..tyjátr..

baronet Guiscard si rozváže košili

a natáhne si nohy na desku stolu

erby a zástavy jsme již propili,

tou dlouhou cestou zaprášeným "dolů".

přiložme do krbu stránku z rodové knihy

a zítra můžeme darovat v nemocnici modrou krev,

jen vzpomínku na tři pihy

a na stařičký zpěv

trollího plesu z Peera Gynta a druh dějství Becketta

ponechá si Guiscard, aby tu pak dočekal.

když měsíc zavírá otrhaný den za katr,

může si tu nechat pamětí přehrát svůj tyjátr

"..zima, princi, zima,

zdali je na tom světě kam jsi se propadl,

tolik chladu jako tady?

chtěla bych vědět zdali

i Tebe

-pokáždé když se chceš ohřát-

Tvoje hvězdy spálí,

zdali jsi tam v dáli

       ..nezapomněl?"

na velkém pódiu na hvězdách, skrze díru ve stropě,

hraje se hra a baronet vína upíjí

v hlavní roli slečny Pohádka a Tragédie v jedné osobě,

představují princeznu vesmíru, jíž omylem zabily

v jedné z pozemských postelí

lidské ruce.

když hvězdy na minutu zmizely,

zločin sám stal se trestem pro jeho strůjce.

"..spadla jsem do studny

a moje tělo leží na dně,

ve vodě studené

                           ..jako slůvko "ne"

říkala jsem Ti to, říkala, princi

smíš se dívat a smíš přijít blíž,

smíš si se mnou sednout

na ramena co tvoří jižní kříž.

ale, nikdy.. nikdy se mně nesmíš dotknout..

neodolals viď?

muži z planety Země musí mít všechno hned

muži z planety Země, ti s nejvíc horkým objetím,

s objetím na které se nezapomíná, s polibkem

jenž dává vše

                     ..a vše také bere"

a čistě lidsky nenechavý Guiscard už má vypito

už ho z nebeského představení bolí za očima,

když smutkem zanáší se mu smysly jako oblázky říční koryto,

šlechtic jenž dovolil si obejmout tu jež se neobjímá

nikdy, nikde..

ztracen mezi vesmíry postavil si malý hvězdný vor

a  v lanoví sedával mu havran a odpovídal "nevermore"

skoro na vše.

přestav si princezno, občas si i své ruce zapře

a přerovnává  s nimi polena vprostřed plamene,

a často vzpomene si a ne že ne.

„ vidím, princi, vidím Tě,

ráno se probudíš v pokoji, máš o památku míň

v hlavě otlaky od proudu levných vín,

stružkou prachu potečou podél zdí slzy,

-já vím, vím že Tě to mrzí..“

maličký človíček ve voru z havraních brků

pluje samotou balenou do hvězdičkovaného papíru

možná že prstence rozpůlí linii našich krků

možná že na Alphě Centauri dojdou smuteční obleky přesně na míru

možná že stále doufáš že někde ve vesmíru najdeš smotek

štěstí, a trochu radosti bez limitu a bez závor

láska skrze dotek

..nevermore