Architektura je nevděčná

Architektura je nevděčná. Když se architektovi sérií náhod, přátelské pomoci četných známých na patřičných místech, přemlouvání, dolézání a podlézání podaří umluvit investora a získat ho pro svůj návrh, začíná celý kolotoč nanovo, narůstají probděné noci, spotřeba kávy a kruhy pod očima. Občas se stane, že se začne stavba realizovat a architekt s plány pod paží pobíhá po staveništi, plete se pod nohy dělníkům a odmítá si vzít helmu, nadává a přeorganizovává a přesvědčuje se jak bezchybně se daří převádět jeho vizi do šedé reality.

Když je stavba hotová a všechno je nablýskané, perfektní, čisťounké a minimalistické, architekt dojatě zažblebtá nepřipravený projev plný díků, sentimentu, chvály a poučení, zamáčkne slzu, upije šampaňské a přešmikne růžovou stuhu zlatými nůžkami s vlastním monogramem. Všichni se opájí prostorem, přežvykují chlebíčky a poklepávají na stěny a architektovo rameno, on vášnivě gestikuluje, aby návštěvníkům neunikl ani jeden ušlechtilý detail, foťáky cvakají, blesky lítají, architektův zlatý zub se odráží od objektivu. Další den si architekt u kávy přečte pochvalné recenze svého výtvoru od svých přátel a povzbuzen kritikou, usedne a napíše na oplátku několik pochvalných recenzí zase on jim.

A tak se chvíli opájí svým úspěchem, vyhřívá se na výsluní.

Jenže pak to přijde.

Do jeho nového krásného domu se začnou stěhovat první nájemníci. Běžní lidé, nekoncepční stádo, dobytek, který nikdy neslyšel o stroji na bydlení, neví, že méně je více, nezná proporce zlatého řezu ani délku Corbusiera od pupku k podlaze. Do jeho fascinujícího prostorového zázraku se stěhují obyčejní lidé, pod paží mají velké krabice od banánů a dyfmbachie, srolované panoráma nočního Las Vegas, kytičkované záclony, porcelánové andělíčky, plastové židle, korálkové závěsy, umělohmotné lustry a diskografii ABBY.

Architekt šediví, nepříčetně obchází dům a pozoruje, jak jeho prosklená fasáda postupně podléhá ataku krajkovaných záclon a truhlíků s visícími muškáty, cítí každý vrut vražený do stěny, aby nesl novou garnyž nebo dýhovanou poličku, vyje na měsíc, když vidí, jak v jednom bytě přelepují přes jeho pohledový beton papírové tapety s potiskem imitujícím v jednom pokoji mramor, ve druhém cihly.

Architekt je zmítán prudkými horečkami, tělem projíždí křeče, slábne, blouzní. A pak, najednou, mu v hlavě zkrystalizuje jediné slovo.

Pomsta.

Jako smyslů zbavený se vrhá do šatníku, párá, stříhá, sešívá a po čase, za triumfálního šíleného smíchu souká se do těsného kostýmu a hle-strašlivý mstitel MODULOR je na světě a bude bojovat proti veškerému lidstvu, které si umanulo prznit čistotu architektury tím, že ji budou užívat. Architektura není pro lidi. Zvlášť když v ní neumí bydlet. A tak, pod rouškou noci, vkrádá se strašlivý mstitel, tajemný Modulor do doupat nevěřících, uráží hlavy sádrovým trpaslíkům a strhává levné obklady koupelen, převádí neznabohy na novou víru zkázou a bolem, na rumištích nechává jen černý otisk boty a půdorys vily Tugendhat.

Ale lidi jsou nepoučitelní, bydlí v domech dál a dokonce někteří mají pocit, že do svého bydlení si mohou i mluvit.