáhů pod pěšinou. Ve ztichlém lese zněl každý nepatrný náraz jako hromobití.

Chvíli vyčkávala a naslouchala téměř hmatatelné mlčenlivosti hvozdu. Neuslyšela nic, ani jediný lístek v korunách mnoha mohutných buků, vypínajících se nad ní, se nepohnul. Odhodlala se porušit to hrobové ticho a znova se dala do šplhání.

Zarazila se, když dole na pěšině – na pěšině!– zaslechla dusot kopyt. Vytřeštěné oči jí zeskelněly, jak se její strach pomalu začínal měnit v hysterii, tělo jí ztuhlo a odmítlo poslouchat. Nemohla, nechtěla uvěřit tomu, co se dělo. Opatrně se otočila a shlédla dolů, na stezku, kde před několika málo vteřinami sama stála, a poté, co na ní zahlédla tmavý obrys muže na koni, se znova pustila do bezhlavého útěku.

„Caëtherre!“ zazněl zespoda melodický, etérický baryton. Věděla, že ten, kdo muže s  vodovýma očima nezná, snadno podlehne kouzlu jeho hlasu. Ona však znala pravou podobu toho, co svým umírněným mluvením zakrýval.

Táhlé odfrknutí Dennemova hnědáka znělo jako hrozba; hrozba, která přišla hned vzápětí. Skrytá, výmluvná.

„Caëtherre. Pojď dolů, drahá. Vrať se, ještě není pozdě.“

Řekl to bez známky jakékoli zloby nebo snad výhružky. V těch slovech vlastně nebylo vůbec nic. Žádné emoce, žádné city, žádná nálada.

A to na nich bylo právě to nejstrašlivější.

Posunula se o něco výš, když spatřila, jak slézá s koně. Nevěřila, že se jí podaří získat sebekontrolu dostatečně rychle. Nikdy se jí to nepovedlo. Vždycky se nedostala dále než sem. Dnes… Dnes ne…Už nikdy víc…Pokud se to povede…

               * * *

Quelleren udiveně zvedl hlavu. Ne, to není možné, napadlo ho, není možné, že se vrací… teď?

Rychle schoval svůj drahocenný skládaný luk do pouzdra a znova poslouchal, co si povídají stromy. Jeho myšlenky to jen potvrzovalo. Nic. Znova se usadil pod vysoký buk na okraji mýtiny a čekal na desetihlavé stádo srn, které se sem chodilo těsně po setmění pást. Byl už znuděný, seděl tu už od soumraku a stále nic, ale instinkty lovce mu napovídaly, že pokud odejde, příležitost mu proklouzne mezi prsty.

Protáhl se a pohodlně opřel o kmen. Možná, že dnes vůbec nepřijdou… v tom případě nebude vadit, když se trochu prospí. Stejně ho přítomnost zvěře vždy zaručeně vzbudí. Zavřel oči a zhluboka se nadechl těžkého podzimního vzduchu.

Z odpočinku ho ale probudil další proud energie. Postavil se a dlouho stál bez hnutí, napjatý jako struna.

Tentokrát se dočkal. Zachvění se opakovalo.

„Takže je tady,“ zašeptal si pro sebe a rozběhl se dolů po mýtině. Když dosáhl kraje lesa, na paseku vyběhlo několik vyplašených srn. Quelleren polohlasně zaklel, pár vteřin ještě přemýšlel, jestli má rychle vybalit luk a zkusit ještě něco ulovit, ale další vlna ho donutila běžet dál. Tohle nebyla chvíle, kterou bylo možno jen tak opomenout.

                                                   * * *

Opět sklouzla a odrazila se k novému šplhání. Nyní už ji nepoháněl jen strach, ale i posedlá dychtivost stínu, který jí byl v patách.

Natáhla ruku a zachytila se na první pohled pevného výstupku. Jakmile se za něj ale více zapřela, vylomil se a ona se skutálela zpátky. O pouhé tři sáhy za sebou zaslechla potěšené zasyknutí a ani se nemusela ohlédnout, aby věděla, jak mu zaplály oči. Znala ten výraz…

Ne! křičel jí v hlavě pronikavý hlas, nevzdávej to! Už jen…

Kolik?

Kolik let?

Kolik metrů pro kousek svobody?

Nezvládnu to… Zase mě odtáhne zpátky… Zase budu mlčky trpět a plakat po nocích… Ve dne spolykám slzy, aby nikdo nepoznal, že ten nápad s propojením rodů dopadl katastrofálně…

Snad se při toku svých myšlenek nesoustředila na únavu, nevnímala zrychlený dech Dennema, šplhajícího se za ní, ale náhle stanula na okraji hluboké propasti, na jejímž dně se ve světle měsíce matně lesklo jezírko. Ohromena a zaražena zírala dolů, zapomínajíc na blízkost nebezpečí.

Ne… žádné jezero ani propast tu nikdy nebyly, prolétlo jí hlavou, znám tenhle les až moc dobře…

Dlouhé hubené prsty, které silně, až hrubě stiskly její ramena, ji vrátily do přítomnosti.

Nedokázala již déle potlačovat chvění celého těla. Panika, dlouho zatlačená do pozadí nadějí, nyní dosáhla vrcholu.

„Pusť mě!“ zaječela a pokusila se mu vytrhnout.

„Už toho bylo dost, nemyslíš, Caëtherre? Nechme toho a vraťme se.“

„Ne!“ zavřískla a znova sebou cukla – sevření ale bylo příliš pevné.

Dennem se k ní sklonil, jeho vousy ji zašimraly na krku a slova, která jí zašeptal do ucha, ji obemkla jako zimní vítr, který bije do tváří.

„Caëtherre. Nikdy jsem nepotkal někoho takového, jako jsi ty. Tak neuvěřitelně hloupého.“

Neodpověděla, chvěla se jako v horečce.

„Tak naivního,“ odhrnul jí z obličeje pramen vlasů, „a tak vytrvalého. Co vlastně od těch svých útěků očekáváš? Svobodu? Volnost? To jsou jenom prázdná slova, Caëtherre, stejně prázdná jako jsi ty sama. Stejně slepá jako jsi ty. A stejně nebezpečná, jako je pro tebe tento les.“

„Mlč už!“

Otočila se k němu čelem, překonala veškerý svůj odpor, rozhodla se nevzdát tak brzy. Úsměv na jeho tváři nebyl ani trochu ošklivý, ale zároveň nebyl ani trochu hezký. To, že ani jeho úmysly nebyly příliš čisté, dokázal vzápětí, co ji pevně chytil za boky a přitáhl ji k sobě.

„Víš, co se kdysi dělávalo s neposlušnými ženami?“

„Pusť mě, zatraceně!“

„Můj děd svou manželku musel nechat zazdít, aby ji naučil pokoře. Ale aby si na tohle poučení dobře pamatovala, nechal jí kapat na hlavu jeden den vodu.“

„PUSŤ MĚ!“

„Obávám se, že budu muset přistoupit na přísnější metody, pokud nepřehodnotíš své chování, má drahá...“

Zkušeně trhl šňůrkami vzadu na šatech; ty okamžitě povolily a zvolna začaly sklouzávat z Caëtherriných štíhlých ramen. Vzepřela se a hlasitě vzlykla; marně.

Znova ji spíše trhnutím objal kolem pasu. Stejně rychlým a prudkým pohybem rozepjal přezku na opasku.

Ve tutéž chvíli něco prořízlo rozechvělý noční vzduch. Dennemovo sevření pozvolna povolilo. Caëtherre zavřískla, když se na ni sesunulo jeho tělo a srazilo ji k zemi.

Nový výkřik se jí z úst vydral poté, co nad sebou zahlédla obrovské mandlové oči barvy jarní trávy, které se k ní skláněly.

Šumění stromů se ozvalo přímo nad ní. Krátce nato mu jako v odpověď zaznělo další, které se blížilo – ale mělo jiný tón a zabarvení.

Dennemovo tělo se z ní svalilo. Napomohly tomu dvě postavy, které nad ní nyní stály a pozorně si ji prohlížely. Dívka si náhle uvědomila, že je téměř nahá a instinktivně přitáhla nohy k bradě. Zdálo se jí, jako by se jedna z postav lehce pousmála.

Znova nad ní zazpívaly větve stromů. Jedna z tmavých siluet se k ní sklonila a natáhla ruku. Až po chvíli si Caëtherre uvědomila, že při tom pohybuje rty a ono šumění vychází právě z nich.

Byla natolik vystrašená, že se pozadu odplazila o kus dál. Druhá postava cosi prohodila k té, co jí chtěla pomoct vstát, a pak zvolna, se zvláštním přízvukem, ale celkem srozumitelně, promluvila:

„Neboj se, Caëtherre.“

Druhá zašuměla něco, co možná mělo být přitakáním.

„Přišel tvůj čas, Caëtherre,“ pokračoval první stín, „pojď. Víš, že k nim,“ pohlédl na mrtvého Dennema, „nepatříš. Už dlouho to víš.“

Dlouho na dvě měsíční postavy jen zděšeně zírala. Odkudsi z hloubi lesa se ozval zvuk, který v ní vyvolal vzpomínky na všechny příběhy o lesních démonech. Stáhla se ještě víc.

Stíny ji sledovaly a o něčem se dohadovaly. Nakonec jí mluvnější podal její šaty.

„Oblékni se. Cesta je dlouhá.“

„Kdo jste?“ vydechla, ztuhlá strachem.

Po tvářích obou postav přeletěl úsměv. Nebo to bylo jen měsíční světlo?

„Vždyť to víš, Caëtherre. Víš, kdo jsme a proč tu jsme. Pojď.“

                                                   * * *

„Ale…Ale to je absurdní!“

Aeshean si unaveně povzdychl a pokusil se dívce všechno znova vysvětlit. Pomalu, klidně, vytrvale a hlavně pokud možno soucitně – což se mu ale příliš nedařilo. Tequelin už začínal ztrácet trpělivost; projevovalo se to mnohem častějším šlukováním z jeho neodmyslitelné dýmky, kterou kouřil při každé příležitosti a většinou mu bylo vcelku jedno, co vlastně natahuje. Jak kdysi trefně podotkl kterýsi z mladších, Tequelin kouřil všechno, co aspoň trochu doutnalo nebo hořelo. Naproti tomu Rewain se královsky bavil, ač to nedával moc najevo. Venecinar se pokoušel na Caëtherre usmívat, ale výsledkem byl spíše pokřivený škleb a její stále se zvětšující znechucení a odpor ke všem, co seděli kolem ní a všechno to brali jako samozřejmost. A byl stále větší, protože věděla, že jsou i ve stínech stromů, jejichž temnotou její oči nedokázaly proniknout.

„Caëtherre, prosím, pokus se to pochopit. Není to žádná kletba, jak si možná myslíš, ale…“

„Já si o tom nemyslím, že je to kletba! Je to prostě jen…hnusné! Vytáhnout mě z mého…života a pak po mně, jako dík, chtít abych…chtít tohle!“

„Pokud si dobře vzpomínám,“ začal Aeshean rozvážně, „nevypadala jsi příliš nadšeně, když tě tvůj milovaný manžel chtěl odvést domů…“

„Ale to je něco jiného!“

„Opravdu? Tak si představ, co bys teď asi dělala, pokud bychom nezasáhli? Byla bys šťastná jako nikdy v životě, co?“

„O nic méně než teď!“ vykřikla a déle už nedokázala bránit zoufalému pláči.

Tequelin si pořádně potáhl, Aeshean zavřel oči a otočil se, Rewain se ušklíbl a Venecinar se přestal usmívat.

„Nelži sama sobě, Shennienne.“

Ten hlas přišel odnikud. Stejně jako ten, komu patřil.

Caëtherre se zarazila a zvedla hlavu. Na tvářích měla černolesklé stopy po slzách a řasence.

Ten, který vstoupil do kruhu uprostřed palouku, osvětleným jen měsíčním světlem, vypadal přinejmenším…zvláštně. Jistě, všichni vypadali zvláštně, ale on úplně jinak, než ostatní.

A to, jak ji oslovil…

Jak vlastně můžu vědět, že to bylo určeno mně, napadlo ji, když si ho se strachem prohlížela, mohl přece mluvit na jakoukoli jinou…

Vlastně nemohl. I kdyby chtěl.

„Co tu děláš, Quellerene?“ řekl tiše Tequelin, aniž se na něj podíval, a opět si vychutnal další doušek kouře. Z tónu, jakým položil otázku, bylo jasné, že ho považuje za někoho, kdo už se dlouho neobjevil – a klidně se mohl neobjevit déle, či lépe, vůbec.

„Přišel jsem pro ni.“

Několik sedících se prudce zvedlo, pár dokonce i vytáhlo své zbraně. Příchozí se jen křivě usmál a založil ruce na prsou. Rewain se nahlas rozesmál a Tequelin se ani nepohnul.

„Odejdi, Quellerene. Nepleť se do věcí, do kterých ti nic není,“ pokračoval stále stejně. „Vím, že máš rád dramatické situace, ale nikdo jiný na ně není zvědavý. Vypadni.“

„Přišel jsem pro ni,“ zopakoval a pohlédl jí zpříma do očí. Zachvěla se, ale neodvážila se uhnout pohledem. Bála se ho, stejně jako těch ostatních. Zatím jí nic nedávalo naději, že by snad mohl změnit stávající věci. Jenže přece jenom…Bylo na něm něco…Něco, co zatlačovalo její strach do pozadí.

„Dobrá, Quellerene, ještě jedno, poslední varování. Zmiz a nestrkej do toho nos.“

Pak se stalo něco neuvěřitelného.

Muž zmizel.

Prostě zmizel. Bez zbytečných efektů.

Caëtherre udiveně zamrkala.

A poté…

Poté usnula.

                                                   * * *

„Shennienne. Copak jsi to ještě nepochopila?“

Skryla tvář ve stínu. Přistoupil k ní blíž, ale rychle před ním couvla. Zarazil se.

„Jsi jen…Schránka. A poté, co se vyprázdníš, zemřeš. Už tě nebude potřeba.“

Prudce se otočila.

„Co vlastně chceš? Proč mi tohle všechno říkáš? Co mi to pomůže? Stejně na tom nic nezměním!“ Přimhouřila oči a pomalu k němu vykročila – vztek byl v tu chvíli silnější než všechno ostatní. „Chceš se snad ještě pobavit mou bezmocí, mým strachem, mou bolestí? Chceš si dokázat, že jsi víc než já? Chceš…“

„Nechci nic. Jen ti pomoci, Shennienne.“

„A jak?“ zvolala a už se dál nesnažila skrýt zoufalství, „Jak, proboha?! Tím, že mi povíš, jak jsem odsouzená k smrti a zneužití? To tedy pěkně děkuji!“ zaječela a rázně vykročila, aby ukončila tu hloupou konverzaci.

„Ne, Shennienne,“ chytil ji za ruku a ona se mu vztekle vytrhla, „já…Pokud bys chtěla, dokázal bych ti snad pomoci…Vrátit se zpět…“

„Ano? A to ti mám věřit? Jakou mám záruku, že své slovo dodržíš, a navíc…“ zasekla se v půli věty. „Nesnaž se mi namluvit, že to pro mě uděláš jen tak. Že po mně nic nebudeš chtít.“

„Jediné, co po tobě chci, Shennienne, je, abys šla se mnou a odmítla je. Jenom ti ublíží. Nezajímá je, co cítíš. Nezajímá je nic. Jen…eh…“

„Mlč,“ odvrátila se od něj a skousla pevně rty.

„Jak si přeješ. Nechej si to projít hlavou. Ale pospěš si. Zítra už může být pozdě.“

„Ale jak...“

Ohlédla se přes rameno, pak se otočila úplně a povzdechla si.

Opět zůstala sama.

I vítr se někam ztratil.

Posadila se do trávy a rozplakala se.

                                                   * * *

„Quellerene?“

„Poslouchám.“

„Jak dlouho…jak dlouho s tebou budu muset zůstat?“

„Tak dlouho, jak bude třeba.“

„Potom…zavolej je. Chci jít s tebou.“

Usmál se, ale ona to neviděla. V lese byla tma. A zima. Pokusila se utišit jektající zuby.

Všiml si toho a objal ji. Musel se hodně sehnout.

Tělem jí projela vlna elektrizující energie. Rychle se od něj odtrhla.

„Dobrá,“ řekl nakonec po téměř nekonečné chvíli ticha.

A zmizel.

Už ji to ani nepřekvapilo.

                                                   * * *

„Tak to tedy v žádném případě. Nikdo s tebou nebude smlouvat, Caëtherre. Jednou jsi tady, splníš svou povinnost. A bez žádných výmluv. Začínáš zapomínat, kdo nyní určuje pravidla.“

Opovržlivě prskla a zašklebila se, ale nic neřekla.

„Nemusíš se toho obávat,“ mluvil dál Aeshean, „tedy…Pokud to ovšem uděláš dobrovolně. Z vlastní vůle. V jiném případě bychom byli nuceni použít jistých…výchovných metod.“

„Jste tak ubozí. Nic než smrt byste si nezasloužili,“ procedila mezi zuby.

„Možná,“ pokrčil Aeshean rameny, „ale tím se ty trápit nemusíš.“

„Hm. A co uděláte, když se zabiju? Co když vám zemřu dřív, než dosáhnete svého? Co budete dělat pak? Co když ta vaše slavná věštba skončí tak, že nebudete mít tu svou…tu svou…Schránku? Co uděláte pak?“

„To se nestane.“

„Ale?“

„Neobávej se. Vím to.“

„Aha,“ pokývala teatrálně hlavou.

„Svůj osud stejně nezměníš, Caëtherre. Ale nechme už té hloupé frašky.“

„Ano, už toho nechme. Pojď, Shennienne.“

Ticho, které nastalo, bylo přímo ohlušující. Aesheanova tvář ztvrdla, pokud to tedy ještě bylo možné. Rewain se jako obvykle šklebil. Tequelin vypustil z úst oblak kouře.

„Myslím, že jsem ti dal dostatečně najevo, co…“

„Jistě,“ přerušil ho Quelleren, „ale ona má právo volby, pokud se tedy dobře pamatuji. A já nezapomínám. Shennienne?“

Vteřina dusivého ticha.

„Chci jít s ním.“

Tequelin se rozkašlal. Rewain si zamyšleně mnul bradu a – mohla-li to posoudit –udiveně si Caëtherre prohlížel. Aeshean zbledl a dlouho Quellerena probodával pohledem. Nakonec se úkosem podíval na Caëtherre a prohlásil:

„Běžte. Běžte a nevracejte se dřív, než…“

Po žádném z nich nezbyla ani stopa.

Aeshean vzhlédl k hvězdnatému nebi a zavřel oči.

Tequelin zabafal z dýmky.

Rewain se rázně zvedl a beze slova odešel.

                                                   * * *

„Proč vlastně tohle celé děláš?“

Quelleren si založil ruce za hlavou a zkoumal dál jasnou oblohu. Caëtherre se posadila a zabalila do kožešiny. Když jí neodpověděl, zamávala mu rukou před obličejem.

Přes rty mu přeběhl úsměv. To jí ale nestačilo.

„Tak proč?“

Když ho dloubla do žeber, vzdal to, opřel se o lokty a tentokrát jeho úsměv vydržel mnohem déle, což ji, jak zjistila, docela potěšilo. Pak ale jeho tvář opět ztrpkla:

„Možná proto, že už se na to nemůžu dívat. Na to, jak sem jednou za lidské pokolení přijde dívka, aby..aby za nás zemřela…“

„Tobě nezáleží na vaší…“ zarazila se, „na jejich budoucnosti?“

„Na naší,“ opravil ji a povzdechl si, „na naší, Shennienne. A záleží, jen…“

„Jen co?“ zkrabatila nechápavě obočí.

„Nechci, abys to byla zrovna ty.“

Sklopila zrak. Po chvíli, kdy ani jeden nepromluvil, si Quelleren zase lehl a Caëtherre se zase zachvěla, jak ji mráz, který stále sílil, štípal na kůži.

„Quellerene?“

„Ano.“

„Jaké byly ty…přede mnou?“

„Nedůvěřivé,“ odpověděl bez jediného zaváhání. „Všechny byly nedůvěřivé. A teď jsou všechny mrtvé.“

„Mrtvé?“

„Bohužel,“ potvrdil a povzdechl si.

Mlčeli.

„Co se vlastně…jak to celé má probíhat?“ zeptala se opatrně.

„No,“ začal vyhýbavě, „poté, co s vybranou dívkou někdo zplodí potomka, začne jakási…postupná destrukce její osobnosti. Stane se z ní pouze schránka, ve které rostoucí dítě přežívá na úkor své matky. V Době už je jenom málokterá dívka aspoň částečně při smyslech. Z většiny zůstanou jenom trosky. A po porodu…už jich není třeba. Umírají. Vyčerpáním, šílenstvím, úplným zhroucením. Jediný, kdo to přežije, je dítě, které pak vychováváme.“

„To…to je strašné…“ vykoktala šokovaně.

„Souhlasím. A představ si,“ promnul si víčka, „že se na to máš po tolik staletí dívat…snažíš se jim vysvětlit, že ti mají věřit a pokusit se zachránit…a nakonec musíš sledovat, jak se svíjí v agónii…křičí, proč jsi něco neudělal, proč jsi mi to neřekl dřív, proč jsi mě jim nechal napospas? Žádná mi neuvěřila. Jen ty.“

„Jak můžeš vědět, že ti věřím?“ zaútočila, i když mírně nejistě.

„Nic jiného ti už, má milá Shennienne,“ pohlédl jí náhle zpříma do očí; jeho pohled byl tak intenzivní, že musela uhnout očima, „vlastně ani nezbývá. Ale pořád máš právo na svobodnou volbu – klidně se vrať, pokud to považuješ za nejlepší věc, kterou můžeš nyní udělat. Nebudu ti bránit. Jenom zalituji, že jsi další, kterou se mi nepodařilo přesvědčit.“

Mlčení. Mráz.

„Hm,“ ušklíbla se. „A co vlastně přesně chceš udělat?“

„Podívej, musíš tu zůstat alespoň rok – budeme předstírat, že všechno jde podle jejich plánu. A když se přiblíží Doba, nastanou problémy. Budeš mít nekontrolovatelné sebevražedné sklony, kupříkladu. A jediný prostředek k jejich zmírnění mají lidé…Budu tě muset odvézt zpět.“

„No dobrá. Předstírat, že všechno proběhlo, jak mělo, ještě dokážu. Šílenství snad také. Ale jak mám zahrát těhotenství? Copak můžu nějak zabránit menstruaci? Prozradím se dřív, než…“

„S tím si nedělej starosti.“

„Nejsem si tak jistá, že to neprokouknou.“

„Ne. Pokud použijeme ty nejstarší a nejúčinnější zbraně. A ohledně tvých ženských starostí…toho se nemusíš obávat. Mám lektvar, který jim brání.“

„Příliš ti nerozumím.“

„Nemusíš rozumět.“

„Aha.“

Mlčeli. On se díval na hvězdy, ona na něj.

„Stejně nerozumím tomu, jak vlastně mohly všechny…“ dělalo jí potíže donutit se je pojmenovat, „elfky najednou zahynout. Proč jenom ony a ne i vy?“

„Bylo to tak jistě jednodušší.“

„Pro koho?“

Věnoval jí jeden ze svých vzácných přítomných pohledů.

„Přece pro zdejší lidi. Proto ta kletba.“

„Kletba? Vždyť mi přece řekli, že…“

„Lhali. Proč by ti měli říkat pravdu? Tak by si tě nikdy nezískali. Pokud by ti prozradili, co se skutečně stalo…A pokud by ti řekli, co skutečně se s tebou bude dít…myslíš, že bys na jejich návrh někdy dobrovolně přistoupila?“

Lehla si vedle něj a opřela si bradu o dlaň. Najednou její strach nenabýval takových rozměrů jako dřív. Spíše v ní hlodala zvědavost.

„Řekni mi o tom víc. O té kletbě a tak…“

„Není to třeba. Už tak víš příliš.“

„Nevím vůbec nic.“

„I to je moc.“

„Proč mi nechceš říct, co se stalo?“

„Je to nebezpečné.“

„Nevykládej mi o nebezpečí. Pokud mám zemřít, už se mi nic horšího nemůže stát.“

Neodpovídal.

Caëtherre se posadila a objala si kolena.

„Ty víš, co se stalo.“

Mlčel.

„Jak můžeš chtít, abych ti věřila, když mi ani neřekneš, proč ti mám věřit? Když mi nedáš jediný důkaz, že…“

„Shennienne.“

Zmlkla.

„Je to už velmi dávno… Celé hrabství, které spravoval tvůj muž, patřilo kdysi nám. Jenže… pak přišli lidé. Dobyvatelé. A my jsme jim stáli v cestě.“

„Nechápu, jak někdo mohl tak jednoduše vyhladit… elfky? Copak…“

„Bránili jsme se, ale zatlačili nás do lesa… Měli jsme tam tajnou jeskyni, pro případ, že by hrozilo nebezpečí, do které se náš malý národ mohl ukrýt. Nebylo nás mnoho.

Jenže… naše jeskyně…nebyla tak tajná, jak jsme se domnívali.

Vylákali naše muže na okraj lesa. Ženy a děti zůstaly ukryté v jeskyni…

Jeskyni, kde stačí jen tak málo, aby z ní už nikdo nevyšel…“

„Co…co stačí?“

„Například… nedostatek vzduchu.“

„Oni…“

„Ano. Založili požár před jeskyní. Většina z jejích obyvatel se udusila, ti, co stačili vyběhnout ven, byli pobiti.“

„Všichni…?“

„Nikdo to nepřežil.“

„A pak někdo proklel ty lidi, co to udělali.“

„Ano. Koneckonců, co bys čekala?“

„Hm…“ hleděla do země, „ale čím jsem se provinila já?“

Natáhl k ní ruku, ale neucukla jako obvykle. Dovolila mu, aby ji pohladil po tváři.

„Už jen tím, že se moc ptáš, Shennienne.“

Nuceně se usmála a vzhlédla k němu.

„Mluvím, aby mi nedrkotaly zuby. Je mi zima, už pěkně dlouho, vlastně celou dobu, co tu jsem, a ty sis toho ještě neráčil všimnout.“

„Ráčil, ale bohužel nemám další kožešiny,“ namítl.

„Tak rozdělej oheň.“

„To nemůžu.“

„Proč?“

„Od té doby, co tu vypukl Požár, nesmí nikdo rozdělat oheň, pokud to nebude přímo v případě ohrožení života. A mimo jiné, jsem Vyhnanec. Nemám právo rozdělat oheň ani v krajní nouzi. To ti jako vysvětlení, doufám, stačí.“

„Tak použij tu svou… magii,“ ucedila poslední slovo ironicky.

„To také nemohu. Potom by se mi nemuselo povést to, co chci udělat pro tebe. Je to velice namáhavé.“

„Dobrá,“ zabručela, „tak mě aspoň nechej, abych se mohla projít.“

„To v žádném případě.“

„Proč mě, u všech všudy, držíš pořád tady?“

„Souvisí to s tím kouzlem. Neboj se, všechno má své odůvodnění.“

„To by mě zajímalo, k čemu ti to všechno bude, když tu umrznu.“

„Neumrzneš,“ přitáhl ji k sobě a objal ji. Chtěla se vzepřít, ale nakonec si to rozmyslela.

Proč ne, pomyslela si, když jí tělem znova proběhlo několik vln energie, které sice nerozuměla, ale nebyla nepříjemná. A teplo Quellerenova těla také ne. Zavřela oči a po chvíli usnula.

                                                   * * *

Když se probudila, Quelleren byl opět pryč. Protáhla se, zívla a chtěla vstát, ale místo toho ztuhla.

Dívala se do očí jednomu z elfů, kteří zasedali v tom, co Caëtherre nejvíce připomínalo nějakou radu starších.

Rewain se jako obvykle šklebil. Byl to asi přirozený výraz jeho obličeje.

„Neboj se. Nemůžu ti ublížit, ani kdybych chtěl.“

Rozhlédl se kolem a potom, spíše pro sebe než pro ni, zašeptal:

„Caëtherre…máš poslední šanci se rozhodnout. A radím ti, abys jí využila.“

Vstala, ale ani na chvíli z něj nespustila oči.

„Co tím sleduješ, elfe? Myslíš si snad, že ti naletím na krásná slova?“

V jeho tváři se nepohnul ani sval.

„Uvidíme, komu naletíš,“ řekl po chvíli.

Caëtherre se zarazila. Vzápětí, když zase nabyla na chvíli ztracené sebejistoty, mu vrátila jeho pokřivenou grimasu.

„Snad mi nechceš namluvit, že mně poskytneš záštitu. Že ty mě ochráníš!“

„To rozhodně nechci.“

Jeho hlas byl břitký, bez emocí a strohý, ale nevzbuzoval strach. Sama se až divila, že ještě nezačala křičet o pomoc. I když, kdoví, jestli by Quelleren přišel, napadlo ji. Vzápětí se zarazila. Proč nad něčím takovým vůbec přemýšlí? Vždyť jí slíbil pomoc…

„Jistě,“ odfrkl si Rewain, jako by jí četl myšlenky, „on ti slíbil, že tě odsud dostane. Jak velkorysé.“

„U něj ale mám, na rozdíl od tebe…“

Spolkla zbytek věty. Najednou si uvědomila, že vlastně žádnou záruku nemá.

„U něj máš jistotu, že když nic, tak to jen dopadne podle obvyklého plánu. Vlastně to je tvá jediná jistota.“

„Co mi vlastně chceš?“ vyštěkla na něj, již značně nervózní. „Proč jsi za mnou přišel? Snad nechceš zaujmout jeho místo? Nelíbí se ti, že jsi přišel o zábavu?“

Kdyby to nebyl právě Rewain, možná by se to, co se z něj vydralo, dalo nazvat smíchem. Jenže Rewain to byl – a zvuky, které ze sebe dostal, se spíš podobaly dušení.

„Jsi tak naivní, Caëtherre.“

Dlouho mlčeli a zírali na sebe.

Dívce se náhle zdálo, jako by mezi ní a elfem někdo napnul silný provaz, za který stále silněji tahal. V životě se necítila tak podivně. Rewain zavřel oči...A ona uslyšela ten hlas ve své hlavě.

Nevěř mu, Caëtherre. Celé tohle divadlo je součástí starého plánu. Už se to mnohokrát ukázalo jako účinná metoda manipulace. Nebuď další v pořadí.

„Nech mě být!“ zakřičela a nejistota jí trhala vnitřnosti.

Rewain mlčel; oči měl stále zavřené.

„Proč mě takhle mučíš? Copak ty tohle můžeš změnit? Copak mi někdo může dát záruku, že mě odsud dostane? Proč máte všichni zvrhlé úchylky na užívání cizího zoufalství?!“

Rewain otevřel oči. Teprve teď si uvědomila, že jeho duhovky jsou jasně fialové. A že jejich pohled je jako bodnutí nožem.

„Nedávám ti záruku, že tě odsud dostanu. Vlastně ti nemůžu dát nic víc než jednu radu.“

Znova skryl fialkový lesk za víčky.

Když mu budeš věřit, máš jisté jediné. Smrt.

„Rewaine…“ ozval se za jejími zády vzteklý hlas, který by mohl krájet vzduch.

„Je mi tě líto, Caëtherre.“

„Neposlouchej ho, Shennienne. Jsou všichni stejní. Chtějí ti jen ublížit.“

Rewain zkřivil tvář v ošklivém úsměvu.

„Ach. To jsem se zase dozvěděl novinku.“

„Dej od ní ruce pryč a zmiz, jestli máš v sobě aspoň zbytky pudu sebezáchovy.“

Elfův výraz se nezměnil.

„Jak si přeješ,“ ucedil po chvíli a otočil se k odchodu.

Na okamžik se ale ještě zarazil, pohlédl Caëtherre zpříma do očí a ona ucítila další impuls, jako by někdo prudce uhodil do strun loutny.

Mimochodem… Shennienne znamená v našem jazyce… Schránka.

Ztratil se ve stínech, ani nevěděla jak.

„Pojďme, Shennienne. Co ti to, u všech stromů v lese, napovídal?“

„Říkal…“ začala, ale jazyk se jí zadrhl o zuby.

„Co říkal?“ zamračil se Quelleren. V porovnání s Rewainem byl výčet jeho grimas neuvěřitelně obsáhlý. A neuvěřitelně…lidský.

„Říkal…říkal, že prý tentokrát byla řada na něm,“ otřásla se hraným znechucením.

Quelleren se viditelně uvolnil. Caëtherre polilo horko.

                                                   * * *

„Výborně. Teď se uvolni. Nebuď tak křečovitá, Shennienne! Chceš snad, aby poznali, že je to celé jen podvrh?“

„Ne…nechci…“

„Tak lež klidně. Možná se ti bude trochu motat hlava…“

Caëtherre…stále máš čas…uteč, dokud je to možné…

„Co se děje?“ uslyšela Quellerenův hlas těsně za sebou.

„Ale…nic.“

„Opravdu? Měl jsem pocit, že se chvěješ.“

„Jen je mi zima. Jako obvykle.“

„Vydrž, brzo už to bude za tebou.“

Jediné, co máš jisté, je, že se z toho nedostaneš živá! Nesmíš se tím nechat ovládnout…

„Vážně se nic neděje? Jsi nějaká bledá, Shennienne…“

Schránka…

„Ne…jen je mi…špatně…strašně mě bolí břicho…Quellerene, já to nevydržím…“

„Vydržíš. Nehýbej se…nebo to pokazíš.“

Caëtherre…!

„Ale já…“

„Nehýbej se!“

Víc už necítila nic.

                                                   * * *

„Povedlo se?“

„Už zbývá jen to nejmenší.“

„Výborně. Takže máme ještě pár měsíců…Musíme všechno připravit.“

Caëtherre se neodvážila otevřít oči. Něco jí říkalo, že tenhle rozhovor by neměla slyšet. Už jen proto, že obě osoby mluvily nejtišším šeptem.

„Nějaké problémy při adaptaci?“

„Jen zanedbatelné.“

„Dobrá. Jak dlouho ještě bude spát?“

„Tak dvě hodiny, počítám.“

„Skvělá práce, Quellerene.“

„Dal jsem si záležet.“

„Je to až k nevíře, jak prostoduché ty lidské dívky jsou.“

„Ano.“

Teprve nyní si Caëtherre uvědomila, že i přesto, že oba elfové mluví svou řečí, jim rozumí. Bez nejmenších potíží. A také si uvědomila, že si nedokáže vybavit jediné slovo ve své rodné řeči.

„Takže pojďme. Teď už máme tři čtvrtiny starostí za sebou. Co říkáš na menší oslavu?“

„Zasloužíme si ji.“

Sotva za nimi zapadly dveře a hlasy se ztratily někde v dáli, Caëtherre zabořila tvář do pokrývky a rozplakala se.

                                                   * * *

„Caëtherre.“

Zvedla hlavu a poté, co se setkala s nachovým pohledem, se vrhla postavě u jejího lůžka okolo krku a rozeštkala se ještě intenzivněji.

Rewain mlčel. Vlastně to bylo nejlepší, co mohl udělat.

„Já…já jsem ti nevěřila…“ chvěla se v návalech slz.

Pokusil se jí pomoct vstát.

„Zkus se postavit na nohy…“

„Ne…nejde to,“ zjistila šokovaně, že ji tělo přestává poslouchat.

Ne…to ne…

Dívčin pláč už nesílil; naopak, slábl spolu s ní.

Neobratně ji objal a hladil po vlasech.

Caëtherre…Zkus to, prosím…

„Nemůžu…Zabij mne, prosím…Zabij mne, ať aspoň nedostanou, co chtějí…“

Ne, Caëtherre…Nedokážu to.

„Proč jsem tě neposlechla?“ tiskla se k němu – nebo se aspoň pokoušela. Spíše klesala zpátky do pokrývek, nasáklých jejím vlastním potem.

 To já… já… příliš dlouho váhal…On byl rychlejší…

Zhroutila se na postel a už neměla ani dost sil na to, aby se schoulila a alespoň trochu skryla zoufalství.

Rewain mlčel. Oba mlčeli. Oba nevěděli, co říct, ani proč vůbec něco říct. Slova náhle ztratila význam. Stejně jako všechno ostatní.

„Varoval jsem tě, Rewaine, už několikrát, pokud se dobře pamatuji. Odejdi. Okamžitě.“

Elf se zvedl. Cítila jeho na sobě jeho pohled, cítila jeho zoufalou bezmocnost.

Sbohem, Caëtherre. Odpusť…

Neodpověděla.

Nedokázala zvednout zrak.

Nedokázala cokoli podniknout, když si k ní Quelleren lehal.

Nedokázala se bránit, když si ji vzal.

A i když si ještě před chvílí myslela, že pochopila, nyní nechápala nic.

Její svět byl náhle podivně prázdný.

Minulost, přítomnost ani budoucnost neexistovaly.

Nezbylo nic, jen hořkost.

A slaná chuť na rtech.

Nebyla mrtvá.

Nebyla ale ani živá.

Srdce jí bušilo v cizím rytmu.

Její síla, duše a myšlenky se někam ztratily.

Quelleren odešel.

A ona…

Nemohla už ani plakat.

Byla Schránkou.

                                                   * * *

„Dan y dwr, tawelwch am byth.
Dan y dwr, galwaf i.
Nid yw'r swn ddim fwy gyda fi.“[ii]