..hluboko v lesích skrývá se cosi tajemného

Malou farmářskou ves dělil od veškeré civilizace jehličnatý les. Podle starobylého zákona do něj nikdo nesměl vkročit, učinil-li tak, nedbavše upozornění vyvěšeného na varovné tabuli v centru vesnice, postihla celou jeho rodinu strašlivá kletba, on jediný, ten který kletbu svou nedbalostí seslal, nebyl prokletím postihnut, ale za to se musel starat o vlastní ženu a potomky, kteří trpěli nevysvětlitelnými bolestmi. Tak praví rada starších snad už po staletí. V lesích žijí příšery, bojte se jich lidé, bojte! Žijí hluboko v lesích a vědí, že jsme tu, vědí to moc dobře!
  Rada starších, ach, jaké legendy šířila do srdcí obyvatelů u táborových ohňů a jak bezvadně fungovaly! Každý jim horoucně věřil, každý dodržoval veškerý pokyn stařešiny a lesu se vyhýbal. Bál se. Žil si svůj farmářský a izolovaný život a hrál si na spokojeného vesničana se slamákem. Občas se do vsi někdo přihrnul a pomateně hulákal, že se k vesnici něco VELKÉHO přibližuje a tím nakrmil a utvrdil strach v srdcích. Avšak lidé ze vsi si nakonec řekli, je to jen blázen, poklepali si prstem na čelo a jako každého, co se opovažoval vybočovat z řady, oběsili. Pak zapomněli. Žili dál. Každý večer u táborových ohňů poslouchali staré nedoložené báchorky, které budou za několik let vyprávět svým vlastním mladším a byli spokojení.

Spousta nevinných a nemocných zemřela a nikdo si z toho nedělal velkou hlavu. Tyhle nevyžádané smrti znamenají určitou daň lesu, říkávali a na noc zamykali vstupní dveře, zavírali okna a namlouvali si, že nic z toho nemůže být pravdou, a s nadějí, že se ráno znovu probudí, uléhali do svých postelí, pod polštářem svírali posvěcený krucifix a nechávali si zdát své noční můry.
Všechno mělo vypadat jako doposud.

Před vysoké stromy se postavil sedmnáctiletý Tadeáš a se slovy: "ta legenda lže," udělal první krok do neznáma…

.

.

.