Výblity chorýho mozku

Koukám se na fotku, na ruce máš korálky, co jsem ti dala. Vlastně asi jsem ti je dala protože je to jedna z věcí na dlouhym seznamu příhod, o kterejch z větší části nevim jestli se staly, nebo váhám kde je hranice mezi snem a realitou.

Znáš ten pocit kdy víš, že je to pryč,že už prostě nemůžeš dál. Stojíš sotva na nohou a máš dojem, že ostatní se na tebe upřeně koukaj a ty se chceš za každou cenu ovládát, snažíš se ze všech sil, hodně se snažíš. A jdeš. Všechno je v pohodě. Vypadá v pohodě. Ale tvý tělo tě neposlouchá a přestane poslouchat už uplně a ty spadneš nebo se praštíš o židli přímo před tebou. Hlasy. Pak jsou třeba jenom hlasy a ty cejtíš jak strašně se ti chce spát. Ležíš. Vidíš obrazy o ktejech si nemůžeš bejt jistej, že jsou reálný, nebo do jaký míry jsou. Lidi mluvěj, bavěj se, smějou, chovaj se divně. Asi. Je to zlý. Tak vstaneš. Sakra dveře, zase ty obličeje. Nemáš vůbec žádnou moc nad svym chovánim a díváš se na sebe jakoby z dálky a chce se ti brečet nebo se propadnout studem.

A ráno se probudíš a nejhorší věc co může bejt je ta, že si vůbec nemůžeš vzpomenout, kde jsi včera byl celej večer a co si dělal. Prostě velká prázdná díra. Ležíš a během příších 10 minut se ti vybaví 10 procent toho, co se včera stalo. Jdeš do sprchy a tam znova přemejšlíš, jen tak nenáslině přemítáš a nejsi si jistej jestli zrovna tenhle jazyk byl v tvý puse a nebo jestli to vůbec jazyk byl a čí to bylo... Nejhorší jsou ty střízlivý záblesky lidí... a ty výrazy. Úseky bůh ví čeho... Hlava v umyvadle.

Držíš mě na tý fotce kolem ramen. Vypadám tam abnormálně opile. Ani nemam tušení, kdy tahle fotka vznikla ani kdo ji fotil. Smutný je, vetšinu našeho vztahu si ani nepamatuju, nevim o čem jsme se kdy bavili ani co kdy dělali a proč... Hodně věcí znám z vyprávění a ráno hlavu jako střep. Tak tohle je taky náš punksvět. Před tim už neutečeš.