BÁJEČNÁ TETA SYLVA 2.

U ŘEKY

         Léto bylo v plném proudu, panovala horka k zalknutí a každý jen hleděl jak se co nejrychleji dostat někam k vodě. Teta Sylva si stěžovala, že má pleť bílou jako tvaroh a nachytat trochu bronzu by jí nebylo proti mysli. A tak bylo rozhodnuto, že kromě rodičů s dětmi, pojede k vodě i teta Sylva. Teta Mirka se strýcem Františkem a svými dvěma dětmi – Adélkou a Frantíkem nasedli do jednoho auta a já se svými rodiči a tetou Sylvou do auta druhého. Uvnitř vozu bylo snad hůř než v sauně a dokonalý make-up naší tety se pomalu začínal pod tím žárem rozpouštět.

            „Mami, já mám strašnou žízeň,“ ozvala jsem se po několika minutách jízdy.

            „Musíš vydržet, u vody dostaneš čaj,“ oznámila mi mamka.

            „Ty vezeš na pití čaj, Alenko?“ zeptala se teta se zájmem mamky.

            „Ano. Dala jsem ho do termosky, aby zůstal teplý,“ odpověděla tetě moje maminka.

            „Myslíš, že by v tom hicu vychladl?“ zasmál se táta a dál se hrdinně věnoval řízení auta. Hrdinně říkám proto, že můj otec vedra jen velmi těžko snáší a situace, kdy se mu ruce lepí na rozpálený volant a po čele stékají potůčky  potu, je pro něj opravdu rovna výstupu na osmitísícovku.

            „Alenko, teplý čaj?“ kárala teta Sylva dobrácky mamku.

            „Četla jsem, že teplé nápoje v létě nejlépe zaženou žízeň. Teplý a neslazený čaj je ideální,“ bránila se mamka.

            „To jsou mi novinky…“ podivovala se teta.

            „Kdepak novinky, národy žijící v poušti to tak praktikují už celá staletí.“

            „Prosímtě, copak to dítě je nějaký dromedár?“ zlobila se teta Sylva. „Zastav mi u obchodu, já té nebohé dívence koupím na pití něco normálního,“ poklepala tátovi na rameno.

            Taťka tedy zajel ke kraji, protože jsme zrovna kolem jednoho obchodu opravdu projížděli.

            „Počkejte tu okamžik, hned jsem zpátky,“ pospíchala tetička do obchodu.

            Sotva nám zmizela z dohledu, zastavilo za námi auto strýce Františka.

            „Jeďte dál. Teta Sylva si jen zašla něco koupit,“ volal na příbuzné taťka.

            „A co šla nakupovat?“ vystupovala už z auta zvědavá teta Mirka.

            „Něco na pití. My máme sebou jen čaj,“ vysvětlovala nešťastně mamka.

            „To nemusela, my máme dvě velké minerálky. To bychom se nějak podělili. Franta si vzal pro sebe pivo.“

            „To už je jedno. Jeďte napřed a najděte tam zatím nějaké pěkné místo,“ uzavřel taťka.

            Po chvíli z obchodu vyšla rozesmátá teta v družném rozhovoru s neznámým mužem. Teta, která šla mimochodem s prázdnýma rukama, ukázala směrem k našemu autu. A neznámý muž ověšený přeplněnými taškami zamířil k nám. Taťka se rychle dovtípil a pospíchal otevřít kufr. Muž odložil tašky do zavazadlového prostoru a s úklonou se rozloučil s naší tetou Sylvou, která i přes úporné horko působila svěžím a mladistvým dojmem.

            Poměrně dlouhou cestu jsme nakonec ve zdraví přežili. S ulehčením jsme vystoupili z auta a vydali se pěšinkou k louce u řeky. Naše oblíbené místo bylo o něco víc zaplněné než obvykle, ale přesto tady nebylo tak narváno jako na koupališti. Rychle jsme ze sebe shodili oblečení a pospíšili si do vody. Mamka zjistila, že je na ni voda příliš studená, sotva si namočila nohy po kotníky. Teta Mirka byla odvážnější, ta se namočila až po kolena. Teta Sylva nezjišťovala nic. Vytáhla z kabelky asi tři tubičky různých krémů a začala si jejich obsah pečlivě vtírat do kůže. Pak si nasadila obrovský slamák s černou stuhou a obrovské tmavé brýle a zaujala na dece co možná nejvíce elegantní polohu. V polosedě, opřená o lokty, s mírně pokrčenou pravou nohou a v puntíkovaných černobílých plavkách šatového střihu působila vážně kouzelně. Hlavu měla vysoko vztyčenou, aby náhodou někdo nenabyl dojmu, že se jí snad rýsuje druhá brada.

            Když jsme konečně celí prokřehlí vylezli z vody – mám na mysli spíše nás děti, dospělí tu výdrž neměli, navrhla teta Sylva, abychom se občerstvili. Ze dvou velkých igelitových tašek, po celou dobu přikrytých ručníkem, vytahovala postupně čokolády, tatranky, trubičky a hlavně asi čtyři druhy pestrobarevných limonád.

            „Zbytek si dáme později,“ usmívala se šťastně, když jsme se na všechny ty dobroty dychtivě vrhli. Rozbalovali jsme nedočkavě obaly a pochutnávali si na sladkostech, nevšímaje si toho, že náplň tatranek zvolna opouští oplatky v tekutém stavu. Čokoládu jsme měli úplně všude. Naši rodiče na nás jen nevěřícně zírali.

            A nejen rodiče, jak se brzy ukázalo, zvláště poté, co k nám zavítalo hejno mlsných vos, jsme byli středem pozornosti. Mamka naštěstí pohotově posbírala všechny obaly a papírky, všechno nacpala do nějakého sáčku a odnesla to do auta. Limonády nám také sebrala, zajistila uzávěry a umyla v řece. Přestože teta Sylva byla nad věcí jako vždy, viditelně se jí také ulevilo, když natěšené vosy po nějaké chvíli s nepořízenou zase odtáhly.

            Dál jsme s bratrancem a sestřenicí skotačili ve vodě, stříkali po sobě, potápěli se a vozili se po proudu na obrovské nafouknuté duši z kola traktoru. Jednou nám ten velký černý nafukovací kruh málem odplaval pryč, naštěstí strýc Franta pohotově skočil do vody a duši ze spárů řeky zachránil.

            Hledali jsme také na dně u břehu zajímavé oblázky a ty nejhezčí si chtěli vzít domů. Ale kamínků bylo brzy tolik, že nás přestaly zajímat. Frantík zavolal na břeh na strýce, ať nám hodí zase tu duši, že se ještě chceme povozit. Teta Sylva ale byla rychlejší než strýc, který zrovna vyprávěl něco mému taťkovi.

            „Já vám ji hodím,“ zamávala na nás, popadla obrovský kruh oběma rukama, rozmáchla se a… A nějak divně se pootočila, takže když ona černá věc opouštěla její paže, nabrala nějaký podivný směr a místo do vody letěla na druhou stranu. Zastavila se až na hlavě jakési ženy, kterou porazila na zem. Myslím že ta žena a teta Sylva vykřikly současně.

            „Jé,“ dodala teta Sylva a v momentě se tvářila, jako že se nic nestalo. Otřesená žena jí podávala zmateně ten nafukovací obří předmět, aniž by cokoli podotkla.

            Teta se usmála a jen prostě řekla: „Děkuji. Koho by to napadlo, že?“